3 C 110/2021

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení nemovitostí

I. Žalovaný je povinen vyklidit jednotku [číslo] (byt) na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], a jednotku [číslo] (garáž) a pozemek parc. [číslo] k němuž má žalobkyně spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] odpovídající jednomu parkovacímu stání, vše v katastrálním území Jesenice u Prahy a v obci [obec], zapsáno na [list vlastnictví] a [číslo] vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – západ, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 27 235,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] a změněnou podáním ze dne [datum], domáhala, aby žalovaný vyklidil jednotku [číslo] (byt) na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], a jednotku [číslo] (garáž) a pozemek parc. [číslo] k němuž má žalobkyně spoluvlastnický podíl o velikosti [číslo] odpovídající jednomu parkovacímu stání, vše v katastrálním území Jesenice u Prahy a v obci [obec], zapsáno na [list vlastnictví] a [číslo] vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Praha – západ (dále jen„ nemovitosti“). Uvedla, že žalovaný s ní nemovitosti v době, kdy tvořili nesezdaný pár, společně užíval. Žalobkyně ovšem jejich vztah ukončila a společně s dětmi se odstěhovala. Žalobkyně následně žalovanému odeslala přípis ze dne [datum], v němž mu sdělila, že požaduje, aby se z nemovitostí do [datum] vystěhoval. Tento přípis byl žalovanému doručen dne [datum]. Dále žalobkyně odeslala žalovanému též předžalobní výzvu, v níž mu poskytla dodatečnou lhůtu k vyklizení nemovitostí. Žalovaný však nemovitosti nevyklidil. Uznala, že žalovaný na její účet skutečně odeslal žalovaným tvrzenou částku 60 000 Kč, ale to bylo podle ní pouze účelové jednání. Podle žalobkyně se nejednalo o nájem, protože obvyklá cena nájmu je na daném místě 21 000 Kč, tj. částka výrazně vyšší, než kolik žalovaný v souvislosti s užíváním bytu platil.

2. Žalovaný se proti vyklizení nemovitosti bránil tím, že měl k jejich užívání platný právní titul. Ve svém vyjádření ze dne [datum] uváděl, že je spoluvlastníkem nemovitostí. Při jednání před zdejším soudem dne [datum] pak prostřednictvím svého zástupce tvrdil, že disponoval nájemní smlouvou a řádně hradil nájemné, načež doplnil, že nájemní smlouva byla uzavřena ústně. Nájemné měl žalovaný hradit ve výši 15 000 Kč měsíčně.

3. Účastníci učinili při jednání nesporným, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, jejichž vyklizení se domáhala žalobou. Účastníci jsou bývalými partnery a nejprve nemovitosti užívali společně. Po ukončení vztahu mezi účastníky se žalobkyně společně s dětmi v létě roku 2020 z bytu odstěhovala, přičemž žalovaný sám nemovitosti užívá od července 2020. [příjmení] mezi účastníky bylo též to, že žalovaný od ukončení společné domácnosti zaplatil k rukám žalobkyně osm plateb po 30 000 Kč, dále za měsíce červenec a srpen 2021 jednu platbu po 60 000 Kč a za měsíce září a říjen 2021 další jednu platbu ve výši 30 000 Kč. Soud proto vzal všechny tyto skutečnosti za svá skutková zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

4. Z účastnického výslechu žalovaného soud zjistil, že žalovaný byt užíval od ukončení společné domácnosti účastníků na základě ústní dohody s žalobkyní, přičemž jí za užívání bytu poskytoval určité finanční prostředky. Žalovaný k tomu v rámci svého účastnického výslechu výslovně vypověděl, že poté, co s žalobkyní ukončili svůj vztah, tak se na možnosti v nemovitostech bydlet mezi sebou vzájemně domluvili. Mezi účastníky existovala„ dohoda o tom, že žalovaný může v bytě bydlet“. Žalovaný rovněž vypověděl, že žalobkyni poskytoval od jejího odchodu z nemovitosti částku 30 000 Kč měsíčně, přičemž z toho částku 15 000 Kč žalovaný žalobkyni poskytoval„ na náklady spojené s užíváním bytu“ (inkaso, elektriku, vodu a plyn). Soud vzal na základě účastnického výslechu také za prokázané, že žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k opuštění nemovitostí.

5. Z potvrzení o vkladu hotovosti na účet v CZK ze dne [datum] vyplynulo, že žalovaný vložil na účet vedený u [ulice] banky uvedeného dne částku ve výši 60 000 Kč se zprávou pro příjemce„ 7 A 8/2021 ALIMENTY + 7A8/ 2021 NÁJEM“.

6. Z dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce mj. k vystěhování se z bytu na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], jakož i ke zrušení trvalého pobytu žalovaného na této adrese a ke zrušení místa podnikání žalovaného a sídla jeho společnosti z této adresy, to vše nejpozději ke dni [datum]. Dle související podací stvrzenky zástupce žalobkyně odeslal citovaný dopis na trvalou adresu žalovaného dne [datum].

7. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] pak vyplynulo, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k vyklizení bytu na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], a to nejpozději do [datum]. Dle související podací stvrzenky odeslal zástupce žalobkyně tuto výzvu na adresu trvalého pobytu žalovaného dne [datum].

8. Soud vzal na základě shora uvedeného za prokázané, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, a to ani v žalovaným tvrzené ústní formě. V prvé řadě je namístě poukázat na to, že v průběhu řízení žalovaný opakovaně měnil tvrzené skutečnosti, z nichž dovozoval svůj právní titul nemovitosti užívat. Nejprve ve svém podání ze dne [datum] uváděl, že nemovitosti užívá, protože jsou v jeho spoluvlastnictví. Na ústním jednání dne [datum] však již jeho zástupce tvrdil, že žalovaný disponuje nájemní smlouvou, jež soudu předloží, přičemž na tomtéž jednání toto tvrzení dále změnil a uváděl, že došlo k uzavření nájemní smlouvy ústní formou. Již z této skutečnosti plynou značné pochybnosti o tom, na základě jakého právního titulu měl žalovaný nemovitosti vlastně užívat a zda jeho tvrzení mohou být důvěryhodná.

9. Žalovaný nadto při svém účastnickém výslechu výslovně vypověděl, že podle vzájemné dohody měl žalobkyni platit„ prakticky celé inkaso, elektriku, vodu, plyn“ s tím, že„ nechápe, proč by měl za pronájem žalobkyni něco dávat, když ani ona jemu v minulosti nikdy nic neplatila za to, že užívala jeho byt“, přičemž též vypověděl, že částku 15 000 Kč měsíčně dával žalobkyni„ na náklady spojené s užíváním bytu“ a že z jeho strany„ logicky nemělo smysl platit žalobkyni něco za nájem“. Ačkoli tedy měl soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s užíváním nemovitostí žalobkyni skutečně poskytoval finanční prostředky, tak z jeho samotné výpovědi vyplynulo, že tato částka představovala náklady spojené s užíváním bytu, přičemž za samotné užívání nemovitostí žalovaný neplatil a nerozuměl tomu, proč by tak měl činit. Jak soud podrobněji odůvodní níže, podstatnou náležitostí nájemní smlouvy je sjednání úplaty za užívání předmětu nájmu, tj. nájem, přičemž taková platba je poskytována vedle dalších nákladů s užíváním bytů souvisejících (elektřina, svoz odpadu, plyn apod.). Pokud sám žalovaný vypověděl, že za užívání bytu neplatil ničeho, nelze dospět k jinému závěru než, že nájemní smlouva uzavřena nebyla. Nájemní smlouva nebyla mezi stranami uzavřena též z tohoto důvodu, že by zjevně postrádala další náležitosti pro nájemní poměr typické, jež umožňují bezproblémové fungování nájemních vztahů. V rámci svého účastnického výslechu totiž žalovaný dále vypověděl, že mezi účastníky nebyla stanovena žádná splatnost plateb, nebylo zřejmé, na jak dlouho měla být smlouva uzavřena (dokonce, nebylo zřejmé, zda se jedná o smlouvu na dobu určitou, anebo neurčitou) a žalovaný ani neposkytl žalobkyni zálohu (kauci), jež se v souvislosti s uzavíráním nájemních smluv obvykle poskytuje.

10. Samotná skutečnost, že žalovaný v souvislosti s užíváním nemovitostí platil žalobkyni určitou finanční částku, neprokazuje, že platil nájemné jakožto úplatu za užívání bytu. Nepodstatné přitom bylo to, jak sám žalovaný označoval platby, které žalobkyni zasílal na její účet (tj. že dle potvrzení o vkladu hotovosti označoval své platby za platby alimentů a nájemného), neboť rozhodující v tomto ohledu bylo to, že tyto platby nebyly činěny na základě nájemní smlouvy a že byly určeny k úhradě toliko„ provozních“ nákladů spojených s užíváním bytu, nikoli k úhradě úplaty za užívání bytu.

11. Soud pak pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení výslechu svědka [jméno] [příjmení], jehož prostřednictvím mělo být prokázáno uzavření nájemní smlouvy, neboť na základě provedeného dokazování (účastnickou výpovědí žalovaného) měl za spolehlivě prokázaný opak. Navrhovaný svědek neměl být stranou dohody mezi účastníky a nemohl tak o okolnostech jejího uzavření vědět více, než sám žalovaný. Pro nadbytečnost soud zamítl také návrh na dokazování potvrzeními o platbách, neboť nepodstatné pro tuto věc bylo to, jak byly jednotlivé platby označovány žalovaným, nýbrž jejich účel a právní titul, na jehož základě byly poskytovány.

12. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož došlo mezi účastníky k uzavření ústní dohody o tom, že žalovaný bude nemovitosti po rozchodu účastníků užívat s tím, že žalovaný hradil pouze náklady související s jejich užíváním. Žalovaný nemovitosti užíval od července 2020 a dopisem ze dne [datum] byl žalobkyní vyzván k vyklizení do [datum].

13. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

14. Uplatňuje-li svá práva podle § 1040 o. z. vlastník nemovitosti, tak judikatura (viz rozsudek Nejvyššího soud ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003) setrvává na stanovisku, že nelze žalovat na vydání nemovitostí, nýbrž vždy jen na jejich vyklizení. Je totiž možné uložit pouze takové plnění, kterému odpovídá zákonem upravený způsob výkonu rozhodnutí či exekuce (§ 340 a násl. o. s. ř. a § 73 exekučního řádu).

15. Žalobou na vydání věci (reivindikační žalobou) se žalobce (vlastník) domáhá toho, aby mu věc dříve odňatá a žalovaným neprávem zadržovaná byla vydána. Předpokladem úspěšnosti žaloby je, aby byl žalobce aktivně věcně legitimován, žalovaný pasivně věcně legitimován a aby byl způsobilý předmět žaloby (objekt vindikace). Ustanovení § 1040 odst. 1 o. z. přiznává aktivní legitimaci jen vlastníku věci. Pro úspěch žaloby na vydání věci je tedy třeba prokázat, že žalobce je vlastníkem věci, o jejíž vydání žádá. Ohledně této skutečnosti má důkazní povinnost a tíží jej ve sporu důkazní břemeno. Vlastnictví žalobce musí trvat v den vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Dalším předpokladem úspěšného uplatnění reivindikační žaloby žalobcem je mj. to, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018). Jestliže vlastník věci výše uvedené skutečnosti prokáže, je povinností žalovaného, aby tvrdil a prokázal, že k užívání věci ho opravňuje řádný titul. Neprokáže-li oprávněný titul, bude žalovaný pouhým detentorem, jenž zadržuje věc neoprávněně; např. tehdy pokud právní důvod detence původně byl dán (nájemní poměr nebo pacht skončil), anebo tehdy pokud žádný právní důvod zadržování věci od počátku nebyl. Jen při splnění těchto podmínek je třeba přiznat právo vlastníku, který se domáhá vyklizení nemovitosti.

16. V kontextu výše uvedeného soud konstatuje, že žalobkyně své povinnosti splnila (se shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že je vlastníkem nemovitostí i to, že nemovitosti jsou v detenci žalovaného). Bylo tedy na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že nemovitosti užívá oprávněně.

17. Podle § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

18. Podle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

19. Z těchto ustanovení plyne, že nájemní poměr musí být vždy úplatný, neboť úplatnost je jeho podstatným znakem. Pokud není sjednána úplata za užívání bytu, tj. nájemné, nemůže dojít k řádnému uzavření nájemní smlouvy. Není relevantní, že žalovaný žalobkyni hradil náklady související s užíváním nemovitostí, protože tato částka není nájemné (úplata za užívání nemovitostí), ale představuje toliko náklady na užívání nemovitostí.„ Pronajímatel přenechává věc k užívání za úplatu. Jde o úplatný závazek. Úplatnost je jakékoliv plnění pronajímatele, které má majetkový charakter (§ [číslo]). Nájemné představuje úplatu za přenechání užívání věci. Může spočívat v konání či nekonání. [příjmení] se bude jednat o peněžitou částku, může ale mít i podobu naturálního plnění, např. provedení díla (rekonstrukce pronajaté nemovitosti – viz DZ, s. [číslo]), poskytnutí služeb (úklid, právní služby, správa věci), dodání věci, užívací právo k jiné věci (§ [číslo]). Úplatou není pouhá úhrada obvyklých nákladů spojených s užíváním předmětu nájmu ani provádění běžné údržby, třebaže by se platily pronajímateli. Obvyklé náklady spojené s užíváním předmětu nese i vypůjčitel v případě výpůjčky (§ [číslo]). Tomu do značné míry odpovídá povinnost nájemce provádět na svůj náklad běžnou údržbu vedle placení nájemného (§ 2207).“ (viz HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. [číslo]).

20. Vzhledem k tomu, že v případě ústní dohody mezi účastníky nebyla sjednána podstatná náležitost nájemní smlouvy, jakou je úplata za užívání nemovitostí (k tomu viz odst. 8. až 10.), dospěl soud k závěru, že nájemní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla. To ovšem ještě neznamená, že žalovaný nemohl nemovitosti užívat na základě jiného právního titulu.

21. Bezúplatné užívání nemovitosti předpokládá výpůjčka podle § 2193 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.2005, sp. zn. 28 Cdo 516/2005). Podstatným znakem tohoto smluvního typu je ovšem jeho dočasnost. Není-li sjednána, nejedná se o výpůjčku. Tomu je tak proto, že v případě výpůjčky se neuplatní dispozitivně stanovená doba neurčitá (§ 2204 o. z.). Bude-li výpůjčka sjednána, aniž by byla doba určena přímo (určitá či neurčitá) či nepřímo (stanovením účelu), půjde o výprosu podle § 2189 o. z. (viz HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. [číslo]).

22. V nyní projednávané věci proto soud uzavřel, že mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena výprosa podle § 2189 o. z., resp. její modifikace ve smyslu § 1746 odst. 2 o. z. Cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu, kdy vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.2012, sp. zn. 22 Cdo 1597/2011). Z toho pak plyne, že podle § 2190 odst. 1 o. z. byla žalobkyně oprávněna požadovat vyklizení nemovitostí libovolně a žalovaný byl povinen bez dalšího nemovitosti vyklidit.

23. Vyzvala-li žalobkyně žalovaného opakovaně ústně k vyklizení nemovitostí a učinila-li tak prostřednictvím svého zástupce také písemnými výzvami ze dnů [datum] a [datum], pak právní titul žalovaného opravňující ho k užívání nemovitostí skončil, a to nejpozději ke dni [datum]. Od tohoto data žalovaný nebyl oprávněn nemovitosti užívat. Soud přitom měl za prokázané, že žalobkyně žalovaného k opuštění nemovitostí řádně vyzvala, neboť to jednak potvrdil žalovaný ve své výpovědi a jednak to vyplynulo z předložených písemných výzev, potažmo také z podané žaloby a dalších podání žalobkyně učiněných v rámci tohoto soudního řízení, z nichž se žalovaný opětovně dozvěděl, že žalobkyně si nadále nepřeje, aby žalovaný nejen byt, ale také ostatní nemovitosti užíval. K tomu soud dodává, že v souladu s domněnkou dle § 573 o. z. vycházel z toho, že písemné výzvy k vyklizení byly žalovanému doručeny třetí pracovní den poté, co byly dle podacích stvrzenek odeslány prostřednictvím pošty, a že na výzvu k vrácení či vyklizení předmětu výprosy nejsou kladeny takové požadavky co do její formálnosti a obsahu, jako je tomu u výpovědi z nájmu bytu.

24. Soud tedy s ohledem na shora uvedené shledal žalobu důvodnou, pročež žalovanému v I. výroku tohoto rozsudku uložil povinnost vyklidit nemovitosti. Patnáctidenní lhůtu k vyklizení soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

25. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že úspěšné žalobkyni v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve II. výroku tohoto rozsudku právo na jejich náhradu v plné výši. Podle kritéria úspěchu ve věci přiznal žalobkyni podle § 145 o. s. ř. i účelně vynaložené náklady v souvislosti s žalovaným podaným návrhem na předběžné opatření, jenž byl usnesením Krajského soudu [obec] ze dne 20. 10. 2021, č. j. 26 Co 204/2021-115, zamítnut. Náklady žalobkyně sestávaly ze zaplacených soudních poplatků ve výši 5 000 Kč za žalobu a ve výši 1 000 Kč za odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření. Dále z nákladů zastoupení advokátem, kterému podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif”), náležela při tarifní hodnotě 10 000 Kč odměna za 8 úkonů právní služby po 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, tři další porady s klientem, tři účasti na soudním jednání) a odměna za 3 úkony právní služby po 750 Kč (odvolání proti usnesení o nařízení předběžného opatření, replika k vyjádření žalovaného k odvolání proti předběžnému opatření a jednoduchá předžalobní výzva k plnění), tj. celkem 14 250 Kč. K tomu bylo dále třeba připočítat 11 paušálních částek jako náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. dohromady 3 300 Kč, a náhradu za daň z přidané hodnoty ze shora uvedených částek (vyjma soudních poplatků) ve výši 3 685,50 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátce této daně. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činily 27 235,50 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. soud stanovil lhůtu k plnění v trvání tří dnů. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.

26. Soud dodává, že tři další porady s klientem považoval za účelně vynaložené úkony k bránění práva, neboť proběhly vždy v bezprostřední souvislosti s nařízeným jednáním (den před ním), na které měla žalobkyně se svým zástupcem právo se řádně připravit. K tarifní hodnotě soud uvádí, že žaloba podle § 1040 odst. 1 o. z. je žalobou reivindikační, jež se realizuje žalobním petitem na vyklizení nemovitosti. Pro určení výše odměny advokáta u žalob na vyklizení nemovitostí se vychází ze závěru, že je-li předmětem vyklizení nemovitosti, určí se výše odměny advokáta primárně z ceny této věci podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, je nezbytné postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 684/2016). Soud v projednávané věci neměl k dispozici žádný spolehlivý poklad, ze kterého by mohl určit cenu nemovitostí, a proto postupoval podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.