36 C 129/2025

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 635 327,93 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 613 610,46 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 21 717,47 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 17 973,83 Kč, úroků ve výši 8,07 % ročně z částky 628 957,93 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 42 017,01 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 635 327,93 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 46 080 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 635 327,93 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 17 973,83 Kč, úroků ve výši 8,07 % ročně z částky 628 957,93 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 42 017,01 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 635 327,93 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši 638 000 Kč, který mu na základě smlouvy ze dne 8. 8. 2023 poskytla společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jakožto právní předchůdkyně žalobkyně.

2. Ve věci bylo rozhodnuto za podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného, který se ani k jednomu jednání i přes řádné předvolání nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení. S ohledem na to, že žalobkyně ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, měl soud žalobní tvrzení o skutkových okolnostech, týkajících se věci, za nesporná. Přesto se z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tedy zda ještě před uzavřením smlouvy řádně a s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

3. Žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně před uzavřením dané smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Banka vyšla z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, žalovaný předložil i potvrzení o svém příjmu. Banka při hodnocení úvěruschopnosti porovnala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických statistických dat, tím získala částku jeho disponibilních zdrojů. Z interních a externích zdrojů dále zjistila, že žalovaný v dané době neměl žádné další závazky, a po provedeném individuálním hodnocení tedy žádosti žalovaného vyhověla a konsolidovala jeho závazky.

4. Soud pro posouzení věci z hlediska zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru provedl následující dokazování.

5. Z žádosti o úvěr, konsolidace půjček, bylo zjištěno, že žalovaný v rozhodné době prohlásil, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je svobodný, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, jako technik/řidič. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 22 380 Kč a celkový čistý měsíční příjem domácnosti činil 80 000 Kč, měsíční náklady na bydlení činily 0 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady činily 1 000 Kč. Neměl žádné srážky ze mzdy a žádné jiné měsíční splátky, než dva úvěry, které chtěl takto konsolidovat, přičemž u jednoho splácel 1 506,01 Kč a u druhého 6 333,79 Kč měsíčně.

6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 8. 8. 2023 měl soud za prokázáno, že čistý měsíční příjem žalovaného od uvedené společnosti činil za poslední tři měsíce 24 778 Kč.

7. Z platební historie vyplynulo, že žalovaný doposud uhradil celkem jen 24 389,54 Kč.

8. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žádné pro věc relevantní informace zjištěny nebyly, neboť obsahovalo pouze tvrzení žalobkyně. Po právní stránce soud poté uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a také podle zákona o spotřebitelském úvěru (§ 3016 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat rovněž relevantní doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

17. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. Soudu je znám i závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023). Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.

19. V posuzované věci pak soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Z předložených listin je více než zřejmé, že právní předchůdkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se prakticky jen s těmi informacemi, které žalovaný sám o sobě uvedl. Doložen měla totiž jen příjem žalovaného ve výši 24 778 Kč měsíčně, avšak již nebyl nijak doložen tvrzený celkový příjem jeho domácnosti. Především však nebyly nijak doloženy výdaje žalovaného, ať už jde o výdaje na domácnost či o další běžné měsíční výdaje, tvrzené v těžko uvěřitelné výši 1 000 Kč měsíčně, rovněž nebylo prokázáno, že žalovaný bydlí ve vlastním „domě/bytě“, tedy že jeho výdaje na bydlení mohou být zanedbatelné, byť pochopitelně ne nulové. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nijak neověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy, stejně tak nezjišťovala případné další finanční závazky žalovaného. Jestliže žalobkyně uvedla, že vycházela také z různých externích i interních databází a registrů nebo též ze statistických dat, je třeba konstatovat, že posouzení úvěruschopnosti není statistickou záležitostí, jejím smyslem totiž není zjistit, zda by průměrná osoba v postavení žadatele o úvěr byla schopna poskytnutý úvěr splácet, ale účelem této zákonné úpravy je zjistit, zda v daném případě právě tento a nikoli jiný dlužník bude schopen dostát svým závazkům. Jde o konkrétního žadatele a jeho úvěruschopnost, nikoli o úvěruschopnost obecnou, ta by pro danou smlouvu s určitým způsobem nastavenými parametry postrádala smysl. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tvrzení žadatele do detailních podrobností, avšak pro závěr o úvěruschopnosti je třeba, aby byl doložen jeho příjem i pravidelné měsíční výdaje, k čemuž dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.

20. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo v dané věci formální záležitostí, právní předchůdkyně žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Soud tak musí konstatovat, že majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany právní předchůdkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že daná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti přitom chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je předmětná smlouva ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

21. Jestliže právní předchůdkyně žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla částku 638 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný doposud uhradil pouze 24 389,54 Kč, zbývající část dlužné částky nezaplatil, a to nejen právní předchůdkyni žalobkyně, ale ani žalobkyni. Na ni byla pohledávka postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z., o čemž právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného řádně vyrozuměla (jak bylo v řízení nesporným). Platí totiž, že na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající např. ze smlouvy o úvěru či zápůjčce (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, publikován pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Z těchto důvodů soud žalobě vyhověl pouze co do částky 613 610,46 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti a s ohledem na v řízení prokázané příjmy žalovaného (byť v době sjednávání předmětné smlouvy) soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění třiceti dnů, která je podle jeho názoru přiměřená okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo zřetelně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci jen zčásti úspěšné žalobkyni náleží poměrná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 25 414 Kč a z nákladů zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 10 860 Kč za šest úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, žaloba, písemné podání ve věci samé ze dne 31. 7. 2025, účast na jednání před soudem dne 25. 7. 2025 a 5. 9. 2025; naproti tomu nebylo jako úkon právní služby posouzeno podání ze dne 6. 6. 2025, neboť šlo jen o stručné vyjádření ohledně případného rozhodnutí bez jednání) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za dva úkony učiněné do 31. 12. 2024 a ve výši 450 Kč za čtyři úkony po 1. 1. 2025 (srov. čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.), to vše, mimo soudního poplatku, s náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v sazbě 21 %.

24. Celkem by tak šlo o částku 107 162 Kč, protože však žalobkyně byla úspěšná pouze co do 71,5 % a žalovaný tedy co do 28,5 % (při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí, k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), činí celkový úspěch 43 % a přiznána tedy byla náhrada nákladů řízení ve výši 46 080 Kč. Lhůta k plnění zde byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výši plnění již nebylo důvodu stanovit lhůtu delší či plnění ve splátkách, místo plnění k rukám zástupce žalobkyně bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.