36 C 41/2022

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Behrem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO: IČO žalobce , sídlem Adresa žalobce , zastoupena Jméno Zástupce A , advokátem se sídlem Anonymizováno , proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO: IČO žalovaného , sídlem Adresa žalovaného , zastoupena Jméno Zástupce B , advokátem se sídlem Anonymizováno , o zaplacení 35 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci , částka, se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z přiznané částky za dobu od , datum, do zaplacení, a to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení , částka, se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení. Pohledávku nabyl žalobce od spotřebitele , jméno FO, , jenž získal od , právnická osoba, úvěr 50 tis. Kč, aniž byl úvěrující řádně provedl přezkum úvěruschopnosti úvěrovaného, neboť si od něho nechal předložit pouze občanský a řidičský průkaz, výplatní pásky za tři měsíce před uzavřením smlouvy, doklady o nákladech na služby, spojené s užíváním bytu, televizní poplatky a internet, rovněž za tři měsíce před uzavřením smlouvy, a čestné prohlášení o výši příspěvku na společné náklady v domácnosti. Dále úvěrující vyšel z pouhého prohlášení spotřebitele o závazcích a nákladech na spotřebu, aniž by to lépe prověřil. Jelikož nebylo provedeno řádné zkoumání úvěruschopnosti, představuje částka splacená nad jistinu úvěru bezdůvodné obohacení; jedná se o částku 35 tis. Kč. Z ustálené judikatury se podává, že pohledávka je po právu. Nedostatek péče při posuzování úvěruschopnosti vede vždy k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru. Ochranné spotřebitele má preventivní funkci Tato funkce se neztrácí ani tehdy, pokud to je úvěr nakonec splacen. Žalobce dále namítá neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor RPSN s dobrými mravy a odkazuje na související judikaturu k nepřiměřenosti dané sazby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 33Cdo 1819/2023 představuje exces v dosavadní praxi, mj. proto, že nesprávně přenáší důkazní břemeno na spotřebitele, a je také v rozporu s výkladem Soudního dvora EU v této věci.

2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal má náhradu nákladů. Smlouva o úvěru byla uzavřena platně, zákon neukládá výčet úkonů nebo listin, které si má úvěrující vyžádat k prozkoumání úvěruschopnosti spotřebitele; jde o normu s neurčitě vymezenou hypotézou. Nadto ve zdejší věci předchůdce žalovaného vyžádal dostatečné množství údajů a listin, provedl lustraci v rejstřících a přihlédl i k historickému splácení spotřebitele na předchozí úvěrové smlouvy. Dále lze odkázat na současné rozhodnutí Nejvyššího soudu zn. 33Cdo 1819/2023, které rozumným způsobem vykládá péči úvěrujícího, a to materiálně tak, aby tento postupoval bez důvodných pochybností; a dále vychází z toho, že musí být přihlédnuto ke splacení úvěru. Předchůdce žalovaného vzal v potaz jak skutečné, tak i rozumně očekávatelné náklady na spotřebu úvěrovaného. S námitkami žalobce o nedostatečném splnění informačních povinností nelze souhlasit, RPSN byla uvedena řádně. Stejně tak poplatky musí krýt vyšší riziko úvěrujícího, který je nebankovním poskytovatelem úvěru, a může si finanční prostředky od ČNB zajistit jen dražším způsobem, než banky. Poplatek za inkaso je volitelnou, nikoli povinnou službou. Spotřebitelská ochrana by neměla být poskytována žalobci, který ani nehodlá uvést, kolik zaplatil spotřebiteli za postoupení pohledávky.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím zjištěním a k celkovému závěru o skutkovém stavu věci: , datum, uzavřela , právnická osoba, se spotřebitelem, Anonymizováno, , jméno FO, smlouvu o úvěru č. , hodnota, na poskytnutí úvěru 50 tis. Kč, jenž měl být splacen za 13 měsíců, s úrokem 28% a s poplatky 11 tis. Kč za administrativní činnost a 9,5 tis. Kč za hotovostní výběr splátek; celkem měl spotřebitel splatit 84,5 tis. Kč po 6,5 tis. Kč měsíčně (smlouva o úvěru, souhlas se zpracováním údajů, předsmluvní formulář). Úvěrující měl k dispozici výplatní pásky spotřebitele za srpen až říjen 2017, s čistou mzda 21574 Kč, 19464 Kč a 19496 Kč, a také čestné prohlášení, že spotřebitel přispívá babičce 3 tis. Kč měsíčně na domácnost, a dále doklady o tzv. sdružených platbách za říjen, září a listopad 2017, vždy po 4701 Kč (výplatní pásky, čestné prohlášení a doklady sipo). Úvěrující provedl analýzu zjištěných údajů a dospěl k závěru, že byl , jméno FO, úvěruschopný, když měsíční výdaje činily 6000 Kč, minimální 5000 Kč, rezerva na neočekávané výdaje 1 tis. Kč, tudíž měl volných 12308 Kč. Finanční analýza tedy vyšla jednoznačně, Anonymizováno, ve prospěch poskytnutí úvěru (finanční analýza, žádost o úvěr). Spotřebitel úvěr splatil , datum, , a i když nehradil vždy řádně a včas, splatil za 14 měsíců celý objem závazku (předžalobní komunikace účastníků, tabulka splácení). Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným postupní smlouvou z , datum, (postupní smlouva, oznámení o postoupení s dokladem o odeslání).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí§ 84(1) Poskytovatel a zprostředkovatel před poskytnutím rady podle § 85 odst. 1 nebo posouzením úvěruschopnosti spotřebitele podle § 86 zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli nebo zprostředkovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti a poskytnutí rady ohledně výběru pro spotřebitele vhodného produktu spotřebitelského úvěru a dobu pro jejich poskytnutí. Tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Žádá-li poskytovatel o tyto informace prostřednictvím zprostředkovatele, zprostředkovatel vyžádané informace předá poskytovateli.(2) Spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.(3) Sdělené nebo zveřejněné informace podle odstavce 1 obsahují upozornění, že pokud spotřebitel nesplní povinnost podle odstavce 2 a poskytovatel proto nebude schopen posoudit jeho úvěruschopnost, poskytovatel spotřebitelský úvěr neposkytne.(4) Závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení nemůže být zrušen pouze proto, že informace poskytnuté spotřebitelem podle odstavce 2 před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru byly neúplné. To neplatí, pokud spotřebitel vědomě poskytl neúplné informace nebo vědomě poskytl informace nepravdivé.§ 86 (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.§87 (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.(2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.(3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

5. Podle § 2991 o.z. platí, že(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.(2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Soud hodnotil provedené důkazy zvlášť a v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje ke všemu, co za řízení vyšlo najevo.

7. Předchůdci účastníků uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající úpravě citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, , jméno FO, jako úvěrovaný spotřebitel, jehož nástupcem je žalobce, a , právnická osoba, jako úvěrující podnikatel, jehož nástupcem je žalovaný. Jednalo se o běžný úvěr, sjednaný bez vázaného účelu. V řízení bylo prokázáno nejen vyplacení, ale též splacení úvěru. Spor byl především o vyhodnocení skutečnosti, zda si předchůdce žalovaného počínal náležitě, když úvěr spotřebiteli poskytl, a také o cenu (poplatky za úvěr).

8. Zdejší soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku k výkladu směrnice 2008/48/ES v době, kdy byla známa výkladová praxe krajských soudů, a nikoli rozhodnutí Nejvyššího soudu zn. 33Cdo 1819/2023. Před jeho vydáním měl zdejší soud za to, že je nezbytné zjistit určitý výklad směrnice (otázka na účel a sankci), protože hodnocení péče úvěrujícího bylo poměrně přísné a v obdobných věcech, jako je tato, často vedlo k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy. Vydáním rozsudků Soudního dvora EU zn. C-755/22 a Nejvyššího soudu zn. 33Cdo 1819/2023 však došlo k přijetí výkladů, jež skutečně představují změnu v nahlížení na výklad citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Soud přihlédl nejen k výkladu Soudního dvora Evropské unie, který pro toto řízení zodpověděl otázku, zda je účelem směrnice 2008/48/ES sankcionovat podnikatele i tehdy, když spotřebitel úvěr bez námitek splatil a k žádné újmě na jeho straně nedošlo, ale i k výkladu Nejvyššího soudu, jenž požaduje, aby se přihlíželo k péči úvěrujícího obsahově tak, zda mohl bez důvodných pochybností předpokládat splacení úvěru spotřebitelem, a také zda ke splacení skutečně došlo, a propojovat toto zjištění s finálním závěrem o péči podnikatele.

10. Soud nepřijal námitku žalobce, že by se rozhodnutí Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu popírala, nebo byla v kontradikci; naopak se doplňují, když Nejvyšší soud vyplnil prostor, který mu náleží, tedy vyložil národní předpis, a Soudní dvůr vyložil evropskou směrnici; nadto Soudní dvůr v bodech 19-22 odůvodnění svého rozsudku jasně sděluje, že výklad pojmu úvěruschopnosti, resp. péče při jejím zkoumání náleží soudu národnímu.

11. Pokud jde o námitku žalovaného, že žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci a že postoupení pohledávky na něho představuje zneužití práva, postačí odkázat na hodnocení Soudního dvora EU, že tomu tak není (bod 27 rozsudku SDEU), a to i přes hodnocení Evropské komise, jež měla rovněž pochybnosti o postupech žalobce. Ten však doložil řádnou postupní smlouvu, a jak již uvedeno, nabytí pohledávky od spotřebitele neshledal Soudní dvůr nijak problematickým.

12. Žalovanému se podařilo prokázat, že jeho předchůdce nevycházel toliko z prohlášení , jméno FO, , nýbrž si nechal doložit i jeho příjmy a výdaje, byť podle současného žalobce nedostatečným způsobem. Nicméně předchůdce žalovaného měl k dispozici listiny o základních parametrech aktiv a pasiv spotřebitele za jedno čtvrtletí a znal i jeho platební historii ve vztahu ke dvěma dalším úvěrům. Předchůdce žalovaného zjevně vycházel též ze skutečnosti, že nebylo známo předlužení spotřebitele ani jeho úpadek. Skutečnost, že si předchůdce žalovaného nemusel provést lustraci v rejstřících NRKI, BRKI a Solus, případně, že si více neověřoval výdaje spotřebitele, např. vyžádáním si rozsudku k výživnému na dítě, nebo že ještě neprohloubil analýzu k dalším výdajům žalovaného, neznamená, že si počínal ledabyle, nedostatečně. Je totiž zřejmé, že posuzování úvěruschopnosti spotřebitele musí být individuální, a k takovému posouzení zjevně došlo, při přímém kontaktu se spotřebitelem, při přímém hodnocení jím uvedených údajů a při práci s jeho výdaji, která se musela logicky zakládat i na hypotézách, jaké výdaje v budoucnu budou.

13. Zdejší soud přihlédl ke smyslu a účelu výkladu Nejvyššího soudu pod zn. 33Cdo 1819/2023, a dospěl k závěru, že se v žádném případě nejedná o exces, jak to namítal žalobce; naopak Nejvyšší soud přistoupil k výkladu zkoumání úvěruschopnosti rozumně, vyváženě, materiálně, kdy si je dobře vědom toho, že by se spotřebitelské úvěry neměly poskytovat těm, kteří nebudou schopni je splácet, nicméně zároveň si je vědom toho, že zákon ani jiný předpis přesně nestanoví, co a jak má být zkoumáno, a že je tedy třeba přistupovat k výkladu péče úvěrujícího rozumně, aby se přihlíželo jak k vyvrácení pochybností, zda bude spotřebitel splácet, tak i k vlastní skutečnosti, že spotřebitel úvěr splatil. Ve zdejší věci spotřebitel celý úvěr splatil, byť s mírným prodlením jednoho měsíce, ale zjevně bez sankce, nebo negativních následků prodlení.

14. Kdyby měl soud hodnotit splacení úvěru k tíži podnikatele, musel by dovodit, že bude péče naplněna jen při perfektním, řádném a včasném splácení ze strany spotřebitele. Takový požadavek by však byl zjevně nepřiměřený, protože úvěrující nedokáže ani sebelepším, sebehlubším zkoumáním poměrů spotřebitele zajistit, že úvěrovaný každou splátku uhradí, neboť člověk je svobodný. Z logiky věci mají údaje o poměrech spotřebitele přivodit určité přesvědčení, že se tak stane; jistotu ale dovozovat nelze; a nelze ji ani pod sankcí žádat. Nic jako strojově předepsané zkoumání úvěruschopnosti neexistuje; a přesto poptávka a nabídka úvěrování běžně funguje.

15. Soud přihlédl k běžné praxi úvěrování, která nemůže stavět na antagonistických poměrech mezi úvěrujícím a úvěrovaným; naopak se jedná o smluvní partnery, kteří potřebují vzájemnou ekonomickou důvěru, vyvěrající z benefitů podnikatele, jenž provozuje úvěrování se ziskem, a z benefitů spotřebitele, jenž získá prostředky na své životní potřeby, aniž by musel vyčkávat na jejich naspoření, nebo získání prodejem svých aktiv, apod. Jestliže ve zdejší věci spotřebitel získal třetí úvěr, přičemž předchozí byly z jeho strany splaceny, a i poslední třetí byl splacen, nelze dovodit nic jiného, než že péče při zkoumání úvěruschopnosti byla naplněna, a stejně tak i účel směrnice 2008/48/ES. Soud přihlédl rovněž k obdobným skutkovým a právním souvislostem s věcí 33Cdo 1819/2023 (vyjma osoby spotřebitele je shoda prakticky ve všem).

16. Soud tedy hodnotil smlouvu o úvěru jako platně uzavřenou, nicméně jako problematické shledal ujednání o poplatcích 11 a 9,5 tis. Kč za administrativní činnost a za hotovostní inkaso, které představují ve vztahu k jistině úvěru zjevně nepřiměřenou zátěž, vlastně tzv. skrytý úrok, jímž si úvěrující navýšil cenu úvěru. Soud tedy shledal daná ujednání jako neplatná podle § 580 o.z., resp. k nim podle § 1813 o.z. nepřihlížel, neboť ve spojení s úrokem 28% ročně převyšují 50% jistiny (RPSN 189%). Nejvyšší soud považuje ve své rozhodovací praxi např. v žalobcem namítaném rozhodnutí 20Cdo 1857/2019 (RPSN 134,53%), ale i v dalších např. 20 Cdo 75/2020 (RPSN 94,98%) a 20 Cdo 3755/2021 (RPSN 62,5%), taková ujednání za rozporná s dobrými mravy a zjevně nepřiměřená. Je rovněž třeba doplnit, že úrok 28% ročně byl sice jasně vyjádřen, přičemž podle § 1813 o.z. se cena plnění při hodnocení zjevné rovnováhy ujednání nehodnotí, nicméně jde-li o skrytý úrok, nejedná se o jasné vymezení ceny plnění (též § 1811 odst.1 o.z.). Soud se tedy v této části ztotožnil s námitkami žalobce, až na následek, kdy vadné ujednání nepostihuje celou smlouvu, nýbrž jen část o ceně plnění (poplatky). Soud proto dovodil podle § 576 o.z. částečnou neplatnost smlouvy.

17. Poplatky 11 a 9,5 tis. Kč jsou ve vztahu k jistině 50 tis. Kč s ročním úrokem zjevně nepřiměřené; proto soud hodnotil jako odpovídající plnění nákladům žalobce za každou zpoplatněnou službu částku 1 tis. Kč. Bezdůvodné obohacení je pak představováno výpočtem (11+9,5 tis. Kč) – 2 x 1 tis. Kč = 18,5 tis. Kč, jež soud přiznal podle § 2991 o.z., spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o.z. a nařízení č. 351/2013 Sb., protože žalovaný neplnil ani částečně na předžalobní výzvu. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 o.s.ř. Ve zbytku soud žalobu zamítl z důvodů právních, které vyložil shora.

18. O náhradě nákladů rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1,2 o.s.ř., kdy vyšel z výsledku řízení, který je prakticky stejný pro obě strany, proto si každá ponese vlastní náklady samostatně. Nadto úvaha o výši bezdůvodného obohacení vycházela z toho, že menšinová část poplatků za správu úvěru a za hotovostní inkaso činí 2 x 1 tis. Kč, coby přiměřené plnění za zpoplatněné činnosti, což je závěr založený uvážením soudu; i proto je správné nepatrný rozdíl v úspěchu a neúspěchu hodnotit rozumně tak, že je prakticky obdobný, byť čistě matematicky vychází na rozdíl dvou tisíc (18,5 tis. Kč úspěchu x 16,5 tis. Kč neúspěchu).