36 C 56/2026

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 35 632,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 719 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudkuII. Co do částky 14 913,13 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 167,25 Kč, úroků ve výši 12 % ročně z částky 34 740,10 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 931,79 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 35 632,13 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 35 632,13 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného revolvingového úvěru, který mu poskytla na základě smlouvy ze dne 6. 3. 2024. Žalovaný čerpal celkem 51 627 Kč a doposud splatil pouze 30 908 Kč.

2. Ve věci bylo dne 26. 5. 2026 rozhodnuto za podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně a jejího zástupce, který se omluvil, a také v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání i přes řádné předvolání nedostavil, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení.

3. Ze smlouvy nazvané Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. , hodnota, ze dne 6. 3. 2024 a z výpisu čerpání, splátek a úhrad měl soud za prokázáno, že žalovaný od žalobkyně získal celkem 51 627 Kč a splatil celkem 30 908 Kč. Žalovaný rovněž prohlásil, že je svobodný, má dvě děti, žije u rodičů, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , jeho příjem činí 28 500 Kč čistého a příjem ostatních členů domácnosti 55 000 Kč měsíčně, zatímco výdaje na bydlení činí 2 000 Kč, splátky úvěrů 12 000 Kč a ostatní výdaje 7 500 Kč.

4. Z přehledu příjmů soud zjistil, že žalovaný od , Anonymizováno, v únoru 2024 obdržel 24 418 Kč, v březnu 2024 získal 32 095 Kč a v dubnu 2024 získal 32 790 Kč.

5. Z úvěrové zprávy soud zjistil, že žalovanému byly v rozhodnou dobu již odmítnuty dvě žádosti o úvěr, že měl aktivní spotřební úvěr ve výši 554 489 Kč, kde měsíčně splácel 7 308 Kč, přičemž zbývalo splatit 188 586 Kč, a že měl ještě osobní úvěr ve výši 200 000 Kč, kde měsíčně splácel 2 958 Kč, přičemž zbývalo splatit 186 267 Kč.

6. Z karty klienta, předžalobní výzvy k plnění a poštovního podacího archu soud naproti tomu žádné podstatné informace nezjistil. Po právní stránce uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a ve smyslu § 3016 o. z. taktéž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

7. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Soud se především zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících o. z. Zároveň se však ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jedná o spotřebitelský úvěr a také o spotřebitelskou smlouvu podle § 1810 a následujících o. z., přičemž zákon o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu zavedl povinnost věřitele (poskytovatele spotřebitelského úvěru) ještě před uzavřením smlouvy posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Takový postup zahrnuje též povinnost ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný spotřebitelský úvěr, neboť teprve poté smí věřitel úvěr poskytnout. Věřitel je tedy povinen náležitě a aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a vyžadovat také doklady k jeho tvrzením. Své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti přitom nedostojí, vyjde-li jen z objektivně nijak nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele totiž nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Rozhodující okolností pro posouzení věci zdejším soudem je tak skutečnost, zda žalobkyně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Otázkou, zda došlo ke splnění této předsmluvní povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je přitom soud povinen zabývat se z úřední povinnosti. Z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má kromě toho vyplývat, pokud je úvěr poskytnut, že zde nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Jedině tak totiž splní poskytovatel úvěru i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit též práva a zájmy spotřebitele, aniž by to znamenalo, že tím presumuje jeho nepoctivost.

15. Dále platí, že účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je, krom ochrany spotřebitele, postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, jenž nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele o úvěr, neboť upřednostnil svůj ekonomický zájem tento úvěr poskytnout, čímž však zapříčinil neplatnost úvěrové smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Zákon také v zájmu ochrany spotřebitele stanoví, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem. Není-li ji tedy zjevně schopen vrátit najednou, v soudem určené lhůtě k plnění, musí být povinnost k vrácení poskytnuté jistiny rozložena v čase, neboli spotřebitel je povinen ji vrátit v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Z toho rovněž plyne, že vrací-li spotřebitel poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, takže poskytovateli úvěru nemůže vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

16. V posuzované věci soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo tak spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům. Při prověřování jeho úvěruschopnosti postupovala zcela formálně a spokojila se s tím, jaké informace žalovaný uvedl, aniž by je ověřila z podkladů, které si měla od žalovaného vyžádat. Výjimkou je přehled jeho příjmů, ze kterého však mohla mít ověřeno pouze tvrzení o pravidelných příjmech. Nebyly však již nijak doloženy jeho pravidelné výdaje na bydlení či další běžné výdaje. S ohledem na absenci výpisu z účtu žalovaného za relevantní období lze též konstatovat, že žalobkyně dostatečně neověřovala jeho finanční toky, příp. rezervy. Naopak, žalobkyně zjevně nijak nevzala v potaz relativně vysoké úvěrové zatížení žalovaného, jak jasně vyplývalo z úvěrové zprávy, kterou měla k dispozici. Jestliže vycházela také z různých externích i interních databází a registrů, jde pouze o podpůrný argument, neboť rozhodujícím je zjištění v dané době aktuální situace žadatele o úvěr ohledně jeho příjmů a pravidelných výdajů. Nelze jistě žádat, aby poskytovatel úvěru ověřoval tato jeho tvrzení do detailních podrobností, pro závěr o úvěruschopnosti dostačují např. pracovní smlouva či výplatní pásky, nájemní smlouva, smlouvy o případných dalších úvěrech či zápůjčkách anebo výpisy z účtu, z nich jsou obvykle jak pravidelné výdaje, tak příjmy žadatele o úvěr dobře patrné.

17. Lze tudíž shrnout, že ověřování úvěruschopnosti bylo formální záležitostí, žalobkyně zjevně nevyvinula za účelem zjištění, zda je žalovaný skutečně schopen spotřebitelský úvěr splácet, dostatečnou snahu o posouzení jeho reálné situace. Majetkové poměry žalovaného nebyly zjišťovány dostatečným způsobem a ze strany žalobkyně proto nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o jeho úvěruschopnosti. S ohledem na uvedené nebylo možné než dospět k závěru, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Zákonná povinnost posouzení úvěruschopnosti navíc chrání nejen vlastního spotřebitele před negativními důsledky jeho případné neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů apod. (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytnutí úvěru tudíž v daném případě nejen odporuje zákonu, ale také zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným ve smyslu § 588 o. z. neplatná i z tohoto důvodu.

18. Jestliže žalobkyně přes neplatnost smlouvy poskytla žalovanému částku 51 627 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila. Žalovaný uhradil pouze 30 908 Kč, soud proto žalobě vyhověl co do částky 20 719 Kč, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a doposud ji žalobkyni nezaplatil. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená jak výši plnění, tak okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu však žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání uvedeného bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025, z nějž jasně vyplývá, že absentuje-li výzva k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nemůže být žalovaný v prodlení).

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalovanému žádné náklady nevznikly. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).