36 C 6/2025

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o 729 332 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 729 332 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 1. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28 241 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 729 332 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že žalovaný jakožto člen žalobce užíval atriový byt – bytovou jednotku č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 bez právního důvodu. Bytová jednotka mu byla přenechána k užívání na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003, avšak tato smlouva byla uzavřena v návaznosti na dřívější nájemní smlouvu, uzavřenou v roce 1998 mezi žalobcem a společností , Anonymizováno, , podle níž měl žalobce pronajaté pozemky, na kterých provedl výstavbu bytových domů. Tato smlouva však byla posléze shledána neúčinnou a následně i absolutně neplatnou, přičemž žalobci byla uložena povinnost dotčené pozemky vyklidit. V důsledku konkursního řízení vedeného proti společnosti , Anonymizováno, ., byly nemovitosti, včetně předmětného bytu, zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, a žalobce byl navíc posléze na základě žalob konkursního správce zavázán k vydání bezdůvodného obohacení ve prospěch konkursní podstaty za období, kdy byly dané nemovitosti užívány jeho členy, včetně žalovaného. Žalobce zdůraznil, že faktickým uživatelem bytové jednotky byl žalovaný, jenž je tedy osobou, která se na jeho úkor obohatila, neboť užíval daný byt bez právního titulu. Okolnost, že neplatnou nájemní smlouvou nemohlo být přenecháno užívací právo, není rozhodná, protože žalobce pod dojmem platnosti smlouvy toto užívací právo fakticky žalovanému přenechal a ten tedy získal majetkový prospěch spočívající v užívacím právu. Výše požadované částky byla stanovena podle znaleckých posudků zpracovaných pro účely předchozího řízení o vydání bezdůvodného obohacení, ve kterých byl žalobcem konkursní správce společnosti , Anonymizováno, , přičemž nárok uplatněný v tomto řízení odpovídá podílu žalovaného na celkové částce bezdůvodného obohacení, kterou byl žalobce podle § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), povinen zaplatit do konkursní podstaty úpadce. Žalovaný nehradil i přes předžalobní výzvu k dobrovolnému plnění, žalobce se proto domáhal, aby mu soud uložil povinnost uhradit částku odpovídající obvyklému nájemnému za užívání předmětné bytové jednotky v uvedeném období.

2. Žalovaný nárok žalobce zcela odmítl. Uvedl, že předmětnou bytovou jednotku užíval jako člen žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené v rámci výkonu členských práv podle stanov družstva, přičemž na výstavbě bytu se podílel částkou 1 200 000 Kč, za užívání bytu navíc řádně hradil sjednané platby nájemného. Zdůraznil, že nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť jednal v dobré víře a žalobce mu nikdy nesdělil, že by užívání bytu bylo právně problematické. Dále namítl, že žalobce nebyl oprávněn s nemovitostí nakládat, neboť nebyl jejím vlastníkem, a že žalobce sám jednal v rozporu se zákonem, když uzavíral nájemní smlouvy bez souhlasu správce konkursní podstaty. Žalovaný rovněž poukázal na to, že žalobce své členy o právních rizicích neinformoval, naopak je utvrzoval v tom, že užívání bytů je v pořádku, a že vedení družstva dlouhodobě zlehčovalo situaci. V případě, že by soud shledal vznik bezdůvodného obohacení, žalovaný proto tvrdil, že se jednalo o obohacení se spravedlivým důvodem podle § 2991 odst. 1 o. z., neboť jednal v souladu se stanovami a v důvěře v právní vztah s družstvem. Nehledě k tomu byla nájemní smlouva úplatná, proto by žalobci podle § 2999 odst. 2 o. z. náležela náhrada jen ve výši této úplaty. Dále namítl, že případný nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce měl již nejpozději od roku 2019 jak vědomost o neplatnosti nájemní smlouvy, tak o rozsahu údajného bezdůvodného obohacení, subjektivní promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 1. 10. 2022, resp. 27. 4. 2024. Žalovaný uzavřel, že žalobce nemůže přenášet důsledky svého vlastního protiprávního jednání na řadové členy družstva, a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

3. Strany mezi sebou učinily nesporným, že žalovaný byl v období od 5. 6. 2016 do 27. 4. 2021 členem žalobce, na základě toho uživatelem bytové jednotky č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , a to podle nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 2003.

4. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , bylo pro soud dostatečně prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce , Anonymizováno, , částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 5. 5. 2016 do 31. 12. 2018, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky.

5. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , bylo pro soud obdobně prokázáno, že žalobce vyplatil do konkursní podstaty úpadce , Anonymizováno, , částku 18 318 500 Kč s příslušenstvím, a to jako bezdůvodné obohacení za období od 1. 1. 2019 do 27. 4. 2021, kdy žalobce bez právního důvodu užíval zmíněné pozemky.

6. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , byly změněny předchozí rozhodnutí soudů o žalobě konkursního správce úpadce , Anonymizováno, ., na vyklizení několika bytových domů, postavených žalobcem na zmíněných pozemcích, tak že této žalobě bylo vyhověno. Nejvyšší soud totiž ve svém, podrobném a mimořádně přesvědčivém rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalovaný (žalobce) neměl k užívání předmětných nemovitostí žádný právní titul, a že obrana založená na dobré víře a legitimním očekávání převodu nemovitostí nemůže obstát. Nejvyšší soud zdůraznil, že žalovaný po prohlášení konkursu na majetek úpadce , Anonymizováno, ., a po zařazení nemovitostí do konkursní podstaty s těmito nemovitostmi nakládal bez souhlasu správce konkursní podstaty, čímž porušil § 18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání. Uzavřené nájemní smlouvy s vedlejšími účastníky byly proto shledány absolutně neplatnými. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že tzv. příslib převodu nemovitostí, na který se žalovaný odvolával, nebyl učiněn v souladu se zákonem, neboť chyběl souhlas konkursního soudu se zpeněžením mimo dražbu, což je nezbytný předpoklad platnosti takového právního úkonu, žalovaný (žalobce) navíc jakožto člen věřitelského výboru měl být s těmito pravidly obeznámen. Nejvyšší soud uzavřel, že žalované družstvo nejednalo v omluvitelném omylu, a tudíž nemohlo být v dobré víře. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by výkon práva mohl být v tomto případě omezen korektivem dobrých mravů, a doplnil, že riziko investic do výstavby nelze přenášet na ostatní konkursní věřitele, kteří pravidla konkursního řízení dodrželi.

7. Ostatní návrhy na provedení dokazování soud zamítnul, neboť pro posouzení a rozhodnutí věci již měl dostatek podkladů, takže další důkazní prostředky by již, s ohledem na právní závěry, které ve věci nakonec zaujal, nemohly přinést jiná zásadní zjištění. Zjištěný skutkový stav totiž soud posoudil následujícím způsobem po stránce právní.

8. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

9. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

10. Podle § 609 věta první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

11. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

12. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

13. S ohledem na to, že žalovaný vznesl námitku promlčení, se soud primárně zabýval touto otázkou (§ 610 odst. 1 o. z.). Dospěl poté na základě provedeného dokazování k závěru, že nárok žalobce (aniž by jej tedy soud musel nejdříve zhodnotit jako důvodný) se již promlčel a nelze jej tudíž v soudním řízení přiznat. Podle názoru soudu je přitom zapotřebí počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty klást ke dni 27. 6. 2018, kdy bylo vydáno shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , v němž bylo definitivně rozhodnuto, že nájemní smlouvy, které žalobce uzavřel se svými členy, jsou absolutně neplatné. Jestliže tedy tato otázka již byla vyřešena a pokud žalobce svůj nárok odvozuje právě od okolnosti, že žalovaný užíval předmětnou bytovou jednotku bez právního důvodu, běžela od tohoto data tříletá subjektivní promlčení lhůta a nárok na vydání bezdůvodného obohacení se ke dni 27. 6. 2021 promlčel, resp. u nároku, jenž byl v tomto řízení uplatněn až do dne 27. 4. 2021, k tomu došlo nejpozději dne 27. 4. 2024, přičemž žaloba byla podána dne 3. 1. 2025.

14. K uvedenému je třeba doplnit, že ve smyslu § 621 o. z. byla právě v uvedený den 27. 6. 2018 splněna jak podmínka, že žalobce získal vědomost, že k (tvrzenému) bezdůvodnému obohacení došlo, tak o osobě povinné k jejímu vydání. V ustálené rozhodovací praxi soudů totiž platí, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl se dozvědět, o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, a o osobě povinné k jeho vydání. Vyžaduje se sice skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost ochuzeného, avšak dochází k tomu tehdy, kdy zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit své právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, a ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2951/2022). Je tedy třeba znát skutkové okolnosti, na základě kterých již lze podat žalobu k soudu, resp. jde o stav, kdy ochuzený měl možnost se o nich dozvědět, což v tomto případě podle názoru soudu zcela splňuje okamžik, kdy otázku, zda jsou nájemní smlouvy mezi žalobcem a jeho členy platné či nikoliv, definitivně rozhodl Nejvyšší soud. V tomto ohledu je také nutné konstatovat, že vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení nastala bez ohledu na to, zda již znal přesně jeho rozsah, jelikož postačuje toliko přibližné (orientační) povědomí o výši majetkového prospěchu, neboť právě tehdy už ochuzený může svá práva hájit prostřednictvím žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3583/2011). V posuzovaném případě má tedy soud za to, že odvozuje-li žalobce svůj nárok od výše běžného nájemného, jde právě o ten rozsah, který mu při vědomosti o neplatnosti dotčené nájemní smlouvy umožňoval, aby kdykoli ve lhůtě tří let od 27. 6. 2018, resp. 27. 4. 2021 podal žalobu k soudu.

15. Nad rámec vlastního právního posouzení věci je možné se obiter dictum vyslovit i k samotnému nároku žalobce, který z ustanovení § 2994 o. z. (v obdobném řízení sp. zn. 36 C 3/2025 výslovně) dovozoval zvláštní regresní právo svědčící tomu, kdo neoprávněně dal věc k užívání nebo požívání jinému. Podle přesvědčení soudu však z tohoto ustanovení takové právo dovodit nelze, neboť pokud by je zákonodárce zakotvit skutečně chtěl, nepochybně by tak učinil. Zmíněné ustanovení bylo přitom v soudní praxi dosud vysvětlováno tak, že vlastník věci může požadovat vydání bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady) jak po osobě, která dala jeho věc neoprávněně do užívání jinému, tak i po tomto neoprávněném disponentovi, přičemž v rozsahu náhrady bezdůvodného obohacení neoprávněným poskytovatelem není vlastník oprávněn dovolávat se peněžité náhrady i po uživateli věci, a naopak, jelikož se zde uplatní princip ne bis in idem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikován pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále bylo publikováno, že neoprávněný disponent se poté, co plnil vlastníkovi, může domáhat náhrady po poskytovateli, avšak to z důvodu smluvní odpovědnosti za újmu, neboť ta vyplývá přímo z ustanovení § 2913 o. z. srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1930. Pro vyhovění žalobě by tedy bylo (zřejmě) mimo jiné nutné kladně zodpovědět otázku, zda svou smluvní povinnost porušil také žalovaný a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, o čemž soud není zcela přesvědčen. To jsou ovšem úvahy, které pro posouzení věci nebyly rozhodné.

16. Z uvedených důvodů lze totiž uzavřít, že nárok žalobce je již promlčen, a soud proto, aniž by se musel blíže zabývat oprávněností tohoto nároku, rozhodl, jak ve výroku I uvedeno.

17. O náhradě nákladů účastníků řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že ve věci zcela úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny náklady za zastoupení advokátem. Tomu podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 11 220 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání před soudem dne 18. 7. 2025, soud naproti tomu nepřiznal úkon za písemné podání ze dne 18. 7. 2025, neboť do spisu bylo založeno až při jednání) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý tento úkon. Dohromady, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., tak jde o částku 28 241 Kč, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění k rukám zástupce žalovaného bylo určeno ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř.