36 C 86/2025

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Loutockým ve věci žalobkyně: Maria Alfonsel Viták, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalovaným: 1) Jméno žalované A, narozená Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2) Jméno žalované B, narozený Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o vyklizení

I. První žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je rodinný dům č. p. Anonymizováno, a pozemky parc. č. Anonymizováno a Anonymizováno, včetně všech součástí a příslušenství, vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví Anonymizováno pro obec a katastrální území adresa u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku.

II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 28 293 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vyklizení shora uvedených nemovitostí, neboť oba žalovaní je užívají bez právního důvodu. Uvedla, že tento majetek získala darem od svého otce, tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem, který měl vztah s první žalovanou. Poslední roky se ale v domě zdržoval jen kvůli synovi, protože partnerský vztah s první žalovanou už nebyl funkční. V září 2024 žalovaným již odňal souhlas s užíváním nemovitostí, ale první žalovaná spolu se svým synem, druhým žalovaným, je i přes opakované výzvy k vyklizení stále užívají, navíc na ně nijak nepřispívají, ačkoli měli dostatek času, aby si našli jiné bydlení. Tvrdí-li první žalovaná, že dům užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 2. 2. 2022, podpis otce na plné moci k jejímu uzavření je falešný. Žalobkyně proto navrhla, aby soud oběma žalovaným uložil povinnost vyklidit dotčené nemovitosti, přičemž při jednání dne 14. 10. 2025 s ohledem na situaci první žalované, která pečuje o nezletilého syna, žádala, aby se tak stalo do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

2. Během jednání dne 14. 10. 2025, poté, co již bylo dokazování skončeno, žalobkyně rovněž vzala svou žalobu vůči druhému žalovanému zpět, který s tím souhlasil, a soud proto řízení ve vztahu k němu zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi.

3. První žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok na vyklizení neuznává, protože ze vztahu s otcem žalobkyně se narodil syn jméno FO, jemuž je nyní 14 let a který zde má svůj domov a zázemí, takže po vystěhování by přišel o svůj domov. Obsáhle popsala vztahy v rodině, ale uvedla také, že otec žalobkyně jí udělil plnou moc, na základě které vyhotovila nájemní smlouvu, o níž byl otec žalobkyně informován a se kterou souhlasil. Nakonec namítla, že požadavek žalobkyně, na kterou její otec nemovitosti účelově převedl, aby spolu s nezletilým synem tyto nemovitosti vyklidila, je pro svou bezohlednost v rozporu s dobrými mravy.

4. Mezi účastnicemi bylo nesporné, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku I tohoto rozsudku uvedených nemovitostí, že vztah jejího otce s první žalovanou trval až do února 2024 a že první žalovaná obdržela předžalobní výzvu ze dne 3. 2. 2025, v níž ji žalobkyně vyzývá, aby předmětné nemovitosti do sedmi dnů vyklidila. Rovněž ji vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 287 000 Kč, představující nájemné a zálohy na služby od října 2024.

5. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobkyně se stala vlastnicí daných nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 24. 9. 2024.

6. Z dopisu ze dne 1. 10. 2024 pro věc vyplynulo, že první žalovaná spolu s druhým žalovaným a nezletilým synem jméno FO obývá zmíněný dům už 11 let, přičemž sice patří otci žalobkyně, ale měl být pořizován pro první žalovanou, která je s ním emocionálně spjata. První žalovaná žádala, aby ji otec žalobkyně z tohoto domu nevyhazoval, ale naopak jej převedl na nezletilého syna. Také uvedla, že se podílí na chodu domácnosti, kdy každý měsíc hradí 19 000 Kč a druhý žalovaný 7 000 Kč. Tento údaj však pro soud nehrál zásadnější roli, protože z upomínky a upozornění na vznik pohledávky ze dne 15. 1. 2025 naopak soud zjistil, že otci žalobkyně vznikl nedoplatek na vodném ve výši 12 222 Kč.

7. Z e-mailové zprávy ze dne 6. 3. 2024 navíc soud zjistil, že první žalovaná žádá, aby jí otec žalobkyně mj. daroval shora uvedené nemovitosti, jinak se obrátí na soud, přičemž bude kromě rozdělení nemovitého majetku žádat výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně, a to i pět let zpětně, rovněž navrhne „žalobu trestního stíhání“ za psychické, finanční a sociální týrání, žalobu za pomluvy a návrh na (zřejmě zákaz) přiblížení se k její osobě. Otec žalobkyně k tomu v e-mailu ze dne 7. 8. 2024 doplnil, že první žalovaná žádala odškodné za újmu z psychického týrání ve výši 16 845 334 Kč, resp. že to může nahradit domem a doplatkem ve výši 2 až 3 miliony Kč.

8. Z nájemní smlouvy ze dne 2. 2. 2022 se podávalo, že první žalovaná jakožto nájemkyně se s otcem žalobkyně jakožto pronajímatelem měla dohodnout, že bude na dobu neurčitou užívat shora zmíněné nemovitosti, přičemž nájemné bylo sjednáno v nulové výši a první žalovaná bude hradit pouze svoz odpadu. Skončení tohoto nájmu bylo možné buď dohodou stran, písemnou výpovědí nájemkyně, písemnou výpovědí pronajímatele za podmínek stanovených zákonem či smrtí nájemkyně. První žalovaná přitom smlouvu podepsala jak jako nájemkyně, tak v zastoupení pronajímatele, a ačkoli smlouva měla být uzavřena 2. 2. 2022, v jejím textu bylo uvedeno, že uzavření smlouvy bylo schváleno dne 1. 3. 2022.

9. Ze tří plných mocí bylo zjištěno, že otec žalobkyně udělil dne 12. 6. 2018 plnou moc první žalované k podpisu smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, či kupní smlouvy anebo zakázkového listu se společností UPC Česká republika, s. r. o. a dne 26. 2. 2019 plnou moc ke všem právním jednáním v souvislosti se smlouvou o dílo, uzavřenou dne 30. 10. 2017 se společností Fillon s. r. o., přičemž předmětem díla měla být zřejmě výstavba chatky a terasy na shora uvedených pozemcích parc. č. 335/66 a 335/74. Ovšem plná moc ze dne 30. 1. 2021 již měla být otcem žalobkyně udělena první žalované pro veškerá jednání s úřady, právnickými i fyzickými osobami, a to na dobu neurčitou.

10. Naproti tomu z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. spisová značka ze dne 20. 3. 2025 soud zjistil, že ačkoli první žalovaná vypověděla, že nájemní smlouvu k předmětným nemovitostem měla mít i v době, kdy ještě žila jako partnerka s otcem žalobkyně, a to z kvůli tomu, že neměla české občanství, otec žalobkyně popřel, že by takovou smlouvu uzavřel a že je to zcela nesmyslné. V tomto opatrovnickém řízení také vypověděl, že s první žalovanou ve skutečnosti nežije už pět nebo šest let a v domě se vyskytoval pouze kvůli svému synovi. Od léta 2024 ho ale neviděl, protože první žalovaná to podmiňovala tím, že jí přenechá dům a automobil. Dům koupil na hypotéku v době, kdy žil s první žalovanou, ale vše hradil jen on sám. Poté ho daroval nejstarší dceři, která se vrátila ze Španělska. Nebránil by se tomu, aby v domě i nadále žil jeho nezletilý syn se svou matkou, první žalovanou, ale byl by to problém, protože se s žalobkyní nesnesou a vůbec by už nechtěl, aby tam žil druhý žalovaný. Nezletilý syn tam ostatně nemusí bydlet, ale může tam mít jen svůj pokoj, přičemž do budoucna plánuje, že mu stejně jako i jiným svým dětem daruje nějako nemovitost. 11. jméno FO pak jako svědek vypověděl, že byl výlučným vlastníkem domu v Tachlovicích, který zakoupil z vlastních prostředků, a v němž po určitou dobu žil s oběma žalovanými. Vztahy v domácnosti ale byly dlouhodobě konfliktní, zejména kvůli chování první žalované, která vykazovala vůči svědkovi i jeho blízkým agresivní a nepřátelské chování. Po narození syna jméno FO byl svědek postaven před ultimátum, že pokud bude vídat dceru, nebude mu umožněn kontakt se synem, což vedlo k postupnému rozchodu s první žalovanou a navázání vztahu s paní jméno FO, s níž má dva další syny. Svědek popsal, že v domě postupně trávil méně času, přičemž veškeré náklady na provoz domu, včetně energií, pojištění, údržby a automobilu, hradil výhradně on, bez jakéhokoliv příspěvku od žalovaných. V březnu 2024 došlo k fyzickému napadení svědka v domě, po němž byl kontakt se synem jméno FO přerušen a svědek také od té doby v domě nebyl. Svědek následně písemně vyzval žalované k vystěhování a až poté dům daroval své dceři Anonymizováno, která se vrátila ze Španělska. Svědek uvedl, že také vztahy mezi Anonymizováno a první žalovanou byly vysoce konfliktní, první žalovaná se o dceři vyjadřovala vulgárně a obviňovala ji z pokusu o ublížení synovi. Svědek nikdy neuzavřel s žalovanými žádnou nájemní smlouvu, ani jím neudělil plnou moc, nájemní smlouvu, kterou předložila první žalovaná opatrovnickému soudu, nikdy předtím neviděl. Darování domu žalobkyni odůvodnil jejími zdravotními obtížemi, potřebou stabilního bydlení a vřelými rodinnými vztahy, přičemž očekával, že se dcera pokusí žalované vystěhovat.

12. Z nedatovaného dopisu, kúpné zmluvy ze dne 28. 10. 2024, návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nehnuteľností a výslechu svědkyně jméno FO pro posouzení věci ve vztahu k první žalované, když řízení bylo vůči druhému žalovanému zastaveno, nevyplynuly žádné rozhodné skutečnosti a soud ničeho podstatného nezjistil ani z předpisu měsíční úhrady ze dne 31. 7. 2024. Další návrhy na doplnění dokazování soud zamítnul, neboť pro posouzení a rozhodnutí věci již měl dostatek podkladů a další důkazy by již nemohly přinést jiná, zásadní zjištění. Zjištěný skutkový stav soud poté posoudil následujícím způsobem po stránce právní.

13. Podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

14. Soud na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že uplatněná žaloba na vydání věci podle § 1040 o. z., resp. v případě nemovitostí v praxi označovaná jako žaloba na vyklizení, je ve vztahu k první žalované zcela důvodná. Předem je třeba uvést, že už ze samotné nesporné skutečnosti, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, plyne, že pokud první žalovaná na výzvu k jejich opuštění nereagovala, byl by žalovaný nárok důvodný. V řízení nicméně bylo tvrzeno, že první žalovaná daný dům obývá na základě nájemní smlouvy, která byla uzavřena dne 2. 2. 2022.

15. Z provedeného dokazování však vyplývá, že první žalovaná nebyla k uzavření takové smlouvy otcem žalobkyně zmocněna. Toto tvrzení totiž popřel sám svědek jméno FO, zejména však je tato listina pro soud nevěrohodná a tvrzené jednání první žalované nelogické. Nedává totiž dobrý smysl, aby ji otec žalobkyně zmocnil mj. k podpisu „nájemní smlouvy“, resp. smlouvy, na základě které by předmětný dům užívala za nulové nájemné, jestliže se otec žalobkyně v rodinném domě ještě v roce 2022 zdržoval a jestliže jej oba žalovaní s jeho vědomím obývali, aniž by na jeho provoz s výjimkou svozu odpadu museli cokoli hradit. Rovněž z ničeho neplyne potřeba, aby byla první žalované udělena plná moc ze dne 30. 1. 2021, pokud se měla vztahovat k jakémukoliv právnímu jednání, a to navíc na dobu neurčitou, jestliže šlo o dlouhodobě tolerovaný stav ze strany otce žalobkyně, který měl evidentně především zájem na dobrých vztazích se synem jméno FO a který žádal vystěhování obou žalovaných až po konfliktu v březnu 2024. Kromě toho sama smlouva uvádí, že její uzavření bylo schváleno dne 1. 3. 2022, podepsána však byla již dne 2. 2. 2022. To vede soud k přesvědčení, že žádná taková smlouva ve skutečnosti uzavřena nebyla, resp. že první žalovaná k tomu otcem žalobkyně bezpochyby nebyla zmocněna.

16. Jestliže tedy první žalovaná po výzvě žalobkyně dotčené nemovitosti včetně rodinného domu stále užívá, což nebylo mezi stranami ani sporné, jde už o užívání bez právního titulu (a na straně první žalované tak vzniká bezdůvodné obohacení, takže žalobkyně má podle § 2295 o. z. nárok na náhradu, zřejmě ve výši v místě obvyklého nájemného, tento nárok však žalobkyně nežádala, takže ani nebyl předmětem řízení). Soud ovšem musel s ohledem na další uplatněné námitky posoudit žalovaný nárok i z hlediska dobrých mravů. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven, je definován pouze v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, publikovaný pod č. 5/2001 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek). Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2, § 547 a § 580 odst. 1 o. z. závisí v každém konkrétním případě nicméně na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

17. Z ustálené rozhodovací praxe rovněž vyplývá, že smyslem uvedených ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje společenským, kulturním a mravním normám, o jejichž obecné závaznosti nelze ve smyslu shora uvedeného pochybovat. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který jinak odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Závěr soudu o tom, že určité jednání je v rozporu s dobými mravy, má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikován pod č. 5/2022 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek).

18. Přeneseno na posuzovanou věc to znamená, že aby byl nárok žalobkyně shledán rozporný s dobrými mravy, muselo by jeho uplatnění být motivováno spíše snahou poškodit či znevýhodnit protistranu a nikoli dosáhnout ochrany svého vlastnického práva, resp. by jeho důsledky musely být pro vztahy mezi účastníky či pro postavení některého z nich navenek zjevně nepřijatelné. Soud k takovému závěru ovšem nedospěl, neboť je zřejmé, že vztahy mezi účastníky už byly poměrně významně narušeny dříve a jakékoli rozhodnutí soudu tedy tuto skutečnost nemohlo výrazněji ovlivnit. Stejně tak soud nemá za to, že by primárním úmyslem žalobkyně bylo poškození první žalované, neboť jí uplatněný nárok směřoval na ochranu vlastnického práva a ze shora uvedených důvodů byl shledán důvodným. Jinými slovy, bez podání žaloby by se vystěhování první žalované zřejmě nedomohla a výkon práva tak není šikanózním – a to i s ohledem na to, že žalobkyně přihlédla k sociální situaci první žalované a žádala, aby jí lhůta k vyklizení byla stanovena na ne zcela obvyklých, resp. výjimečných šest měsíců. V daném případě tudíž soud námitce o rozporu uplatnění nároku žalobkyně s dobrými mravy s odkazem na princip právní jistoty a soudní ochrany subjektivních práv nepřisvědčil.

19. Vzhledem k uvedenému je žalobou uplatněný nárok na vyklizení předmětných nemovitostí oprávněný a soud proto rozhodl, jak ve výroku I tohoto rozsudku uvedeno. Lhůta ke splnění byla podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena na šest měsíců, když soud neshledal důvodu, proč takovému návrhu žalobkyně nevyhovět.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že ve věci zcela úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátkou. Té podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) náleží odměna ve výši 2 300 Kč (neboť jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postrádalo smyslu, aby soud ustanovoval znalce k ocenění dotčených nemovitostí, jelikož řízení by tím jen neúměrně prodloužil) a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, a to za každý ze sedmi úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 19. 8. 2025 a 18. 9. 2025, účast na jednání před soudem dne 22. 8. 2025 a 14. 10. 2025), obojí podle § 137 odst. 3 o. s. ř. s náhradou za daň z přidané hodnoty se sazbou 21 %. Celkem tak jde o částku ve výši 28 293 Kč, přičemž místo plnění bylo určeno ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůta ke splnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když nebyl zjištěn důvod pro stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.