37 C 238/2021

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Adélou Kohoutovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 476,83 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 8 297,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 476,83 Kč od datum do datum, s úrokem ve výši 22,2 % ročně z částky 13 476,83 Kč od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8 309,02 Kč od datum do datum a s úrokem ve výši 22,2 % ročně z částky 8 309,02 Kč od datum do datum, zastavuje.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 5 955,35 Kč spolu s úrokem ve výši 22,2 % ročně z částky 5 955,35 Kč od datum do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 955,35 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 029,77 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou původně u název soudu dne datum domáhala po žalované zaplacení 13 476,83 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a užívání kreditní karty, kterou žalovaná uzavřela dne datum (po opravě na výzvu soudu dne datum) s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba (dříve právnická osoba), IČO (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně). Na základě této smlouvy byla žalované vydána kreditní karta s úvěrovým rámcem 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet měsíčními splátkami v minimální výši 5 % z čerpaného úvěru. Protože přestala splácet řádně, banka dne datum od smlouvy odstoupila. Pohledávku za žalovanou následně postoupila žalobkyni. Žalovaná částka představuje dlužnou jistinu 13 476,83 Kč a dlužný úrok z prodlení. Žalobkyně zároveň uplatnila nárok na smluvní úrok ve výši 22,20 % ročně z dlužné jistiny. Žalovaná dluh ani přes výzvy neuhradila. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalované byla osoba žalované lustrována ve veřejně dostupných registrech a interních databázích. Žalobkyně rovněž vycházela z příjmu, které žalovaná uvedla v žádosti a který měl činit 15 895 Kč s tím, že celkový čistý příjem domácnosti byl 30 000 Kč měsíčně. Výše závazků činila 4 541,22 Kč měsíčně. Po posouzení všech těchto informací a s přihlédnutím k datům ČSÚ bylo rozhodnuto o tom, že žádost žalované o poskytnutí úvěru s úvěrovým rámcem 15 000 Kč byla schválena.

2. Podáními doručenými soudu dne datum a datum, tj. po podání žaloby, sdělila žalobkyně soudu, že žalovaná dne datum zaplatila částku 2 000 Kč, dne datum částku 4 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč, dne datum částku 2 000 Kč a dne datum částku 3 000 Kč. Žalobkyně takto uhrazenou částku započetla z části na jistinu, z části na kapitalizované úroky a poplatky a z části na úroky a nadvakrát vzala svůj návrh částečně zpět. Navrhla řízení co do těchto částek zastavit s tím, že nadále požadovala po žalované zaplacení částky 5 955,35 Kč a úroku ve výši 22,2 % ročně a zákonného úroku z částky 5 955,35 Kč za období od datum do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

4. S ohledem na v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedeném datum uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a užívání kreditní karty dne datum soud vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení a navržení tomu odpovídajícím důkazům zda před poskytnutím úvěru byla posouzena schopnost spotřebitele úvěr splácet či nikoliv. Žalobkyně odkázala na interní a externí databáze, ve kterých byla osoba žalované lustrována a na informace, které žalovaná uvedla v žádosti o kreditní kartu. Zároveň uvedla, že kreditní karta byla poskytnuta na základě smlouvy ze dne datum. Zároveň doložila platební historii žalované, která začíná datem datum a uvádí datum uzavření smlouvy dne datum.

5. Za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud projednal věc při jednání dne datum v nepřítomnosti účastníků.

6. Výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl soud v souladu s § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. o částečném zpětvzetí žaloby a řízení v souladu s tímto částečně zastavil. Žalovaná zaplatila částky, pro které bylo následně řízení zastaveno až po podání žaloby, žaloba tedy byla v tomto rozsahu podána důvodně, což soud zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu, na základě které jí byla vydána kreditní karta s úvěrovým rámcem 15 000 Kč. Žalovaná v rámci dotazníku k žádosti o vydání kreditní karty uvedla, že je zaměstnaná jako pokladní s čistým měsíčním příjmem 8 073 Kč měsíčně. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky platné od datum. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr ve výši 15 000 Kč splácet v měsíčních splátkách ve výši 750 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit rovněž úrok, poplatky a ostatní náklady a platby dle sazebníku věřitele – právní předchůdkyně žalobkyně. Sazebník ale nebyl součástí žalobcem předložených důkazů a výše úrokové sazby není v navržených a provedených listinných důkazech obsažena (zjištěno z dotazníku k žádosti o kreditní kartu, potvrzení o výši pracovního příjmu, smlouvy o úvěru číslo ze dne datum a obchodních podmínek). Žalobkyně předložila rovněž základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového revolvingového úvěru účinné od 1. 12. 2016 a sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od datum, ze kterých soud zjistil, práva a povinnosti spojené s užíváním kreditní karty a sazby poplatků spojenými s užíváním karty v daném období od prosince 2016, avšak součástí sazebníků není výše úroků z úvěru. Z výpisů účtu žalované ke kreditní kartě a platební historie žalované soud zjistil, jakým způsobem žalovaná úvěr čerpala a jakým způsobem jej splácela. Žalovaná přestala plnit svůj závazek, když se dostala do prodlení více než 30 dní se zaplacením minimální měsíční splátky, právní předchůdkyně žalobkyně proto dopisem ze dne datum vypověděla úvěrovou smlouvu a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 18 835,02 Kč (zjištěno z dopisu ze dne datum). Následně postoupila pohledávku žalobkyni (zjištěno z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne datum právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek včetně poštovního podacího archu ze dne datum). Žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dluhu (zjištěno z dopisu ze dne datum s poštovním podacím archem ze dne datum).

8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ obch. zák.“) a dále podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

9. Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Náležitosti smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, stanoví § 4 zákona č. 321/2001 Sb. Podle § 4 odst. 2 písm. a) musí taková smlouva obsahovat stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, podle písm. b) pak stanovení podmínek, za kterých může být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr upravena a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele.

11. Podle § 6 zákona č. 321/2001 Sb. nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období anonymizována tři slova; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

12. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Soud si je vědom toho, že dohoda mezi účastníky mohla být uzavřena již v roce 2002, což by bylo před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který významně posílil práva spotřebitele a zakotvil mimo jiné povinnost věřitele zkoumat před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Nicméně i s ohledem na rozporná tvrzení žalobkyně a rozporná zjištění z provedených důkazů, ze kterých by bylo možné usuzovat i o změně úvěrové smlouvy, ke které mohlo dojít buď v roce 2009, nebo v roce 2017, soud dospěl k závěru, že i v tomto případě je na místě se zabývat tím, zda před poskytnutím úvěru byla posouzena schopnost spotřebitele úvěr splácet či nikoliv.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Přestože zákon č. 321/2001 Sb. neobsahuje žádné obdobné ustanovení, je třeba vycházet i z toho, že uvedená povinnost byla do zákona zakotvena právě v reflexi na dlouhodobě podceňovaný princip odpovědného úvěrování, jehož cílem má být jak individuální ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, tak ochrana věřitele před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek a zároveň i ochrana celospolečenská před různými sociopatologickými jevy, které mohou být spojeny s neschopností spotřebitele dluhy splácet. K tomu se ostatně vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu III. ÚS 4129/18 ze dne datum, kde konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň Ústavní soud uzavírá, že:„ To, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele ostatně není institut, který by žádným způsobem nevyplýval z již do té doby platné právní úpravy. Naopak povinnost bank postupovat při výkonu jejich činnosti obezřetně, zejména provádět obchody způsobem, který nepoškozuje zájmy jejich vkladatelů z hlediska návratnosti jejich vkladů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky byla zakotvena v § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách ve znění účinném k tvrzenému dni uzavření dohody.

15. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti, tak žalobkyně uvedla, že žalovaná v žádosti deklarovala příjem ve výši 15 895 Kč, což však neodpovídá potvrzení o výši příjmu, dle kterého příjem žalované činil 8 073 Kč měsíčně. Stejně tak žalobkyní tvrzení výše příjmu domácnosti ve výši 30 000 Kč neodpovídá údajům ze smlouvy, kde žalovaná uvádí výši 21 000 Kč. I pokud by soud vycházel pouze z výsledků dokazování, při výši příjmu 8 073 Kč a výši závazků ve výši měsíčních splátek 4 541,22 Kč, nelze bez dalšího dospět k závěru, že žalovaná by byla schopná úvěr splatit. Za tímto účelem nebyly předloženy jiné důkazy, které by osvědčovaly, že žalovaná má dostatek prostředků, ze kterých bude své závazky řádně hradit. Rovněž sám údaj o příjmech celé domácnosti je značně zavádějící, jelikož žalovaná uvedla, že žije s rodiči. Soud má proto za to, že rozhodně není možné uzavřít, že by schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr byla náležitě zkoumána.

16. Dále se soud zabýval samotnou smlouvou a jejími náležitostmi. Žalobkyně požadovala mimo jiné úhradu úroku ve výši 22,2% ročně, avšak výše úroku nebyla součástí samotné smlouvy a nevyplývala ani z žádných dalších provedených důkazů. Smlouva i obchodní podmínky v tomto ohledu odkazují na sazebník, který však nebyl žalobkyní předložen. Jediný sazebník, který předložila, obsahoval výši poplatků za služby spojené s užíváním kreditní karty, nikoli výši úrokové sazby a jednalo se o sazebník platný až od prosince 2016. Nebylo proto dostáno ani zákonným náležitostem smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr dle § 4 zákona č. 321/2001 Sb. a ani v rozsahu požadovaných úroků ve výši 22,2 % tak nemohla být žalobkyně se svou žalobou úspěšná, neboť nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009).

17. Poté, co soud zohlednil výše uvedené skutečnosti, dospěl k závěru, že žalobě tak, jak byla koncipována žalobkyní, nelze vyhovět. Smlouva byla uzavřena, aniž by byla řádně prověřena schopnost žalované poskytnuté peněžní prostředky řádně splatit, ze smlouvy není zřejmá výše úrokové sazby, ani způsob, jakým se výše úroku stanoví. V tvrzení žalobkyně a provedených listinných důkazech byla řada nejasností, zejména týkajících se výše příjmů a výdajů žalované. Žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohla být proto soudem poučena podle § 118a o.s.ř.

18. V řízení bylo nicméně prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. V tomto rozsahu by se ze strany žalobkyně jednalo o bezdůvodné obohacení, avšak, jak je zřejmé z obsahu spisu a sdělení žalobkyně, ať již v rámci žaloby samotné, tak v rámci následného částečného zpětvzetí žaloby, žalovaná minimálně tuto částku již žalobkyni uhradila. Soud proto i v rozsahu převyšujícím část řízení, pro kterou bylo řízení výrokem I. rozsudku zastaveno, žalobu zamítl.

19. Žalobkyně i žalovaná měly v řízení částečný úspěch. Žalobkyni bylo v podstatě vyhověno co do výše jistiny spolu s příslušenstvím v částce 15 808,44 Kč, jelikož řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno pro chování žalované a návrh tak byl podán důvodně (§ 146 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaná měla úspěch co do výše 6 298,78 Kč, jelikož v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně měla tedy úspěch ve věci co do 71,5 %, žalovaná pak co do 28,5 %. Žalobkyni proto jako z větší části úspěšnému účastníku náleží podle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 43 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kdy žalobkyni náleží odměna stanovená podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby vykonané advokátem před zahájením řízení a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, návrh ve věci samé a předžalobní výzvu k plnění) a dále odměny stanovené podle § 6, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1 740 Kč za jeden úkon právní služby (částečné zpětvzetí žaloby) pří výši tarifní hodnoty odpovídající rozsahu zpětvzetí, vykonané advokátem a paušální náhrada výdajů stanovená § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300 Kč. Dále pak daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze shora uvedených částek, vyjma soudního poplatku. Při určení výše odměny advokátky přitom soud postupoval podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť, jak je soudu z jeho činnosti známo, podává žalobkyně své žalobní návrhy na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právě obdobných věcech, jedná se tedy o tzv. formulářové žaloby lišící se pouze označením žalované strany, výši dlužné částky a její splatností. Celková výše nákladů řízení žalobkyně je tedy 4 720,40 Kč. Poměrná část z takto vyčíslených nákladů ve výši 43 % pak činí 2 029,77 Kč Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-západ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.