41 C 8/2022

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 177 566 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 177 566 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 177 566 Kč za období od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Vzájemná žaloba, kterou se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 60 843 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 60 843 Kč od [datum] do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 62 941,80 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu Praha-západ dne [datum] se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 177 566 Kč s příslušenstvím z titulu částečně neuhrazené faktury [číslo] ze dne [datum], splatné [datum] a znějící na 247 566 Kč. Uvedl, že žalovaná dne [datum] provedla částečnou úhradu této faktury ve výši 70 000 Kč, kterou zaslala na žalobcův bankovní účet, čímž ve smyslu § 2054 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), došlo ke konkludentnímu uznání celého dluhu. Žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku, avšak žalovaná zbývající dlužnou částku neuhradila. Prostřednictvím svého zástupce žalovaná až dne [datum] zmínila jakýsi dluh žalobce ve výši 148 873,02 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření s žalobou nesouhlasila, neboť podle ní žalobou uplatněný nárok neexistuje. Uvedla, že faktura nemůže představovat právní důvod vzniku dluhu. Žalobce podle ní dostatečně netvrdil, jak závazkový vztah mezi účastníky vznikl a jeho existence neprokázal. Tvrdila, že uhradila nespornou část pohledávky, čímž však nedošlo ke konkludentnímu uznání dluhu. To obecně nastává až tehdy, lze-li z okolností usoudit, že částečným plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. O takový případ dle žalované nešlo, neboť z předsoudní komunikace bylo patrné, že žalovaná uhradila nespornou část pohledávky a zbytek dluhu neuznávala. Žalovaná také odkázala na čl. 6 smlouvy uzavřené mezi účastníky, podle níž podkladem a nedílnou součástí faktury žalobce coby dopravce je žalovanou coby odesílatelem potvrzená kniha jízd, kterou si řidič nechá každý den po ukončení přepravy potvrzovat odesílatelem. Žalobce však takové podklady nepředložil, a tedy nemohl fakturovat, když svou smluvní povinnost nesplnil. Vzájemnou žalobou pak žalovaná požadovala po žalobci zaplacení částky 60 843 Kč s příslušenstvím, k čemuž uvedla, že žalobce dne [datum] podle § 2053 o. z. uznal svůj dluh v této výši a zavázal se jej uhradit do [datum]. Dále též uplatnila nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč.

3. V replice žalobce uvedl, že pro žalovanou v měsíci červnu 2021 nezajišťoval jednorázovou dopravu. Mezi účastníky totiž existovala dlouhodobější spolupráce a závazkový vztah. Žalovaná měla možnost fakturu [číslo] vrátit, což neučinila a namísto toho podle ní částečně plnila. Poté tvrdila, že na úhradu zbývající částky nemá peníze, tedy fakturu nesporovala a dluh uznala. Ke vzájemné žalobě uvedl, že mu není známo, že by uznal dluh vůči žalované. Žalovaná pak ve svém dalším podání opakovala, že uhradila jen nespornou část dluhu a že žalobce neprokázal existenci své pohledávky; naproti tomu žalovaná dle svého názoru podepsanou listinou s uznáním dluhu prokázala svou pohledávku.

4. Soud při jednání provedl dokazování a z níže uvedených listin učinil následující skutková zjištění:

5. Žalovaná společnost vznikla v dubnu 2008 a jejím jednatelem od té doby dosud byl a je [jméno] [příjmení] (viz výpis z obchodního rejstříku k žalované). Žalobce žalované fakturoval částky v rozmezí 243 815 Kč až 517 638 Kč za přepravu za měsíce leden až květen 2021 (viz faktury [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]). Výpovědí datovanou [datum] a podepsanou žalobcem i žalovanou vypověděla žalovaná smlouvu o přepravě [číslo] uzavřenou s žalobcem jakožto dopravcem dne [datum], s tím, že dle výpovědi výpovědní doba činila 1 měsíc a počínala běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém bude výpověď žalobci doručena (viz výpověď z [datum]).

6. Žalobce jako dodavatel pak vystavil dne [datum] fakturu [číslo] se splatností [datum], prostřednictvím které žalované coby odběrateli vyfakturoval částku 247 566 Kč včetně DPH za přepravu za měsíc červen 2021, konkrétně 22x za trasu 1, 22x za trasu 3 a 22x za trasu 7, přičemž v této faktuře uvedl číslo účtu [bankovní účet] a [variabilní symbol] (viz faktura [číslo]). Dne [datum] žalovaná na bankovní účet žalobce č. [bankovní účet], vedený u [příjmení] [příjmení], převedla částku 70 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (viz výpis z účtu žalobce). V upomínce z [datum], adresované žalované, žalobce uvedl, že při kontrole dokladů zjistil, že na fakturu [číslo] bylo uhrazeno pouze 70 000 Kč a vyzval žalovanou k úhradě zbývajících 177 566 Kč (viz upomínka z [datum]). Předžalobní výzvou z [datum] žalobce prostřednictvím své zástupkyně vyzval žalovanou opětovně k úhradě 177 566 Kč z titulu objednané a provedené dopravy dle faktury [číslo] (viz předžalobní výzva). Na tuto výzvu reagovala žalovaná prostřednictvím svého zástupce dopisem z [datum] tak, že faktura není důvodem vzniku pohledávky a že žalovaná nárok žalobce odmítá. Uvedla také, že nespornou část pohledávky uhradila a konstatovala, že žalobce dne [datum] uznal svůj dluh vůči žalované ve výši 60 483 Kč. Tvrdila, že jí dále vznikla škoda na zásilkách ve výši 55 446 Kč, požadovala též zákonný úrok z prodlení ve výši 10 653,02 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč a dále náklady zastoupení, celkem 147 873,02 Kč (viz dopis z [datum]). E-mailem z [datum] zástupce žalované sdělil zástupkyni žalobkyně, že jí zasílá repliku a předžalobní upomínku a že totéž pošle i poštou, na což zástupkyně reagovala tak, že příjem e-mailu potvrdila a sdělila, že se věci bude věnovat po [datum] po své dovolené, na což zástupce žalované reagoval přáním hezké dovolené (viz e-mailová komunikace mezi zástupci z období 20.- [datum]).

7. Soud dále zjistil, že žalobce jako dlužník a za žalovanou jako věřitelku [jméno] [jméno] podepsali dne [datum] dokument s názvem„ uznání dluhu“, v němž byla uvedena výše dluhu 60 843 Kč a důvod vzniku dluhu„ ztracené zásilky, viz podrobné zprávy a čísla ztracených zásilek, které vznikly u dlužníka, viz podrobné informace níže v tomto uznání pod trasou L07“. Dále zde bylo uvedeno, že se žalobce zavazuje uhradit celkový dluh nejpozději do [datum] převodem na účet nebo v hotovosti a pro případ prodlení byl sjednán zákonný úrok z prodlení. Ničeho bližšího k důvodu vzniku dluhu v dokumentu uvedeno nebylo (viz uznání dluhu z [datum]).

8. Soud zamítl návrh na dokazování pracovními smlouvami, které žalobce uzavřel se svými zaměstnanci, neboť považoval za nadbytečné prokazovat, zda má žalobce jako podnikatel zaměstnance. Pro nadbytečnost též soud zamítl návrh na dokazování výpovědí takových zaměstnanců, neboť s ohledem na svůj níže uvedený názor nepovažoval za nutné blíže zjišťovat, zda tito zaměstnanci vykonávali přepravu pro žalovanou a zda v červnu 2021 vykonali ty konkrétní cesty, které byly vyúčtovány fakturou [číslo]. Za nadbytečný soud pokládal též účastnický výslech žalobce, neboť výslech účastníka je namístě až tehdy, nelze-li prokazovanou skutečnost zjistit jinak, což nebyl tento případ. Soud též zamítl návrhy na dokazování kontrolním hlášením žalované a knihou jízd žalobce, neboť dospěl již na základě jiných důkazů k závěru, že žalovaná žalobci dlužila jím požadovanou částku, k čemuž další dokazování nebylo zapotřebí. Soud nepokládal za nutné provádět podrobnější dokazování k existenci pohledávky žalobce, neboť se v této věci uplatnila domněnka uznání dluhu žalovanou, pročež bylo na žalované, aby prokazovala neexistenci pohledávky, nikoli na žalobci, aby prokazoval existenci pohledávky (k tomu viz níže).

9. Na základě takto provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce a žalovaná uzavřeli v roce 2019 smlouvu o přepravě. Dne [datum] žalobce a žalovaná, za níž jednal [jméno] [jméno], který nebyl jednatelem žalované, podepsali dokument s názvem uznání dluhu, v němž bylo uvedeno, že se žalobce zavazuje zaplatit částku 60 843 Kč do [datum] s tím, že mělo jít o dluh z titulu ztracených zásilek, které měly být v dokumentu blíže specifikovány, avšak ničeho dalšího k nim zde uvedeno nebylo. Žalobce žalované následně přinejmenším v měsících lednu až červnu 2021 fakturoval částky za přepravu. Žalovaná v květnu 2021 smlouvu o přepravě vypověděla, o čemž se žalobce dozvěděl [datum], kdy výpověď podepsal, přičemž měsíční výpovědní doba uplynula na konci června 2021. Ještě za měsíc červen 2021 žalobce žalované vyfakturoval za přepravu fakturou [číslo] částku 247 566 Kč, splatnou [datum], z níž žalovaná uhradila dne [datum] pod variabilním symbolem uvedeným v této faktuře na účet žalobce částku 70 000 Kč. Žalobce pak žalovanou upomínkami ze dnů [datum] a [datum] vyzýval k úhradě zbývající částky 177 566 Kč. Až dne [datum] žalovaná prostřednictvím svého zástupce sdělila žalobci, že uhradila pouze nespornou částku dle faktury a že zbytek neuznává a sama požadovala po žalobci úhradu částky 147 873,02 Kč.

10. Po právní stránce soud věc posoudil takto:

11. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

12. Podle § 2054 odst. 2 o. z., plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.

13. Podle § 133 zákona č. 99/1963 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

14. Ve vztahu k § 2053 o. z., který se týká písemného uznání dluhu co do důvodu a výše, platí, že z takového uznání musí být zřejmé, kdo je činí, vůči komu směřuje, jaký peněžitý dluh dlužník uznává, jaká je jeho výše a důvod. Tyto skutečnosti přitom musí být objektivně zjistitelné. Nestačí, že dlužníku a věřiteli je zřetelný důvod i výše uznávaného dluhu, není-li to seznatelné z obsahu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002). Uznávaný dluh musí být identifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Dluh může být určen například odkazem na listinu, fakturu či objednávku, ve které je právní důvod dluhu určen. V takovém případě, není-li důvod dluhu jednoznačně definován v listině o uznání dluhu, musí být důvod dluhu jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na kterou je v listině o uznání dluhu výslovně odkázáno (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 33 Odo 779/2002 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3851/2007).

15. Ve vztahu k § 2054 odst. 2 o. z. lze uvést, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznal i zbytek závazku, je třeba vycházet vždy z celkového jednání dlužníka. Obecně platí, že dlužník svým plněním uznal i zbytek dluh, plnil-li částečně svůj dluh vůči věřiteli za situace, kdy před tímto plněním nebo později nezpochybnil celkovou výši dluhu, případně nevytkl vady plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015). Plyne-li ze skutkových zjištění, že dlužník nezpochybnil či neodmítl celkovou částku vyúčtovanou fakturou, a to ani před částečnou úhradou na takovou fakturu, ani po ní, a pokud ani z ničeho neplyne (byť implicitní) nesouhlas dlužníka s celkovou výší pohledávky, pak je možné uzavřít, že dlužník částečným plněním uznal i zbytek dluhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3740/2018).

16. Dále pak platí, že pokud je závazek uznán a tím je založena vyvratitelná domněnka uznání dluhu, pak v řízení, ve kterém se věřitel domáhá splnění takového závazku, přechází důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence závazku na dlužníka (žalovaného). Jinými slovy řečeno, je-li dluh uznán, neznamená to samo o sobě, že existuje, ale dlužník je osobou, která pokud tvrdí, že dluh neexistuje, to musí též prokázat.

17. Vycházeje ze shora uvedených východisek, dospěl soud ohledně nároku žalobce na zaplacení částky 177 566 Kč k závěru, že tento nárok je po právu. Soud vzal za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou existovala dlouhodobější spolupráce na základě smlouvy o přepravě z roku 2019. Žalobce vyfakturoval služby za měsíc červen 2021 žalované fakturou [číslo], přičemž v řízení nevyšlo najevo, že by žalovaná tuto fakturu odmítla, že by ji vrátila, že by reklamovala plnění v ní vyúčtované, či že by jakkoli dala najevo, že s vyfakturovanou částkou nesouhlasila. Namísto toho žalovaná dne [datum] provedla částečnou úhradu na tuto fakturu, a to ve výši 70 000 Kč, přičemž z použitého variabilního symbolu [číslo] bylo zřejmé, že fakturu musela mít k dispozici a že hradila na tuto fakturu. Ani v době částečné úhrady či krátce po ní žalovaná nedala svým jednáním jakkoli najevo, že by se zbývající částkou uvedenou ve faktuře nesouhlasila (resp. to v řízení netvrdila a nedokládala). Až v návaznosti na předžalobní výzvu dne [datum] žalovaná prostřednictvím svého zástupce začala zpochybňovat existenci pohledávky žalobce, a to navíc nijak konkrétně – pouze se snažila přenášet důkazní břemeno ohledně existence pohledávky na žalobce, jehož pohledávce svědčila vyvratitelná domněnka existence a uznání dluhu, a který tedy nebyl povinen existenci dluhu prokazovat. Ani následně v tomto soudním řízení žalovaná nepředložila jediný důkaz, z něhož by soud mohl usuzovat, že pohledávka, která byla vyfakturována, neexistovala a že by s ní žalovaná (v relevantní době) vyjádřila nesouhlas. Pokud až v návaznosti na předžalobní výzvu žalovaná začala (navíc vágně) zpochybňovat existenci dluhu, soud považoval takové její jednání za ryze účelové a pro účely uplatnění vyvratitelné domněnky dle § 2054 odst. 2 o. z. takovému jednání nepřikládal žádnou relevanci. Soud se přitom ani nemohl ztotožnit s tvrzením žalované o tom, že v době, kdy provedla částečnou úhradu ve výši 70 000 Kč, neznala výši dluhu. Naopak z toho, že při platbě použila variabilní symbol dle faktury, bylo patrné, že žalovaná měla fakturu k dispozici a že výši dluhu i jeho důvod znala, neboť tyto informace byly ve faktuře uvedeny.

18. Soud tedy naznal, že žalovaná částečným plněním uznala celý dluh ve vyúčtované výši 247 566 Kč, z něhož uhradila pouze 70 000 Kč. Proto ji v I. výroku tohoto rozsudku uložil povinnost zaplatit žalobci zbývající částku ve výši 177 566 Kč. Podle § 1970 o. z. soud uložil žalované také povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení z této částky, jdoucí od [datum] do zaplacení (neboť faktura byla splatná [datum]).

19. Co se vzájemné žaloby týče, soud shledal, že listina ze dne [datum] s písemným uznáním dluhu, nevyhovovala požadavkům dle § 2053 o. z. a související judikatury, neboť důvod vzniku dluhu v této listině nebyl specifikován dostatečně konkrétně tak, aby bylo objektivně zjistitelné, jaký dluh žalobce uznal. V listině nebylo vůbec uvedeno, kdy mělo dojít ke ztrátě zásilek, o jaké zásilky se mělo jednat apod. V listině bylo uvedeno, že podrobné zprávy a čísla ztracených zásilek a další podrobné informace jsou uvedeny„ níže v tomto uznání“, avšak opak byl pravdou, neboť ničeho bližšího v uznání uvedeno nebylo. Ve vztahu k pohledávce žalované na zaplacení částky 60 843 Kč, kterou uplatnila vzájemnou žalobou, se tedy vyvratitelná domněnka uznání dluhu vůbec neuplatnila. Žalovaná přitom ničeho bližšího k tvrzenému dluhu žalobce netvrdila a nedokládala, pouze se odvolávala na neurčitou listinu s uznáním dluhu, a to za situace, kdy žalobce pohledávku žalované v tomto řízení popíral. Soud proto nemohl dospěl k závěru, že žalovaná má za žalobcem pohledávku ve výši 60 843 Kč, a proto vzájemnou žalobu ohledně této částky s příslušenstvím, včetně nákladů na uplatnění pohledávky ve výši 1 200 Kč, prostřednictvím II. výroku tohoto rozsudku zamítl.

20. Soud dodává, že požadavek žalované na zaplacení částky 60 843 Kč s příslušenstvím považoval za vzájemnou žalobu ve smyslu § 97 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a nikoli za námitku započtení, na níž by se uplatnila pravidla dle § 1982 a § 1987 o. z. O námitku započtení by se totiž jednalo tehdy, pokud by žalovaná nárok žalobce, uplatněný žalobou, v tomto soudním řízení uznávala a započítávala proti němu svou vlastní pohledávku. Žalovaná však nárok žalobce popírala a sama vedle toho uplatňovala vlastní pohledávku.

21. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalobci. Jeho náklady sestávaly ze soudního poplatku ve výši 8 879 Kč a z odměny advokátky za 3 úkony právních služeb po 8 220 Kč při tarifní hodnotě 177 566 Kč (tj. příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba) a za 2 úkony právních služeb po 9 260 Kč při tarifní hodnotě 238 409 Kč, tj. 177 566 Kč plus 60 843 Kč (replika a jednání před soudem). K tomu bylo třeba připočítat 5 paušálních částek jako náhrad hotových výdajů po 300 Kč, tj. 1 500 Kč, a částku 9 382,80 Kč odpovídající 21% DPH ze všech shora uvedených částek (vyjma soudního poplatku). Celkem tak náklady řízení žalobce činily 62 941,80 Kč Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako patnáctidenní, aby měla žalovaná dostatek času k úhradě. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.