41 C 9/2021

Plný text

Okresní soud Praha-západ rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Uhříčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu požadované jistiny ve výši částka, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky částka od datum do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku částka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne datum k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 a postoupenou usnesením ze dne datum Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu místně příslušnému domáhala po žalovaném zaplacení částky částka s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o bankovních produktech a službách, kterou žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“). Žalobkyně uvedla, že na základě této smlouvy žalovaný čerpal kontokorentní úvěr v celkové výši částka, který poté nesplatil, a proto žalobkyně vedle dlužné jistiny požadovala také úroky z prodlení ve výši částka a dále zákonný úrok z prodlení z jistiny ode dne datum do zaplacení.

2. V reakci na písemnou výzvu soudu k doplnění žaloby o tvrzení a důkazy, jimiž by bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, dále z informací dostupných v interních a externích databázích, jakož i z tzv. income modelu. Při schvalování žádosti žalovaného počítala právní předchůdkyně žalobkyně s měsíčním příjmem žalovaného ve výši částka a z jím tvrzeného čistého měsíčního příjmu jeho domácnosti ve výši částka, jakož i z toho, že výše měsíčních splátek žalovaného na jiné jeho závazky činila celkem částka.

3. Stanovisko žalovaného k podané žalobě se soudu nepodařilo zjistit.

4. Soud při jednání provedl dokazování, na základě něhož dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o bankovních produktech a službách a dne datum na základě uzavřených dispozic k této smlouvě sjednali službu flexikredit – kontokorentní úvěr. V žádosti o povolení služby flexikredit ze dne datum bylo vyplněno, že žalovaný je podnikatelem, má vlastní dům či byt, jedno dítě, jeho příjmy dle ř. 101 daňového přiznání činily částka, rozdíl mezi příjmy a výdaji dle číslo daňového přiznání pak činily částka a celkový čistý měsíční příjem domácnosti částka. Předloženým dokladem o hlavním příjmu bylo daňové přiznání. Dle kopie přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015 činil rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného částku částka za 12 měsíců. Žalovaný na základě služby flexikredit čerpal částku ve výši částka, kterou ve sjednaných termínech nesplatil. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dne datum poskytování produktu flexikredit zrušila, přičemž ke dni datum dle výpisu z úvěrového účtu činila výše jistiny po splatnosti stále částka. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným, vzniklá z titulu kontokorentního úvěru, postoupena na žalobkyni, a to včetně případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení souvisejícího s uzavřením předmětné smlouvy. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému a předžalobní výzvou ze dne datum žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky ve výši částka ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy; předžalobní výzva byla odeslána na adresu žalovaného dne datum.

5. Soud věc s ohledem na datum uzavření smlouvy posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 9 nesplnil.

8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a shora citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je pouze částečně důvodný. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně přenechala žalovanému na základě tzv. kontokorentního úvěru částku částka Smlouva, na základě které se tak stalo, byla smlouvou o spotřebitelském úvěru, pročež měla právní předchůdkyně žalobkyně povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Soud však shledal, že právní předchůdkyně žalobkyně tuto svou povinnost nesplnila, neboť vycházela především z údajů tvrzených žalovaným, které dostatečně neprověřovala, o čemž svědčí zejména to, že se při ověřování příjmů žalovaného a jeho domácnosti spokojila pouze s přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2015, ze kterého však plynul čistý měsíční příjem žalovaného ve výši pouhých částka (částka za rok) a nikoli tvrzených částka. Věřitel přitom je povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k ověření jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními či s doklady, které tvrzení spotřebitele vůbec neosvědčují. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele zákon o spotřebitelském úvěru sankcionuje absolutní neplatností, k níž soud musí přihlédnout s úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2020, č. j. 4 ICm 3155/2019-49, a mnohé další).

11. Protože úvěrová smlouva byla absolutně neplatná, nebyl zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaný se tedy na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil o částka (§ 2991 o. z.). Dle v řízení nezpochybněného tvrzení žalovaný dosud z této částky ničeho nevrátil. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobkyni, na níž byla pohledávka platně postoupena, celou tuto částku, a to společně se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z.). Při určení splatnosti dluhu soud vycházel z toho, že žalovaný byl prokazatelně vyzván k zaplacení dluhu (resp. částky vyšší) výzvou ze dne datum, odeslanou téhož dne a dle zákonné domněnky dojití (§ 573 o. z.) doručenou dne datum. Vzhledem k tomu, že lhůta k plnění byla ve výzvě stanovena jako sedmidenní, nastala splatnost dne datum. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení v zákonné výši z částky částka od datum do zaplacení. Třídenní lhůtu k plnění soud v I. výroku tohoto rozsudku stanovil v souladu s § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl, čemuž odpovídá II. výrok tohoto rozsudku.

12. O nákladech řízení soud rozhodl ve III. výroku podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v této věci úspěšná v rozsahu 81 % (viz I. výrok) a neúspěšná v rozsahu 19 % (viz II. výrok), přičemž při určení úspěchu a neúspěchu je třeba zohledňovat i příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Po odečtení neúspěchu od úspěchu tak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 62 %. Její náklady sestávaly jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka a jednak z odměny advokáta dle § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), ve výši částka za 3 úkony právní služby po částka (převzetí a příprava zastoupení, sepis podání ve věci samé, výzva k plnění). K tomu bylo dále třeba připočítat paušální náhradu hotových výdajů ve výši částka za 3 úkony právní služby po částka podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhradu ve výši částka odpovídající 21 % DPH ze shora uvedených částek (vyjma soudního poplatku), neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení žalobkyně činily částka; 62 % z této částky pak činí částka. V souladu s § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. soud stanovil žalovanému lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.