8 C 127/2021

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa, zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení, sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované o zaplacení částka s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku částka se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Do částky částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení a z částky částka od datum do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení mzdy za dobu od datum do datum, když v této době vykonával žalobce pro žalovanou práce na základě dohody o provedení práce uzavřené dne datum. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení mzdy za vykonanou práci pouze v měsíci květnu 2018, kdy bylo žalobcem odpracováno 29,5 hodin. Vyšel z ve smlouvě sjednané částky hodinové odměny částka, i když v předtištěném textu smlouvy byla uvedena částka částka. Výši částka za hodinu vzal za prokázanou ze svědecké výpovědi svědka příjmení. Za stavu, kdy za měsíc květen požadoval žalobce náhradu mzdy za 26 odpracovaných hodin, soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu částka. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud jde o žalobcem tvrzenou práci v měsících březnu a v dubnu 2018 soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal rozsah vykonané práce v tomto kalendářním období, když tyto skutečnosti nemohou být prokázány elektronickými záznamy z diáře žalobce, které mohl vyhotovit kdokoliv a jsou navíc v rozporu s výpovědí svědků i knihou příchodů a odchodů. Za tohoto stavu proto soud prvního stupně ve zbylém rozsahu, tedy pokud se žalobce domáhal zaplacení další částky částka se zákonným úrokem z prodlení, žalobu zamítl.

2. Proti tomuto rozsudku podal včas odvolání žalobce, a to proti výrokům II. a III. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že neprokázal tvrzený rozsah odpracovaných hodin, když podle žalobce byla tato skutečnost v řízení nesporná, neboť obrana žalované byla založena na tvrzení, že žalobce práce v tvrzeném rozsahu vykonal pro pana příjmení. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedený důkaz elektronickým diářem žalobce, pokud konstatoval nepravdivost tam uvedených údajů pouze na základě neshody počtu odpracovaných hodin v měsíci květnu, když rozdíly byly přitom nepatrné, a to v rozsahu půl hodiny až hodiny. Poukazoval na to, že po zaměstnanci jako slabší smluvní straně nelze spravedlivě požadovat důkaz o konkrétním rozsahu odpracovaných hodin, nad rámec jeho vlastního tvrzení. Právě z důvodu odmítnutí vyplacení mzdy za předmětné období si žalobce nechal rozsah odpracovaných hodin potvrdit na místě výkonu práce, avšak svědek svůj podpis následně popřel. Namítal dále, že nebyl řádně proveden žalobcem navrhovaný další důkaz, a to evidence vyúčtování mezi žalovaným a panem příjmení. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR namítal, že důkazní břemeno žalobce jako zaměstnance mělo nastoupit až sekundárně, pokud by se žalovanému podařilo prokázat evidenci zaměstnanců v rozhodném období. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl v plném rozsahu.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, kterému předcházelo podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno do částky částka s příslušenstvím, a v tomto rozsahu tedy nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl zamítavý výrok II. a nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.

4. Soud prvního stupně vycházel po provedeném dokazování z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce jako zaměstnanec a žalovaná jako zaměstnavatel uzavřeli dne datum dohodu o provedení práce s pracovním úkolem doplňování zboží pro klienty zaměstnavatele a místem výkonu práce obec - část obce, se stanovenou hodinovou odměnou částka s tím, že ručně byla výše odměny opravena na částku částka za hodinu. Žalobce pro žalovaného pracoval na základě dohody o provedení práce již v kalendářním roce 2017 (dohoda ze dne datum) se stanovenou odměnou ve výši částka za hodinu. V roce 2017 mu odměna byla vyplácena jméno příjmení, který pro žalovanou pracoval na základě živnostenského listu jako OSVČ, a který měl na starosti brigádníky. V kalendářním roce 2018 žalobce podle knihy příchodů a odchodů odpracoval směnu dne 9. 5. v rozsahu 8,5 hodin, 10. 5. v rozsahu 9,5 hodin a 11. 5. v rozsahu 11,5 hodin, celkem se započtením přestávek 29,5 hodin. příjmení byla vedena jméno příjmení. jméno příjmení žalované dodal podklady pro vyúčtování odměn brigádníků za měsíce březen až květen 2018, ve kterých žalobce nefiguroval. Žalobce si vedl elektronický diář se zaznamenanou 11 hodinovou směnou ve dnech 1. až datum, 9. až datum, 24. až datum a datum, 7,5 hodinovou směnou dne datum a noční směnou ve dnech 20. 4., 21. 4., 25. 4. až datum, dále dne datum v rozsahu 8 hodin, 10. a 11. 5. vždy v rozsahu 9 hodin.

5. Odvolací soud se takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který věc posoudil podle ustanovení § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, dle kterého zaměstnanci za vykonanou práci přísluší mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak.

6. V daném případě bylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou vznikl pracovněprávní vztah na základě písemné dohody o provedení práce ze dne datum.

7. Podle § 75 zákoníku práce, rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce. Do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce. V dohodě o provedení práce musí být uvedena doba, na kterou se tato dohoda uzavírá. Podle § 77 zákoníku práce, dohoda o provedení práce musí být uzavřena písemně; jedno vyhotovení této dohody zaměstnavatel vydá zaměstnanci. Není-li v tomto zákoně dále stanoveno, jinak, vztahuje se na práci konanou na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr úprava pro výkon práce v pracovním poměru, to však neplatí, pokud jde o skutečnosti uvedené v odst. 2 pod písmenem a), až i). Mezi tyto taxativně stanovené výjimky náleží mimo jiné pod bodem d) pracovní doba a doba odpočinku s tím, že výkon práce však nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích a dále pod písmenem h) odměňování, s výjimkou minimální mzdy.

8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo na žalobci, aby prokázal jím tvrzený rozsah odpracovaných hodin v předmětném období, (tj. březen až květen 2018), a to právě s ohledem na to, že požadoval náhradu mzdy za práci na základě dohody o provedení práce, nikoliv pracovní smlouvy. V tomto směru je třeba poukázat na odlišnost, kdy při práci na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je stanovená pracovní doba, na rozdíl od práce vykonávané na základě dohody o provedení práce, která je nepravidelná. V tomto směru je třeba poukázat i na omezení rozsahu provedené práce ve smyslu ustanovení § 75 zákoníku práce na 300 hodin ročně. I s přihlédnutím k tomu lze tvrzení žalobcem považovat za účelové, když požadoval náhradu mzdy za práci vykonanou na základě uzavřené dohody o provedení práce, a to s tvrzením, že ze strany žalované jako zaměstnavatele mu byla řádně vyplacena mzda za měsíce leden a únor 2018, a to za odpracovaných celkem 242 hodin (leden 143 a únor 99 hodin). I když je roční rozsah provedené práce omezen na 300 hodin přesto požadoval náhradu mzdy za dalších 288,5 hodin odpracovaných dle jeho tvrzení v průběhu měsíců března až května 2018, tedy v rozsahu výrazně překračujícím zákonem stanovené omezení na 300 hodin ročně. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že počet hodin odpracovaný žalobcem za uvedené období byl mezi účastníky nesporný. Žalovaná od počátku setrvávala na tvrzení, že žalobce pro žalovanou neodpracoval žádnou hodinu, a přestože byla mezi nimi uzavřena dohoda o provedení práce, nikdy fakticky naplněna nebyla a žalobci ze strany žalované nebyla přidělena žádná práce. Žalobcem tvrzený rozsah vykonané práce není prokázán ani jeho elektronickou evidencí, když je nutno přihlédnout k tomu, že se jedná pouze o jeho vlastní záznamy, které jsou tedy pouze jeho tvrzením a nemohou být relevantním důkazním prostředkem. Odvolací soud tedy uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal jím tvrzený rozsah odpracovaných hodin a tedy nárok na mzdu za takto vykonanou práci, je správný.

9. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v odvolání napadeném zamítavém výroku II. potvrdil.

10. Jako správný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku III., kdy v řízení před soudem prvního stupně byla žalovaná úspěšná v rozsahu 90 % a v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů v rozsahu 80 % Náklady žalované jako nezastoupeného účastníka v řízení sestávají, jak správně uzavřel soud prvního stupně, podle § 151 odst. 3 o. s. ř. z paušální náhrad za každý z úkonů vykonaných žalovanou, tj. za 6 úkonů po částka, celkem tedy ve výši částka. Z takto vzniklých nákladů pak 80 % představuje částka částka, jak bylo správně stanoveno soudem prvního stupně.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, která se však náhrady nákladů výslovně v plném rozsahu vzdala. Za tohoto stavu proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu Praha – západ za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.