8 C 154/2021

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalobkyně zastoupena advokátem JUDr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa , PSČ proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného a žalobkyně , PSČ zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení , PhD. sídlem adresa , PSČ o určení vlastnictví o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozhodl tak, že výrokem I. určil, že vlastnické právo k motorovému vozidlu tovární značky Ford Focus C-Max, [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], náleží žalobkyni ode dne [datum]. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s tím, že účastníci spolu dříve žili jako druh a družka a z jejich vztahu mají nezletilou dceru. Žalovaný jako dárce a žalobkyně jako obdarovaná spolu uzavřeli darovací smlouvu o darování předmětného vozidla s tím, že k odevzdání předmětu daru nemuselo dojít, neboť žalobkyně měla již vůz v držení. Žalovaný jí však odmítl poskytnout součinnost ke změně vlastníka vozu v evidenci vozidel, navíc proti její vůli změnil registrační značku vozidla, čímž jí znemožnil vůz užívat. Rozporoval platnost darovací smlouvy a zaslal jí dopis nazvaný odvolání daru pro údajný nevděk. Žalobkyně tvrdila, že žádný důvod k vrácení daru není dán, neboť neporušila dobré mravy. Pokud podala na žalovaného [anonymizováno] oznámení, takto učinila s ohledem na jeho jednání, které v ní vzbudilo důvodné obavy. Tvrdila, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť její žádosti o zápis změny vlastníka motorového vozidla v registru silničních vozidel nebylo pro nesoučinnost žalovaného vyhověno a její postavení je tak nejisté a znemožňuje užívání vozu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně proti němu vede šikanující kampaň, podává na něj řadu trestních oznámení s cílem poškodit ho v zaměstnání. Tvrdil, že v době podpisu dokumentu o darování na listině nebyl uveden nadpis darovací smlouva, ani nebylo prohlášení o přijetí daru. Jeho podpis nebyl dobrovolný, neboť žalobkyně na něho před podepsáním hystericky křičela a citově ho vydírala. Dar odvolal proto, že [anonymizováno] oznámení obsahovalo nepravdivé údaje, které měly vyvolat řízení o odebrání jeho bezpečnostní prověrky.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy účastníků tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, se, s odkazem na ust. § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), nejprve zabýval otázkou, zda existuje na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zda jsou účastníci ve věci věcně legitimováni. V tomto směru uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí soudu by bylo podkladem pro zápis jejího vlastnického práva do registru vozidel. Dále dospěl k závěru, že oba účastníci jsou ve věci věcně legitimováni, neboť žalovaný tvrdí, že se žalobkyně nikdy nestala vlastníkem vozu, případně že se obnovilo jeho vlastnické právo po odvolání daru, přičemž podle darovací smlouvy je vlastnicí žalobkyně, a postavení účastníků se tím stalo nejistým.

4. Prvostupňový soud poté odkázal na ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“) a uvedl, že darovací smlouva byla platně uzavřena. Zdůraznil, že listina obsahuje podstatné náležitosti darovací smlouvy a že není podstatné, kdo sepsal její text. Poukázal na to, že to byl s největší pravděpodobností žalovaný, který toto sepsání v SMS komunikaci opakovaně avizoval. Konstatoval, že žalovaný učinil nesporným pravost jeho podpisu na listině a připomněl, že není podstatné, na jaké tiskárně byla listina vytištěna. Poukázal na to, že žalovaný podpisem smlouvy projevil vůli ji uzavřít, když tato vůle je zcela nepochybně seznatelná i z komunikace mezi účastníky před uzavřením smlouvy. Akcentoval, že neméně podstatné je, že darování opakovaně potvrdil i po uzavření darovací smlouvy a že tedy nejde o zdánlivé právní jednání podle ust. § 551 o.z. Neuvěřil proto žalovanému, že podpis darovací smlouvy nebyl dobrovolný, že byl nucen psychickým nátlakem, hysterickým křikem a podobně a že je dán důvod neplatnosti podle ust. § 587 o.z. Poukázal na to, že pokud by tomu tak bylo, jistě by se žalovaný vymezil proti platnosti darovací smlouvy bezprostředně poté, co namítaný nátlak pominul, ale to neučinil a naopak opakovaně jednal v souladu s platným uzavřením darovací smlouvy. Za zcela nesmyslnou označil konstrukci žalovaného k otázce obsahu e-mailové zprávy ze dne [datum], že by se měla týkat v budoucím čase plánované smlouvy ke dni [datum]. Vysvětlil, že námitka o budoucím čase darování je s přihlédnutím k tomu nesmyslná, a to rovněž proto, že kdyby žalovaný skutečně chtěl pouze potvrdit vůli někdy v budoucnu vůz darovat, jistě by do prohlášení uvedl i k jakému datu tak hodlá učinit. S poukázáním na ust. § 2072 odst. 1 o.z. pak zkoumal, zda žalovaný následně po právu odstoupil od darovací smlouvy, zejména zda žalobkyně při jednání vůči žalovanému ublížila hrubým porušením dobrých mravů, a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy odkázal na jeho rozsudky sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Připomněl, že žalovaný uvedl v odstoupení od darovací smlouvy nazvaném odvolání daru, zrušení darovací smlouvy, pouze jeden důvod, a to nevděk spočívající v podání [anonymizováno] oznámení. Soud prvního stupně poukázal na to, že jediným [anonymizováno] oznámením v době, kdy žalovaný od darovací smlouvy odstoupil, byla věc projednávaná nejprve [anonymizována dvě slova] pod sp. zn. VP [číslo]. Konstatoval, že rozhodné období, po které může být chování žalobkyně posuzováno, končí právním jednáním, tedy odvoláním daru [datum] a následné chování je pro posouzení věci nerozhodné. Poukázal na to, že úkony trestního řízení ve věci, v tomto odstavci označené, byly zahájeny pro podezření z přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Konstatoval, že věc byla sice odložena a žalovanému nebyla uložena žádná sankce, ale že je nepochybné, s ohledem na jeho postavení ve společnosti a zejména, že i pouhé prověřování jeho osoby mu mohlo způsobit v osobním životě a ještě více v jeho kariéře problémy. Připomněl, že jednání žalovaného (zejména zasílané zprávy, hlavně ta konkrétně uvedená v trestním oznámení) mohlo vzbudit v žalobkyni reálné obavy, kdy tedy nešlo o smyšlené obvinění uvádějící nepravdivé informace, vedené úmyslem žalovaného poškodit. Konstatoval, že vztah účastníků byl dlouhou dobu vyhrocený, jejich vzájemná komunikace konfrontační, některé zprávy z obou stran dehonestující a porušující dobré mravy a že mezi nimi panovala nedůvěra. Poukázal na to, že za takové konstelace stačí malý podnět (nevhodná provokativní SMS) k tomu, aby došlo k jednání, u kterého nebyly zcela domyšleny jeho možné budoucí důsledky – zde podání trestního oznámení na žalovaného. Uzavřel, že jednání žalobkyně rozhodně není možné označit za úmyslné ublížení žalovanému hrubým porušením dobrých mravů a odstoupení od darovací smlouvy není po právu, když nemohlo vyvolat právní účinky a vlastnické právo žalovaného k předmětu daru se neobnovilo. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) a ust. § 13 odst. 3 AT. Soud prvního stupně v odst. 15 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že část provedených listinných důkazů neměla pro rozhodnutí věci význam a že pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy. Pokud šlo o žalovaným navržený výslech nezletilé dcery účastníků jako svědkyně, tak dospěl k závěru, že by nepřinesl objektivní zjištění a navíc by nezletilou nepřiměřeně traumatizoval, jak to dovodil z proběhlého opatrovnického řízení.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a soudu prvního stupně předně vytýkal, že neprovedl svědeckou výpověď nezletilé dcer, když nesouhlasil s důvody, které ho k tomu vedly. Konstatoval, že se mohlo jednat o důkaz, který by prokázal či vyvrátil jeho tvrzení, že darovací smlouvu nepodepsal ze své vlastní vůle, ale podle příkazu a pod nátlakem žalobkyně. Dovozoval, že pokud by se toto prokázalo, nemohlo by být uzavřeno, že darovací smlouva byla uzavřena platně, když na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dané době měl v úmyslu žalobkyni automobil skutečně darovat. Poukazoval na to, že provedené řízení nejenže nesvědčilo pro závěr, že došlo k dodatečnému vyjasnění projevu vůle, ale nebylo v něm vůbec prokázáno, že žalovaný jakožto dárce chtěl skutečně dne [datum] cokoliv darovat žalobkyni jako obdarované. Stran výkladu pojmů„ rozpor s dobrými mravy“ a„ nevděk obdarovaného“ připomínal judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Konstatoval, že bylo prokázáno, že žalobkyně podala vůči němu množství podnětů, které měly za cíl jej poškodit, a to nejen v majetkové sféře, ale také ve sféře nemajetkové. Tvrdil, že tyto ataky činila žalobkyně opakovaně a vedle toho na něj vyvíjela psychický nátlak ohledně darovací smlouvy. Její chování označil za psychické vydírání, plně korespondující s neúčelovými podáními, které měly poškodit jeho osobní pověst i v zaměstnání a její jednání tak lze označit jako zjevné porušení dobrých mravů. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že mezi účastníky delší dobu neprobíhala příliš vhodná komunikace, což žalobkyně dobře věděla. Konstatoval, že fakt, že i přesto podávala zmíněné podněty, a to i na základě pouhé jeho SMS, by nemělo být hodnoceno toliko k jeho tíži, ale i k tíži žalobkyně, která nebyla nijak zdrženlivá a jednala s cílem jej poškodit bez ohledu na to, že mohla vědět, že se svými podáními vůči němu neuspěje. Navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazovala na to, že většina důkazů (provedených i neprovedených) nesouvisela s věcí samou, resp. nebyla s to přinést do řízení jakákoli objektivní zjištění, která by mohla ovlivnit výsledek řízení, a to včetně výslechu nezletilé dcery účastníků. Konstatovala, že darovací smlouva byla uzavřena platně a že její uzavření žalovaný po jejím uzavření několikrát potvrdil. Pokud začal později sporovat celý kontraktační proces, označila jeho postup za účelový, pravděpodobně z důvodu„ pomsty“ žalobkyni za jejich partnerské neshody. Zdůrazňovala, že žalovaný neprokázal, že by mělo dojít k odvolání daru ve smyslu darovací smlouvy a odmítla, že by vůči němu prováděla jakékoli„ ataky“ či že by na něho vyvíjela jakýkoli nátlak. Jeho argumentaci označila za rozpornou s výsledkem dokazování v rámci provedeného řízení a dále za hranou norem slušného chování. Připomínala, že žalovaný nesplnil formální podmínky pro odvolání daru ve smyslu darovací smlouvy a že nebyl ani naplněn žádný ze zákonných důvodů pro odvolání daru ve smyslu darovací smlouvy, kdy v tomto směru žalovaný neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní a odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka].

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Žalovaný ve svém přípisu ze dne [datum], označeném jako„ odvolání daru, zrušení darovací smlouvy“, uvedl skutečně jen jeden důvod, a to„ nevděk spočívající v podání trestního oznámení, s jehož obsahem se neztotožňuje“. V žádném případě nebyl specifikován v tom směru, že by žalobkyně v trestním oznámení uvedla nějaká lživá či nepravdivá tvrzení, ale pouze v něm dovozoval, že účelem bylo poškození jeho dobrého jména v soukromém a pracovním životě.

11. V ust. § 2072 o.z. je definován pojem„ nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí naprosto přesně konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný„ ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o„ zjevné porušení dobrých mravů“.

12. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o zjevné kolizi s dobrými mravy.

13. Jak již bylo shora uvedeno (odst. 11), žalovaný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti pro odvolání daru, než podání trestního oznámení žalobkyní.

14. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], na který odkazovala žalobkyně a který mimochodem odkazuje na jeho další judikaturu, bylo judikováno, že hrozba trestem nemůže být okolností, která sama o sobě kvalifikuje akt podání trestního oznámení, jako chování hrubě porušující dobré mravy. Pokud totiž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, trest podáním trestního oznámení označenému subjektu (v tomto případě dárci) nehrozí. Naopak, naplnilo-li jeho jednání znaky [anonymizováno] činu (a v trestním řízení je shledán vinným a je mu uložen trest), bylo trestní oznámení důvodné a jeho podání nelze označit za chování, jímž podatel (obdarovaný) porušil dobré mravy.

15. Žalobkyně před orgánem činným v trestním řízení popsala chování žalovaného subjektivně pravdivě, neboť měla z jeho verbálních i psaných projevů za to, že se jí dostává k soukromým zprávám, a bylo jen na posouzení uvedeného orgánu, zda zjištěné chování žalovaného naplnilo skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle ust. § 230 odst. 2 písm. a), d) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku 16. Chování žalobkyně jako obdarované vůči žalovanému jakožto dárci tak nenaplňuje znaky nevděku ani porušení dobrých mravů, nutných pro naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru, vyžadované v ust. § 2072 odst. 1 o.z.

17. Odvolací soud zároveň potvrzuje správnost závěru soudu, že rozhodné období, po které může být chování žalobkyně posuzováno, končí odvoláním daru [datum] a její následné chování je pro posouzení projednávané věci nerozhodné.

18. Neobstojí ani žalovaným vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne [datum], a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu výslechu nezletilé dcery účastníků – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

19. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne [datum rozhodnutí], [spisová značka] SbNU 339). Z provedených důkazů je zcela zřejmé, že výslech nezletilé dcery účastníků by do věci nevnesl nic nového, když soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný darování opakovaně potvrdil i po uzavření darovací smlouvy. Pokud mu tedy neuvěřil, že podpis darovací smlouvy nebyl dobrovolný a že byl k němu žalovaný donucen zejm. psychickým nátlakem a hysterickým křikem žalobkyně, je jeho závěr správný. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že pokud by tomu tak bylo, jistě by se žalovaný vymezil proti platnosti darovací smlouvy bezprostředně poté, co namítaný nátlak pominul, což ale to neučinil a skutečně opakovaně jednal v souladu s platným uzavřením darovací smlouvy.

20. Žádného z výše uvedených pochybení, popsaných v předchozím odstavci, se soud prvního stupně nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

21. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalovaného nemohou nikterak obstát.

22. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

23. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po [částka] (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT) a dvěma náhradami hotových výdajů po [částka] (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši [částka] (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení [částka] a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).