8 C 216/2017

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Daniely Jandové a JUDr. Tomáše Němce a ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa s o zaplacení částky částka s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění: a) ve výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku [částka]; b) ve výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu 50 % náhrady nákladů řízení.

II. Ve zbývajících částech výroku [anonymizováno] a IV. a ve výrocích I. a II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně ve výroku I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Ve výroku IV. uložil žalovanému zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena samostatným usnesením.

2. Po provedeném dokazování soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně a žalovaný jsou spoluvlastníky v rozsahu id. ½ bytové jednotky [číslo] vymezené v budově [adresa] v k. ú. [obec] (dále případně jen„ Bytová jednotka“). Ve sledovaném období žalovaný užíval Bytovou jednotku sám, respektive spolu s ním ji užívala i [příjmení] [příjmení], původní spoluvlastnice podílu id. ½ na Bytové jednotce, která ještě na počátku žalovaného období žila se žalovaným v družském poměru. Dále ve sledovaném období Bytovou jednotku obýval i společný syn obou jmenovaných. I po ukončení soužití žalovaný nečinil žádná opatření k vyklizení [jméno] [příjmení] z Bytové jednotky, naopak nadále pokračovalo jejich společné hospodaření. Žalobkyně neměla ve sledovaném období možnost své spoluvlastnické právo k Bytové jednotce realizovat jejím užíváním. Po právní stránce tak tímto způsobem došlo na straně žalovaného jako druhého spoluvlastníka v rozsahu id. ½ k bezdůvodnému obohacení užíváním jednotky nad rámce svého spoluvlastnického podílu. Žalobkyně uplatnila důvodně tento nárok jednak za období od [datum] do [datum], když v této době sice dosud nebyla rovnopodílovým spoluvlastníkem bytové jednotky, ale tehdejší spoluvlastnice jednotky [titul] [jméno] [příjmení] jí smlouvou ze dne [datum] pohledávku v tomto v rozsahu postoupila, jednak navazující období, a to v konečném znění žaloby až do konce dubna 2021, když v tomto období již byla sama spoluvlastníkem bytové jednotky se žalovaným. Výši takto upatněného bezdůvodného obohacení soud I. stupně určil na základě zadaných znaleckých posudků, jako částku odpovídající jedné polovině (pro žalované období) obvyklého nájemného v místě a čase.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítl v něm zejména, že soud I. stupně nesprávně nezohlednil skutečnost, že žalovaný [příjmení] jednotku neužívá sám, ale užívá ji i [příjmení] [příjmení], která byla původním vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. ½. Družský vztah žalovaného se jmenovanou skončil ještě v době, kdy jí tento spoluvlastnický podíl patřil. [příjmení], která užívá Bytovou jednotku bez právního důvodu, a měla by proto mít v tomto řízení pasivní věcnou legitimaci, je [příjmení] [příjmení]. Žalovaný se jmenovanou nežije ve společné domácnosti a jako vlastník id. ½ Bytové jednotky nemůže být jejím neoprávněným uživatelem. Soud I. stupně nesprávně klade žalovanému k tíži, že se sám případně nepostaral o vykázání jmenované. Tato povinnost dle žalovaného ležela především na žalobkyni s ohledem na právní zásadu, že právo patří bdělým. Žalobkyně však žádné kroky k vyklizení jmenované z Bytové jednotky neučinila. Užívání Bytové jednotky [jméno] [příjmení] je tak umožněno především samotnou žalobkyní. Navíc, pokud soud I. stupně vyslovil domněnku, že to měl být žalovaný, kdo se měl postarat o vyklizení [jméno] [příjmení], současně tím dle něj přiznává, že to měla být právě tato osoba, po které by měla žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení za užívání Bytové jednotky správně požadovat. Dle žalovaného soud I. stupně při svých úvahách nesprávně nepřihlédl rovněž k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně [titul]. [jméno] [příjmení], stejně jako žalobkyně sama si musely být při nabytí spoluvlastnického podílu k Bytové jednotce vědomy toho, že nabývají ve své podstatě pouze tzv. holé vlastnictví, bez množnosti faktické realizace vlastnického práva v podobě jejího užívání, a to již proto, že Bytová jednotka, jak ostatně konstatoval v odůvodnění napadeného rozsudku sám soud I. stupně, svou velikostí neumožňuje užívání dvěma cizími osobami. Žalobkyně přitom není ani schopna prokázat, jakým způsobem žalovaný užívá více než jednu polovinu předmětu spoluvlastnictví. Za nesprávný považuje žalovaný i postup soudu I. stupně ohledně určení konkrétní výše obohacení jako jedné poloviny obvyklého nájemného, a to za situace, kdy není možné prakticky spoluvlastnický podíl na Bytové jednotce samostatně pronajmout. Pokud si tak žalobkyně, případně její bezprostřední právní předchůdkyně koupily vědomě věc, která nemá žádnou užitnou hodnotu, a pokoušejí se z takto bezcenné věci, resp. spoluvlastnického podílu získat majetkové obohacení, jde dle žalovaného z jejich strany o jednání rozporné s dobrými mravy. Výsledky zadaných znaleckých posudků tak dle žalovaného představují pouze nepodložené konstrukce, když v daném případě bylo určující, zda lze pronajmout„ polovinu“ Bytové jednotky, konkrétně pak jednu místnost a společnou kuchyň. Po právní stránce nelze dle žalovaného přehlédnout, že spoluvlastník je podle platné právní úpravy oprávněn užívat věc celou. Pokud by užitek z bytové jednotky měl spočívat v zisku z nájemného, o který se spoluvlastníci podle výše svých podílů dělí, pak má žalovaný za to, že on si svůj nárok na polovinu výnosu z nájemného„ odbydluje“. Otázkou pak zůstává, kdo má zaplatit druhou polovinu nájmu. Žalovaný dále uvedl, že případně uvažovanou obvyklou výši nájemného nelze požadovat po každé osobě užívající bytovou jednotku v plné výši, ale vždy ve výši dělené počtem užívajících osob. Povinnost k hrazení nájmu těchto osob není solidární. Žalovaný se nemůže obohacovat za daných okolností neoprávněným užíváním (nadužíváním) Bytové jednotky, nýbrž případně a pouze jen přijímáním užitku plynoucího z bytové jednotky nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Žalovanému tak ze žádného pohledu nesvědčí pasivní věcná legitimace v tomto řízení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žaloba bude zcela zamítnuta.

4. Žalobkyně v písemném vyjádření k odvolání zejména uvedla, že argument žalovaného o nedostatku pasívní věcné legitimace, vycházející ze skutečnosti, že v Bytové jednotce bydlí i [příjmení] [příjmení], je lichý. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že Bytovou jednotku žalovaný užívá spolu se jmenovanou a s jejich společným synem, kdy nejméně v počátku žalovaného období udržoval s touto ženou i družský poměr. I po skončení tohoto vztahu však užívání Bytové jednotky těmito osobami nadále pokračovalo. Žalovaný žádné kroky k vyklizení jmenované nečinil, naopak, jak vzal soud I. stupně za prokázáno, nadále trvá i jejich společné hospodaření. Dle žalobkyně je to žalovaný, který umožňuje [příjmení] [příjmení] v Bytové jednotce bydlet. Sám přitom v korespondenci se žalobkyní (vyjádření k žádosti o uzavření dohody o nájmu z [datum]) potvrdil, že byt užívá celý, z čehož mu vzniká bezdůvodné obohacení. Sám žalovaný žádné reálné kroky k vyklizení jmenované nikdy nepodnikl. Není pravdou, že by žalobkyně byla ve vztahu ke svému nároku pasívní, protože ihned po postoupení pohledávky od [titul] [jméno] [příjmení] začala ve věci vydání bezdůvodného obohacení jednat. Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že pasivní věcnou legitimaci má v tomto řízení žalovaný, nikoli zmíněná [obec] Dragounová.Za nepřípadný považuje žalobkyně i poukaz žalovaného na zákonné ustanovení, podle něhož je spoluvlastník oprávněn užívat věc celou, protože bylo třeba zároveň dodat, že toto právo spoluvlastníka je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků. Žalobkyně tedy nenabyla spoluvlastnický podíl k Bytové jednotce jako pouhé„ holé vlastnictví“, a proto po právu a v souladu s dobrými mravy se domáhá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání předmětu spoluvlastnictví. Její nárok odpovídá i ustálené soudní praxi, a to s odkazem i na judikaturu Ústavního soudu ČR. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil.

5. Odvolací soud poté, co usoudil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Dle názoru odvolacího soudu provedl soud I. stupně dokazování v míře dostatečné pro učinění všech pro rozhodnutí věci podstatných skutečností. Skutečnosti, které soud I. stupně na podkladě provedeného dokazování zjistil, přitom považuje odvolací soud za správné, a proto v tomto směru odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, přičemž shrnutí skutku je uvedeno v odstavci 2 tohoto odůvodnění.

7. Odvolací soud se zcela shoduje i s tím, jak soud I. stupně věc právně zhodnotil.

8. Podle § 1117 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“): Každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

9. Podle § 1020 odst. 1 o. z.: Plody a užitky ze společné věci se dělí podle poměru podílů.

10. Podle § 2991 o. z.: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

11. V daném případě nebyla tvrzena a ani prokazovávána dohoda rovnodílných spoluvlastníků o rozsahu a způsobu užívání společné věci, tzn. Bytové jednotky, konkrétně dohoda o tom, že žalovaný byl oprávněn užívat celý předmět spoluvlastnictví, a to bezúplatně (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [číslo]). Za těchto okolností a na základě zjištěného skutkového stavu proto se proto zcela prosadí ustálenou soudní praxí přijatý závěr, že žalovaný užíváním celého předmětu spoluvlastnictví se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje (viz např. právní věta stanoviska pléna Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo], podle níž: Užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení.). Je přitom právně bezvýznamné, že žalobkyně případně neužívala předmět spoluvlastnictví dobrovolně (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 214. 10. 2009, sp. zn. [spisová značka]). V daném případě je pak rovněž bez právního významu, pokud bylo zjištěno, že kromě žalovaného [příjmení] jednotku v žalovaném období užívala i další osoba, a to jeho bývalá družka [příjmení] [příjmení]. V řízení bylo prokázáno, že to byl žalovaný, jako ten ze spoluvlastníků, který měl ve sledovaném období Bytovou jednotku pod uzamčením. Bylo proto zcela v jeho poměrech, kterým osobám, jimž jinak nesvědčí žádný platný neodvozený užívací titul, umožní Bytovou jednotku užívat. Zcela se proto uplatní judikatorní závěr, podle něhož za této situace je pasivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu ten ze spoluvlastníků, který užívání předmětu spoluvlastnictví třetí osobě bez souhlasu z užívání vyloučeného spoluvlastníka umožnil (viz např. rozsudek NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Je přitom bez právního významu, zda předmět spoluvlastnictví byl uzpůsoben tomu, aby ho fakticky mohl užívat i ten ze spoluvlastníků, který se vydání bezdůvodného obohacení z důvodu nemožnosti spoluužívání domáhá. Tento nárok svědčí spoluvlastníku i tehdy, kdy objektivní poměry plnou realizaci spoluvlastnického práva neumožňují (viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [číslo]).

12. Správně pak soud I. stupně v souladu s ustálenou soudní praxí při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel ze znaleckými posudky určené výše nájemného pro sledované období (tzn. od [datum] do [datum]) obvyklého v místě a čase, přičemž bezdůvodné obohacení žalovaného spočívá v poměrné části takto zjištěné částky podle velikosti spoluvlastnického podílu žalobkyně, když v tomto poměru žalovaný předmět spoluvlastnictví na úkor žalobkyně nadužíval, jinými slovy v tomto rozsahu přijímal užitek ze spoluvlastnictví bez právního důvodu, a takto se na úkor žalobkyně obohacoval. Správně pak soud I. stupně přiznal žalobkyni i zákonné úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) s ohledem na to, jak žalobkyně postupně uplatňovala vůči žalovanému jednotlivá dílčí plnění, protože nárok na vydání bezdůvodného obohacení se stává splatným teprve na základě výzvy k plnění.

13. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu částečně změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně v nákladových výrocích III. a IV. Dle názoru bylo na místě podle výsledku řízení uvažovat o přiznání plné náhrady nákladů řízení žalobkyni, avšak nikoli dle § 141 odst. 1 o. s. ř., nýbrž za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř.). Za situace, kdy žalobkyně vzala svým podáním ze dne [datum] žalobu částečně zpět, v rozsahu částky 61 287, [částka] a soud I. stupně z důvodu tohoto zpětvzetí svým usnesením ze dne [datum] řízení částečně zastavil, nelze hovořit o tom, že by žalobkyně měla ve věci plný úspěch, když k tomuto částečnému zastavení řízení nedošlo pro chování na straně žalovaného. Zároveň je však třeba vzít v úvahu, že se jednalo o neúspěch pouze částečný, přičemž výše plnění závisela na znaleckém posudku. V obecné rovině pak soud I. stupně správně určil i výši odůvodněných nákladů žalobkyně částkou [částka], v tomto směru proto odvolací soud zcela odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku.

14. Dle názoru odvolacího soudu však případ vykazuje takové okolnosti, pro které je na místě postupem podle § 150 o. s. ř. v určitém rozsahu žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení odepřít. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaný byl již v srpnu 2021 postižen mozkovou mrtvicí, s přetrvávajícími potížemi je dosud na pracovní neschopnosti (viz lékařská zpráva MUDr. [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne [datum], jakož i dosud platné potvrzení o žalovaného pracovní neschopnosti vystavené dne [datum] FN v [část obce]). Z důvodu snížení výdělečných schopností žalovaného pro jeho dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav mu bylo i soudem I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], přiznáno postupem podle § 138 odst. 1 o. s. ř. osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 %. Vzhledem k těmto mimořádným okolnostem, jakož i k celkem významné výši povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení, která by ho jinak stíhala, odvolací soud postupem dle § 150 o. s. ř. zcela výjimečně přistoupil k tomu, že žalobkyni odepřel právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 50 %.

15. Ze všech podaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve věci samé (tzn. ve výrocích I. a II.), jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výroku III. odvolací soud změnil (§ 220 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně tak, že výše náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky činí částku [částka]; jinak v tomto výroku rozsudek soudu I. stupně potvrdil; ve výroku IV. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu 50 % náhrady nákladů řízení; v dalších částech i tento výrok jako správný potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, a to rovněž ve spojení s § 150 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, měla by proto vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Jako účelně vynaložené nálady žalobkyně v odvolacím řízení přitom odvolací soud shledal dva úkony právní služby po [částka] (písemné vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) dle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dva režijní paušály po [částka] (§ 13 odst. 4 této vyhlášky), náhradu cestovních výdajů ve výši [částka] za použití osobního automobilu na trase [obec] – [obec] a zpět (§ 13 odst. 5 zmíněné vyhlášky), to vše povýšeno o DPH ve výši 21% (§ 137 odst. 3 o. s. ř), celkem [částka]. I pro odvolací řízení se však dle názoru odvolacího soudu odůvodněně prosadí redukce této náhrady dle § 150 o. s. ř. v rozsahu 50 % (s odůvodněním již výše uvedeným), tedy na částku [částka].