8 C 367/2021

Plný text

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Kláry Obrtlíkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupen JUDr. jméno příjmení , Ph.D., advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované zastoupenému Mgr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum], doručeného žalovaným žalobci dne [datum], zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně [částka] a na nákladech odvolacího řízení [částka], vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.</b> 1. Žalobci byla dne [datum] žalovaným doručena listina datovaná dnem [datum], označená jako„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“, v níž žalovaný žalobci oznámil, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne [datum] vyznačil příchod na pracoviště v 17.17 hod., ač jeho pracovní směna začínala od 19.00 hod., následně okolo 17.30 hod. daného dne bez vědomí a svolení zaměstnavatele užil služební vozidlo [anonymizováno] policie [obec] k osobním účelům, kdy tímto vozidlem odjel z parkoviště zaměstnavatele v ulici [ulice], [obec], neznámo kam ulicí [ulice] na městys [obec], aniž by s tímto vozidlem vykonával službu a byl oblečen ve služebním stejnokroji. To žalovaný označil za„ mnohočetný“ útok na majetek zaměstnavatele, když žalobce„ bez vědomí zaměstnavatele a jeho souhlasu vyznačil příchod na pracoviště o [anonymizováno] hod. a [anonymizováno] min. před svou pracovní směnou a v této době prokazatelně vyřizoval osobní záležitosti a nevykonával pracovní činnost strážníka [anonymizováno] policie [obec], čímž se na úkor zaměstnavatele obohatil tím, že mu náleží mzda za dobu, kdy prokazatelně nevykonával pracovní činnosti. Následně provedl další útok na majetek zaměstnavatele tím, že zneužil služební vozidlo [anonymizováno] policie [obec] k osobním účelům, kdy tímto nejen zneužil majetek zaměstnavatele, ale rovněž ohrozil řádný výkon služby v té době sloužících strážníků [anonymizováno] policie [obec], kdy mohlo dojít k ohrožení akceschopnosti a mobility této hlídky.“ 2. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného, ze dne [datum], doručeného mu [datum] s tím, že důvod uvedený v okamžitém zrušení (užití služebního vozidla k soukromým účelům, mnohočetný útok na majetek zaměstnavatele) je jednak nepravdivý, jednak nepředstavuje porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Podle žalobce byl motivem okamžitého zrušení pracovního poměru nepřátelský vztah starosty žalovaného k žalobci.

3. Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatele ze dne [datum], které bylo zaměstnanci (žalobci) doručeno [datum], je neplatné“ (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v obou vytýkaných skutcích nejednal tak, jak by správně podle vnitřních předpisů jednat měl, avšak nejednalo se o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.

4. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání oba účastníci.

5. Odvolání žalobce směřovalo toliko proti výroku II., o nákladech řízení, kdy soudu prvního stupně vytýkal, že mu nepřiznal náhradu nákladů v té výši, v jaké byla účtována jeho zástupcem.

6. Žalovaný v odvolání, které směřovalo proti celému napadenému rozsudku, soudu prvního stupně vytýkal, že nesprávně vyhodnotil, že se v případě neoprávněného požadavku žalobce na proplacení mzdy za přesčasové hodiny jednalo pouze o„ pokus o útok“ na majetek žalovaného, protože díky zásahu ostatních pracovníků žalovaného nedošlo k proplacení přesčasu. Namítal, že jednání žalobce bezprostředně směřovalo k bezdůvodnému obohacení žalobce na úkor žalovaného a nedošlo k tomu pouze díky zásahu jiného zaměstnance, který si podezřelý přesčas aktivně ověřil u starosty města. Pokud by tak neučinil, došlo by k propsání žalobcem požadovaného přesčasu do evidence pracovní doby a mohlo reálně dojít k jeho proplacení ke škodě žalovaného. Poukazoval na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu je i samotný pokus zaměstnance o obohacení se na úkor svého zaměstnavatele považován za hrubé porušení pracovních povinností a je sám o sobě důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. Dále žalovaný namítal chybné posouzení i žalobci vytýkaného využití služebního vozidla pro soukromé účely, kdy poukazoval na to, že si byl žalobce dobře vědom toho, že v případě jeho výslechu na policii nešlo o služební úkon, o čemž podle žalovaného svědčí i to, že žalobce k výslechu nešel ve stejnokroji městské policie, který má ze zákona i služebního řádu [anonymizováno] policie [obec] povinný pro výkon služby. Podle žalovaného, ač žalobce věděl, že výslech na PČR spadá do jeho soukromých záležitostí, přesto k vyřízení těchto soukromých záležitostí využil služební motorové vozidlo [anonymizováno] policie [obec], aniž by k takovému užití měl od žalovaného svolení, čímž jednak ohrozil řádný výkon služby městské policie a vedle toho vznikla žalovanému i přímá škoda na majetku ve formě spotřebovaných pohonných hmot a opotřebení vozidla nad rámec pracovní činnosti strážníků městské policie. I v této souvislosti žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že užití služebního vozidla bez souhlasu zaměstnavatele, lze považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání argumentaci žalovaného odmítl. Poukazoval na to, že dokazováním bylo prokázáno, že o proplacení přesčasu, zaměstnavatele nežádal a žádat ani nemohl, neboť přesčasové hodiny se vykazují koncem každého kalendářního měsíce v platebním výkazu, který vypracovává strážník [jméno] [příjmení] a žalobce byl přitom již od [datum] v pracovní neschopnosti a nemohl to nijak ovlivnit. Starosta [územní celek] strážníka [jméno] [příjmení] informoval, že předmětnou přesčasovou hodinu a půl nemá žalobci vykazovat v platebním výkazu za měsíc srpen 2021 a žalobci sdělil, že ví o jeho výslechu na obvodním oddělení Policie ČR dne [datum], a že tuto činnost považuje za vyřizování privátních záležitostí. Podle žalobce byly soudem prvního stupně dostatečně objasněny okolnosti jeho jízdy služebním vozidlem na vzdálenost cca 300 metrů z parkoviště [stát. instituce] na [anonymizováno] Policie ČR. Podle žalobce byla jízda řádně povolena, a vzhledem k tomu, že se jednalo o jízdu po služebním obvodu města, nebylo již potřeba žádného souhlasu nadřízeného. Dále uvedl, že podání vysvětlení (či výslech) ve věci podezření ze spáchání trestného činu není a nikdy nemůže být soukromou záležitostí občana, jde o výkon občanské povinnosti a tedy o překážku v práci z důvodů obecného zájmu. Podle žalobce i s ohledem na to nemůže případné neoprávněné použití vozidla naplňovat intenzitu porušení pracovní kázně odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. Navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

9. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 251/2021 Sb., 330/2021 Sb. a 511/ 2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

10. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

11. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce, pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však do jednoho roku od dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

12. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

13. V řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru je na žalobci, aby prokázal zejména existenci pracovního poměru, skutečnost, že žalovaná strana učinila úkon k jeho ukončení, a že žalobu dle ustanovení § 72 zákoníku práce podal před uplynutím dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr podle napadeného úkonu skončit. Na žalovaném pak spočívá důkazní břemeno k prokázání, že byly splněny všechny formální i věcné předpoklady k platnému skončení pracovního poměru. Tedy především, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr skončen, byl učiněn v zákonem stanovené formě, byl žalobci řádně doručen (popř. v zákonné lhůtě, pokud ji zákon stanoví), a že důvod skončení pracovního poměru byl náležitě skutkově vymezen tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným. Je-li předmětem řízení namítaná neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak je na žalovaném zaměstnavateli, aby zejména prokázal, že ke dni úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru s žalobcem existoval uplatněný (v tomto úkonu skutkově vymezený) důvod, který lze podřadit pod některý ze zákonem upravených důvodů skončení pracovního poměru (§ 52 písm. a) – h) resp. § 55 odst. 1 zákoníku práce).

14. Soud prvního stupně nepochybil v posouzení dodržení lhůty k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 72 zákoníku práce, když předmětné okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno [datum] a žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne [datum]. Naproti tomu je mu třeba vytknout, že vyjma citace § 58 odst. 1 zákoníku práce v odůvodnění vůbec nezmínil, jak posoudil otázku zachování dvouměsíční prekluzivní lhůty k dání okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu citovaného ustanovení, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že uvedenou prekluzívní lhůtu správně hodnotil jako dodrženou.

15. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování ke zjištění skutkového stavu a dospěl ke správnému závěru, že jednáním skutkově vymezeným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce nejednal zcela tak, jak by podle vnitřních předpisů jednat měl. Byť to tedy soud prvního stupně takto jednoznačně nepojmenoval, lze z jeho závěrů dovodit, že v obou vytýkaných jednáních žalobce shledal porušení jeho pracovních povinností. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

16. Z provedeného dokazování je dále zřejmé, že žalobce věděl, že jeho zaměstnavatel pokládá jeho spor s kolegou [jméno] [jméno] za žalobcovu soukromou záležitost, odmítl se jí zabývat a odkázal žalobce na její mimopracovní řešení, což žalobce vedlo v uvedené záležitosti s [jméno] [jméno] k podání trestního oznámení. A právě v této věci měl žalobce dne [datum] vypovídat na [anonymizováno] oddělení Policie ČR [obec].

17. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že není podstatné, zda posouzení toho, zda záležitost, o které měl žalobce vypovídat na policii, bylo či nebylo„ jednoznačné“, jak zmínil soud prvního stupně, ale to, že zaměstnavatel na to vyjádřil jednoznačný názor, jemuž měl žalobce přizpůsobit způsob, jakým k jejímu vyřízení přistoupí. Tedy měl ji řešit pokud možno mimo svou pracovní dobu, a pokud to nebylo možné, měl náležitým způsobem požádat o poskytnutí volna. Žalobce namísto toho si sice předjednal termín podání vysvětlení na policii na dobu před nástupem na pracovní směnu, ale zároveň se ještě předtím dostavil na pracoviště, označil si o více než hodinu a půl dřívější příchod do práce, a teprve pak se vypravil na Policii ČR, navíc služebním vozem. Počínal si tedy na jednu stranu tak, jakoby už (předčasně) zahájil služební činnost, avšak zároveň se v civilním, nadto značně neformálním, oblečení vydal vyřizovat záležitost, o které vzdor svému vlastnímu přesvědčení věděl, že ji zaměstnavatel pokládá za žalobcovu soukromou věc. Jednal tedy zcela vědomě v rozporu se stanoviskem zaměstnavatele. Tím, že označil svůj příchod o více než hodinu a půl dříve, bez dalšího by mu byla, pokud by nezasáhl kolega, který měl na starosti vykazování odsloužené doby, vyplacena odměna za delší, než standardní dobu služby, tzn. přesčas, ač v té době nevyřizoval služební, ale soukromé záležitosti.

18. Neméně závažným jednáním byla skutečnost, že žalobce k vyřízení své soukromé záležitosti použil služební vozidlo určené toliko k plnění služebních povinností. Není přitom rozhodující, zda se služebním vozem v této souvislosti ujel 300 metrů či několik kilometrů, zda zůstal na území města či nikoliv. Podstatné je, že vozidlo svévolně využil pro neslužební účely. Neobstojí přitom vysvětlení, že chtěl být připraven pro případný zásah, kdyby se jeho výslech na policii protáhl do doby standardního zahájení služby, a proto si kromě služebního vozu s sebou k výslechu vzal (v tašce) i služební stejnokroj. To by bylo ještě tak uvěřitelné, pokud by se žalobce k výslechu vypravil plně ustrojen a vybaven veškerým strůjem do služby městské policie, aby mohl na případný pokyn okamžitě jednání na Policii ČR přerušit a bezprostředně vyrazit k zásahu. Naproti tomu, je ovšem spíž úsměvná představa, jak žalobce na příslušný signál k zásahu vyráží, převléká se do služebního stejnokroje (na Policii ČR, v autě nebo na ulici?), jede si na služebnu městské policie vyzvednout služební zbraň (kterou si asi sotva odvezl v civilu v tašce se stejnokrojem), a teprve poté, už plně vybaven, spěchá zasahovat.

19. Obojí (označení zahájení služby a použití služebního vozu) představovalo ve své podstatě jednání, které mělo či mohlo mít dopad na majetek zaměstnavatele, ať už v případě, že by došlo k výplatě pracovní odměny za přesčas, který byl ve skutečnosti vyplněn vyřizováním soukromé záležitosti či svévolným používáním majetku zaměstnavatele (automobilu) k soukromým účelům. Dopustil se tak útoku na majetek zaměstnavatele, který, v prvním případě, nebyl úspěšný pouze proto, že v systému zafungovala kontrola a přesčas nebyl uznán, zatímco ve druhém dokonán byl.

20. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR je dlouhodobě poměrně striktní v posuzování jednání zaměstnanců atakující majetkovou sféru zaměstnavatele. Útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2013, pod č. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]; citovaná rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách [webová adresa]).

21. Je třeba poukázat na to, že z postojů žalobce je zřejmé, že svým v projednávané věci řešeným jednáním dával ostentativně najevo svůj nesouhlas se závěrem svého nadřízeného, že jeho spor s kolegou - strážníkem jde mimo rámec pracovněprávního vztahu a přestože stanovisko zaměstnavatele znal, do značné míry se nadále choval a jednal, jakoby šlo o řešení služební záležitosti. Na jeho jednání je tak podstatná jeho naprostá neloajalita vůči žalovanému, jako svému zaměstnavateli, která musela mít za následek úplnou ztrátu vzájemné důvěry, jež je nezbytná v pracovněprávním vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; právě tyto okolnosti opodstatňují závěr, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával, a to ani do konce výpovědní doby (v případě výpovědi z pracovního poměru).

22. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že porušení pracovních povinností, jichž se žalobce vytýkaným jednáním dopustil, dosáhlo intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem a naplnilo tak důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Rozsudek soudu prvního stupně proto podle ustanovení § 220 o. s. ř. změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

23. Ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo nově rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada vzniklých nákladů za právní zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny advokáta za celkem osm úkonů právní služby (převzetí zastoupení, tři písemná podání soudu, účast u tří soudních jednání, z toho délka jednoho přesáhla dvě hodiny) po [částka] (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. b), d) g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen "AT")) a z paušální náhrady hotových výloh při osmi úkonech právní služby po [částka] (§ 13 odst. 4 AT).

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spočívajících v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši [částka] a v nákladech za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby advokáta (odvolání, účast u jednání) po [částka] (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. g), k) AT)) a dvou paušálních náhradách hotových výloh po [částka].

25. Při přípravě rozsudku k vyhlášení došlo k početní chybě ve výpočtu náhrady nákladů odvolacího řízení, kdy nebylo zohledněno zaplacení soudního poplatku za odvolání, což v důsledku vedlo k tomu, že byla nesprávně vyhlášena náhrada ve výši [částka], namísto správné částky [částka] Odvolací soud tuto zřejmou nesprávnost opravil ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. opravným usnesením, které zapracoval do písemného vyhotovení tohoto rozsudku.