11 C 37/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobců: a) celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně b) celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa žalobce a žalobkyně oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalovaného o zaplacení 150.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 10. 2022, č. j. 11 C 37/2022-37, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2023, č. j. 11 C 37/2022-55,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění takto: „ Žaloba, kterou se žalobci domáhají na žalovaném zaplacení částky 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.“

II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně částku 900 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.100 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) částku 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále uložil žalovanému zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení v částce 105.690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný s tím, že shledává odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Textu zákona neodpovídá, že by v daném případě došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Žalovaný ze své pozice soudního exekutora postupuje v exekučním řízení dle procesněprávních předpisů, v řízení č. j. [spisová značka] vůči povinnému [jméno] [příjmení] vymáhal pohledávku oprávněného [příjmení] [jméno] spořitelny na základě pověření k provedení exekuce. V rámci exekučního řízení bylo postupováno standardně, kdy povinnému byla řádně doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti (dne [datum]) dle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb. na adresu trvalého pobytu povinného [ulice a číslo], [obec] zjištěnou dle centrální evidence obyvatel ke dni [datum] a dále ověřena dne [datum]. Tuto adresu uvádí také exekuční soud v pověření k provedení exekuce na čísle listu 6 exekučního spisu. Soudní exekutor nemohl doručit výzvu k dobrovolnému splnění na jinou adresu, tudíž doručení bylo považováno za řádné a účinné. Součinnost na věznice v rámci ČR byla učiněna a dne [datum] bylo sděleno vězeňskou službou, že povinný se nenachází ve výkonu trestu. Zcela legitimně nemůže soudní exekutor dovozovat, že se povinný zdržuje v jiné věznici mimo území ČR. Jelikož nebyla ze strany povinného žádná reakce, bylo [datum] přistoupeno k prověření adresy, kterou telefonicky dne [datum] nahlásila matka povinného, že na uvedené adrese povinný bydlí, a to [obec a číslo]. Na uvedené adrese byl povinný zastižen. Kromě něj i žalobce a) a b) a další osoby mimo jiné i policie ČR a dostavil se rovněž starosta. Vykonavatel při úkonu přítomné osoby opakovaně poučoval o způsobu postupu a činnosti exekutora a dále o možnostech, jakými si mohou třetí osoby, jimž svědčí vlastnické právo k sepsaným věcem, svého práva domáhat. Rovněž byly přítomné osoby poučeny, že v případě následného vyškrtnutí, popřípadě vyloučení věci z exekuce, budou tyto věci na náklady soudního exekutora navráceny. Je zcela obvyklým postupem to, že se vykonavatel dotazuje třetích osob přítomných v místě soupisu, zda jsou ochotni plnit za povinného. Takto tomu bylo i v daném případě, nicméně primární povinnost k řešení nastalé situace byla i nadále na povinném, a takto k případu rovněž přistupoval i vykonavatel s asistentem. Po ukončení soupisu byly odvezeny pouze postradatelné 4 movité věci, zbývající byly ponechány v místě soupisu. Případný dotaz vykonavatele adresovaný třetím osobám, zda jsou ochotny plnit za povinného, neobsahuje žádnou povinnost, žádnou lhůtu či nějaký nárok a není tedy zřejmé, v rozporu s jakým zákonným předpisem by daný dotaz měl být. Vykonavatel soudního exekutora sdělil žalobcům a) i b), že po nich žádné peníze nepožaduje, peníze žádal po povinném. Nelze tedy usoudit, že vrácení zajištěných movitých věcí bylo podmíněno částečnou úhradou vymáhané povinnosti povinného. Nutno dále zdůraznit, že v daném spise nebyl shledán nesprávný úřední postup soudního exekutora, když dle procesních předpisů je exekutor povinen sepsat movité věci v místě bydliště povinného i v případě, že není jisté, zda jsou věci ve vlastnictví povinného, případně že k nim může mít třetí osoba právo nepřipouštějící výkon exekuce. Dle rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3170/2014 i pouhá pravděpodobnost existence práva nepřipouštějícího exekuci však k závěru o neoprávněném úředním postupu nestačí. Plnění ve výši 150.000 Kč bylo přijato na dluh povinného jinou osobou s úmyslem splnit dluh. Za podstatné je třeba považovat i to, že platba byla provedena až po odjezdu vykonavatele a asistenta a rovněž to, že při platební operaci byla zadána výslovná poznámka„ za p. [příjmení]“. Žalobkyně b) dluh hradit nemusela. Pokud žalobkyně b) argumentovala u sepsaných movitých věcí vlastnictvím třetí osoby, pak byla řádně poučena o možnosti podání návrhu na vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu. Pokud pak byla žalobkyně b) seznámena se skutečností, že v případě, že nedojde k úhradě dluhu, bývají zajišťovány i zbývající sepsané movité věci, pak byla toliko seznámena o obvyklém postupu. Stále se jednalo pouze o zajišťovací úkon v exekuci, což je nutno zdůraznit. Nejednalo se o provedení exekuce, zpeněžení majetku žalobců či třetích osob, ale žalobci mohli předkládat doklady k sepisovaným movitým věcem přímo u soupisu, dále byli poučeni o možnosti předkládat doklady ve lhůtě dle § 68 e. ř. a podat návrh na vyškrtnutí ze soupisu, případně domáhat se vyloučení věcí z exekuce. Současně žalovaný poukazuje na to, že se okresní soud nevypořádal s tvrzením žalovaného, že již ani nedisponuje částkou 150.000 Kč a že se bezdůvodně neobohatil. Ve prospěch oprávněného byla ke dni [datum] vyplacena částka 118.177 Kč a zbývající částka ve výši rozdílu 31.823 Kč byla navrácena povinnému [datum] po pravomocném zastavení exekuce bez povinnosti povinného hradit náklady. Na straně žalovaného tak není dáno žádné bezdůvodné obohacení, když ve spise je 0 Kč na dispozici, exekuce je pravomocně ukončena a spis ukončen a archivován. V daném kontextu nelze spatřovat nesprávný úřední postup exekutora a uvedené plnění bylo nutno vyplatit oprávněnému v exekuci. V době, kdy bylo vyplaceno plnění, neměl soudní exekutor povědomí o tom, že exekuce bude následně zastavena a že bude později zjištěno, že povinný se v době doručování exekučního titulu nacházel ve věznici ve Francii. Soud nesprávně hodnotí skutečnost, že bylo soudním exekutorem postupováno nesprávně, vytýkané skutečnosti nebyly žalovanému v době soupisu movitých věcí a následné vyplacení plnění oprávněnému známy, tudíž je nelze přičítat k tíži žalovaného, což vyplývá z exekučního spisu, skutečnosti ohledně doručování exekučního titulu a výzvy k dobrovolnému splnění byly zkoumány až v řízení o zastavení exekuce, tedy časově až po soupisu movitých věcí a vyplacení plnění oprávněnému. Žalovaný pak poukazuje na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2014, č. j. 14 KSE 6/2013-52. Dále žalovaný konstatuje, že rozhodnutí okresního soudu je stiženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti, když z odůvodnění nelze vyčíst, na základě čeho dospěl soud k závěru, že žalovaný se měl bezdůvodně obohatit vůči žalobci a) [celé jméno žalobce]. Ze soudem prováděného důkazu videozáznamem pořízeným při soupisu movitých věcí bylo zřejmé, že částku 150.000 Kč uhradila žalobkyně b), nikoliv žalobce a). Okresní soud se dle uvedeného důkazu nijak nevypořádal s tím, proč přiznal k úhradě žalobci a) částku 150.000 Kč, kterou prokazatelně vůbec neuhradil k rukám exekutora. Z odůvodnění nijak nevyplývá, jaký vztah má žalobce a) vůči žalobci b), zda se jedná o manžele, kteří mají společné jmění či nemají společné jmění, zda došlo k nějaké modifikaci společného jmění, o jaké se jednalo peníze na úhradu dluhu za povinného. Bez takového odůvodnění nelze přiznat žalobci a) právo na vydání bezdůvodného obohacení, když v řízení nebylo nijak prokázáno, na základě čeho se měl žalobce a) domáhat bezdůvodného obohacení a z rozhodnutí uvedená skutečnost nijak nevyplývá. Soudní exekutor přijímá na jím vedené exekuce značné množství plateb hrazených třetími osobami. Takto je činěno, aniž by často soudní exekutor znal vztah takových osob k povinnému (či důvod, proč taková třetí osoba za povinného koná). Tudíž závěr, že by se soudní exekutor bezdůvodně obohatil na žalobcích (třetích osobách) by v důsledku mohlo vést k tomu, že pokud by si třetí osoba někdy v budoucnu rozmyslela skutečnost, že plnila v minulosti za povinného a uvedla by, že neměla uzavřenu žádnou smlouvu o převzetí dluhu, mohla by žádat své plnění za povinného zpět. Tím by však v exekucích zcela byla popřena jakákoliv právní jistota a bylo by možné bezdůvodně zasahovat do již ukončených exekucí. Žalovaný tak navrhuje změnu rozsudku okresního soudu tak, že žaloba bude zamítnuta.

3. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že odvolání nepovažují za důvodné. Pokud se týká námitky absence zjištění vzájemného vztahu žalobců v odůvodnění rozsudku, pak mají za to, že tím řízení není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Žalobci v žalobě tvrdili, že soupis movitých věcí vykonavateli žalovaného byl prováděn na adrese v domě, který mají ve společném jmění. Žalovaný takové tvrzení nesporoval a pokud tak činí po rozhodnutí okresního soudu, jde o nepřípustnou novotu. Pokud se týká námitek žalovaného odvozených od tvrzení o tom, že nemohl dovozovat (neměl vědomost), že povinný se zdržuje mimo území ČR a že tedy snad mu vadné doručení není možné klást za vinu, pak žalobci uvádí, že exekuční ani občanský soudní řád výjimku z doručování při doručování exekutorem, byť prováděného standardně, nepřipouští. Doručení nelze vázat na vědomost žalovaného o tom, zda k doručení povinnému došlo (standardním doručovacím způsobem) čili nic. Doručení bylo provedeno v rozporu s literou zákona, je tak objektivně neúčinné. Pokud se týká námitek žalovaného o jeho tvrzení o tom, že nelze usoudit na to, že vrácení zajištěných movitých věcí bylo podmíněno částečnou úhradou vymáhané povinnosti a že tedy žalovaný zajistil movité věci v souladu se. ř., pak ani tato obrana žalovaného není přiléhavá. Provedeným důkazem – kamerovým záznamem ze soupisu movitých věcí prováděným v domě žalobců [datum] a z protokolu o úkonu a potvrzení o zaplacení částky 150.000 Kč a vrácení věci ze soupisu dne [datum] se podává, že vykonatel žalovaného podmínil vrácení zajištěných věcí právě zaplacením. Dále bylo zjištěno, že zaplacení částky 150.000 Kč stanovil vykonavatel jako podmínku odkládací proto, aby následující den nezajistil z domu žalobců další nesepsané věci, a aby s dalším sepisováním dosud nesepsaných movitých věcí nepokračoval. Provedeným důkazem je tak vyvráceno tvrzení žalovaného o tom, že zajištění movitých věcí (a jejich vrácení) a další soupis movitých věcí nebylo podmíněno zaplacením ze strany žalobců. Pokud okresní soud dospěl ke skutkovému zjištění, že zaplacení žalované částky byla podmínka pro vrácení zajištěných věcí, a po aplikaci exekučního řádu zjistil, že tato ani jiná právní norma exekutorovi takovou možnost (podmínit zaplacení vrácení zajištěných věcí) nedává, pak dospěl ke správnému právnímu hodnocení projednávané věci, když uzavřel, že jednání žalovaného bylo zcela excesivní, vybočující z možností a podmínek, které exekuční řád žalovanému pro výkon jeho činnosti dává. Totiž, v souladu s elementární logikou se jeví právní závěr soudu o tom, že pokud nebyl dán zákonný důvod k zajištění movitých věcí, pak nemohl ani pominout. Na tom nic nemění ani judikát NSS sp. zn. 14 Kse 16/2003, v něm naopak kárný senát došel k přesvědčení:„ Soudní exekutor by měl být kárně odpovědný za své excesivní přehmaty, pod něž lze jistě podřadit porušení zřejmého a nesporného ustanovení zákona, případně interpretaci naprosto extrémním a nepřijatelným způsobem“. Takový závěr svědčí v neprospěch žalovaného v souzené věci. Totiž žalobci jsou názoru, že jednání žalovaného je natolik excesivní, že se blíží praktikám známým a popsaným jako praktiky vyděračské, které mohly založit u žalovaného také odpovědnost trestněprávní. Žalobci mají rovněž za to, že exekuce nebyla nikdy řádně zahájena, a to z důvodu problémů s doručováním, proto nemohlo dojít ani k zajištění věci a nemohlo dojít ani k výplatě oprávněnému a povinnému. Žalobci tak navrhují potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po přezkoumání obsahu spisu dospívá k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Skutková zjištění, které okresní soud učinil na základě provedených důkazů, považuje krajský soud za správná, a tato zjištění přebírá.

6. Krajský soud zopakoval dokazování potvrzením ze dne [datum] a zjistil, že soudní exekutor zaslal prostřednictvím peněžního ústavu na účet [bankovní účet] Mgr. [jméno] [příjmení] částku 31.823 Kč se dnem zaúčtování [datum] jako„ přeplatek EX [číslo] [jméno] [příjmení]“.

7. Krajský soud dále zopakoval dokazování exekučním spisem a doplnil dokazování potvrzením o provedení transakce ze dne [datum] a z těchto zjistil, že žalovaný zaslal dne [datum] z účtu č. [bankovní účet] částku 118.177 Kč na účet číslo [bankovní účet], přičemž se jedná dle exekučního spisu o platbu oprávněnému.

8. Shora uvedený důkaz potvrzením o provedení transakce ze dne [datum] je v odvolacím řízení přípustný, neboť žalovaný tvrdil provedení platby již před okresním soudem a pokud by snad okresní soud neměl za prokázáno zaslání platby oprávněnému již exekučním spisem, pak bylo třeba poskytnout poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a je tak v odvolacím řízení dána výjimka z koncentrace řízení, respektive neúplné apelace.

9. Okresní soud dospěl k závěru, že na straně soudního exekutora došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 o. z. a je povinen žalobcům tuto újmu nahradit. Okresní soud tento závěr opírá o skutečnost, že postup žalovaného jako soudního exekutora byl po neúčinném doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti řadou úkonů bez zákonného podkladu a žalovaný tak nemohl dle okresního soudu přijmout pro třetí osobu plnění od žalobkyně b). Okresní soud dále uvádí, že soupis byl proveden v rozporu s § 66 odst. 4 e. ř., kdy zajištění bylo provedeno, aniž by byly splněny podmínky pro tento úkon a směřovalo k vymožení plnění za povinného od žalobců, čímž žalovaný překročil předepsaný zákonný postup.

10. Krajský soud se se závěry okresního soudu neztotožňuje. Žalobci se po žalovaném domáhají vydání bezdůvodného obohacení a je třeba se zabývat tím, zda se žalovaný skutečně bezdůvodně obohatil dle § 2991 o. z. S žalobci lze souhlasit v tom, že provedení exekuce, tj. vymožení pohledávky s příslušenstvím a nákladům exekuce nařízené podle titulu, který byl po nařízení exekuce zrušen, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného. Je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jeho nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016). V daném případě však je zřejmé, že na straně exekutora k bezdůvodnému obohacení nedošlo.

11. Žalobkyně b) plnila za povinného soudnímu exekutorovi ve prospěch oprávněného. Soudní exekutor následně vymožené finanční prostředky zaslal oprávněnému, přeplatek byl vrácen povinnému poté, co byla exekuce zastavena. Za této situace nelze dospět k závěru, že by na straně soudního exekutora vzniklo jakékoliv bezdůvodné obohacení, když jeho majetkový stav se žádným způsobem nezvýšil. V majetku žalovaného nedošlo k žádnému zvýšení aktiv či ke snížení pasiv. Exekutorovi bylo plněno ve prospěch oprávněného a nikoli ve prospěch exekutora samotného. V tomto směru lze odkázat přiměřeně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010 pod sp. zn. 28 Cdo 3545/2009, který se v poměrech z. č. 40/1964 Sb. zabýval otázkou, zda vymožené plnění zaslané exekutorem oprávněnému může být bezdůvodným obohacením v případě zastavení exekuce a dospěl k závěru, že nikoli.

12. Jestliže by snad mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, pak na straně oprávněného, na němž se ten, kdo plnil prostřednictvím soudního exekutora, může domáhat bezdůvodného obohacení. Zde však je třeba připomenout, že zrušení vykonatelného rozhodnutí, na základě kterého bylo plněno, zakládá bezdůvodné obohacení pouze v případě, že právní důvod plnění neměl oporu v hmotném právu (rozhodnutí NS ČR ze dne 19. 5. 2009 pod sp. zn. 30 Cdo 3810/2007). Vzhledem k závěru, že se exekutor obohatit nemohl, nebylo však třeba se dále zabývat tím, zda důvod plnění měl oporu ve hmotném právu.

13. Žalobcům nelze přisvědčit v tom, že by případné následné zjištění neúčinnosti doručení výzvy povinnému ke splnění povinnosti soudním exekutorem (o tomto je však třeba zásadně rozhodnout dle § 50d o. s. ř.), resp. její nedoručení mohlo mít ten následek, že by exekuce nebyla řádně zahájena a exekutor nemohl plnění přijmout, podstatný je zde návrh na zahájení exekuce a pověření exekutora k provedení exekuce. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010 pod sp. zn. 28 Cdo 3545/2009 by však ani při přijmutí tohoto názoru žalobců nebylo možno dovodit vznik bezdůvodného obohacení. Zda soudní exekutor nějakým způsobem pochybil při soupisu, resp. zajištění věcí pak na závěr o neexistenci bezdůvodného obohacení nemá také vliv. Tvrzená pochybení by mohla vést nejvýše k závěru o nějakém porušení povinnosti exekutora, nikoli k závěru, že k plnění žalobkyně b) za povinného nedošlo a že se proto snad exekutor obohatil (třebaže zaslal plnění oprávněnému).

14. Žalobci požadovali bezdůvodné obohacení, nedomáhali se na žalovaném náhrady škody. Žalobcům však není možno přiznat uvedený nárok ani z titulu náhrady škody, neboť za škodu způsobenou soudním exekutorem při exekuční činnosti odpovídá stát dle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Exekutor sám za škodu přímo neodpovídá.

15. Okresní soud tak rozhodl nesprávně, krajský soud proto rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl (§ 220 o. s. ř.).

16. Vzhledem ke změně rozhodnutí okresního soudu bylo třeba nově rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvého stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

17. O nákladech řízení před soudem prvého stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný měl plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, a to 3 paušální náhrady dle vyhl. č. 254/2015 Sb. po 300 Kč ke třem úkonům, celkem 900 Kč.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, a to soudní poplatek z odvolání ve výši 7.500 Kč a dvě paušální náhrady po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. ke dvěma úkonům, celkem 8.100 Kč.