16 C 131/2022

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od datum do zaplacení, to je v celém rozsahu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 3.000 Kč s příslušenstvím, kterou podle skutkových tvrzení dluží žalovaný žalobci na základě smlouvy o zápůjčce ve znění VOP uzavřené elektronickými prostředky komunikace na dálku dne datum mezi právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba Malta a žalovaným, na jejímž základě měl předchůdce žalobce žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč, jež se žalovaný zavázal věřiteli vrátit s poplatkem ve výši 990 Kč a s roční úrokovou sazbou 401,50 % při RPSN 3. 112,64 % nejpozději do datum. Žalovaný ale své smluvní povinnosti nesplnil, neboť dluh řádně nezaplatil. Smlouvou ze dne datum předchůdce pohledávku postoupil na žalobce, který nyní po žalovaném požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 3.000 Kč i s příslušenstvím.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Žalobce je právnickou osobou mající sídlo na území Kypru, tj. v členském státu Evropské unie. Žalovaný je občanem České republiky (rovněž členského státu Evropské unie), na jejímž území má bydliště. Příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o spotřebitelskou půjčku pak vyplývá z kapitoly II., oddílu 4 článku 17, odstavec 1 písm. b) a článku 18 odstavec 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne datum o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I. bis), podle něhož jedná-li se o půjčku, smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Poněvadž žalovaný má bydliště na území České republiky, jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy a vztahy mezi účastníky se řídí českým hmotným právem.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce žádným věrohodným důkazem neprokázal, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovaným dne datum (ani jindy) platnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Žalobcem předložená formulářová smlouva v podobě tzv. Prohlášení neobsahuje totiž žádný podpis žalovaného (a to ani elektronický) a v předloženém prohlášení nebo údajné smlouvě, které je podle obsahu dopředu vypracovaným formulářem, chybí nejen podpis, ale také jakýkoliv projev žalovaného, z něhož by bylo možno usuzovat jeho vůli takovou smlouvu uzavřít. Ze záhlaví a z obsahu prohlášení nebo smlouvy nelze ani zjistit, kdo předchůdci žalobce údaje o jménu, příjmení, bydlišti, mobilním telefonu, internetové adrese případně číslu nějakého účtu apod. skutečně poskytl. Pouhé uvedení těchto údajů do smlouvy nemůže sloužit k prokázání projevu vůle žalovaného jako účastníka smluvního vztahu ani nahrazovat jeho podpis, a to zvláště za situace, kdy je obecně známo, že tyto osobní údaje lze prostřednictvím internetu apod. bez obtíží sehnat, neboť obdobné firmy s těmito osobními údaji obchodují, a použít je bez vědomí osoby, které se týkají. Smlouva o zápůjčce mohla být uzavřena i formou komunikace na dálku prostřednictvím mimo jiné internetu apod., avšak v takovém případě bylo na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že k platnému uzavření smlouvy o úvěru skutečně došlo, což žalobce v projednávané věci nesplnil.

6. Žalobce navíc nepředložil soudu žádný věrohodný doklad o tom, že by tvrzená částka 3.000 Kč byla skutečně dne číslo (ani jindy) předána žalovanému v hotovosti nebo připsána na účet žalovaného dohodnutým způsobem podle § 1957 o.z., aby s ní mohl nakládat. Potvrzení o pouhém odeslání platby na účet neoznačené osoby„ the pay“ takovým důkazem rozhodně není. Žalobce ničím neprokázal, že došlo k uzavření platné reálné smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud uzavřel, že žalobce existenci ani oprávněnost uvedeného nároku vyplývajícího buď z tvrzené smlouvy o zápůjčce ani z titulu bezdůvodného obohacení nedoložil. Proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž podle obsahu spisu procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly, soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.).