16 C 131/2022

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od [datum] do zaplacení, to je v celém rozsahu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky 3.000 Kč s příslušenstvím, kterou podle skutkových tvrzení dluží žalovaný žalobci na základě smlouvy o zápůjčce ve znění VOP uzavřené elektronickými prostředky komunikace na dálku dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Malta a žalovaným, na jejímž základě měl předchůdce žalobce žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč, jež se žalovaný zavázal věřiteli vrátit s poplatkem ve výši 990 Kč a s roční úrokovou sazbou 401,50 % při RPSN 3. 112,64 % nejpozději do [datum]. Žalovaný ale své smluvní povinnosti nesplnil, neboť dluh řádně nezaplatil. Smlouvou ze dne [datum] předchůdce pohledávku postoupil na žalobce, který nyní po žalovaném požaduje neuhrazenou jistinu ve výši 3.000 Kč i s příslušenstvím.

3. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Žalobce je právnickou osobou mající sídlo na území Kypru, tj. v členském státu Evropské unie. Žalovaný je občanem České republiky (rovněž členského státu Evropské unie), na jejímž území má bydliště. Příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o spotřebitelskou půjčku pak vyplývá z kapitoly II., oddílu 4 článku 17, odstavec 1 písm. b) a článku 18 odstavec 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I. bis), podle něhož jedná-li se o půjčku, smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Poněvadž žalovaný má bydliště na území České republiky, jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy a vztahy mezi účastníky se řídí českým hmotným právem.

5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce žádným věrohodným důkazem neprokázal, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovaným dne [datum] (ani jindy) platnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Žalobcem předložená formulářová smlouva v podobě tzv. Prohlášení neobsahuje totiž žádný podpis žalovaného (a to ani elektronický) a v předloženém prohlášení nebo údajné smlouvě, které je podle obsahu dopředu vypracovaným formulářem, chybí nejen podpis, ale také jakýkoliv projev žalovaného, z něhož by bylo možno usuzovat jeho vůli takovou smlouvu uzavřít. Ze záhlaví a z obsahu prohlášení nebo smlouvy nelze ani zjistit, kdo předchůdci žalobce údaje o jménu, příjmení, bydlišti, mobilním telefonu, internetové adrese případně číslu nějakého účtu apod. skutečně poskytl. Pouhé uvedení těchto údajů do smlouvy nemůže sloužit k prokázání projevu vůle žalovaného jako účastníka smluvního vztahu ani nahrazovat jeho podpis, a to zvláště za situace, kdy je obecně známo, že tyto osobní údaje lze prostřednictvím internetu apod. bez obtíží sehnat, neboť obdobné firmy s těmito osobními údaji obchodují, a použít je bez vědomí osoby, které se týkají. Smlouva o zápůjčce mohla být uzavřena i formou komunikace na dálku prostřednictvím mimo jiné internetu apod., avšak v takovém případě bylo na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že k platnému uzavření smlouvy o úvěru skutečně došlo, což žalobce v projednávané věci nesplnil.

6. Žalobce navíc nepředložil soudu žádný věrohodný doklad o tom, že by tvrzená částka 3.000 Kč byla skutečně dne [číslo] (ani jindy) předána žalovanému v hotovosti nebo připsána na účet žalovaného dohodnutým způsobem podle § 1957 o.z., aby s ní mohl nakládat. Potvrzení o pouhém odeslání platby na účet neoznačené osoby„ the pay“ takovým důkazem rozhodně není. Žalobce ničím neprokázal, že došlo k uzavření platné reálné smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z.

7. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soud uzavřel, že žalobce existenci ani oprávněnost uvedeného nároku vyplývajícího buď z tvrzené smlouvy o zápůjčce ani z titulu bezdůvodného obohacení nedoložil. Proto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Poněvadž podle obsahu spisu procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly, soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.