16 C 148/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci: 1) částku ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši [částka] a se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, 2) další částku ve výši [částka] a 3) úrok ve výši 95,95 % p.a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], tj. v celém rozsahu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, další částky [částka] a úroku ve výši 95,95 % p. a. z dlužné původní jistiny od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, co úrok dosáhne částky [částka], s odůvodněním, že uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] (kterou žalovaná podepsala dne [datum]), na jejímž základě žalobce poskytl žalované úvěr ve výši [částka], jež se žalovaná zavázala vrátit v celkové výši [částka], formou 48 pravidelných měsíčních splátek po [částka], splatných vždy k 24 dni každého měsíce, počínaje měsícem červen 2019, přičemž zápůjční úroková sazba činila 151,7 % ročně a RPSN 151,7 % ročně. Úvěruschopnost žalované prověřil žalobce z dokladů o jejích příjmech, z výpisů z jejích bankovních účtů, z prohlášení dlužníka a z databází [příjmení] a NRKI, provedl tzv.„ scoring“ žalované a na jeho základě„ bylo rozhodnuto o poskytnutí požadovaného úvěru“. Žalovaná však smluvené podmínky porušila, neboť žalobci uhradila pouze část dluhu. Do dne zesplatnění úvěru [datum] žalovaná uhradila žalobci částku [částka] a po zesplatnění úvěru uhradila ve dnech [datum] až [datum] další částku [částka] Do podání žaloby uhradila žalovaná žalobci celkem částku [částka]. Podle bodu [číslo] smlouvy došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na úhradu úvěrového dluhu na jistině ve výši [částka] (sestávající z dlužné jistiny [částka] a přirostlých úroků ve výši [částka]), snížené smluvní pokuty ve výši [částka] a dohodnutého úroku, který žalobce požaduje„ pouze“ ve výši 95,95 % ročně z dlužné původní jistiny od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, co úrok dosáhne částky [částka]. Přes předžalobní upomínku žalovaná dlužnou částku žalobci dosud neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila, v řízení zůstala zcela pasivní, neplnila své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy neplnila povinnost tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ani důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňovala ani nerozporovala a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, podle obsahu listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kterou zprostředkovatelka úvěru [jméno] [příjmení] a žalovaná podepsaly dne [datum] a žalobce návrh„ akceptoval“ dne [datum], se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala splatit v celkové výši [částka] ve 48 měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 24. dni každého měsíce. Zápůjční úroková sazba ve výši 151,7% ročně byla sjednána na celou dobu splácení úvěru, při odstoupení od smlouvy měla činit částku [částka] za každý jednotlivý den, RPSN bylo ve výši 151,7 %. Všechny tyto údaje jsou napsány v samostatném odstavci zvýrazněným písmem. V bodě 6. uvedené listiny jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. Podle bodu 6.9. uvedené listiny nesmí souhrn všech smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše sjednaného úvěru, maximálně však [částka]. V bodě [číslo]) návrhu - smlouvy bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Z listiny označené jako Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce sdělil žalovaném akceptaci návrhu žalované na uzavření smlouvy o úvěru a že dnem doručení tohoto oznámení žalované mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. V Oznámení jsou zopakovány úvěrové podmínky (s tím rozdílem, že výše RPSN činí 140,67 %) a k listině je přiložen splátkový kalendář, v němž je rozepsáno 48 splátek ve výši [částka] splatných vždy k 24. dni v měsíci, přičemž splatnost první splátky úvěru měla nastat dne [datum] a splatnost poslední splátky měla nastat dne [datum]. Z kopie poštovní obálky s dodejkou soud zjistil, že zásilka byla žalované doručena dne [datum]. Soud považuje za prokázané, že mezi účastníky došlo dnem doručení oznámení, tj. [datum] k uzavření smlouvy výše uvedeného obsahu.

5. Pokud jde o vzájemné plnění, tak z nedatované listiny označené jako Doklad o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce vyplatil dne [datum], t.j. ještě před akceptací návrhu ze dne [datum] a uzavřením smlouvy na účet žalované částku [částka]. Totéž vyplývá i z listiny označené jako Karta klienta [celé jméno žalované], z níž je navíc zřejmé, že žalovaná zaplatila žalobci v době od [datum] do [datum] nepravidelně a v různé výši splátky v celkové výši [částka]. Od [datum] již žalovaná nic neuhradila. Podle obsahu žaloby si žalobce na poskytnutou jistinu úvěru [částka] z dosud uhrazené částky [částka] nezapočetl nic, uhrazenou částku si zaúčtoval na úroky, poplatky, případně na pojištění a na smluvní pokutu.

6. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalované žalobcem, z listiny označené jako Prohlášení klientů ze dne [datum] a z listiny označené jako Předsmluvní formulář soud zjistil, že žalovaná se seznámila se všemi parametry a podmínkami úvěru a prohlásila, že nemá žádné splatné dluhy, není v úpadku a že je schopna úvěr splácet. Z listiny označené jako Výpis záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná neměla evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z neoznačené listiny ze dne [datum], zhotovené žalobcem 11 dnů před podáním žádosti žalované o úvěr, obsahující hodnocení schopnosti splácet, soud zjistil, že u žalované je uvedeno skóre 294 bodů, což podle připojené legendy jde o kategorii nejnižší, s nejvyšším rizikem, kdy úvěr je limitován výší vyplacené částky, případně zamítán a čím vyšší je skóre, tím je platební morálka větší a ukazuje na vyšší pravděpodobnost splácení. Z listiny označené jako Hodnocení klienta ze dne [datum] soud zjistil, že finanční potřeba činí částku [částka], že výše úvěru má činit [částka], zápůjční úroková sazba byla 151,7 % ročně, že za poskytnutí úvěru měla žalovaná zaplatit celkem [částka]. [příjmení] příjem žalované ze zaměstnání byl [částka] měsíčně, výdaje měla [částka] měsíčně jako životní minimum, předchozí úvěry, zápůjčky atp. měla splácet ve výši [částka] měsíčně, na bydlení a inkaso vynakládala [částka] měsíčně a na dopravu, kurzy, záliby apod. [částka] měsíčně. Žalovaná byla svobodná, byla zaměstnán u firmy [příjmení] [příjmení] [jméno] na dobu určitou a měla bydlet u rodičů. Podle Pracovní smlouvy ze dne [datum] byla žalovaná zaměstnána u firmy [právnická osoba] [obec] na dobu určitou do [datum]. Podle výplatní pásky měla v lednu 2019 čistý příjem [částka], v únoru [částka] a podle Potvrzení plateb z transakční historie v březnu 2019 měla mít příjem [částka].

7. Podle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB má žalobce od [datum] povolení k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Z výzev ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobce vyzýval žalovanou k úhradě úvěrového dluhu před jeho zesplatněním. Z oznámení ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce oznámil žalované zesplatnění úvěrového dluhu ve výši [částka]. Podle předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky nejpozději do 15 dnů od odeslání oznámení s upozorněním na možnost soudního vymáhání a tuto výzvu odeslal žalované.

8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám v době uzavírání sporné smlouvy v květnu 2019 je soudu z úřední činnosti známo, že sjednaná úroková sazba úvěru 151,7 % ročně je nepřiměřeně vysoká a že podle databáze [obec] národní banky [příjmení] průměrná úroková sazba UK 2 pro domácnosti a spotřebu činila 8,30 % a UK 4 činila 8,23 %, což v průměru činí 8,26 %. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 151,7 % ročně pak představuje cca osmnáctinásobek výše průměrné sazby UK 2 a UK 4 dle statistiky [obec] národní banky.

9. Soud neprovedl žalobcem předložený listinný důkaz vyjádřením znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] k problematice úročení pohledávek, neboť listina postrádala doložku znalce podle § 127a o. s. ř. a pouhé obecné vyjádření Mgr. Čápa jako soukromé třetí osoby k úvěru sjednaného až dlouho po zhotovení tohoto vyjádření nemohlo mít pro výsledek sporu žádný význam.

10. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy [datum] a dospěl k následujícím právním závěrům.

11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: a) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; b) ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit u příjmů (např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce) a u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (např. § 84 zákona č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje, nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; c) s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se veřejně i při styku s žalovanou stranou přihlásil podle § 5 o. z. a dal tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho činností spojena (a nikoliv s laickou péčí) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a tudíž přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu lze očekávat zvýšení výdajů například na výživné na děti, pak profesionální přístup odborníka v úvěrování předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude věřitel v krátké době schopen splátky řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem. V takovém případě půjde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko. Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr za účelem dosažení zisku poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek NSS ČR sp zn. 1 As 30/2015-39 publikovaný pod [číslo] Sb. ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

14. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nezjišťoval ani neověřoval úvěruschopnost žalované řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Žalobce se sice zabýval příjmy žalované (které korespondují s jejími mzdovými listy), řádně ale nezjišťoval ani neověřoval její reálné výdaje. Reálné výdaje žalované na živobytí nejsou totiž ve formuláři vůbec uvedeny. [příjmení] [částka] představuje pouhé životní a existenční minimum podle zákona č. 110/2006 Sb. a slouží k porovnání se skutečnými výdaji na živobytí. Soudu je z řady předcházejících sporů žalobce s jinými úvěrovými dlužníky známo, že tuto zákonnou sazbu žalobce běžně používá, aniž by zjišťoval reálné náklady žadatele, a tím záměrně zkresluje výdajovou stránku žadatelů o úvěr. Žalovaná měla také splácet na jiné předchozí úvěry a zápůjčky splátky ve výši [částka] měsíčně. Žalobce tyto závazky vůbec nekonkretizoval údaji o věřitelích, o skutečné výši těchto závazků ani zda byly v rozhodnou dobu spláceny řádně a včas nebo již nebyly placeny vůbec. Z předložených listin je zřejmé, že si žalobce pravdivost údajů o neurčitých závazcích vůbec neověřoval ani žalovanou k předložení podkladů k těmto závazkům nevyzýval. Nelze však vyloučit, že mohlo jít o jiné závazky žalované vůči žalobci, které žalovaná nesplácela řádně a včas, proto tyto závazky žalobce záměrně nekonkretizoval ani neověřoval. Podle scoringu samotného žalobce ze dne [datum] (z doby ještě před podáním žádosti o úvěr) sám žalobce ohodnotil poměry žalované pouhými 294 body, což podle svých pravidel posoudil samotný žalobce jako vysoce rizikový úvěr, jež neměl být poskytován. Přesto žalobce požadovaný úvěr žalované vyplatil již dne [datum], t.j. 2 dny po takovém vyhodnocení a ještě před uzavřeném smlouvy o úvěru. Rovněž pravdivost dalšího údaje o nákladech na bydlení ve výši [částka] a že žalovaná bydlela u svých rodičů není ničím podložena, proto je i tento údaj nevěrohodný. Další údaj o nákladech na dopravu, kurzy a koníčky ve výši [částka] měsíčně je zase vysoce nad běžnou hladinou, především s ohledem na minimální výdaje na živobytí. Ani tyto nepravděpodobné náklady nejsou ničím konkretizovány, natož podloženy. Z žalobcem předložených listin je zřejmé, že se žalobce ve skutečnosti reálnými výdaji ani závazky žalované řádně nezabýval, nezajišťoval si relevantní podklady a reálnou úvěruschopnost žalované řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí, neprověřoval. Takto postupoval se zřetelným záměrem poskytnout žalované požadovaný úvěr bez ohledu na jeho reálnou návratnost a svým neprofesionálním a zjevně neodborným postupem záměrně zkreslil její úvěruschopnost. Soud tedy uzavírá, že posouzení úvěruschopnosti žalované je nepravdivé, neúplné, nepodložené a tudíž nevěrohodné. Zkoumání úvěruschopnosti žalované neodpovídá ani běžné laické péči, natož odborné péči profesionála v oboru úvěrování, k níž se žalobce podle § 5 o.z. veřejně přihlásil. Provádění úvěruschopnosti žalované bylo ryze formální a zřetelně nedbalé. Soud tedy uzavřel, že žalobce úvěruschopnost žalované ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání v úvěrové smlouvě o úroku ve výši 151,7 % ročně není zjevně v rozporu s dobrými mravy. Uvedená výše úroku dosahuje takové výše, že je zcela zjevně nepřiměřená a odporuje obecným právním zásadám dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.), přiměřenosti, jako součásti dobrých mravů (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07) a poctivosti (§ 6 o. z.). Sjednaná výše úroku 151,7 % ročně pak představuje cca osmnáctinásobek výše průměrné úrokové sazby databáze [příjmení], jež v rozhodné době činila 8,26 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany žalované jako spotřebitele. Uvedený nepoměr ve vzájemných plněních v případě spotřebitelského úvěru nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. A pokud o schopnosti spotřebitele navrátit úvěr existovaly objektivní pochybnosti, nesměl věřitel úvěr vůbec poskytnout, natož s takto nepřiměřeně vysokými úroky. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné, a soud se ve smyslu § 576 o. z. zabýval i tím, zda se neplatnost vztahuje jen na sporné ujednání o výši úroku, anebo zda absolutní neplatnost postihuje celé právní jednání, tj. celou smlouvu. Jen na ujednání o výši úroku by se neplatnost vztahovala tehdy, pokud by takové ujednání bylo od zbytku ujednání oddělitelné, a bylo by možno předpokládat, že by žalobce jako poskytovatel úvěru uzavřel úvěrovou smlouvu i bez takového neplatného ujednání. Podle názoru soudu žalobce jako„ údajný“ profesionál v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů musel velmi dobře vědět (a to i z probíhajících soudních řízení), že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, přičemž právě vysoký zisk z nepřiměřených úroků byl důvodem uzavření této smlouvy. Je tudíž iluzorní předpokládat, že by žalobce uzavřel úvěrovou smlouvu bez uvedené nepřiměřeně vysoké úrokové sazby, neboť by z ní neměl předpokládaný vysoký zisk. Proto soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná také z důvodu nepřiměřeně vysokého úroku. Na takovém závěru pak nemůže nic změnit ani to, že žalobce po žalovaném požaduje„ pouze“ úrok ve výši 95,95 % ročně, neboť i ten je svou výší v rozporu s dobrými mravy.

16. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění z neplatného právního jednání (protiprávním užitím cizí hodnoty), a kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatil, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil (viz. § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 a násl. o.z.). Podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. je pak spotřebitel povinen věřiteli vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru.

17. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalované do její dispozice částku [částka] a že žalovaná vrátila žalobci prokazatelně částku [částka], tedy částku vyšší, než sama obdržela.

18. Soud provedl zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Při rozhodování o rozsahu vzájemného plnění obou účastníků soud totiž vyšel ze základních principů, na nichž stojí občanský zákoník, a to z § 2 odst. 1 o. z. podle něhož musí být každé ustanovení o. z. vykládáno jenom ve shodě s LZPS, s ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, dále z principu poctivosti podle § 3 odst. 2 písm. c) o.z., podle něhož nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, z principu odborných znalostí podle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1, k němuž se žalobce přihlásil, z principu podle § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal a ze zásad na ochranu spotřebitelů. Soud dále vyšel z principu, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, které upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 LZPS a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]). Přihlédl také k principu, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III. ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál větší ochraně spotřebitelů před nepoctivými a nekalými praktikami nebankovních subjektů.

19. Soud dále vyšel ze speciálního ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož lze spotřebiteli uložit povinnost vrátit věřiteli pouze jistinu poskytnutého úvěru a nic více. Soud se ztotožnil se zcela přesvědčivými názory vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.4.2021, č.j. 15 Co 78/2021-91, na něž pro stručnost odkazuje.

20. Absolutní neplatnost sporné spotřebitelské úvěrové smlouvy způsobil samotný žalobce tím, že svým buď hrubě nedbalým přístupem, nebo také záměrně, nerespektoval zákonem mu uložené povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, která měla právě takovým případům neplacení předejít. Pokud by žalobce řádně uloženou povinnost splnil, nemohl by žalované úvěr vůbec poskytnout. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem dosažení maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku 151,7 % ročně, přestože z předcházející právní úpravy i z judikatury velmi dobře věděl a vědět měl, že tak nemravně vysoký úrok způsobuje sám o sobě absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, kterou lze označit za lichevní. Přesto tyto vysoce nemravné úroky po spotřebitelích požadoval a stále požaduje, a tím stále uvádí i další spotřebitele do omylu, respektive je podvádí, neboť spotřebitelé s ohledem na„ profesionalitu žalobce v oboru úvěrování“, k níž se žalobce přihlásil podle § 5 o.z., mohou nabýt přesvědčení, že takto požadované úroky jsou úroky obvyklými. Soudu je z úřední činnosti známo (např. z rozsudku KS [obec], pobočky [obec] č.j. 75 Co 78/2019-84, č.j. 75 Co 95/2020-154, č.j. 75 Co 216/2021-66, z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 8 Co 47/2018-50, č.j. 15 Co/78-2021, z rozsudku NS ČR 33 Cdo 3575/2017, z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] atp.), že se jedná o běžné nepoctivé obchodní praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008 [číslo] ze dne [datum], tak i zmíněná judikatura Evropského soudu, Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, a tyto nepoctivé praktiky nelze žalobci tolerovat. Žalobce svým soustavným nepoctivým jednáním evidentně poškozuje práva svých klientů, v daném případě žalované. S ohledem na četnost obdobných sporů nejde přitom o výjimečné selhání žalobce, nýbrž o jeho soustavnou nepoctivou úvěrovou činnost.

21. S ohledem na to, že absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil žalobce tím, že nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti, nesmí podle § 6 odst. 2 o. z. těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a to ani v podobě případně neuskutečněného zaúčtování plnění dlužníkem podle § 2993 o. z. Právě na nečinnost a apatii dlužníků při obraně svých práv, vyvěrající často z finanční bezvýchodnosti a právní i finanční negramotnosti nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů spoléhají. Pokud by soud ignoroval výše uvedené principy na ochranu spotřebitelů a lpěl by na bezduché mechanické aplikaci ustanovení § 2993 o. z. (tj. na provádění započítávání pouze na návrh spotřebitele), věřiteli by se fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl právo podle § 2991 o. z. a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, které by měl zase spotřebiteli vrátit. Soud by tak napomáhal žalobci těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a docházelo by ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem, což je v příkrém rozporu s § 2 odst. 1 o. z., s § 6 odst. 2 o. z. a se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. [příjmení] bylo možno dodržet smysl úpravy na ochranu spotřebitele a smysl ustanovení § 2991 a § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto absurdním situacím nemohlo docházet.

22. Po zaúčtování vzájemných plnění soud považuje za prokázané, že žalovaná vrátila žalobci více, než byla její povinnost. Soud proto žalobu podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o. z. a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. jako zjevně neoprávněnou v celém rozsahu zamítl (odstavec I. výroku rozsudku).

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesně úspěšné žalované náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.