16 C 181/2024

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A o zaplacení 19 129 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku částka ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplatit další částku částka a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši částka, kapitalizovaný úrok ve výši částka, zákonný úrok z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 15 %, úrok 22,68 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, další částku částka a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši částka, kapitalizovaný úrok ve výši částka, zákonný úrok z prodlení z částky částka od datum do zaplacení ve výši 15 % a úrok 26,1 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum doplněnou podáním ze dne datum a datum se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky částka s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce právnická osoba adresa (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovaným ve dnech datum a datum dvě smlouvy o spotřebitelských úvěrech, jejichž dohodnuté podmínky žalovaný nesplnil, proto žalobci vznikl nárok na zaplacení požadovaného dluhu včetně příslušenství. Smlouvou ze dne datum předchůdce postoupil obě sporné pohledávky na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Z první písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, č. hodnota ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce právnická osoba adresa se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši částka, který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši částka, jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši částka, z poplatku za zpracování úvěru ve výši částka, z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši částka a z poplatku za pojištění ve výši částka, v celkové výši částka, při pevné úrokové sazbě 68,88 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 128,44 %, formou 78 týdenních splátek po částka (částka měsíčně), přičemž první splátka měla být splatná do 1 týdne od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalovaného se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovaným.

5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy ze dne datum převzetí částky částka v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaný na úvěrový dluh uhradil celkem částku částka. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne datum zjistil, že žalovaný byl zaměstnán jako dělník u firmy právnická osoba. ve Jméno žalovaného B, jeho jediný čistý příjem ze zaměstnání činil částka měsíčně a jeho běžné měsíční výdaje činily splátky předchůdci žalobce ve výši právnická osoba Kč měsíčně a jeho všechny další výdaje činily odhadem částka měsíčně, nic více. Mzda měla být ověřena z pracovní smlouvy a 2 výplatních pásek a vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalovaného ve výši částka nebyl ničím konkretizován ani doložen a je zjevně na první pohled hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši částka a žalovaný musel mít také výdaje na bydlení v podobě nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, léky, mobil, internet apod. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce žalobce o reálné výdaje žalovaného vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.

7. Z druhé písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne datum, č. hodnota ve znění smluvních podmínek a pojištění, uzavřené „podle § 2390 o.z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce právnická osoba adresa se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši částka, který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši částka, jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši částka, z poplatku za zpracování úvěru ve výši částka a z částky částka za péči o zákazníka a z pojištění částka, v celkové výši částka, při pevné úrokové sazbě 56 % platné po celou dobu trvání smlouvy a RPSN 263,12 %, formou 52 týdenních splátek po částka (částka měsíčně), přičemž první splátka měla být splatná do 1 týdne od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalovaného se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovaným.

8. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy ze dne datum převzetí částky částka v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaný na úvěrový dluh uhradil částku částka. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.

9. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne datum zjistil, že žalovaný byl zaměstnán jako dělník u firmy právnická osoba. Jméno žalovaného B, jeho jediný čistý příjem ze zaměstnání činil částka měsíčně, neměl mít žádné další závazky a jeho „odhadované výdaje činily částku částka“, nic více. Mzda měla být ověřena z pracovní smlouvy a 2 výplatních pásek a vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalovaného ve výši částka nebyl ničím konkretizován ani doložen a je zjevně na první pohled hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši částka a žalovaný musel mít také výdaje na bydlení v podobě nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, léky, mobil, internet apod. Z výše uvedených skutečností rovněž vyplývá, že se předchůdce žalobce o reálné výdaje žalovaného vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.

10. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v březnu 2020 soud z vyjádření bankovních ústavů zjistil, že Moneta Money bank a.s. požadovala po svých klientech úrokovou sazbu 4,9 – 17,2 % ročně, což činí průměr 11 % ročně, Raiffeisen bank a.s. tak malé úvěry neposkytovala, právnická osoba. 16,24 % ročně a právnická osoba. 19,9 % ročně. Průměrná úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období 15,7 % ročně. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v prosinci 2019 soud z vyjádření bankovních ústavů zjistil, že Moneta Money bank a.s. požadovala po svých klientech úrokovou sazbu 4,9 - 22,7 % ročně, což činí průměr 13,8 % ročně, Raiffeisen bank a.s. tak malé úvěry neposkytovala, právnická osoba. ve výši 16,37 % ročně a právnická osoba. 19,9 % ročně. Průměrná úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období 16,7 % ročně.

11. Podle smlouvy ze dne datum včetně příloh byly obě sporné pohledávky postoupeny z předchůdce žalobce na žalobce. Předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení dopisem ze dne datum. Předžalobní upomínkou ze dne datum vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu do datum. Podle podacího lístku byl dopis podán týž den k poštovní přepravě.

12. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

13. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu obou smluv soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti uvedl do záhlaví obou smluv § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.

14. Sporné smlouvy o spotřebitelském úvěru byly uzavřeny podle § 2395 o. z., mají charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí u každé jednotlivé smlouvy schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování obou úvěrů žalovanému jako spotřebiteli splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

16. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od datum do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru „přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalovaného ve vztahu ke každé výše uvedené úvěrové smlouvě řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Předchůdce žalobce pouze zjistil a z výplatních pásek a pracovní smlouvy ověřil příjem žalovaného ze zaměstnání. Reálné výdaje žalovaného ale vůbec nezjišťoval ani je neověřoval. Zjevně vymyšlené údaje uvedené v obou kartách o běžných výdajích žalovaného na živobytí, bydlení v nájemním nebo vlastním bytě, na nájemné, na plyn, elektřinu, vodné a stočné, odpadky, léky, internet, mobil apod. v celkové výši částka a částka měsíčně se míjí s objektivní realitou a svědčí o naprosté neschopnosti a lhostejnosti předchůdce žalobce řádně a odborně zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů. Soudu je z úřední činnosti známo, že takto neodborně a neprofesionálně postupuje předchůdce žalobce soustavně při zjišťování reálných výdajů spotřebitelů. Přitom bez zjištění a ověření reálných výdajů spotřebitele nelze úvěruschopnost žadatele vůbec posoudit. Soud uzavřel, že bezostyšné tvrzení žalobce o odborném posuzování úvěruschopnosti žalovaného svědčí o jeho naprosté profesní neznalosti a neodbornosti, co vlastně zjišťování, ověřování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů znamená, přestože mu to soud v každém svém rozhodnutí připomíná. Žalobce ničím neprokázal, že jeho předchůdce splnil zákonné povinnosti vyplývající z § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za důsledek absolutní neplatnost obou sporných smluv podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatných smluv nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

18. Obě sporné smlouvy jsou také neplatné pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky i pojištění u první smlouvy ve výši částka, které představují přes 100 % jistiny úvěru ve výši částka, a u druhé smlouvy ve výši částka, které představují téměř 100 % z jistiny úvěru částka. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 15,7 % ročně a 16,7 % ročně a žalobcem požadované poplatky ji mnohonásobně překračují. Souhrnné poplatky předchůdce žalobce nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky i úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez těchto souhrnných zjevně lichevních poplatků by právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky neposkytl a smlouvy neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost obou smluv také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Žalobce zase tyto lichvářské poplatky soustavně vymáhá. Žalobci ani jeho předchůdci jako zjevně lichvářským a nepoctivým společnostem, které se přiživují a parazitují na chudobě, nelze tyto nároky přiznat ani podle § 6 odst. 2 ani podle § 8 o.z.

19. V řízení bylo prokázáno, že na základě první absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne datum poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku částka a že žalovaný vrátil předchůdci žalobce pouze částku částka; zůstal tak nedoplatek ve výši částka. Na základě druhé absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne datum poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku částka a že žalovaný vrátil předchůdci žalobce celkem částka, tedy podstatně více, než byla jeho zákonná povinnost; z druhé smlouvy nemusí žalovaný žalobci nic platit. Nedoplatek z první absolutně neplatné smlouvy činí částku částka. Tato částka představuje nesplacenou jistinu spotřebitelských úvěrů, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR spisová značka ze dne datum).

20. Pokud by žalovaný buď písemně nebo při jednání soudu započetl svůj přeplatek na svůj nedoplatek, nemusel by žalobci ničeho platit. Námitku započtení musí ale žalovaný vznést sám a pokud tak z jakýchkoliv důvodů v projednávané věci neučinil, může si svoji nečinnost přičíst pouze ke své tíži.

21. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. spisová značka i Krajského soudu v adresa – pobočky v Olomouci č.j. spisová značka vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž „v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

22. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit žalobci částku částka v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).

23. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty) požadované na základě absolutně neplatných smluv o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, prostřednictvím Okresního soudu v Přerově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.