16 C 20/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 14 303,96 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 14 303,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, tj. v celém rozsahu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 14.303,96 Kč s příslušenstvím, představující smluvní pokutu dohodnutou v čl. 6 smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky dne [datum] pod [číslo] ve výši 0,1% denně z„ dlužné nové jistiny ve výši 74.992,18 Kč“ za další období od [datum] do [datum], jež činí právě částku 14.303,96 Kč. Žalobce dále tvrdil, že Okresní soud v Kroměříži již dříve rozsudkem ze dne 26.2.2020, č.j. 6 C 247/2019-58 ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.2020, č.j. 28 Co 145/2020-109 ve znění rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16.8.2021, č.j. 6 C 247/2019-129 přiznal žalobci ze stejné úvěrové smlouvy smluvní pokutu rovněž podle čl. 6 smlouvy za jinou předchozí dobu – počítanou do [datum] ve výši 14.698,04 Kč. Přes výzvy a upomínky žalovaný dlužnou částku žalobci dosud neuhradil.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z obsahu žalobcem předložené listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] (žalobce nepředložil soudu standardní dodatky ke smlouvě ani oznámení žalobce žalované o schválení úvěru ani splátkový kalendář) považuje soud za prokázané, že žalovaná dne [datum] požádala žalobce o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 60.000 Kč. Podle žalobcem vyplněného formuláře návrhu/smlouvy v případě poskytnutí úvěru 60.000 Kč se žalovaná zavázala vrátit žalobci celkem částku 191.412 Kč v 36 měsíčních splátkách po 5.317 Kč, splatných vždy k 24. dni každého měsíce, přičemž pevná zápůjční úroková sazba měla činit 162,4 % ročně a měla trvat po celou dobu splácení úvěru. RPSN bylo vyčísleno na 162,4 % ročně. V bodě 6. Návrhu/smlouv jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. Podle bodu 6.1. smlouvy šlo o smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každé prodlení s úhradou splátek o dobu delší než 30 dnů a podle bodu 6.5. smlouvy v případě neuhrazení zesplatněné nové jistiny úvěru v den zesplatnění úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení až do konečného uhrazení. V bodě 6.3. návrhu - smlouvy bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Žalovaná návrh podepsala dne [datum] a žalobce návrh akceptoval dne [datum]. Totožnost žalované byla ověřena kopií občanského průkazu. Žalovaná dne [datum] také podepsala předsmluvní formulář, který obsahoval stejné parametry úvěru jako smlouva o úvěru.

5. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalované žalobcem, žalovaná podepsala dne [datum] předtištěný formulář žalobce„ Prohlášení klienta“, do něhož nešlo obsahově zasahovat. Podle textu formuláře žalovaná si má být vědoma, jaká je sjednaná výše úroků, že s touto výši souhlasí, považuje ji za přiměřenou a že bere na vědomí, že úroky od nebankovního subjektu jsou zpravidla vyšší než u bank. V textu formuláře bylo dále uvedeno, že žalovaná nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě a státu, není v úpadku a že je schopna úvěr splácet. Podle Výpisu záznamů z registru [příjmení] ze dne [datum] neměla žalovaná evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Z neoznačené listiny score card ze dne [datum] obsahující hodnocení schopnosti splácet (mělo jít o vyhodnocení žalovaného z nebankovního registru Klientských informací NRKI) soud zjistil, že u žalované je uvedeno skóre 281, což podle připojené legendy znamená, že jde o I. kategorii, u níž je vyšší riziko, úvěr je výrazně limitován výší vyplacené částky případně zamítán. Podle formuláře žalobce [příjmení] klienta ze dne [datum], žalovaná měla mít ze zaměstnání pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 17.500 Kč, její výdaje činily životní minimum ve výši 3.410 Kč, v domácnosti měla 1 dítě, na nějž vynakládala částku 2.000 Kč, neměla mít partnera, za bydlení a inkaso platila měsíčně 1.400 Kč a na dopravu a kurzy vynakládala pouze 100 Kč měsíčně, přestože dojížděla z místa svého tehdejšího bydliště [obec a číslo] do místa výkonu práce [ulice a číslo], [obec]. Žalovaná byla zaměstnána ve firmě [právnická osoba] [obec] a místo výkonu práce měla v prodejně [ulice a číslo] [obec]. Podle potvrzení zaměstnavatele žalovaná měla mít v období od [datum] do [datum] průměrný měsíční příjem ve výši 18.195 Kč a v listopadu 2018 ve výši 17.809 Kč. Podle výplatní pásky měla žalovaná v říjnu 2018 čistý příjem ve výši 18.581 Kč a v listopadu 2018 čistý příjem ve výši 17.809 Kč. Podle výpisu z účtu žalované z nezjištěného dne měla mít na účtu pouze zůstatek ve výši 99 Kč. Žalovaná nevynakládala překvapivě žádné částky za užívání mobilu ani za užívání internetu ani za koníčky. Žalobce vůbec nezjišťoval ani neověřoval reálné výdaje žalované na živobytí její i dítěte, když sám do předepsané rubriky„ klient- životní minimum“ vyplnil částku 3.410 Kč a na dítě 2.000 Kč. Rovněž vůbec neověřovat pravdivost údajů žalované, že na bydlení, inkaso, vodné, stočné, plyn, elektřinu, odpadky vynakládá pouze 1.400 Kč měsíčně, přestože jako údajný profesionál musel dobře vědět, uvedená částka je viditelně podhodnocena. Už vůbec se žalobce nezajímal o další prokazatelné výdaje žalované na každodenní dojíždění do práce z [obec] do [obec] a zpět, když částka 100 Kč se jeví jako nepřiměřeně nízká, ani se nezajímal o reálné náklady za užívání mobilu ani internetu. Bez zjištění a ověření reálných nákladů na živobytí, bydlení apod. nemohl žalobce vůbec provádět úvěruschopnost žalované, a už vůbec ne s odbornou péčí.

6. Podle výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vedeného ČNB má žalobce od [datum] povolení k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Z dopisu ze dne [datum] považuje soud za prokázané, že žalobce oznámil žalované zesplatnění úvěrového dluhu. Podle předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu z téhož dne žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 15 dnů od odeslání oznámení s upozorněním na možnost soudního vymáhání, a tuto výzvu předal týž den na poštu.

7. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v prosinci 2018 soud z vyjádření bankovních ústavů zjistil, že [právnická osoba] požadovala roční úrokovou sazbu 12,4 %, [právnická osoba] požadovala roční úrokovou sazbu 13,14 % a [právnická osoba] požadovala úrokovou sazbu 4,9% až 20 %, což činí v průměru 12,45%. Průměrná úroková sazba uvedených bankovních domů činila v rozhodném období 12,66 %. Pokud žalobce do sporné úvěrové smlouvy sám vyplnil, že zápůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru činí 162,4 %, jednalo se takřka o třináctinásobek průměrné úrokové sazby poskytované bankovními domy.

8. Z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.2.2020, č.j. 6 C 247/2019-58 soud zjistil, že kroměřížský soud přiznal žalobci ze stejné úvěrové smlouvy ze dne [datum], [číslo] jak úvěrovou jistinu ve výši 76.390 Kč s příslušenstvím, tak i smluvní pokutu podle bodu 6.5. smlouvy za dobu do [datum] ve výši 14.698 Kč. Ve zbývajícím rozsahu úroku ve výši ve výši 100,45 % p. a. z částky 60 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229.694,00 Kč soud žalobu zamítl. Z odůvodnění je zřejmé, že soud se překvapivě vůbec nezabýval otázkou, zda žalobce řádně a s odbornou péčí zkoumal úvěruschopnosti žalované. K odvolání žalobce do části výroku rozsudku Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 16.12.2020, č.j. 28 Co 145/2020-109, rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ve výroku č. II co do úroku ve výši 20 % ročně z částky 60 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 694 Kč, a ve výroku č. III., zrušil a v tomto zrušeném rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v Kroměříži svým rozsudkem ze dne 16.8.2021, č.j. 6 C 247/2019-129 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok ve výši ve výši 8,59 % p. a. z částky 60 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 694 Kč, zamítl návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci úrok ve výši 11,41 % p. a. z částky 60 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229.694 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění soud se nezabýval otázkou vlivu nepřiměřeně vysokých úroků na platnost celé smlouvy o spotřebitelském úvěru.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Podle § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

11. Podle § 13 o.z. každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

12. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda v projednávané věci lze aplikovat § 13 o.z. a o sporném nároku rozhodnout stejně jako v rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.2.2020, č.j. 6 C 247/2019-58, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.2020, č.j. 28 Co 145/2020-109, ve znění rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16.8.2021, č.j. 6 C 247/2019-129.

14. Na základě zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že v předchozí věci vedené před Okresním soudem v Kroměříži pod sp.zn. 6 C 247/2019 soud při posuzování platnosti sporné smlouvy o úvěru ze dne [datum], [číslo] z úřední povinnosti podle § 588 o.z. nezkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Poněvadž tak neučinil, zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018). Soud v uvedeném řízení rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. nezkoumal, zda nepřiměřeně vysoká pevná úroková sazba 162,4 % ročně má za důsledek neplatnost celé úvěrové smlouvy ze dne [datum], [číslo] podle § 576 o.z. Pro uvedené nedostatky nelze z uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži vycházet.

15. Žalobcem požadovaná smluvní pokuta podle § 2048 a násl. o.z. má akcesorickou povahu a slouží k zajištění hlavního závazku, kterým je vrácení poskytnutého úvěru. Pokud je neplatné ujednání o hlavním závazku, je samozřejmě neplatné i ujednání o smluvní pokutě.

16. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

17. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

18. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce porušil zákonem mu uloženou povinnost zjišťovat a ověřovat úvěruschopnost žalované řádně, natož s odbornou péčí. Žalobce totiž vůbec nezjišťoval ani neověřoval pravidelné reálné měsíční výdaje žalované v období předcházejícímu uzavření sporné smlouvy. Šlo o výdaje na její živobytí, na živobytí dítěte, na bydlení, a tako o další výdaje např. na provozování mobilu, internetu a na dopravu do zaměstnání, které žalovaná zjevně musela hradit. Údaje o skutečných výdajích žalované jsou samotným žalobcem účelově zkreslené a zmíněnými nic neříkajícími náklady na živobytí, na bydlení a na dopravu žalobce obchází smysl § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud uzavřel, že žalobce se řádně nezabýval reálnými výdaji žalované a bez těchto elementárních údajů a bez ověření jejich pravdivosti nemohl žalobce vůbec posoudit úvěruschopnost žalované. Provádění úvěruschopnosti žalované žalobcem bylo ryze formální, zřetelně nedbalé a žalobce ve skutečnosti úvěruschopnost žalované ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci požadovanou smluvní pokutu přiznat.

19. Soud z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu žalované jako spotřebitele zkoumal, zda ujednání v úvěrové smlouvě o pevné zápůjční úrokové sazbě ve výši 162,4 % ročně na celou dobu splácení úvěru není zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a násl. o.z.

20. Podle dřívější judikatury k předchozímu občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., kterou lze použít i na projednávanou věc, je nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudky NS ČR ze dne [datum] sp. zn. [číslo] a ze dne 27.2.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Obdobně u úroků z prodlení lze jako ujednání rozporné s dobrými mravy posoudit takové ujednání o výši úroku z prodlení, jež se výrazně odchyluje od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jež by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter (viz rozsudek NS ČR ze dne [datum]). Sazba úroků ve výši 162,4 % představuje hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi žalobce i žalované a má charakter lichevních úroků (viz. rozhodnutí NS ČR 12.1.2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004).

21. V řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období u obdobných úvěrů a v dané lokalitě byla průměrná úroková sazba [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba] 12,66 %. Sjednaná pevná úroková sazba žalobce ve výši 162,4 % ročně byla cca 13 x vyšší než průměrná úroková sazba. Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany spotřebitele. Uvedený nepoměr nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. Neexistují tudíž objektivní důvody, proč by měly být takovému věřiteli přiznávány násobky běžných úrokových sazeb bankovních poskytovatelů úvěrů. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné.

22. Přestože je ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního textu smlouvy o úvěru, úroky představují jedinou úplatu žalované žalobci za poskytnutý úvěr. Sjednaná výše úroků 162,4 % ročně ale mnohonásobně (13 x) převyšuje úroky bank a lze předpokládat, že bez této nepřiměřené výše úroků by žalobce úvěrovou smlouvu s žalovanou vůbec neuzavřel. Z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků je smlouva o úvěru také neplatná jako celek podle § 576 o.z. Z výše uvedených skutečností je evidentní, že takto nepřiměřený sjednaný úrok z prodlení již neslouží k plnění zajišťovací funkce ale má zjevně zneužívající charakter.

23. V důsledku absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je samozřejmě neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Na základě neplatné úvěrové smlouvy i neplatného ujednání o smluvní pokutě nelze žalobci spornou částku přiznat. Na tomto závěru nic nezmění ani prohlášení žalované v tiskopise žalobce o předsmluvním formuláři či v jiných formulářích, že žalovaná si je vědoma nepřiměřeně sjednané výše úroků, že s ní dokonce souhlasí a že ji považuje za přiměřenou. S ohledem na vše výše uvedené je i toto prohlášení vypracované žalobcem na jeho formuláři v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva ze strany žalobce jako údajného úvěrového profesionála, které podle § 8 o.z. nepožívá právní ochrany.

24. Pro úplnost soud dodává, že z vyjádření samotného žalobce i z projednávání obdobných sporů žalobce s jinými účastníky je zřejmé, že žalobce velmi dobře zná dlouhodobě ustálenou judikaturu NS ČR (která se často týkala žalobce) i odvolacího Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, týkající se důsledků porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost úvěrových dlužníků i nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení, majících za důsledek absolutní neplatnost celé úvěrové smlouvy, na kterou ostatně soud žalobce před zahájením jednání ve věci samé upozorňoval. Přesto žalobce na podané žalobě trval. Jediným logickým vysvětlením postupu žalobce v tomto řízení i v jiných řízeních je, že žalobce má ze svého zjevně nemravného jednání vůči pasivním dlužníkům (kterým vhání dlužníky do insolvence) stále výnosy. O respektování práva žalované žalobci nejde. Zamítnutím žaloby z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy pro nepřiměřenou výši sjednaných úroků a pro porušení ustanovení § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. soud rozhodoval v souladu s § 13 o.z., neboť postupoval shodně jako v předchozích obdobných sporech.

25. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako zjevně neoprávněnou zamítl (odstavec I. výroku rozsudku).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec II. výroku rozsudku).