16 C 204/2020

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 211 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky ve výši 5 211 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 979,15 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 11.211 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřel s žalovaným za použití prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru [číslo] podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., kterou žalovaný podepsal SMS kódem, na jejímž základě zaslal žalovanému na jeho účet částku 6.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s „ poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2.211 Kč“ ve lhůtě 28 dnů od poskytnutí úvěru s roční úvěrovou sazbou 480,37% a RPSN 6. 162 %. Žalovaný ale žalobci ničeho neuhradil. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení nevrácené jistiny úvěru ve výši 6.000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2.211 Kč, zákonného úroku z prodlení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 975,15 Kč a smluvní pokuty snížené na částku 3.000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti) a tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval.

3. Soud v projednávané věci rozhodoval podle § 115a o.s.ř. z důvodu probíhající pandemie coronaviru bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci řízení neměli proti tomuto postupu soudu námitky.

4. Z předložených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci.

5. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z žalobcem předložené písemné smlouvy o úvěru na částku 6.000 Kč ze dne [datum] učiněné v elektronické podobě nelze zjistit, zda jednotlivé kroky vedoucí ke konečnému předloženému textu smlouvy byly provedeny systematicky a posloupně, ani zda tyto kroky i obsah předložené listiny byly a jsou chráněny proti změnám. Soud dále považuje za prokázané, že smlouva o úvěru byla podle záhlaví sjednávána v režimu ustanovení § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 257/2016 Sb. a nebyla žalovaným vůbec vlastoručně podepsána. Ve smlouvě se nenachází ani elektronický podpis žalovaného. V rubrice na konci textu„ úvěrovaný“ je pouze údaj: podpis elektronický kód zaslaný pomocí SMS [číslo]. V kapitole o základních informací o úvěru je uvedeno, že se jedná o jednorázový a bezúčelový spotřebitelský úvěr 6.000 Kč zasílaný bezhotovostně, že doba trvání úvěru je 28 dnů od poskytnutí úvěru, že roční úroková sazba je 480,37 %, že RPSN je ve výši 6. 162 % a že na úvěr má být zaplacena celkem částka 8.211 Kč. Ve smlouvě se žádný tvrzený dohodnutý poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.211 Kč nenachází. V kapitole IX. smlouvy je mimo jiné i ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně za prodlení dlužníka s úhradou závazku. Podle obsahu smlouvy jde o formulář dlouhý 20 stran formátu A4, z něhož je zřejmé, že do jeho obsahu nemá dlužník reálnou možnost zasáhnout. Z obsahu formulářové smlouvy nevyplývá ani žádný projev vůle žalovaného smlouvu o úvěru v předloženém znění uzavřít.

6. Pokud jde o šetření úvěruschopnosti žalovaného ke dni uzavírání smlouvy [datum], tak z žalobcem předložených mzdových listů vyplývá, že žalovaný měl v prosinci 2017 čistý příjem 19.350 Kč, v lednu 2018 ve výši 18.950 Kč a v únoru 2018 ve výši 19.580 Kč. Z listiny nazvané„ soscredit“ dále vyplývá, že žalovanému byla zamítnuta poslední žádost o půjčku dne [datum], tedy několik málo dní před uzavíráním smlouvy ze dne [datum]. Z žádných podkladů nevyplývá, že by se žalobce zajímal o výdaje žalovaného na jeho bydlení, na jídlo, na další své závazky a podobně ani že by žalovaný tyto výdaje dokládal.

7. Pokud jde o vzájemné plnění, tak podle potvrzení Raiffaisen bank ze dne [datum] žalobce uhradil dne [datum] na účet příjemce označený pouze číslem [bankovní účet] částku 6.000 Kč. Žalovaný příjem platby nezpochybňoval. V řízení nebylo z žádných předložených listin zjištěno, že by žalovaný uhradil žalobci úvěrový dluh případně částečně.

8. Podle předžalobní výzvy ze dne [datum] žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve stanoveném termínu s upozorněním na možné podání žaloby k soudu.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům.

10. Soud uzavřel, že žalobce v řízení žádnými věrohodnými důkazy neprokázal, že dne [datum] (ani jindy) uzavřel s žalovaným elektronickými prostředky spornou smlouvu o tvrzeném obsahu v písemné formě podle § 562 o.z. Neprokázal ani, že smlouva byla žalovaným elektronicky podepsána v souladu s § 561 a § 562 o.z., neboť totožnost žalovaného jako jednající osoby nebyla jednoznačně určena. V řízení nebyla rovněž prokázána vážná vůle žalované uzavřít spornou smlouvu o uvedeném obsahu a už vůbec nebylo prokázáno, že by žalobce splnil zákonnou podmínku uloženou mu v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. prověřit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr žalobci vrátit (tzv. úvěruschopnost). Rovněž nepřiměřeně vysoké úroky ve výši 480,37 % ročně jsou v rozporu s dobrými mravy a mají za následek případnou absolutní neplatnost celé údajné smlouvy. Nyní k jednotlivým závěrům.

11. Podle ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o.z. záznamy údajů o určení totožnosti jednajících osob a o obsahu právních jednáních mezi nimi (t.j. o účastnících smlouvy i o obsahu spotřebitelské smlouvy) v elektronické podobě, lze považovat za spolehlivé pouze tehdy, jsou – li v elektronickém systému prováděny systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Otázkou splnění písemné formy spotřebitelské smlouvy učiněné v elektronické podobě se musí soud zabývat z úřední povinnosti. Z uvedených zákonných podmínek vyplývá, že jednotlivé kroky úvěrovaného nebo vydlužitele (dlužníků) při uzavírání spotřebitelské úvěrové smlouvy nebo smlouvy o zápůjčce prostřednictvím internetu na webových stránkách úvěrujících či zapůjčitelů (věřitelů), týkající se označení účastníků smluvního vztahu, obsahu textu postupně vytvářené smlouvy a především tzv. definitivního textu smlouvy - musí být chráněny tak, aby žádná ze stran, jak věřitel nebo dlužník, již nemohla do jednotlivých fází uzavírání smlouvy ani do konečného textu smlouvy včetně jejích příloh v žádném případě zasahovat a text samotné smlouvy včetně příloh měnit. Jednotlivé kroky spočívající v označení účastníků smluvního vztahu, postupně vytvářený text i definitivní text smlouvy včetně příloh smlouvy musí být proti neoprávněným zásahům ze strany věřitelů i dlužníků tzv.„ zapečetěny“. Nepostačí pouhé tzv. vnitřní„ bloky“ v počítačových systémech věřitelů, které sám věřitel může kdykoliv odstranit a do textu smlouvy či příloh zasahovat. Musí jít o skutečné„ zapečetění“ působící vůči všem osobám. Soud v daném případě žádnou objektivní ochranu jednotlivých kroků při uzavírání smlouvy ani ochranu definitivního textu smlouvy nezjistil a žalobce v tomto směru žádné konkrétní a věrohodné důkazy nepředložil ani nenabídl. Názor žalobce na splnění„ písemné formy smlouvy“ zůstal tak pouze v rovině nepodloženého tvrzení. Soud je přesvědčen, že tzv.„ zapečetění označení účastníků i obsahu smlouvy“ lze učinit jedině zaručeným elektronickým podpisem, případně uznávaným elektronickým podpisem dlužníka podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb. Tímto zaručeným nebo uznávaným elektronickým podpisem je dlužník jednoznačně ztotožněn a současně potvrzen (uzamčen) definitivní text uzavřené spotřebitelské smlouvy podle § 561 i § 562 o.z. Zaručeným nebo uznávaným elektronickým podpisem žalovaného musí být rovněž potvrzen i text smluvních podmínek. Pokud smlouvy nebo smluvní podmínky v elektronické podobě nebudou podepsány zaručeným nebo elektronickým podpisem, nesplňují pak náležitosti písemné formy. I tzv. jiná forma elektronického podpisu podle § 7 zák. č. 297/2016 Sb., např. prostřednictvím kódu nebo elektronické značky, musí umožňovat identifikaci jednajícího prostřednictvím kvalifikovaného systémového certifikátu (viz. Velký komentář Občanského zákoníku I., autor [příjmení] a spol., str. 2022). Číselný kód [číslo] zaslaný pomoci SMS zprávy uvedený jako podpis žalovaného na smlouvě ze dne [datum] tyto podmínky nesplňují. Soud tak uzavírá, že žalobce neprokázal, že s žalovaným uzavřel dne [datum] spotřebitelskou smlouvu o úvěru ve znění smluvních podmínek v písemné formě. Přestože § 562 odst. 2 o.z. obecně umožňuje dovolat se správnosti záznamu, v projednávané věci jde o spotřebitelský úvěr, na jehož formální i obsahové náležitosti jsou kladeny přísnější požadavky.

12. I v případě, že by sporná smlouva (včetně smluvních podmínek) snad splňovala náležitosti písemné formy, v řízení nebylo prokázáno, že by text sporné smlouvy podepsal právě žalovaný podle § 562 odst. 2 o.z. Žalobcem předložená formulářová smlouva o úvěru vlastoruční ani zaručený elektronický podpis ani uznávaný elektronický podpis žalované ve smyslu § 7 zákona č. 297/2016 Sb. ani podle § 561 odst. 1 o.z. neobsahují. Přitom podle § 561 odst. 1 o.z. k platnosti právního jednání v písemné formě, kdy se vyžaduje podpis, je nezbytné, aby byla prokázána skutečná totožnost podepisujícího se. Z Velkého komentáře Občanského zákoníku I., autora [příjmení] a spol., str. 2021 je však zřejmé, že pouze zaručený elektronický podpis a uznávaný elektronický podpis splňuje podmínku ztotožnění osoby. Ani spojení elektronického podpisu s žalovaným nebylo však v tomto řízení zjištěno. (viz např. usnesení IV. ÚS 1753/19 ze dne [datum]).

13. Stručně shrnuto. [příjmení] byla zachována písemná forma smlouvy (i smluvních podmínek) učiněná v elektronické podobě, a aby byly jednoznačně určeny jednající osoby (dlužník i věřitel), musí být smlouva podepsána buď vlastoručním nebo zaručeným, případně uznávaným elektronickým podpisem smluvních stran.

14. Soud dále uzavírá, že ve smlouvě i v předložených formulářích chybí také jakýkoliv zřetelný a vážný projev žalovaného (viz § 552 o.z.) uzavřít smlouvu s uvedeným obsahem. Ze záhlaví a z obsahu uvedených listin nelze ani zjistit, kdo žalobci údaje o jménu, příjmení, bydlišti, mobilním telefonu, internetové adrese a o jeho majetkových poměrech skutečně poskytl, anebo zda snad žalobce tyto údaje čerpal z případné předchozí smlouvy. Pouhé uvedení těchto údajů do smlouvy nemůže sloužit k prokázání projevu vůle žalovaného jako účastníka smluvního vztahu ani nahrazovat jeho podpis, a to zvláště za situace, kdy je obecně známo, že takové citlivé údaje lze prostřednictvím internetu apod. bez obtíží sehnat a použít bez vědomí osoby, které se týkají a že úvěrové a jiné společnosti s těmito osobními údaji obchodují. Smlouva o úvěru mohla být uzavřena i formou komunikace na dálku prostřednictvím mimo jiné internetu apod., avšak v takovém případě bylo na žalobci, aby jednoznačně prokázal, že k platnému uzavření smlouvy o úvěru skutečně došlo, což žalobce v projednávané věci nesplnil. Soud tedy uzavírá, že mezi žalobcem a žalovaným k platnému uzavření smlouvy dne [datum] nedošlo.

15. I v případě, že by tvrzená smlouva o úvěru byla snad uzavřena v písemné formě a obsahovala by i podpisy oprávněného zástupce předchůdce žalobce a žalovaného, byla by stejně absolutně neplatná podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., neboť žalobce ničím neprokázal, že splnil zákonem mu uloženou povinnost řádně a s odbornou péčí zjišťovat a ověřovat schopnost žalované poskytnutý úvěr bez větších problémů vrátit.

16. Otázku úvěruschopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o.z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv.

17. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ve stručnosti upravuje povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Cílem je zajistit, aby věřitel předcházel vzniku nesplácených pohledávek za spotřebiteli a zároveň chránit i zodpovědné poskytovatele před tím, aby jejich pohledávky byly rozřeďovány tím, že bude spotřebitel nucen hradit i další závazky, na jejichž úhradu již nemá prostředky. Úvěruschopnost spotřebitele je věřitel povinen zjišťovat a posuzovat s odbornou péči jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 vyslovil, že za odbornou péči se považuje vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele, tj. jak příjmy, tak výdaje. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Odborná péče předpokládá, že věřitel ověří údaje i informace, které mu dlužník o svých osobních, příjmových, výdajových a majetkových poměrech uvede jak z veřejných rejstříků, tak i z objektivních podkladů, které mu musí spotřebitel doložit. Pouze tehdy, nebudou-li důvodné pochybnosti o úvěru schopnosti dlužníka úvěr splácet, lze dlužníku spotřebitelský úvěr poskytnout (viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je také třeba mj. zohlednit, zda se žadatel v minulosti nenacházel v úpadku, jaká je jeho základní časová mzda bez mimořádných mzdových složek, jaké jsou výdaje žadatele a zda údaje na výpisech z účtu žadatele nevzbuzují pochybnosti (viz. (Rc) 38 C 296/2017). 18 Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla již mnohokrát vyložena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR i Ústavního soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 5.3.2019, č.j. TZ 26/2019, rozhodnutí NSS ČR ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 30/2015). Podle uvedené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

19. Žalobce v žalobě tvrdil, že jeho předchůdce posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s platným ustanovením 86 zákona č. [číslo] Sb. Z předložených listin ale toto odvážné tvrzení žalobce vůbec nevyplývá. Vedle příjmů žalovaného za 3 měsíce před uzavřením sporné smlouvy nebylo zjištěno, že by se žalobce, ač to bylo jeho zákonnou povinností, vůbec zabýval také skutečnými výdaji žalovaného a na základě zjištěných a ověřených příjmů a výdajů s odbornou péčí posoudil, zda je žalovaný poskytnutý úvěr bez větších problémů splácet. Naopak. Z listiny„ soccredit“ vyplývá, že několik dní před datem [datum] byla předchozí žádost žalovaného o úvěr ze dne [datum] zamítnuta, avšak není zjevné, k jakým výrazným změnám na straně žalovaného od doby zamítnutí do poskytnutí úvěru vůbec došlo. Lze se také domnívat, mzdové listy za dobu od prosince 2017 do února 2018 se mohly vztahovat k předchozí zamítnuté žádosti o úvěr ze dne [datum]. Z předložených listin je rovněž zjevné, že žalobce mohl mít objektivní pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného a v takovém případě neměl úvěr vůbec poskytovat.

20. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. zabýval otázkou, zda ujednání o úroku ve výši 480,37 % ročně v úvěrové smlouvě není zjevně v rozporu s dobrými mravy.

21. Z úřední činnosti je soudu známo, že podle databáze [obec] národní banky [příjmení] byla v rozhodném období průměrná úroková sazba UK 2 a UK 4 pro domácnosti a spotřebu 8,44 %. Ačkoliv tuto statistiku nelze zcela přesně použít ke zjištění obvyklých úroků za srovnatelné úvěry poskytované nebankovními institucemi v bydlišti žalovaného v době uzavření smlouvy, může posloužit jako určité vodítko k posouzení akceptovatelnosti sjednané výše úroku v daném případě. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 480,37 % ročně pak představuje cca téměř padesáti sedmi násobek průměrné sazby UK 2 a UK 4.

22. S ohledem na uvedené je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že se u žalobce jedná o běžnou praxi, kterou mu však nelze tolerovat (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek NS ČR ze dne [datum], sp. zn. Odo 236 [číslo], rozhodnutí NS ČR ze dne 8.12.2015 sp. zn. 26 Cdo 1587/2015).

23. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013). Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly představuje plnění z neplatného závazku, jak již je výše uvedeno, které si musí účastníci navzájem vrátit.

24. Na základě neuzavřené smlouvy případně absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému částku 6.000 Kč, kterou však žalovaný žalobci nevrátil. Soud proto podle § [číslo] odst. 1 a 2, § [číslo] případně podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o.z. uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci částku 6.000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení v zákonné lhůtě 3 dnů podle § 160 o.s.ř. (odst. I. výroku rozsudku).

25. V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru (odstavec II. výroku rozsudku).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Z větší části procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení řádnému z účastníků.