16 C 297/2022

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 29 800 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13.800 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení další částky 16.000 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.191,67 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3.501,33 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 20.000 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, úrok 24,24 % ročně z částky 20.000 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky 29.800 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba] [obec] (dále jen právní předchůdce žalobce nebo žalobce) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které se žalovaný zavázal předchůdci žalobce vrátit v celkové výši 36.000 Kč v 60 týdenních hotovostních splátkách po 600 Kč (2.400 Kč měsíčně), počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaný své smluvní závazky nesplnil a předchůdci žalobce vrátil pouze částku 6.200 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 20.000 Kč a dlužných poplatků za služby ve výši 9.800 Kč včetně příslušenství. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] a [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízeným jednáním soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Rozsudkem ze dne 25.1.2023, č.j. 16 C 297/2022-38 soud žalobu v celém rozsahu zamítl z důvodů, že žalobce neprokázal existenci platné smlouvy o úvěru, neprokázal, že předchůdce žalobce tvrzenou částku žalovanému skutečně poskytl ani neprokázal existenci platné smlouvy o postoupení pohledávky z předchůdce na žalobce.

4. K odvolání žalobce odvolací Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 25.5.2023, č.j. 75 Co 92/2023-53 rozsudek zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že předchůdce žalobce žalovanému spornou částku poskytl a že předchůdce platně postoupil spornou pohledávku na žalobce.

5. V dalším řízení se soud zabýval otázkou platnosti smlouvy o úvěru i oprávněností sporných nároků žalobce do základu i do jeho výše.

6. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

7. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [obec] se zavázal poskytnout žalovanému„ spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti“ ve výši 20.000 Kč, který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu s úroky ve výši 4.000 Kč, s poplatkem za administrativu ve výši 4.000 a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč, tj. v celkové výši 36.000 Kč, při RPSN 206,15 %, formou 60 týdenních splátek po 600 Kč (2.400 Kč měsíčně), přičemž první splátka měla být splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy a každá následující splátka nejpozději do konce následujícího týdenního období. V čl. 5 bodu 1 písm. a) – f) smluvních podmínek se strany mimo jiné dohodly, že v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky vznikne předchůdci právo mimo jiné požadovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny spolu se zákonnými úroky z prodlení, úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, náhradu nákladů za vymáhání pohledávky ve výši 400 Kč za písemnou upomínku a 1.000 Kč za osobní upomínku a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti se soudním vymáháním. Smlouva byla podepsána zástupcem předchůdce žalobce a žalovaným.

8. Pokud jde o vzájemné plnění, odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že předchůdce žalobce žalovanému spornou částku 20.000 Kč poskytl. Podle tvrzení žalobce v žalobě žalovaný na úvěrový dluh uhradil do dne postoupení pohledávky na žalobce celkem částku 6.200 Kč a po postoupení pohledávky na žalobce již nezaplatil ničeho. Pravdivost tohoto tvrzení nebyla v řízení ničím vyvrácena.

9. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaný byl svobodný (podle výpisu z CEO rozvedený od [datum]), bez dětí (podle CEO měl syna [jméno] [datum narození]), od [datum] měl trvalý pobyt v sídle Městského úřadu v Hranicích Pernštejnské náměstí 1, jako adresu místa výběru žalovaný uvedl [ulice a číslo] [obec], kde měl bydlet od února 1994 s rodiči, žalovaný byl OSVČ (podle výpisu z živnostenského rejstříku pod [IČO] měl žalovaný podnikat od [datum], jako předmět činnosti měl výrobu, obchod a služby), byl v pracovní pozici dělník, jeho čistý příjem měl být 218.453 Kč měsíčně (což za rok činí dohromady částku 2.621.436 Kč, což je velmi obtížně uvěřitelné). Žalovaný měsíčně vynakládal na bydlení částku 10.000 Kč a na telefon, jídlo, léky dopravu a oblečení vynakládal celkem částku 3.500 Kč, přičemž další výdaje neměl. Předchůdce žalobce měl pravdivost uvedených příjmů a výdajů ověřovat z neurčitě označených podkladů jako„ z daňového přiznání, z faktury a z čestného prohlášení o bydlení“, přitom ale daňové přiznání nespecifikoval ani datem jeho vystavení ani za jaké období bylo zhotoveno ani ke kterému finančnímu úřadu je žalovaný řádně podal. Údajnou fakturu neoznačil předchůdce žalobce ani číslem, ani datem vystavení ani za jakým účelem a kým byla vůbec vystavena. Čestné prohlášení o bydlení nebylo specifikováno ani datem ani osobou, která je měla vystavit. Přes opakované výzvy soudu ze dne [datum] a [datum] žalobce žádné další konkrétní skutečnosti o zjišťování a ověřování úvěruschopnosti žalovaného neuvedl ani nepředložil žádné přílohy ke kartě zákazníka ani žádné podklady, z nichž zjišťoval a ověřovat tvrzené příjmy a výdaje žalovaného.

10. Soud dále vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že sporná pohledávka byla na žalobce platně postoupena. Předžalobní výzvu ze dne [datum] doručoval žalobce žalovanému na adresu [adresa], o čemž předložil pouze podací lístek ze dne [datum]. Žádný doklad o doručení této předžalobní výzvy žalovanému žalobce ani že se výzva skutečně dostala do jeho dispozice soudu nepředložil. Podle výpisu z CEO měl žalovaný trvalý pobyt od [datum] na adrese [adresa žalovaného]. Ostatně žaloba byla žalovanému doručena na adresu jeho trvalého pobytu [ulice a číslo] v [obec] dne [datum].

11. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v únoru 2020 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 3,9 % do 23,2, %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 13,55 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 14,64 %, Equa bank ve výši 12,86 % a [ulice] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 14,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 14 %.

12. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

13. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., i když předchůdce žalobce v čl. 1 smlouvy zjevně z neznalosti a neprofesionálně zaměňuje spotřebitelský úvěr s peněžitou zápůjčkou, která je naprosto odlišným právním institutem.

14. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

16. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nezjišťoval ani neověřoval úvěruschopnost žalovaného před uzavřením sporné úvěrové smlouvy řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Pokud se jedná o údajné příjmy žalovaného z jeho podnikatelské činnosti v pozici„ dělníka“ ve výši 218.453 Kč čistého měsíčně (což činí za 1 rok částku 2.621.436 Kč), tak žalobce konkrétně neoznačil ani ničím nedoložil, z jakých podkladů zjišťoval a ověřovat pravdivost tohoto údaje. V zákaznické kartě předchůdce žalobce vůbec neuvedl, kdy, za který konkrétní rok ani ke kterému úřadu měl žalovaný daňové přiznání předložit a přes výzvy žádné daňové přiznání soudu nepředložil. Z pouhé částky 218.453 Kč ani nelze zjistit, zda se mělo jednat o celkový obrat žalovaného (od kterého bylo zapotřebí odečíst vynaložené náklady) za které konkrétní období ani zda skutečně šlo o jeho čistý příjem buď za 1 měsíc nebo za 1 rok. Je překvapující, že ani samotný žalobce v tom nemá jasno. Ve svém vyjádření ze dne [datum] a ze dne [datum] totiž tvrdil, že žalovaný měl prokazatelný příjem z podnikání ve výši 218.453 Kč měsíčně, výdaje ve výši 13.500 Kč měsíčně a použitelný příjem žalovaného byl tudíž ve výši 204.953 Kč měsíčně. Při jednání soudu dne [datum] žalobce zase tvrdil, že v rubrice měsíční příjem 218.453 Kč došlo ke zjevnému omylu ze strany předchůdce žalobce a že uvedená částka představuje roční a nikoliv měsíční příjem. K dotazu soudu nebyl ale žalobce schopen uvést, z jakých podkladů tento svůj názor čerpá a nebyl ani schopen doložit žádné listiny, které byly v zákaznické kartě neurčitě označeny. Uvedený názor žalobce tak zůstal ničím nepodloženou domněnkou. Rovněž tak měsíční příjem žalovaného jako OSVČ ve výši 218.453 Kč je velmi obtížně uvěřitelný a především ničím nedoložený. Pokud by žalobce skutečně prokázal, že tento údaj je pravdivý, žalovaný by byl milionářem s trvalým pobytem na Městském úřadu v [obec]. Stejně jako příjem žalovaného žalobce rovněž neprokázal, že skutečně a z jakých konkrétních podkladů zjišťoval a ověřoval pravdivost údajů o výdajích žalovaného na bydlení ve výši 10.000 Kč měsíčně ani na jeho živobytí ve výši životního minima 3.500 Kč měsíčně. Žalobce tak neprokázal, že jeho právní předchůdce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytnutý úvěr vrátit. Úvěrová smlouva je tudíž podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná a na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

18. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky i úroky ve výši 16.000 Kč, které představují 80 % jistiny úvěru. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 14 % ročně. Souhrnné poplatky a úroky předchůdce žalobce jsou 5,7 x vyšší než činila obvyklá úroková sazba obchodních domů a nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného poplatku včetně úroků by právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

19. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku [číslo] a že žalovaný žalobci vrátil na úvěrový dluh pouze částku 6.200 Kč, přičemž nevrácený nedoplatek zůstal ve výši 13.800 Kč. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku. [příjmení] 13.800 Kč, kterou žalovaný dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022).

20. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému povinnost vrátit žalobci částku 13.800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. od [datum] do zaplacení (odstavec I. výroku rozsudku).

21. Žalobce v řízení neprokázal, že se jeho předžalobní výzva ze dne [datum] dostala do dispozice žalovaného, jenž měl jako adresu trvalého pobytu od [datum] uvedenou adresu Městského úřadu v Hranicích a žalovaný v řízení nevystupuje jako podnikatel. Výzva byla žalovanému doručena formou žaloby dne [datum] a od [datum] se žalovaný ocitl s úhradou dluhu v prodlení a žalobci tak vznikl nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení.

22. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (odstavec II. výroku rozsudku).

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).