16 C 302/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 33 143,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 250 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce po žalovaném domáhal zaplatit další částku ve výši 31 893,99 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 950,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 903,32 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 877,84 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % a úrok 15 % ročně z částky 11 311,83 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení celkem částky 33.143,99 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba], [obec] (dále jen právní předchůdce žalobce nebo žalobce) uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 22.000 Kč, které se žalovaný zavázal předchůdci žalobce vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 18.894 Kč, celkem částku 40.894 Kč, v 14 měsíčních splátkách po 2.921 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, další do měsíce po datu splatnosti předcházející splátky a poslední splátka nejpozději do dne [datum]. Roční úrokovou sazbu ani výši RPSN žalobce neuvedl. Žalovaný své smluvní závazky nesplnil a předchůdci žalobce vrátil v době od [datum] do [datum] ve splátkách v různé výši pouze částku 20.750 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 11.311,83 Kč a dlužných poplatků, úroků, smluvní pokuty a zákonných úroků. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalovaného podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce s účinností ke dni [datum]. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaný zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatil.

2. Žalovaný ve svém odporu proti platebnímu rozkazu vznesl námitku nedostatku podpisu. Jinak se k žalobě přes výzvu soudu dále nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 5 o.s.ř. bylo vyloučeno podle § 153a odst. 3 a § 99 odst. 2 o.s.ř., neboť sporná úvěrová smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy jak z důvodu nepřiměřeně vysokého souhrnného poplatku (86 % z jistiny úvěru), tak i pro řádné neprovádění úvěruschopnosti žalovaného. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba], se sídlem [adresa], který se žalovaný zavázal předchůdci vrátit spolu s kapitalizovanými úroky ve výši 2.118 Kč, s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10.780 Kč, s poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši 2.036 Kč a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.960 Kč, tj. v celkové výši 40.894 Kč, formou 14 měsíčních splátek po 2.921 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a další do měsíce po datu splatnosti předcházející splátky. Úroková sazba a RPSN při splatnosti úvěru 14 měsíců byly ve smlouvě začerněny. Převzetí částky 22.000 Kč potvrdil žalovaný podle prohlášení dlužníka podpisem smlouvy. V odstavci smlouvy o povinnosti dlužníka se strany mimo jiné dohodly, že v případě, že žalovaný nezaplatí jakoukoliv splátku řádně a včas ani ve lhůtě 30 dnů od výzvy k úhradě, dochází k zesplatnění úvěrového dluhu. Ve smlouvě si strany také ujednaly poplatky za jednotlivé typy upomínky ve výši 1.500 Kč, 750 Kč a 250 Kč a smluvní pokutu ve výši 500 Kč Smlouva byla podepsána zástupcem předchůdce žalobce a žalovaným.

5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky 22.000 Kč v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě a podle transakční historie žalovaný na úvěrový dluh uhradil dosud celkem částku 20.750 Kč. Pravdivost tohoto tvrzení a dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením sporné smlouvy, soud z žádosti žalovaného o úvěr ze dne [datum] zjistil, že žalovaný byl starobní důchodce, byl rozvedený, neměl žádnou vyživovací povinnost a údajně měl bydlet u přítelkyně, která však nebyla v žádosti vůbec identifikována. Podle CEO měl však žalovaný trvalý pobyt na adrese [obec a číslo] od roku 1999 dosud a že se na této adrese stále zdržuje, uvedl žalovaný do žádosti o úvěr. Navíc podle rubriky rodinný stav žalovaný neměl žít ve společné domácnosti s jinou osobou. Proto záznam, že měl údajně bydlet„ u neoznačené přítelkyně“ je bez jeho řádného doložení na první pohled nevěrohodný. Příjem žalovaného měl být pouze z důchodu ve výši 13.304 Kč měsíčně. což bylo údajně ověřeno ústřižkem o výplatě důchodu za neoznačené období z neoznačeného data. Poněvadž žalobce údajný ústřižek přes výzvu soudu nedoložil, nelze pravdivost údaje o skutečné příjmu žalovaného ověřit. Údajné příjmy žalovaného nejsou ničím podloženy a tudíž jsou neověřitelné a nevěrohodné. Nevěrohodné jsou další údajné výdaje žalovaného na bydlení v pouhé výši 1.000 Kč měsíčně, a to za nájem, plyn, elektřinu, vodné, stočné, za odpadky apod., které nejsou rovněž žádnými podklady doloženy a předchůdce žalobce ja podle žádosti ani vůbec nepožadoval ani neověřoval. Nevěrohodná je i další částka ve výši 3.500 Kč za dopravu, jídlo, osobní náklady, hygienu, léky (pro důchodce ve zvýšené míře), mobil, internet apod.). V rozhodné době činilo životní minimum na živobytí podle zákona č. 110/2006 Sb. částku 3.410 Kč a lze s jistotou pochyboval, že ze zbývajícího rozdílu 400 Kč byl žalovaný všechny uvedené náklady (až na jídlo) zaplatit. A pokud jde o další výdaje žalovaného ve výši 2.260 Kč měsíčně na splácení předcházejících půjček, tak tyto nejsou vůbec specifikovány, podloženy ani ověřeny a není ani uvedena celková výše nesplaceného dluhu. Navíc pokud se od neověřeného příjmu 13.304 Kč odpočtou náklady na životní minimum žalovaného ve výši 3.410 Kč, náklady na úhradu údajných dosavadních splátek 2.260 Kč a také náklady na splátky nového úvěru ve výši 2.921 Kč, zbývá částka 4.713 Kč, z níž by měl žalovaný platit za nájem za bydlení, úhradu plynu, elektřiny, vodného, stočného, odpadků, léků, za dopravu, internet, mobil atd. Již z těchto skutečností vyplývá, že uvedené výdaje byly zjevně podseknuty a že předchůdce žalobce ve skutečnosti vážně ani řádně nezjišťoval ani neověřoval skutečné příjmy a výdaje žalovaného a již z výše uvedených údajů muselo být předchůdci zcela jasné, že žalovaný nebude schopen poskytovaný úvěr řádně splácet a v takovém případě neměl předchůdce žalobce žalovanému úvěr vůbec poskytnout. Pokud tak přesto učinil, porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaný úvěr vrátí či nikoliv.

7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalovanému postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž byl žalovaný informován dopisem předchůdce žalobce ze dne [datum]. Předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž byla také výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do dne [datum], předal žalobce k poštovní přepravě podle podacího lístku dne [datum].

8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v únoru 2020 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 3,9 % do 22,7, %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 13,3 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 14,49 %, Equa bank ve výši 13,58 % a [obec] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 14,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 14 %.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce žalobce nezjišťoval ani neověřoval úvěruschopnost žalovaného před uzavřením sporné úvěrové smlouvy řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Předchůdce žalobce řádně neověřoval pravdivost údajných příjmů žalovaného a tyto zůstaly nepodložené. Předchůdce žalobce dále vůbec nezjišťoval ani neověřoval pravdivost údajů o běžných pravidelných výdajích žalovaného na jeho živobytí, na bydlení, na energie, odpadky, léky apod. Přitom z uvedených a nepodložených příjmů a výdajů mu muselo být na první pohled zřejmé, že v žádosti uvedené údaje jsou podhodnocené a že u žalovaného zjevně hrozí, že nebude dlouhodobě schopen poskytovaný úvěr předchůdce vrátit. Žalobce tak ničím neprokázal, že jeho právní předchůdce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalovaného poskytnutý úvěr vrátit. Úvěrová smlouva je tudíž podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná a na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

14. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky i kapitalizované úroky ve výši 18.894 Kč, které představují cca 86 % jistiny úvěru. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 14 % ročně. Souhrnné poplatky a úroky předchůdce žalobce jsou 6 x vyšší než činila obvyklá úroková sazba obchodních domů a nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného poplatku včetně úroků by právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

15. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobce žalovanému částku [číslo] a že žalovaný žalobci vrátil na úvěrový dluh pouze částku 20.750 Kč, přičemž nevrácený nedoplatek zůstal ve výši 1.250 Kč. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku. [příjmení] 1.250 Kč, kterou žalovaný dosud dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022).

16. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. 33 Cdo 3675/2021 i Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 287/2023-53 vyplývá, že spotřebitel není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž„ v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Pokud spotřebitel hradí poskytnutou jistinu úvěru„ podle svých možností“, nemůže se dostat s její úhradou do prodlení, a tudíž poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže ani vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalovaného nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalovanému přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

17. Ze všech uvedených důvodů uložil soud žalovanému podle § 87 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit žalobci částku 1.250 Kč v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).

18. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaný dosud neocitl v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).