16 C 308/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 88 790 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 40.900 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplatit další částku 47.890 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8.090,52 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10.828,51 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 46.391,68 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % a úrok 24,57 % ročně z částky 46.391,68 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 88.790 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce [právnická osoba] [obec] (dále jen předchůdce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytl žalované úvěr ve výši 49.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 47.890 Kč, tj. v celkové výši 96.890 Kč, ve 24 hotovostních měsíčních splátkách po 4.038 Kč, přičemž první splátka byla splatná koncem měsíčního splátkového období po uzavření smlouvy a poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaná své smluvní závazky nesplnila a předchůdci žalobce vrátila pouze částku 8.100 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 46.391,68 Kč a dlužných poplatků ve výši 42.398,32 Kč, celkem částky 88.790 Kč s příslušenstvím. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatila.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek, uzavřené„ podle § [číslo] o. z. a § 2 zák. č. 257/2016 Sb.“, soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [obec] se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr v hotovosti ve výši 49.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 47.890 Kč, jež sestává z kapitalizovaného úroku ve výši 28.790 Kč a z poplatku za zpracování úvěru ve výši 19.100 Kč, tj. v celkové výši 96.890 Kč, při pevné úrokové sazbě 49 % a RPSN 109,74 %, formou24 měsíčních splátek po 4.038 Kč, přičemž první splátka měla být splatná do 1 měsíce od uzavření smlouvy a ostatní koncem splátkového období. V čl. 6 smluvních podmínek o prodlení zákazníka se strany mimo jiné dohodly na poplatcích, pokutách a na možnosti odstoupení od smlouvy v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky. Smlouva byla podepsaná obchodním zástupcem předchůdce a žalovanou 5. Pokud jde o vzájemné plnění, žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy převzetí částky 49.000 Kč v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě a tabulky umoření žalovaná na úvěrový dluh uhradila ve dnech 9.2. a [datum] celkem částku 8.100 Kč. Pravdivost tohoto tvrzení i dokladu nebyla v řízení ničím vyvrácena.

6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaná uvedla adresu výběru hotovostních splátek [obec a číslo], [obec] a adresu trvalého pobytu [příjmení] nám. 56, [obec], byla svobodná, bydlela v nájemním bytu bez spolubydlících, byla zaměstnaná jako dělnice u [právnická osoba] a.s., její jediný čistý příjem ze zaměstnání činil 18.143 Kč měsíčně, měla mít kupodivu další příjem domácnosti ve výši 20.540 Kč od neoznačeného zdroje (přestože sama uvedla mzdu jako jediný příjem), u jiné společnosti neměla mít žádné zápůjčky a její odhadované běžné měsíční výdaje činily pouze částku 2.500 Kč měsíčně. Pracovní poměr a mzda měly být ověřeny z pracovní smlouvy, z potvrzení o příjmů a výpisů, neoznačený příjem 20.540 Kč nebyl z žádného konkrétního dokladu ověřen. Vymyšlený údaj o celkových měsíčních výdajích žalované ve výši 2.500 Kč měsíčně nebyl ničím konkretizován ani doložen a je zjevně na první pohled hluboce podhodnocen. Podle § 2 zák. č. 110/2006 Sb. bylo totiž v té době životní minimum pro jednotlivce ve výši 3.410 Kč a žalovaná musela mít také výdaje na samostatné bydlení v nájemním bytu v podobě čistého nájemného a dalších nákladů na elektřinu, na plyn, vodné a stočné, odpadky, dopravu do zaměstnání, na ošacení, mobil, internet apod. Předchůdce žalobce se rovněž ani neobtěžovat ověřit si údaje o tom, že žalovaná neměla žádné další závazky ze zápůjček a úvěrů a zda jsou vůči ní vedeny exekuční řízení. Z přehledu o soudních sporech žalované vyplývá, že byla a je vůči ní vedena řada exekucí i řada sporů o vymáhání dalších závazků od jiných podobných úvěrových firem. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se předchůdce o reálné výdaje žalované vůbec nezajímal, nezjišťoval je ani neověřoval a již z tohoto důvodu nemohl vůbec posuzovat úvěruschopnost žalované. Předchůdce žalobce evidentně porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv.

7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována dopisem předchůdce žalobce ze dne [datum]. Předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž byla také výzva k úhradě dlužné částky nejpozději do dne [datum], předal žalobce k poštovní přepravě dne [datum]. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná uhradila spornou částku žalobci.

8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v lednu 2020 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 5,9 % do 18,2 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 11,9 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 13,99 %, Equa bank ve výši 12,30 % a [ulice] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 13,4 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 12,9 %.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. přestože předchůdce žalobce z důvodu zjevné profesní neznalosti uvedl do záhlaví smlouvy § 2390 o.z., který upravuje zápůjčku, což je zcela odlišný právní institut.

11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že předchůdce nezjišťoval, neověřoval ani neposuzoval úvěruschopnost žalované řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Předchůdce žalobce pravděpodobně zjistil a z výplatních pásek ověřil jediný příjem žalované ze zaměstnání ve výši 18.143 Kč měsíčně, nic více. Další údajný příjem od neoznačené osoby ve výši 20.540 Kč nebyl konkretizován ani doložen a zjevně vymyšlený údaj o běžných výdajích žalované na živobytí, bydlení v nájemním bytě, na nájemné, na plyn, elektřinu, vodné a stočné, odpadky, léky, internet, mobil apod. v celkové výši 2.500 Kč měsíčně se míjí s objektivní realitou a svědčí o naprosté neschopnosti předchůdce žalobce řádně a odborně zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů. Soudu je z úřední činnosti známo, že takto neodborně a neprofesionálně postupuje předchůdce žalobce při zjišťování a ověřování úvěruschopnosti spotřebitelů ve velmi dlouhé řadě dalších obdobných sporů. Soud tedy uzavřel, že bezostyšné tvrzení žalobce o odborném posuzování úvěruschopnosti žalované svědčí o jeho naprosté profesní neznalosti, co vlastně zjišťování, ověřování a posuzování spotřebitelů znamená. Žalobce ničím neprokázal, že jeho předchůdce splnil zákonné povinnosti vyplývající z § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má za důsledek absolutní neplatnost sporné smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

15. Sporná smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné poplatky ve výši 47.890 Kč, které představují cca 98 % z jistiny úvěru ve výši 49.000 Kč. V rozhodnou dobu činila průměrná úroková sazba bankovních domů 12,9 % ročně a žalobcem požadované poplatky ji překračují 7,6 x. Souhrnné poplatky a úroky předchůdce žalobce nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, předchůdce žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného zjevně lichevního poplatku by právní předchůdce žalobce žalované finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Žalobce zase tyto lichvářské poplatky soustavně vymáhá. Žalobci ani jeho předchůdci jako zjevně lichvářským a nepoctivým společnostem by nebylo možno tyto nároky přiznat ani podle § 6 odst. 2 ani podle § 8 o.z.

16. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobce žalované částku 49.000 Kč, že žalovaná žalobci vrátila pouze částku 8.100 Kč a že nevrácený nedoplatek jistiny úvěru činil částku 40.900 Kč. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představuje plnění bez platného závazku. [příjmení] 40.900 Kč, kterou žalovaná dosud dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaná povinna žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022).

17. Pokud jde o lhůtu přiměřenou k možnostem spotřebitele k zaplacení nedoplatku úvěrové jistiny (nebo zápůjčky), z ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, z rozhodnutí NS ČR č.j. 33 Cdo 3675/2021 i Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci č.j. 75 Co 287/2023-53 vyplývá, že v případech absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro řádné neprovádění úvěruschopnosti spotřebitele, není spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, nýbrž„ v době odpovídající jeho možnostem“, což je buď v soudem určené lhůtě nebo v soudem stanovených splátkách, v jakých je spotřebitel schopen jistinu úvěru splácet. Do rozhodnutí soudu se tudíž spotřebitel nemůže ocitnout s úhradou nesplacené jistiny úvěru v prodlení a poskytovateli spotřebitelského úvěru nebo zápůjčky nemůže vzniknout nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení. Poněvadž soud pro pasivitu žalované nezjistil důvody pro umožnění hradit dluh v přiměřených splátkách, určil žalované přiměřenou 3 denní lhůtu splatnosti analogicky podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

18. Ze všech uvedených důvodů uložil soud žalované podle § 87 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb. povinnost vrátit žalobci částku 40.900 Kč v soudem určené 3 denní lhůtě běžící od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku rozsudku).

19. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru a poněvadž se žalovaná dosud neocitla v prodlení, nepřiznal mu ani žádné zákonné úroky z prodlení (odstavec II. výroku rozsudku).

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná měla v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).