16 C 67/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalované zaplacení další částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky [částka] příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřel s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši [částka] za dohodnutý kapitalizovaný úrok ve výši [částka], který se žalovaná zavázala žalobci vrátit v celkové výši [částka] formou 60. týdenních splátek po [částka] (tj. [částka] měsíčně). Žalovaná úvěr ve výši [částka] vyčerpala, avšak dohodnuté splátky nehradila řádně a včas a žalobci vrátila pouze částku [částka]. Žalobce proto zesplatnil úvěrový dluh ke dni [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení. Úvěruschopnost žalované zjistil žalobce z databází neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou dokladů zaškrtnutých v evidenční kartě žalované, dálkovou kontrolou OP a ŘČ, nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, z platební historie a vyhodnocením příslušné lokality žalované.

2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila, v řízení zůstala zcela pasivní, neplnila své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňovala ani nerozporovala a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto:

4. Pokud jde o tvrzený závazkový vztah mezi účastníky, tak z písemné smlouvy [číslo] ze dne [datum] uzavřené podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb. soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši [částka] za sjednanou částku [částka] (sestávající z úroku ve výši [částka], z poplatku za zpracování úvěru [částka] a z poplatku za hotovostní inkaso splátek [částka]), který se žalovaná zavázala žalobci splácet v celkové výši [částka] v 60. týdenních splátkách po [částka] ([částka] měsíčně), přičemž první splátka byla splatná dnem [datum] a další splátky každý další 7. den. Zápůjční úroková sazba činila 70,89% ročně a RPSN činila 212,77 % Smlouva byla podepsána zástupcem žalobce i žalovanou. Podle písemných Smluvních podmínek, kapitoly o následcích za porušení povinností klientem, bodu 1) se smluvní strany dohodly, že v případě prodlení klienta s jakoukoliv splátkou, vyzve žalobce klienta k úhradě dlužné splátky ve lhůtě 30 dnů, a pokud klient tuto lhůtu nesplní, je žalobce oprávněn požadovat uhrazené celého úvěrového dluhu včetně příslušenství a smluvních pokut v době splatnosti nejbližší splátky.

5. Z evidenční karty klienta ze dne [datum] soud dále zjistil, že žalovaná měla bydlet na adrese [adresa žalované], [ulice] [číslo] byla svobodná, měla středoškolské vzdělání, měla bydlet jako nájemník, byla zaměstnána jako prodavačka u firmy Pekárny [obec], měla mít čistý měsíční příjem ze mzdy ve výši [částka]. Žalovaná měla mít měsíční výdaje za bydlení ve výši [částka], na živobytí ve výši životního minima ve výši [částka] a částku [částka] vynakládala za telefon, internet pod. Uvedené údaje o příjmech a výdajích nebyly vůbec konkretizovány (označením pracovní smlouvy, za jaké konkrétní období byl zjišťován příjem žalované ze mzdy, s kým měla uzavřenou smlouvu o nájmu a jaká činila čistá výše nájemného a výše ostatních nákladů souvisejících s bydlením). Chybělo také vysvětlení, proč má žalovaná místo trvalého pobytu na adrese ohlašovny Magistrátu města Přerova zatímco měla bydlet na jiné adrese [ulice a číslo] [obec]. Evidenční karta klienta nebyla ani podložena pracovní smlouvou, mzdovými listy natož nájemní smlouvou. Evidenční karta byla podepsána zástupcem žalobce a žalovanou.

6. Podle dalšího formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který podepsala žalovaná dne [datum], měl poskytovaný úvěr parametry shodné s výše uvedenou smlouvou o úvěru. Podle nedatované úvěrové historie žalovaná na úvěr zaplatila 4 splátky po [částka], celkem částku [částka]. Předžalobní upomínkou ze dne [datum] žalobce vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky ve stanoveném termínu.

7. Na projednávanou věc soud aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni tvrzenému uzavření smlouvy [datum].

8. Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda právní předchůdce žalobce při poskytování úvěru žalovanému splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

10. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ve stručnosti jde o povinnosti věřitele: a) zjistit od spotřebitele údaje o jeho úplných, skutečných i o předpokládaných příjmech po celou dobu splácení úvěru, dále údaje o reálných výdajích na živobytí, na bydlení a na úhradu jiných závazků; b) ověřit pravdivost spotřebitelem uvedených údajů z podkladů, které mu spotřebitel musí na vyžádání doložit u příjmů (např. pracovní smlouvu, mzdové listy, u OSVČ výpisy z účtů, rozhodnutí úřadu o přiznání dávky, smlouvu o provedení práce) a u výdajů (např. smlouvu o nájmu, o podnájmu, rozhodnutí o hrazení výživného, jiné závazky z dalších dluhů). Pravdivost údajů o nákladech na živobytí (na jídlo, ošacení, hygienu, sport, koníčky) je věřitel povinen ověřit a porovnat s údaji z veřejně dostupných informací o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. i podle databáze Českého statistického úřadu o průměrných výdajích obyvatelstva (rozsudek NS ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud budou údaje spotřebitele neúplné nebo nevěrohodné nebo se budou vymykat obvyklým cenovým hladinám v místě i v čase, je věřitel povinen vyžádat si od spotřebitele další podklady (např. § 84 zákona č. 257/2016 Sb.), a pokud je spotřebitel nedoloží, nemůže věřitel požadovaný úvěr spotřebiteli poskytnout, neboť chybějící, nevěrohodné případně nepravdivé údaje brání řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Spotřebitelem předložené podklady si věřitel buď oskenuje, nebo konkrétně a nezaměnitelně zaznačí do svých podkladů (např. do zákaznické karty spotřebitele), aby bylo možno s odstupem času ověřit, z jakých konkrétních podkladů prováděl věřitel zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele; c) s odbornou péčí profesionála v oboru finančnictví a úvěrování, ke které se veřejně i při styku s žalovanou stranou přihlásil podle § 5 o. z. a dal tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho činností spojena (a nikoliv s laickou péčí) posoudí spotřebitelem uvedené a podložené údaje, zda spotřebiteli zbude dostatek finančních prostředků na to, aby bez zjevných problémů a omezení mohl splácet spotřebitelský úvěr po celou dohodnutou dobu, a na základě provedeného odborného posouzení požadovaný úvěr spotřebiteli poskytne pouze tehdy, pokud objektivně nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr řádně splácet. Je nesprávný názor, že úvěruschopnost spotřebitele (tj. příjmy i výdaje) se zjišťuje a posuzuje pouze ke dni sjednávání smlouvy o úvěru. Pokud z podložených údajů vyplyne, že spotřebiteli v krátké době po případném uzavření smlouvy bude ukončena pracovní smlouva a tudíž přijde o příjmy, případně podle již pravomocného rozhodnutí soudu lze očekávat zvýšení výdajů například na výživné na děti, pak profesionální přístup odborníka v úvěrování předpokládá předvídavost i zvídavost věřitele, z jakých prostředků bude spotřebitel splátky úvěru splácet po celou dobu, která obvykle trvá i několik let. To předpokládá i rozum průměrného člověka a schopnost jej užívat s běžnou péčí a opatrností (§ 4 odst. 1 o. z.). V takovém případě je povinností věřitele vyžádat si od spotřebitele další údaje, případě podklady, o předpokládaných příjmech do budoucna. Pokud tuto běžnou (nikoliv odbornou) péči věřitel nevyvine, může i s běžnou péčí předpokládat, že bez dostatečných příjmů nebude věřitel v krátké době schopen splátky řádně splácet a že dojde na vymáhání dluhu u soudu. Nejde samozřejmě o situace, kdy spotřebitel zcela náhle a nepředvídatelně, např. z důvodu úrazu apod., ztratí předpokládaný dlouhodobý příjem. V takovém případě půjde o nepředvídatelné, tudíž přípustné riziko. Jestliže věřitel řádně nezjišťoval a s odbornou péčí neposuzoval úvěruschopnost spotřebitele, případně objektivně měl mít pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet (např. příjmy byly nedostatečné nebo příjmy a výdaje spotřebitele byly na hraně), a přesto spotřebiteli požadovaný úvěr za účelem dosažení zisku poskytl, je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. absolutně neplatná (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek NSS ČR sp zn. 1 As 30/2015-39 publikovaný pod [číslo] Sb. ze dne [datum], nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne [datum]).

11. Žalobce v žalobě tvrdil, že jeho právní předchůdce posuzoval schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s 84 až 86 zákona č. 257/2016 Sb. K prokázání této skutečnosti označil a předložil pouze kartu zákazníka ze dne [datum], z níž však dostatečné zkoumání úvěruschopnosti nevyplývá. V kartě je jako adresa výběru uvedena [ulice a číslo] v [obec], trvalý pobyt žalované je ale od [datum] na ohlašovně Městského úřadu v Přerově Pracovní smlouva s Pekárnami [obec] nebyla konkretizována ani datem uzavření ani délkou jejího trvání. Žalovaná měla mít sice příjem ze mzdy ve výši [částka] měsíčně, chyběly však elementární údaje o tom, za jaké konkrétní období byla tato výše příjmu uváděna a ověřována. Pro absenci jakýchkoliv konkrétních údajů o nájemní smlouvě nelze ni zjistit, s kým ji žalovaná uzavřela, na jaké období ani jaká činila konkrétní výše čistého nájemného a výše nákladů souvisejících s užíváním bytu, tj. za plyn, vodu, elektřinu, odpadky apod. Náklady na živobytí sice odpovídají výši zákonného minima, ostatní náklady na ošacení, hygienu, na telefon, internet, na dojíždění do zaměstnání, na koníčky apod. v uváděné výši [částka] měsíčně se jeví jako nepřiměřeně nízké. Údaje uvedené v kartě jsou nekonkrétní, neověřitelné a nepodložené, tudíž nevěrohodné. Soud tedy uzavírá, že žalobce v řízení ničím neprokázal, že by při poskytování úvěru zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované s řádnou, natož s odbornou péčí. Nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle § 588 o. z. za následek absolutní neplatnost smlouvy. Na základě neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněný nárok přiznat.

12. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že smlouva je také neplatná pro nepřiměřeně vysoké souhrnné úroky i poplatky, které představují 81. 8 % jistiny úvěru. Tyto souhrnné úroky i poplatky nemají jakékoliv ekonomické odůvodnění a jejich výše je stanovena procentuálně pouze z výše poskytovaného úvěru. Nepřiměřeně vysoké úroky i poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o. z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez tohoto souhrnného poplatku by právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o. z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

13. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platných závazků, které si musí smluvní strany podle § 2991 odst. 1 a 2 a násl. o. z. vzájemně vrátit.

14. Soud provedl zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Při rozhodování o rozsahu vzájemného plnění obou účastníků soud totiž vyšel ze základních principů, na nichž stojí občanský zákoník, a to z § 2 odst. 1 o. z. podle něhož musí být každé ustanovení o. z. vykládáno jenom ve shodě s LZPS, s ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, z § 6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal, ze zásad na ochranu spotřebitelů, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 LZPS a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]) a přihlédl k principu, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III. ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál větší ochraně spotřebitelů před nepoctivými a nekalými praktikami nebankovních subjektů.

15. S ohledem na to, že absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil žalobce tím, že nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti a jeho jednání bylo také v rozporu s dobrými mravy, nesmí podle § 6 odst. 2 o. z. těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a to ani v podobě případně neuskutečněného zaúčtování plnění dlužníkem podle § 2993 o. z. Právě na nečinnost a apatii dlužníků při obraně svých práv, vyvěrající často z finanční bezvýchodnosti a právní i finanční negramotnosti nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů spoléhají. Pokud by soud ignoroval výše uvedené principy na ochranu spotřebitelů a lpěl by na bezduché mechanické aplikaci ustanovení § 2993 o. z. (tj. na provádění započítávání pouze na návrh spotřebitele), věřiteli by se fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl právo podle § 2991 o. z. a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, které by měl zase spotřebiteli vrátit. Soud by tak napomáhal žalobci těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, a docházelo by ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem, což je v příkrém rozporu s § 2 odst. 1 o. z., s § 6 odst. 2 o. z. a se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy na ochranu spotřebitele a smysl ustanovení § 2991 a § 2993 o. z., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto absurdním situacím nemohlo docházet.

16. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru ze dne [datum] částku [částka] a že žalovaná žalobci podle neplatné smlouvy vrátila ve splátkách částku [částka], zůstává tedy nedoplatek [částka]. Žalovaná tedy má povinnost žalobci vrátit částku [částka].

17. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku podle § 2991 odst. 1 a 2 a násl. o. z. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zbývající dlužnou částku [částka], k jejímuž zaplacení jí soud ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. s ohledem na znění důvodové zprávy k tomuto ustanovení určil přiměřenou dobu k uhrazení v délce 3 dnů. Podle citovaného ustanovení se žalovaná dosud nemohla dostat do prodlení s touto částkou, proto žalobci nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

18. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu ve výroku II. tohoto rozsudku jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úrok, poplatek za administrativní činnost, poplatek za hotovostní inkaso splátek i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení měla žalovaná větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III. rozsudku).