16 C 92/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 781 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém dalším zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalované zaplatit další částku 7 499 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 039,42 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 182,53 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 977,71 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % a úrok 25,26 % ročně z částky 18 977,71 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 19.280 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy ze dne [datum] poskytl žalované úvěr ve výši 15.000 Kč, který se žalovaná zavázala žalobci vrátit spolu s roční úrokovou sazbou 49,10% bez uvedení konkrétního RPSN v dohodnutých splátkách. Žalovaná ale sjednané splátky řádně a včas nehradila a žalobci vrátila dne [datum] částku 1.619 Kč a dne [datum] částku 1.600 Kč, celkem částku 3.219 Kč. Žalobce se nyní po žalované domáhá přiznání nedoplatku jistiny úvěru ve výši 13.750 Kč, úroků ve výši 2.940 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1.090 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.500 Kč včetně příslušenství. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku dosud žalobci nezaplatila.

2. Žalovaná v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu namítla, že žalovaný v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona [číslo] nezjišťoval ani neověřoval její úvěruschopnost a do sporné úvěrové smlouvy vložil nepřiměřeně vysoký úrok ve výši 49,10 % ročně. Z obou důvodů považuje žalovaná úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou. Dále přiznala, že na úvěr dosud žalobci vrátila pouze částku 3.219 Kč a požádala, aby jí bylo umožněno splácet zbývající dlužnou jistinu ve výši 11.781 Kč ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně. Žalovaná se ale k nařízenému jednání soudu bez omluvy nedostavila ani netvrdila ani nedoložila své majetkové a sociální poměry. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z obsahu listiny označené jako: Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru str. 1 – 10, splátkový kalendář str. 11, úvěrová smlouva str. 12 – 13, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru str. 14 až 19 ve znění Sazebníku považuje soud za prokázané, že na základě žádosti žalované byla mezi účastníky uzavřena dne [datum] úvěrová smlouva v písemné formě, podle které se žalobce zavázal poskytnout žalované bezhotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč a oproti tomu se zase žalovaná zavázala vrátit žalobci poskytnutý úvěr v celkové výši 20.640 Kč v 24 měsíčních splátkách, které měly být podle splátkového kalendáře na str. 11 hrazeny takto: 1. splátka dne [datum] ve výši 1.319 Kč, 2. – 8. splátka ode dne [datum] do [datum] ve výši 1.360 Kč a 9. – 24. splátka od [datum] do [datum] po 625 Kč měsíčně. Splátky byly splatné vždy k 22. dni každého měsíce a roční úroková sazba měla činit 49,10 % ročně a RPSN nebylo konkrétně uvedeno. Ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny práva a povinnosti smluvních stran. Z výše označeného svazku listin byla podepsána pouze strana 19 formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a to vlastoručním podpisem zástupce žalobce a elektronickým podpisem žalované. Soud považuje za prokázané, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy výše uvedeného obsahu dne [datum].

5. Pokud jde o vzájemné plnění, tak z interního dokladu žalobce opis výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobce převedl dne [datum] na účet žalované částku 15.000 Kč. Z vyjádření žalobce v žalobě a z výpisu čerpání a splátek považuje soud za prokázané, že žalovaná vrátila žalobci dne [datum] částku 1.619 Kč a dne [datum] částku 1.600 Kč, celkem částku 3.219 Kč.

6. Pokud jde o provádění úvěruschopnosti žalované žalobcem, z interního podkladu žalobce – Registry – je zřejmé, že žalobce ověřoval závazky žalované v registrech ISIR, NRKI, [příjmení], CRIBIS, ISIR. Podle„ výpočtu [příjmení]“ žalovaná měla mít údajně čistý příjem ve výši 25.000 Kč bez uvedení plátce této částky. Takto zaokrouhlený a nedoložený příjem je přitom zjevně nevěrohodný. Vyjma žalované nebyli žádní další členové domácnosti, buď dospělý nebo dítě, konkrétně označeni. Příjem ostatních členů domácnosti ve výši 3.000 Kč není rovněž vůbec konkretizován. Údajný příjem žalované ve výši 25.000 Kč měsíčně není věrohodný ani ničím doložen. Výdaje žalované na splácení předchozích závazků jiným společnostem měly být měsíčně ve výši 3.904,78 Kč a žalovaná měla také hradit splátky žalobci [příjmení] ve výši 950 Kč, t.j. celkem 4.854,78 Kč a se splácením sporného úvěru měla žalovaná hradit navíc částku 1.360 Kč, tj. celkem částku 6.214 Kč. Z žádných podkladů konkrétně nevyplývá, zda žalovaná hradila předchozí závazky řádně a včas. Skutečnost, že žalovaná měla na bydlení hradit měsíčně částku 9.816,80 Kč není věrohodná ani není ničím podložena. Není totiž zřejmé, zda jde o čisté nájemné nebo zda jsou v této částce zahrnuty i výdaje na plyn, elektřinu, vodné stočné, odpady apod. Interní neurčitý a ničím nedoložený„ výpočet [příjmení]“ neobsahuje konkrétní reálné příjmy žalované ani konkrétní reálné výdaje žalované na živobytí, bydlení, ošacení, hygienu apod. Z přehledu je pouze zřejmé, že žalovaná měla předchozí závazky, které spolu se sporným úvěrem měla splácet ve výši 6.214 Kč měsíčně. Bez reálně zjištěných příjmů a výdajů žalované nemohl žalobce objektivně zjistit ani ověřit úvěruschopnost žalované. Pokud před uzavřením sporné úvěrové smlouvy žalovaná poskytovateli úvěru konkrétně neuvedla ani nedoložila žádné své reálné výdaje na živobytí, hygienu, ošacení ani na bydlení, bylo povinností žalobce jakožto údajného profesionála v oboru úvěrování, okamžitě po žalované vyžadovat konkretizaci výdajů a jejich doložení. Pokud tak žalobce neučinil, buď zjevně rezignoval na své zákonné povinnosti, což jde ale k tíži jeho samotného, nebo žalobci bylo zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv.

7. Dopisy ze dne [datum] a [datum] žalobce vyzval žalovanou k úhradě úvěrového dluhu. Předžalobní upomínkou výzvou ze dne [datum] vyzval žalobce žalovanou k úhradě úvěrového dluhu ve lhůtě do 30 dnů od sepsání výzvy, tj. do [datum]. Podle předloženého poštovního podacího archu byla předžalobní výzva podána k přepravě dne [datum].

8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v dubnu 2022 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 4,8 % do 22,4 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 13,6 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 21,9 %, Equa bank ve výši 13,79 % a [obec] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 19,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 17,29 %.

9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům.

10. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

12. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

13. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce nezjišťoval ani neověřoval úvěruschopnost žalované řádně, a už vůbec ne s odbornou péčí. Žalobce totiž dostatečně nezjišťoval ani neověřoval reálné příjmy žalované v době předcházející uzavření úvěrové smlouvy. Žalobce ničím nedoložil, že žalovaná měla v rozhodnou dobu reálný příjem 25.000 Kč měsíčně, zdroj těchto údajných příjmů ani že bydlela ve společné domácnosti s jinými osobami. Žalobce ale také vůbec nezkoumal ani neověřoval reálné výdaje žalované na živobytí, bydlení, na odběr elektrické energie a plynu, vodného a stočného, za léky, za používání mobilu a internetu, koníčky, dopravu apod. Přitom podle ustálené soudní judikatury bez zjištění těchto elementárních údajů a bez ověření jejich pravdivosti nemohl žalobce vůbec posoudit úvěruschopnost žalované. Soud tedy uzavírá, že provádění úvěruschopnosti žalované bylo ryze formální a zřetelně nedbalé a že žalobce úvěruschopnost žalované ve smyslu § 84 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně, natož s odbornou péčí, nezkoumal, nezjišťoval ani neověřoval. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

14. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o.z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání v úvěrové smlouvě o pevné zápůjční úrokové sazbě ve výši 49,10 % ročně na celou dobu splácení úvěru není zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a násl. o.z. 15 Podle dřívější judikatury k předchozímu občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., kterou lze použít i na projednávanou věc, je nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudky NS ČR ze dne [datum] sp. zn. [číslo] a ze dne 27.2.2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Obdobně u úroků z prodlení lze jako ujednání rozporné s dobrými mravy posoudit takové ujednání o výši úroku z prodlení, jež se výrazně odchyluje od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jež by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter (viz rozsudek NS ČR ze dne [datum]).

16. V řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období u obdobných úvěrů a v dané lokalitě byla průměrná úroková sazba shora označených bankovních ústavů ve výši 17,29 % ročně. Sjednaná pevná úroková sazba žalobce ve výši 49,10 % ročně byla cca 2,86 x vyšší než průměrná úroková sazba. Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany spotřebitele. Uvedený nepoměr nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. Neexistují tudíž objektivní důvody, proč by měly být takovému věřiteli přiznávány násobky běžných úrokových sazeb bankovních poskytovatelů úvěrů. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné.

17. Přestože je ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního textu smlouvy o úvěru, úroky představují jedinou úplatu žalovaného žalobci za poskytnutý úvěr. Sjednaná výše úroků ale několikanásobně převyšuje úroky bank a lze předpokládat, že bez této nepřiměřené výše úroků by žalobce úvěrovou smlouvu s žalovanou vůbec neuzavřel. Z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků je smlouva o úvěru také neplatná jako celek podle § 576 o.z.

18. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalované částku 15.000 Kč a že žalovaná vrátila žalobci částku 3.219 Kč. Žalovaná dosud žalobci nevrátila zbývající částku 11.781 Kč. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku. [příjmení] 11.781 Kč, kterou žalovaná dluží žalobci, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaná povinna žalobci vrátit podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o.z., viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022).

19. S ohledem na vše uvedené uložil soud žalované povinnost vrátit žalobci částku 11.781 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. od [datum] do zaplacení (odstavec I. výroku rozsudku). Z důvodu nepochopitelné pasivity žalované soud nezjistil zákonné podmínky pro umožnění splácení dlužné částky s příslušenstvím ve splátkách.

20. Žalobce v řízení prokázal, že předžalobní upomínku ze dne [datum] obsahující výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 30 dnů od sepsání předal k poštovní přepravě dne [datum]. Žalovaná úvěrový dluh do dne [datum] nezaplatila a od [datum] se ocitla s jeho úhradou v prodlení a žalobci tak vznikl nárok na přiznání zákonných úroků z prodlení.

21. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či náklady na uplatnění pohledávky) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (odstavec II. výroku rozsudku).

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení procesně úspěšný v rozsahu 12.914 Kč a procesně neúspěšný v rozsahu 21.670 Kč. Žalovaná měla v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu jí náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (odstavec III. výroku rozsudku).