19 C 135/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Malou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky částka, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do datum a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem podaným u soudu dne datum ve znění doplnění (dále také jen„ žaloba“) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s příslušenstvím. Návrh byl odůvodněn zejména tím, že žalobkyně, jakožto věřitelka, uzavřela dne datum s žalovaným, jakožto dlužníkem,„ smlouvu o půjčce“ (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému v den podpisu smlouvy hotovostní finanční prostředky ve výši částka. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky se sjednaným souhrnným poplatkem za zpracování a doručení úvěru a za hotovostní inkaso splátek ve výši částka vrátit v pravidelných týdenních splátkách ve výši částka, přičemž splatnost první splátky byla sjednána na datum. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno, že se celý zbývající dluh včetně příslušenství stává splatným v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný svůj smluvní závazek neměl splnit řádně a včas, proto splatnost závazku nastala dne datum. Dle žalobkyně tedy žalovaný nadále z předmětné smlouvy dluží částka, což představuje v částce částka neuhrazenou jistinu zápůjčky a v částce částka neuhrazený souhrnný poplatek. Dále žalobkyně z titulu smlouvy požadovala po žalovaném zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k dobrovolnému plnění. Před poskytnutím zápůjčky byla schopnost žalovaného splácet závazky ze smlouvy posouzena žalobkyní, a to na základě údajů uvedených žalovaným o svých finančních poměrech v rámci Čestného prohlášení klienta o výši závazků. Dále pak žalobkyně provedla kontrolu k osobě žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, v dálkovém systému společnosti právnická osoba (jde-li o rodné číslo žalovaného), v insolvenčním rejstříku. Taktéž žalobkyně provedla telefonickou kontrolu zaměstnání žalovaného, kontrolu platební historie žalovaného u žalobkyně a dokladů žalovaným předložených (jak byly zaškrtnuty v kartě klienta). Konečně žalobkyně vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného v souvislosti s lokalitou žalovaného (jak žalobkyně uvádí, učinila tak„ na základě sofistikovaných vědomostí z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti“).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a do vydání rozsudku zůstal zcela procesně pasivní. Soud věc projednal a rozhodl při jednání dne datum v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně svou neúčast u jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný je občanem Slovenské republiky. Zároveň bylo zjištěno, že žalovaný dlouhodobě pobývá v české republice, kde má dle informačního systému základních registrů evidovanou i adresu trvalého pobytu. Proto soud zkoumal, zda je dána jeho mezinárodní příslušnost k rozhodování věci, a hmotné právo které země je právem rozhodným. S ohledem na skutečnost, že předmětem sporu je finanční závazek plynoucí ze smlouvy o zápůjčce, který vznikl na základě smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (jakožto spotřebitelem), soud dospěl k závěru, že dle čl. 18 odst. 2 ve spojení s čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) ze dne datum, číslo o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je založena jeho mezinárodní příslušnost, neboť žalovaný má v České republice bydliště. Jelikož se v daném případě jedná o spotřebitelskou smlouvu (a zároveň v České republice má žalovaný bydliště a žalobkyně zde provozovala svoji podnikatelskou činnost), je dle čl. 6 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a rady (příjmení) ze dne datum, číslo o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), rozhodováno podle hmotného práva České republiky.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný dne datum uzavřel žalobkyní smlouvu o peněžité zápůjčce číslo (shodně s výše uvedeným dále také jen„ smlouva“). Na základě smlouvy žalobkyně předala žalovanému v hotovosti částku částka, a to nejpozději v den podpisu (uzavření) smlouvy. Žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku společně se sjednaným poplatkem v souhrnné výši částka (tvořeným v části částka úrokem, v části částka poplatkem za administrativní činnost a v části částka poplatkem za hotovostní inkaso splátek) vrátit v hotovosti prostřednictvím 59 pravidelných týdenních splátek, jejichž výše činí částka. Splatnost první splátky byla přímo ve smlouvě sjednána na datum, splatnost poslední splátky tedy měla dle smluvních ujednání nastat dne datum. Dle platební historie žalovaný uhradil na základě smlouvy žalobkyni částku částka. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nároků uplatněným v tomto řízení výzvou ze dne datum, odeslanou téhož dne na adresu žalovaného, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy.

5. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný zaplatil na základě smlouvy více než částka. Taktéž nebyla tvrzena ani prokázána jiná skutečnost, na jejímž základě by peněžitý závazek žalovaného zanikl ve vyšším rozsahu, než bylo zjištěno. Z provedeného dokazování soud dále nevzal za prokázané, že by žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému jakkoli posuzovala schopnost žalovaného dostát platebním povinnostem plynoucím ze smlouvy. V této souvislosti soud uvádí, že žalobkyně nedoložila soudu ani Čestné prohlášení klienta o výši závazků ani kartu klienta (na které odkazovala ve svém doplňujícím podání).

6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

9. Podle § 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 1. 2014, se pro účely tohoto zákona rozumí dle písm. a) citovaného ustanovení spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání; a dle písm. b) věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § číslo odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Soud předně zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně je pro toto soudní řízení dána, neboť žalobkyně se dle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala právní nástupkyní původní věřitelky.

18. Smlouva uzavřená žalobkyní a žalovaným je smlouvou o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., zároveň je dle své povahy smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ. Proto se soud zabýval otázkou, zdali smlouva byla uzavřena platně z hlediska spotřebitelského práva. Dle shora citovaného § 9 odst. 1 ZoSÚ tížila žalobkyni povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet zápůjčku ve výši částka Touto povinností je třeba rozumět takovou činnost žalobkyně, jejímž výstupem je zjištění, zda v tomto konkrétním případě žalovaný v postavení spotřebitele bude schopen dostát svým smluvním finančním závazkům. Odbornou péčí lze pak v souladu s § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona číslo Sb., chápat jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Na podkladě uvedeného je třeba posuzování schopnosti žalovaného splácet dohodnuté splátky zápůjčky (obecně spotřebitelského úvěru) provádět nejen v rovině příjmů a výdajů samotného žalovaného, ale také v širších souvislostech ve vztahu k osobním a celkovým majetkovým poměrům žalovaného, tedy včetně údajů týkajících se osob spolužijících s žalovaným v jedné domácnosti. Jak bylo opakovaně dovozeno také judikaturou vyšších soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), věřitel dostojí své povinnosti tím, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr vyjde z objektivně doložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů spotřebitele. Pouhá prohlášení spotřebitele (bez jakéhokoli relevantního podkladku) o jeho poměrech mohou být shledána dostatečnými pouze pro odmítnutí poskytnutí spotřebitelského úvěru, nikoli pro jeho vyhovění žádosti o úvěr. Odborná péče věřitele tak v sobě zahrnuje povinnost objektivně ověřit údaje uvedené spotřebitelem, přičemž pouhá absence negativních údajů o spotřebiteli v databázích dlužníků není sama o sobě dostatečně relevantní informací, na jejímž podkladě lze spotřebitelský úvěr poskytnout (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

19. V rozhodované věci žalobkyně sice tvrdila proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu k závazkům plynoucím pro něj ze smlouvy, žádné z těchto jejich tvrzení však nebylo z předložených listin prokázáno. Ani nad rámec žalobkyní vznesených tvrzení nebylo o úvěruschopnosti žalovaného a jejím zkoumání žalobkyní z provedeného dokazování ničeho zjištěno. Soud tedy uzavírá, že smlouva o zápůjčce číslo nebyla dle § 9 odst. 1 ZoSÚ uzavřena platně, neboť žalobkyně neunesla břemeno důkazní o tom, že před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného předmětnou zápůjčku za sjednaných podmínek splácet. Jde-li pak o samotnou úvěruschopnost žalovaného a proces jejího prověřování, důkazní břemeno nese žalobkyně, jakožto věřitelka (shodně viz závěry rozsudku ESD ve věci CA Consumer Finance, zn. C číslo). Neúčastí u jednání (s tím, že soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobkyně) se pak žalobkyně vzdala možnosti být o neunášení břemena poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nad rámec uvedeného pak byla žalobkyně k navržení a předložení důkazů vyzvána usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 4. 2021, č. j. 19 C 135/2021-12. Neplatnost smlouvy je pak v souladu s citovaným § 9 ZoSÚ neplatností absolutní, která nastává přímo ze zákona, a tedy soud je povinen se takovouto neplatností zabývat z úřední povinnosti.

20. Absolutní neplatnost pak způsobuje neplatnost právního jednání od samého počátku, tedy na absolutně neplatné právní jednání je nazíráno, jakoby nikdy nevzniklo. S ohledem na uvedené pak účastníkům neplatného právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013), tedy žalobkyni nevznikl nárok na sjednané poplatky, sjednaný úrok a ani na úrok z prodlení odvozený ode dne smluvní splatnosti závazku k vrácení úvěrů, to vše obsažené ve smlouvě ze dne datum, číslo. Proto soud žalobu v tomto rozsahu zamítl (viz výrok II).

21. Plnění, která si smluvní strany mezi sebou poskytla právě na základě absolutně neplatného právního jednání, představují v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy finanční prostředky ve výši částka. Z provedeného dokazování jakož i z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný z titulu absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce doposud uhradil na čerpané finanční prostředky toliko částka. Proto soud shledal žalobu důvodnou co do částky částka, která na straně žalovaného představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z.

22. K tomuto soud doplňuje, že s ohledem na ustalující se judikaturu soudů vyšších stupňů se tímto rozhodnutím odchyluje (a také pro futuro bude odchylovat) od jím doposud zastávaného právního názoru (opřeného o dikci § 2993 o. z. a důvodovou zprávu k němu), podle kterého zásadně nelze bez námitky protiplnění jedné ze stran absolutně neplatné smlouvy vypořádat mezi stranami takovéto smlouvy vzájemné závazky téhož druhu vzniknuvší na základě vzájemného peněžitého plnění. Opačný (a soudem nově zastávaný výklad) dané ustanovení rovněž připouští s tím, že jde o toliko„ kvantifikaci“ bezdůvodného obohacení jedné ze stran (strany žalující). Nejde tedy o vypořádání bezdůvodného obohacení v pravém slova smyslu, a proto přicházející do úvahy na podkladě § 2993 o. z. u vzájemných plnění stran smluv s plněními nestejnorodého charakteru. V poměrech dané věci to pak znamená, že pokud bylo zjištěno peněžité plnění žalovaného ve výši částka dle smlouvy, jejíž neplatnost soud výše dovodil, bylo toto plnění vypořádáno oproti nárokům na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor věřitele (částka) z dané absolutně neplatné smlouvy.

23. Jelikož se žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. dostal s úhradou částky částka do prodlení, svědčí žalobkyni nárok na zaplacení (a žalovaného tak tíží odpovídající povinnost k úhradě) úroku z prodlení. Protože žalobkyně neprokázala, že by k úhradě této částky vyzvala žalovaného dříve, než doručením předžalobní výzvy ze dne datum, vznikl žalobkyni nárok na úrok z prodlení ve výši 10 % ročně (který však žalobkyně požadovala toliko ve výši 8,05 % ročně) z částky částka od datum do zaplacení, a to v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jde-li pak o datum splatnosti, soud z poštovního podacího archu zjistil, že předžalobní výzva bylo prostřednictvím poštovních služeb na adresu žalovaného odeslána v úterý datum. Jelikož nebylo o doručení zásilky obsahující výzvu k úhradě ničeho tvrzeno ani prokázáno, soud aplikoval domněnku dojití dle § 573 o. z. Zásilka obsahující výzvu k úhradě se tedy považuje za doručenou třetí pracovní den ode dne odeslání, tj. v pátek datum. Splatnost nároku pak nastala dle výzvy pátý den od doručení výzvy, tj. datum (dle § 607 o. z. při zohlednění skutečnosti, že poslední den lhůty připadl na státní svátek). Proto se žalovaný dostal do prodlení s úhradou částky částka ode dne datum. Co do zbytku uplatněného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

24. Na podkladě výše uvedeného soud tedy shrnuje, že shledal žalobu důvodnou v rozsahu částky částka s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení (výrok I), přičemž to vše je žalovaný dle § 160 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylé části konkretizované ve výroku II. soud žalobu zamítl.

25. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převážně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli náklady (od úspěchu žalovaného 87,59 % (vyjádřeného částkou částka) byl odečten jeho neúspěch 12,41 % (vyjádřený částkou částka) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015)). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.