19 C 18/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní Mgr. jméno příjmení , LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem v kapitalizované výši [částka], úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M.

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky [částka] s úrokem v kapitalizované výši [částka], s úrokem ve výši 20,88 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Dle žalobních tvrzení jistina uplatněné pohledávky představuje v části [částka] žalovaným neuhrazený revolvingový úvěr poskytnutý mu žalobkyní (a žalovaným čerpaný ve výši [částka]); v části [částka] žalovaným neuhrazené poplatky za pojištění (konkrétně poplatek ve výši [částka] splatný [datum], poplatek ve výši [částka] splatný [datum], ve výši [částka] splatný [datum] a ve výši [částka] splatný [datum]); v části [částka] žalovaným neuhrazené náklady na vymáhání, které žalobkyně v této souvislosti účelně vynaložila, a v části [částka] žalovaným neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 2 x [částka] za opakované prodlení s úhradou splátky, to vše dle smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne [datum], [číslo]. Úrok v kapitalizované výši [částka] představuje součet nezaplacených úroků (k jejichž úhradě byl žalovaný povinován v rámci pravidelných splátek jdoucích do zesplatnění úvěru, k čemuž z důvodu prodlení na straně žalovaného došlo [datum]) a úroku sjednaného ve výši 20,88 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]. Úrok z prodlení v kapitalizované výši [částka] pak odpovídá součtu úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně od [datum] (tj. od 15. dne od zesplatnění úvěru - a to dle písemného prohlášení úvěru za splatný, v němž byla lhůta k úhradě veškerých ze smlouvy plynoucích nároků stanovena do 14 dnů od zesplatnění) do [datum] (tj. úrok z prodlení v uvedené sazbě za vymezené období z jistiny, smluvních pokut, nákladů na vymáhání a poplatků). Dle žalobních tvrzení žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému zkoumala schopnost žalovaného úvěr dle sjednaných podmínek splácet.

2. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] na adrese trvalého pobytu a dne [datum] na adrese faktického pobytu (přičemž jiné adresy žalovaného pro doručování nebyly soudem zjištěny) doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Společně s předvoláním byla žalovanému doručena také žaloba. Na adrese trvalého pobytu doručovatel České pošty, s. p., učinil pokus o doručení předmětné zásilky přímo žalovanému dne [datum], žalovaný však nebyl zastižen a proto téhož dne byla v místě trvalého pobytu žalovaného zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a zároveň byla zásilka uložena na příslušné pobočce České pošty, s. p. Žalovaný na výzvu nereagoval a zásilku si nevyzvedl. Proto se zásilka obsahující mj. předvolání k jednání považuje dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručenou dne [datum], tj. 10. dnem od [datum], kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí. Na adrese faktického pobytu doručovatel České pošty, s. p., učinil pokus o doručení předmětné zásilky přímo žalovanému dne [datum], žalovaný však nebyl zastižen a proto téhož dne byla v místě faktického pobytu žalovaného zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a zároveň byla zásilka uložena na příslušné pobočce České pošty, s. p. Žalovaný na výzvu nereagoval a zásilku si nevyzvedl. Proto se zásilka obsahující mj. předvolání k jednání považuje dle § 49 odst. 4 o. s. ř. za doručenou dne [datum], tj. 10. dnem od [datum], kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil, proto soud jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal procesně pasivní. Žalobkyně (zastoupená zástupcem z řad advokátů) navrhla u prvního jednání ve věci vydání rozsudku pro zmeškání.

3. Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

4. Podle § 153b odst. 3 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

5. Jelikož jednání ve věci bylo soudem nařízeno na den [datum] a žalovanému byla zásilka obsahující žalobu a předvolání k jednání s poučením o následcích nedostavení se k jednání doručena ve smyslu § 49 odst. 4 o. s. ř. do vlastních rukou dne [datum] na adresu trvalého pobytu a dne [datum] na adresu faktického pobytu zjištěnou soudem, byl žalovaný v souladu s § 115 odst. 2 a § 153b odst. 1 o. s. ř. řádně a včas k jednání předvolán, tj. více než deset dnů před konáním prvního jednání ve věci. Žalobkyně, přítomná u soudního jednání v zastoupení, pak výslovně navrhla, nechť soud ve věci rozhodne rozsudkem pro zmeškání.

6. Soud dále dospěl k závěru, že se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z. ř. s.”)), b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a § 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Při rozhodování je pak soud povinen zkoumat, zdali smír (a analogicky v tomto případě žalobní žádání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání) není v rozporu s právními předpisy. V daném případě soud uzavřel, že žalobní žádání se nepříčí kogentním ustanovením zákona ani je neobchází (shodně in [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6), ale naopak z dále uvedených ustanovení právního řádu vyplývá. Konečně vydáním tohoto rozsudku pro zmeškání nedochází ani ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.

7. Žalobou uplatněný nárok na úhradu nesplaceného revolvingového úvěru ve výši [částka] má oporu v § 2395 až § 2399 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nárok na úrok ve výši 20,88 % ročně z čerpané jistiny revolvingového úvěru pak koresponduje s ustanovením § 2395 o. z. Jde-li o žalobou požadované smluvní pokuty v souhrnné výši [částka] plynoucí ze smlouvy, tyto byly smluvními stranami sjednány v souladu s § 2048 až § 2050 o. z. Konečně povinnost žalovaného k úhradě nákladů vynaložených žalobkyní na vymáhání ve výši [částka] a poplatků za pojištění ve výši [částka] plynoucích ze smlouvy byly sjednány v souladu s § [číslo] odst. 2 a § 1789 o. z. Jelikož se žalovaný dle žalobních tvrzení, která jsou v návaznosti na § 153b odst. 1 o. s. ř. považována za nesporná, dostal do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení (a žalovanému tak vznikla odpovídající povinnost k úhradě) úroku z prodlení v sazbě 10 % ročně z dlužné jistiny poskytnutého revolvingového úvěru, z nákladů na vymáhání, z poplatků a ze smluvních pokut, a to v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

8. Dle žalobních tvrzení, která jsou v návaznosti na § 153b odst. 1 o. s. ř. považována za nesporná, pak soud zhodnotil uplatněné nároky (resp. smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne [datum], [číslo]) jako souladné také s ustanovením § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 4. 1. 2019. K tomuto soud doplňuje, že otázka zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní a posouzení, zda by tento proces mohl vést soud k úvaze o absolutní neplatnosti smlouvy (§ 588 o. z. ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady ze dne [datum], č. 2008 [číslo], účinnou od 21. 6. 2008, v ČR transponovanou [datum]), není odvislá jen od vlastní ne/existence aktivního jednání původní věřitelky, ale případnou neplatnost smlouvy musí odůvodňovat i další okolnosti (včetně komplexních poměrů na straně žalovaného), které ale z obsahu spisy neplynou. Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 71/2009, konstatoval, že ve sporném řízení, kde platí zásada dispoziční a projednací, musí účastník uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný má rovněž povinnost (§ 101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti, jež mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízeni, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Soud přitom není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Naproti tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu, aby provedl i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. slova„ v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“ v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). To platí bez ohledu na to, zda má být touto novou skutečností okolnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního jednání. Soud sice k absolutní neplatnosti jednání přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené závěry jsou pak přiléhavé i na projednávanou věc, neboť soud při rozhodnutí a vydání rozsudku pro zmeškání vycházel toliko z tvrzení obsažených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, aniž by prováděl dokazování. Ani z těchto samotných tvrzení ovšem nevyplynuly žádné další okolnosti svědčící pro závěr, že by bylo prolomeno ustanovení § 99 o. s. ř. a nemohl tak být vydán rozsudek pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. (naopak považuje-li soud za nesporná tvrzení žalobkyně, pak má za nespornou také skutečnost, že žalobkyně před poskytnutím revolvingového úvěru řádně posoudila schopnost žalovaného revolvingový úvěr za sjednaných podmínek splácet).

9. V intencích shora citovaných ustanovení byly tedy splněny veškeré zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, a tak soud podle § 153b odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobě zcela vyhověl právě rozsudkem pro zmeškání (výrok I). Soud přitom vycházel z tvrzení obsažených v žalobě, která považoval v souladu s § 153b odst. 1 o. s. ř. za mezi účastníky nesporná.

10. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatky ve výši [částka]; odměny advokáta dle § 137 odst. 2 a § 151 odst. 2 o. s. ř. za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“); výzva k plnění a návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu; účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu) v sazbě [částka] za jeden úkon dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu (tj. v souhrnu za odměnu advokáta [částka]); náhrady hotových výdajů za výše uvedené čtyři úkony právní služby v sazbě [částka] za jeden úkon dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (tj. v souhrnu za náhradu hotových výdajů [částka]). Dále náklady řízení tvoří náhrada zástupce žalobkyně za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 advokátního tarifu ve výši [částka] – tj. 2 cesty (cesta z [obec] k soudnímu jednání a cesta zpět) x 2 započaté půlhodiny (odpovídající jedné cestě uskutečněné osobním automobilem v trvání 53 minut) x [částka] (mimosmluvní náhrada za ztrátu promeškaného času za každou i jen započatou půlhodinu dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu); a náhrada cestovních výdajů zástupce žalobkyně tvořená: základní náhradou za použití silničního motorového vozidla dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 189 odst. 1 a § 157 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve výši [částka] – tj. 172 km (při jedné cestě z [obec] do [obec] v délce 86 km) x [částka] (sazba základní náhrady za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb.); a náhradou za pohonné hmoty dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 189 odst. 1 a § 158 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve výši [částka] odpovídající celkově ujetým 172 km vozidlem s průměrnou spotřebou 3,4 litry motorové nafty na 100 km při ceně [částka] za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb. Náhrada zástupce žalobkyně za promeškaný čas ([částka]) i jeho náhrada cestovních výdajů ([částka]) pak byla žalobkyni přiznána pouze ve výši jedné poloviny ([částka]), neboť zástupce žalobkyně se téhož dne zúčastnil u Okresního soudu v Přerově dvou jednání. Dále soud dle § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobkyni náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a cestovních náhrad ve výši [částka], neboť zástupce žalobkyně ve smyslu § 14a odst. 1 advokátního tarifu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem soud přiznal žalobkyni náklady řízení ve výši [částka] (výrok II). Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.