19 C 244/2020

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní Mgr. jméno příjmení, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení částky částka, úroku z prodlení v kapitalizované výši částka, úrok v kapitalizované výši částka, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do datum a úroku ve výši 23,66 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.

1. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky částka s úrokem z prodlení v kapitalizované výši částka a ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, úrokem v kapitalizované výši částka a ve výši 23,66 % ročně z částky částka od datum do zaplacení. Dle žalobních tvrzení jistina pohledávky představuje v části částka žalovaným neuhrazenou zápůjčku (sjednanou a žalovanému poskytnutou v hotovosti ve výši částka) a v části částka žalovaným neuhrazený poplatek za hotovostní inkaso splátek (sjednaný ve výši částka), to vše dle smlouvy o půjčce číslo uzavřené dne datum mezi právnická osoba Credit International, SE, a žalovaným. Žalobkyně dále požadovala úrok sjednaný ve výši 23,66 % ročně z částky částka od datum (tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky) do datum (v kapitalizované výši částka), od datum do datum (v kapitalizované výši částka) a dále od datum do zaplacení; taktéž požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum (tj. ode dne marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky) do datum (v kapitalizované výši částka), od datum do datum (v kapitalizované výši částka) a od datum do zaplacení. Pohledávka včetně příslušenství byla na žalobkyni postoupena.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celé řízení zůstal pasivní. Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2020, č. j. 19 C 244/2020-17, byl žalovaný vyzván k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň byl žalovaný poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené sedmidenní lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Společně s citovaným usnesením byla žalovanému prostřednictvím poštovních služeb doručována také žaloba a výzva k vyjádření k žalobě. Doručovatel České pošty, s. p., učinil pokus o doručení předmětné zásilky přímo žalovanému dne datum, žalovaný však nebyl zastižen, a proto téhož dne byla v místě trvalého pobytu žalovaného (neboť jiná adresa pro doručování nebyla u žalovaného zjištěna) zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a zároveň byla zásilka uložena na příslušné pobočce České pošty, s. p. Žalovaný na výzvu České pošty, s. p., nereagoval a zásilku si nevyzvedl. Proto se předmětná zásilka považuje dle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručenou dne datum, tj. 10. dnem od datum, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí (při zohlednění skutečnosti, že desátý den připadl na sobotu). Usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2020, č. j. 19 C 244/2020-17, bylo tedy žalovanému doručeno dne datum, lhůta pro vyjádření plynula do datum včetně. Žalovaný na výzvu soudu nijak nereagoval. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání přímo v žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Soud tedy za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl věc bez nařízení jednání.

3. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný dne datum uzavřel se právnická osoba Credit International, SE (dále také jen„ původní věřitelka“), smlouvu číslo označenou jako„ smlouva o půjčce“ (dále také jen„ smlouva“), jejíž součástí se staly Smluvní podmínky. Smluvní strany ujednaly, že smluvní vztahy plynoucí ze smlouvy se řídí českým právem. Na základě smlouvy původní věřitelka předala žalovanému v hotovosti částku částka, a to nejpozději v den podpisu (uzavření) smlouvy. Žalovaný se zavázal původní věřitelce tuto částku společně se sjednaným poplatkem ve výši částka (tvořeným v části částka poplatkem za administrativní činnost, ve výši částka kapitalizovaným úrokem ve výši 23,72 % ročně, v části částka poplatkem za žalovaným zvolené hotovostní inkaso splátek) vrátit v hotovosti prostřednictvím 58 pravidelných týdenních splátek, jejichž výše činila částka. Splatnost první splátky byla přímo ve smlouvě sjednána na sedmý kalendářní den od uzavření smlouvy, splatnost poslední splátky tedy nastala dne datum. Pohledávka za žalovaným plynoucí ze smlouvy byla včetně příslušenství postoupena na žalobkyni. Před podáním návrhu žalobkyně prostřednictvím zástupce vyzvala žalovaného k úhradě nároků uplatněných v tomto řízení, poprvé byl však žalovaný vyzván k úhradě v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, které bylo odeslaného žalovanému dne datum, s tím, že žalovaný byl k úhradě závazků vyzván v desetidenní lhůtě od doručení oznámení. K osobě žalovaného bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy měl příjem ve výši částka měsíčně ze závislé činnosti (což bylo pracovníkem původní věřitelky osobně ověřeno) a částka měsíčně z blíže neurčených dávek sociálního charakteru. Žalovaný již splácel částkou částka měsíčně jiný závazek vůči původní věřitelce. Za další své výdaje pak žalovaný označil částka měsíčně za bydlení a částka měsíčně za výdaje domácnosti (obé bez bližší specifikace či konkrétního ověření ze strany původní věřitelky). Jde-li pak o bytové poměry žalovaného, tyto nelze z žalobkyní předložených listinných důkazů (zejména pak z karty zákazníka) zjistit, neboť bydlení je na jednu stranu označeno jako nájemní v samostatné domácnosti, na druhou stranu je v kartě zákazníka uvedeno, že žalovaný bydlí u rodiny. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný zaplatil na závazky plynoucí ze smlouvy více než, bylo žalobkyní tvrzeno. Taktéž nebyla tvrzena ani prokázána jiná skutečnost, na jejímž základě by peněžité závazky žalovaného zanikly ve vyšším rozsahu, než bylo žalobkyní tvrzeno.

4. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

9. Podle § 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25. 2. 2013 (dále jen„ ZoSÚ“), se pro účely tohoto zákona rozumí dle písm. a) citovaného ustanovení spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání; a dle písm. b) věřitelem osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

10. Podle § 9 odst. 1 ZoSÚ věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § číslo odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Soud předně zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně je pro toto soudní řízení dána, neboť žalobkyně se dle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala právní nástupkyní původní věřitelky.

18. Soud dále dospěl k závěru, že původní věřitelka uzavřela dne datum s žalovaným smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. (ač je tato smlouva ve svém písemném vyhotovení označena jako„ smlouva o půjčce“). Tato smlouva je dle své povahy smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., ve znění účinném od 25. 2. 2013. Proto se soud zabýval otázkou, zdali smlouva o zápůjčce byla z hlediska spotřebitelského práva uzavřena platně. Dle shora citovaného § 9 odst. 1 ZoSÚ tížila původní věřitelku povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného, jakožto spotřebitele, splácet zápůjčku ve výši částka Touto povinností je třeba rozumět takovou činnost původní věřitelky, jejímž výstupem je zjištění, zda v konkrétním případě žalovaný v postavení spotřebitele bude schopen dostát svým smluvním finančním závazkům. Odbornou péčí lze pak v souladu s § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném od 28. 12. 2015, chápat jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Na podkladě uvedeného je třeba posuzování schopnosti žalovaného splácet dohodnuté splátky zápůjčky (obecně spotřebitelského úvěru) provádět nejen v rovině příjmů a výdajů samotného žalovaného, ale také v širších souvislostech ve vztahu k osobním a celkovým majetkovým poměrům žalovaného. Jak bylo opakovaně dovozeno také judikaturou vyšších soudů (např. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), věřitel dostojí své povinnosti tím, že při posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr vyjde z objektivně doložených osobních, výdělkových a majetkových poměrů spotřebitele. Pouhá prohlášení spotřebitele (bez jakéhokoli relevantního podkladku) o jeho poměrech mohou být shledána dostatečnými pouze pro odmítnutí poskytnutí spotřebitelského úvěru, nikoli pro jeho vyhovění žádosti o úvěr. Odborná péče věřitele tak v sobě zahrnuje povinnost objektivně ověřit údaje uvedené spotřebitelem, přičemž pouhá absence negativních údajů o spotřebiteli v databázích dlužníků není sama o sobě dostatečně relevantní informací, na jejímž podkladě lze spotřebitelský úvěr poskytnout (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

19. V rozhodované věci soud z žalobkyní předložené karty zákazníka zjistil, že v rozhodné době (tj. v den poskytnutím zápůjčky ve výši částka) byly příjmem žalovaného kromě mzdy ve výši částka měsíčně také blíže nespecifikované dávky sociálního charakteru ve výši částka měsíčně (zejména není zřejmé, jaké konkrétní dávky byly takto žalovanému vypláceny; tedy nebylo možno soudem, a v rozhodném okamžiku ani samotnou původní věřitelkou, posoudit, zdali se jednalo o dávky jednorázové či opakované, a zdali uvedenou výši dávek bylo možno pro účely schopnosti splácet zápůjčku hodnotit jako příjem stabilní). Jde-li o v zákaznické kartě uvedené výdaje žalovaného (zejména pak výdaje na domácnost ve výši částka), z provedeného dokazování nebylo zjištěno, o jaké konkrétní výdaje se jedná. Taktéž výdaj vztahující se k bydlení ve výši částka měsíčně je nepřezkoumatelný, neboť z provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, kde a na základě jakých skutečností žalovaný v rozhodnou dobu bydlel. K příjmové a výdajové stránce žalovaného a k jejich verifikaci před poskytnutím zápůjčky pak žalobkyně ani ničeho bližšího netvrdila, a vyjma karty zákazníka k prokázání těchto skutečností nenavrhla žádné další důkazy. Z karty zákazníka pak nebylo ani zjištěno, že by původní věřitelka žalovaným uvedené informace týkající se především výdajové stránky jakkoli dále verifikovala, v důsledku čehož však nebylo možno učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žalovaného, jakožto spotřebitele žádajícího o zápůjčku. V návaznosti na uvedené soud dospěl k závěru, že původní věřitelka z důvodu absence kvantitativně i kvalitativně dostatečných informací o poměrech žalovaného nebyla schopna odborně posoudit schopnost žalovaného zápůjčku (jakožto spotřebitelský úvěr) splácet. Jinými slovy původní věřitelka nedostála požadavku odborné péče při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Jak plyne ze závěrů judikovaných vyššími soudy (viz odstavec 18 odůvodnění), prohlášení žalovaného o pravosti jím uvedených údajů není způsobilé zbavit původní věřitelku povinnosti řádně prověřit poměry žalovaného a z nich plynoucí schopnost žalovaného zápůjčku splácet.

20. Soud tedy uzavírá, že smlouva o zápůjčce ze dne datum, číslo nebyla dle § 9 odst. 1 ZoSÚ uzavřena platně, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že původní věřitelka před poskytnutím zápůjčky posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného předmětnou zápůjčku za sjednaných podmínek splácet. Jde-li pak o samotnou úvěruschopnost žalovaného a proces jejího prověřování, důkazní břemeno nese žalobkyně, jakožto věřitelka (shodně viz závěry rozsudku ESD ve věci CA Consumer Finance, zn. C číslo). Soud pak za splnění podmínek § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, s čímž žalobkyně vyslovila souhlas již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Za nastalého procesního stavu se pak žalobkyně vzdala možnosti být o neunášení břemena tvrzení a důkazního břemena poučena u jednání ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

21. Neplatnost smlouvy je v souladu s citovaným § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatností absolutní, která nastává přímo ze zákona, a tedy soud je povinen se takovouto neplatností zabývat z úřední povinnosti. Absolutní neplatnost pak způsobuje neplatnost právního jednání od samého počátku, tedy na absolutně neplatný právní úkon je nazíráno, jakoby nikdy nevznikl. S ohledem na uvedené účastníkům neplatného právního jednání nevznikají žádná práva ani povinnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013), tedy původní věřitelce nevznikl nárok na poplatek za hotovostní inkaso (částka), smluvní úrok (v kapitalizované výši částka a ve výši 23,66 % ročně z částky částka od datum do zaplacení) a úrok z prodlení odvozený ode dne smluvní splatnosti závazku k vrácení zápůjčky (v kapitalizované výši částka a ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do datum), to vše obsažené ve smlouvě o zápůjčce. Uvedené nároky pak nenáleží ani žalobkyni (resp. na ni nemohly být převedeny), neboť původní věřitelka nemohla převést více práv, než jí samotné náleželo. Proto soud žalobu co do nároků specifikovaných v tomto odstavci jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

22. Plnění, která si smluvní strany mezi sebou poskytly právě na základě absolutně neplatného právního jednání, představují v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodná obohacení, která jsou si účastníci povinni vzájemně vydat. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitelka poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce ze dne datum finanční hotovost ve výši částka. V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalovaný z titulu absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce doposud uhradil na poskytnuté hotovostní prostředky více, než žalobkyní tvrzených částka (případně že by závazek žalovaného k vrácení poskytnuté hotovosti zanikl ve vyšším, než žalobkyní tvrzeném rozsahu). Proto soud shledal žalobu důvodnou co do částky částka, která na straně žalovaného představuje bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (tj. poskytnutá hotovost ve výši částka po odečtu částečné úhrady ve výši částka).

23. Jelikož se žalovaný ve smyslu § 1968 o. z. dostal s úhradou částky částka do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení (a žalovanému tak vznikla odpovídající povinnost k úhradě) úroku z prodlení ve výši 10 % ročně (který však žalobkyně požaduje toliko v sazbě 8,05 % ročně, čímž je soud vázán) z částky částka od datum do zaplacení, a to v souladu s § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jde-li pak o datum splatnosti, soud z poštovního podacího archu zjistil, že oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě bylo prostřednictvím poštovních služeb na adresu žalovaného odesláno v pátek datum. Jelikož nebylo o doručení zásilky obsahující výzvu k úhradě ničeho tvrzeno ani prokázáno, soud aplikoval domněnku dojití dle § 573 o. z. Zásilka obsahující oznámení o postoupení s výzvou k úhradě ze dne datum, odeslaná dne datum, se tedy považuje za doručenou třetí pracovní den ode dne odeslání, tj. ve středu datum. Splatnost nároku pak měla nastat desátý den od doručení výzvy, tj. datum. Jelikož tento den připadl na sobotu, splatnost nastala ve smyslu § 607 o. z. nejbližší pracovní den, tj. v pondělí datum. Proto se žalovaný dostal do prodlení s úhradou částky částka ode dne datum. Co do zbytku uplatněného úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

24. Na podkladě výše uvedeného soud tedy shrnuje, že shledal žalobu důvodnou v rozsahu částky částka s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky částka od datum do zaplacení (výrok I), přičemž to vše je žalovaný dle § 160 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbylé části konkretizované ve výroku II soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. a převážně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 9,66 % (úspěch žalobkyně 54,83 % (vyjádřený částkou částka) po odečtení jejího neúspěchu 45,17 % (vyjádřeného částkou částka) s tím, že pro účely toho výpočtu kapitalizoval soud požadované příslušenství běžící do zaplacení ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I ÚS 2717/08, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015)). Náklady řízení, které vznikly žalobkyni, sestávají ze zaplaceného soudního poplatky ve výši částka, odměny advokáta dle § 137 odst. 2 a § 151 odst. 2 o. s. ř. za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“); návrh ve věci samé a výzva k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu) v sazbě částka za jeden úkon dle § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu (tj. v souhrnu částka) a náhrady hotových výdajů za výše uvedené tři úkony právní služby v sazbě částka za jeden úkon dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu (tj. v souhrnu částka). Dále soud dle § 137 odst. 3 o. s. ř. přiznal žalobkyni náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty) z odměny advokáta a náhrady hotových výdajů ve výši částka, neboť zástupce žalobkyně ve smyslu § 14a odst. 1 advokátního tarifu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkové náklady řízení na straně žalobkyně činí tedy částka, z nich soud žalobkyni přiznal 9,66 %, tj. částka (výrok III). Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to k rukám zástupce žalobkyně dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

26. Použití ustanovení § 14b advokátního tarifu je pak odůvodněno tím, že řízení (jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částka) bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.