20 C 109/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Talandou, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 6 492 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 4 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od datum do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení a) částky 1 080 Kč, b) smluvní pokuty 1 412 Kč, c) úroku z prodlení z částky 4 000 Kč ve výši 11,75 % ročně od datum do datum, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne datum ve znění doplnění ze dne datum se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 492 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru a žalovaný poskytnuté peněžní prostředky a jejich příslušenství v dohodnuté době nevrátil. Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál žalobkyně při ověření identity aplikací Kontomatik. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru dotazníkem s patrným příjmem a náklady žalovaného (ověřeno výpisem z účtu). Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne datum částku 4 000 Kč převodem na účet a žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit do datum společně s úrokem 0,9 % denně, tj. celkem ve výši 5 080 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeho. Nyní žalobkyně po žalovaném požaduje částku 4 000 Kč na jistině a 1 080 Kč na úrocích z úvěru, a k tomu zákonný úrok z prodlení od datum do zaplacení. Vedle toho žalobkyně požaduje také smluvní pokutu ve výši 1 412 Kč, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně z jistiny, se kterou je žalovaný v prodlení, přičemž smluvní pokutu žalobkyně požaduje z částky 4 000 Kč od datum do datum v kapitalizované výši 1 412 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobkyně ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval. Soud pak věc projednal při jednání dne datum v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. Na základě listin, kterých se v žalobě dovolávala žalobkyně, učinil soud závěr o skutkovém stavu, že žalovaný od žalobkyně na základě dohody označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené pomocí prostředků komunikace na dálku obdržel převodem na účet peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a zavázal se je vrátit s úrokem z prodlení ve výši 0,9 % denně do datum (tj. do 30 dní od obdržení peněžních prostředků), tedy ve výši 5 080 Kč. Zároveň byla mezi účastníky ujednána smluvní pokuta pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Při uzavírání smlouvy žalovaný vyplnil údaje o svých poměrech a doložil výpisy z účtu. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě před podáním žaloby výzvou ze dne datum se splatností sedm dní od odeslání; zásilka byla odeslána dne datum. Nebylo prokázáno, že by žalovaný něco uhradil.

4. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právním hodnocením a dospěl k následujícím právním závěrům. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo za použití prostředků komunikace na dálku k uzavření smlouvy o úvěru (listina označená jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru“) podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Při posuzování uvedeného závazkového vztahu pak soud vycházel z toho, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva byla uzavřena s žalobkyní jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovaným jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ spotř. z.“).

5. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně dostatečným způsobem před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného podle § 86 spotř. z., a dospěl k závěru, že hodnocení úvěruschopnosti bylo dostatečné a žalovaný v době uzavření smlouvy byl v situaci, ze které bylo možno dovodit jeho schopnost úvěr řádně splácet.

6. Soud se proto dále zabýval samotnými podmínkami úvěru a shledal, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu zcela zjevně nepřiměřených úroků. Ve smlouvě byla sjednána„ cena peněz“ v podobě úroku ve výši 0,9 % denně, tj. 328,50 % ročně, čemuž odpovídá RPSN 1 732,08 %. Za pouhých 30 dní trvání úvěru tak při jistině 4 000 Kč činil úrok 1 080 Kč. Takovou výši úroku soud považuje za naprosto nepřiměřenou, neboť vede k nepřiměřenému obohacení žalobkyně a nepřiměřenému postihu žalovaného. Takovou výši úroku proto soud považuje za rozpornou s dobrými mravy v souladu konstantní judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, které u úroku pohybujícího se už okolo 100 % ročně dovodily jednoznačný rozpor s dobrými mravy. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019 a mnohé další, a dále nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4084/12 nebo ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 199/11 (uvedená judikatura se týká exekuce prováděné na základě rozhodčích nálezů ujednaných ve smlouvách o úvěru neplatných pro nepřiměřené úroky, avšak přestože v nyní projednávané věci se nejedná ani o exekuci, ani o rozhodčí nálezy, jsou aplikovatelné závěry judikatury týkající se nemravných úroků). Smlouva o úvěru jako celek je tedy z důvodu zcela zjevně nepřiměřených úroků, jejichž výše se příčí dobrým mravům, absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z. Soud má přitom za to, že v uvedeném případě není prostor pro moderaci podle § 577 o. z., neboť soudu je z vlastní činnosti známo, že sjednávání takto nemravných úroků je u žalobkyně standardem a žalobkyně by zřejmě smlouvu s úroky v běžné výši neuzavřela, o čemž svědčí také sjednání smluvní pokuty výlučně v neprospěch žalovaného. Ve smlouvě o úvěru, resp. v obchodních podmínkách, je totiž ujednání o povinnostech smluvních stran, přičemž pro případ porušení povinnosti jsou smluvní pokuta a jiné platby (náklady vzniklé s prodlením) sjednány výlučně v neprospěch žalovaného a smlouva neobsahuje odpovídající ustanovení, která by adekvátně sankcionovala také případné neplnění smluvních povinností ze strany žalobkyně, proto by, pokud by smlouva o úvěru jako celek nebyla neplatná z důvodů shora uvedených, bylo nutno nyní uplatňovanou smluvní pokutu v neprospěch žalovaného ve smyslu § 1813 o. z. považovat za zakázaná ujednání, přičemž k zakázaným ujednáním se ve smyslu § číslo o. z nepřihlíží.

7. Z důvodů shora uvedených soud shledal uzavřenou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a v případě neplatnosti jsou si strany ve smyslu § číslo odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. povinny vzájemně vrátit plnění, která si na základě neplatné smlouvy poskytly. V případě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytla žalobkyně finanční prostředky žalovanému a žalovaný je povinen tyto prostředky vrátit v poskytnuté výši. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy však žalobkyně nemá nárok na zaplacení v neplatné smlouvě sjednaných úroků a smluvních pokut, ale má nárok jen na vrácení poskytnuté jistiny. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 4 000 Kč a dosud neuhradil ničeho, tedy má povinnost vrátit právě částku 4 000 Kč. Soud tedy ve výroku I. tohoto rozsudku I. tohoto rozsudku vyhověl podané žalobě co do částky 4 000 Kč a zavázal žalovaného tuto částku žalobkyni uhradit. Současně s povinností zaplatit uvedenou jistinu soud žalovaného zavázal k zaplacení úroku z prodlení z uvedené jistiny, a to ve výši 11,75 % ročně, jak požadovala žalobkyně, přestože úrok z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. by byl vyšší, avšak soud nemůže překročit žalobní návrh. Žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky, přičemž splatnost se s ohledem na neplatnost smlouvy váže na vyzvání, které žalobkyně učinila až předžalobní výzvou ze dne datum odeslanou dne datum, ve které určila splatnost sedm dní od odeslání, tj. dne datum, tedy ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ve zbývajícím rozsahu soud ve výroku II. tohoto rozsudku žalobu zamítl, a to co do požadované částky úroků 1 080 Kč, do smluvní pokuty 1 412 Kč a dále do úroku z prodlení požadovaného od jiného dne, než žalobkyni náleží.

8. O náhradě nákladů řízení soud ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na obdobný úspěch obou účastníků. Nadto by přiznání práva na náhradu nákladů řízení částečně úspěšné žalobkyni soud považoval za rozporné s dobrými mravy, neboť právě rozpor smluvních ujednání s dobrými mravy, který způsobila výhradně žalobkyně, byl důvodem neplatnosti smlouvy a jen částečného úspěchu žalobkyně. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.