20 C 167/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 107.510,98 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 11. 2022, č.j. 20 C 167/2022-44,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. a) ohledně úroku z prodlení z částek 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 35.942 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení z částky 19.168 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení z částky 18.657 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a b) ve zbytku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu, kterým se žalobkyně domáhala po žalované zaplatit a) částku 18.420,05 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54.362,05 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 53.379,05 Kč od [datum] do zaplacení, b) částku 7.039,54 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.207,54 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 25.814,54 Kč od [datum] do zaplacení, a za c) částku 8.284,39 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26.941,39 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 26.489,39 Kč od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a o nákladech řízení mezi účastníky rozhodl tak, že tuto nepřiznal žádnému z nich (výrok III.). Okresní soud po provedeném dokazování učinil závěr o skutkovém stavu věci tak, že žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně (dále také jako banka) na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 50.000 Kč a splatila celkem 14.058 Kč, dále na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 25.000 Kč a splatila celkem 5.832 Kč, a na základě písemné dohody označené jako Smlouva o úvěru ze dne [datum] čerpala na účet č. [bankovní účet] částku 25.000 Kč dne [datum] a splatila celkem 6.343 Kč. Uvedené prostředky se žalovaná zavázala bance vrátit společně s úrokem a poplatky. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím peněžních prostředků prověřovala majetkovou situaci žalované. Na žalobkyni byly pohledávky vůči žalované převedeny a žalované bylo oznámeno převedení pohledávek. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby. Okresní soud pak po právní správce uzavřel, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a žalovanou byly uzavřeny v režimu spotřebitelských úvěrových smluv, které právně posoudil jako absolutně neplatné s odůvodněním, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by banka při poskytování úvěru zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalovaného s řádnou, natož odbornou péčí, přičemž nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za následek absolutní neplatnost smlouvy v souvislosti s ustanovením § 588 občanského zákoníku, přičemž na základě neplatné smlouvy nelze žalobkyni žalobou uplatněné nároky přiznat. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje podle okresního soudu plnění bez platných závazků, které si musí strany podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku vzájemně vrátit. V řízení bylo podle okresního soudu prokázáno, že banka poskytla žalované částky ve výši 50.000 Kč, 25.000 Kč a 25.000 Kč a žalovaná na své závazky uhradila částky 14.058 Kč, 5.832 Kč a 6.343 Kč, přičemž pohledávky z absolutně neplatných smluv o spotřebitelském úvěru byly smlouvou o postoupení pohledávek postoupeny na žalobkyni. Ve smyslu ustanovení § 2991 a § 2993 věty první občanského zákoníku se tak žalovaná v rozsahu částek 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně (právní předchůdkyně). Okresní soud tak dovodil, že žaloba je důvodná pouze co do nároku na zaplacení uvedených částek a v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. K požadavku na zaplacení úroků z prodlení odkázal okresní soud na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný je sice povinen vrátit to, oč se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně obohatil, ale ve lhůtě přiměřené jeho možnostem a s placením uvedených částek tak dosud není v prodlení. S ohledem na to, že žalovaná neprojevila jakýkoliv zájem o řízení, neměl soud možnost, jak poměry žalované posoudit, proto stanovil lhůtu k plnění podle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., tedy obecnou třídenní lhůtu, přičemž do prodlení se žalovaná, dle názoru okresního soudu, dostane až neuhrazením pohledávek v této soudem stanovené lhůtě.

2. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze v rozsahu zamítavého výroku II. a nákladového výroku III., brojila odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu; pro případ, že by odvolací soud dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že úvěrové smlouvy jsou neplatné, požadovala žalobkyně přiznání zákonného úroku z prodlení ode dne výzvy k zaplacení. Uváděla, že je přesvědčena, že úvěruschopnost byla u všech tří úvěrů posouzena bankou s péčí řádného hospodáře dle výše příslušných zákonných ustanovení. Informace poskytnuté spotřebitelem, na základě nichž je posuzována jeho úvěruschopnost, jsou podle jejího názoru nepochybným a nejvyšším zdrojem, ze kterého může věřitel čerpat. Je to i logické, pokud spotřebitel žádá o poskytnutí úvěru, může sice věřitel posoudit jeho bonitu nahlédnutím do (ne vždy spolehlivých) soukromých databází apod., avšak nejjistějším zdrojem těchto informací by měl být sám spotřebitel, který by měl mít nejaktuálnější informace a také informace, které ani soukromé databáze mít nemohou (např. o tom, že spotřebitel žije s rodiči a kolik přispívá na chod domácnosti, apod.). V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace přímo po žalované aktivně vyžadovala. Smlouvy o úvěru byly uzavřeny teprve v okamžiku, kdy byla zhodnocena pozitivně úvěruschopnost spotřebitele, a to vzhledem k příjmu, jaký žalovaná pobírala a k dalším okolnostem vyplývajících z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla ani žádný důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. Žalobkyně navíc zdůrazňovala, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v pozdějším znění. Nepochybně pak není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. V tomto směru žalobkyně poukazovala na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku (které se s ohledem na § 3030 stejného zákona aplikuje i na tento případ), a která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. K jednotlivým úvěrovým smlouvám dále tvrdila, a to k pohledávce (úvěru) [číslo] že s ohledem na informace, které žalovaná uvedla při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jejího příjmu, dospěla banka k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaná právní předchůdkyni sdělila, že výše jejího nájmu je 4 000 Kč na měsíc a další výdaje uvedla ve výši 0 Kč. [příjmení] stanovila životní výdaje klientky po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 8 580 Kč. Žalobkyně je přesvědčena, že právní předchůdkyně při použití ekonomického modelu nepochybila, v tomto směru odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 27/2021 či na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, a vyjádřila názor, že pokud banka vycházela z údajů z ekonomického modelu, byl její postup zcela správný a takto získané údaje jsou zcela legitimní pro účel posouzení úvěruschopnosti. Podle žalobkyně byl z výpisu z účtu, který předložila žalovaná, jasně prokázán její měsíční příjem, přičemž i judikatura takovýto způsob ověření příjmu považuje za dostatečný (usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 18 VSOL 1218/2019 ze dne 14. 1. 2020, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 39 ICm 793/2022 ze dne 27. 6. 2022). Žalobkyně je přesvědčena, že příjem žalované byl při ověřování úvěruschopnosti zcela prokázán. K závěru okresního soudu o tom, že z výpisu z účtu žalované vyplývá, že každý měsíc utratila veškeré finanční prostředky, které vydělá, a nemá vůbec žádnou finanční rezervu, žalobkyně uvedla, že jednorázové platby do platebních brán a další platby žalované se nedají považovat za pravidelné měsíční výdaje a banka rozhodně nebyla povinna počítat se skutečností, že takové výdaje bude mít žalovaná každý měsíc. Žalobkyně vyjádřila je přesvědčení, že způsob, jakým žalovaná naloží s finanční rezervou, která jí zbude, není relevantní pro posouzení úvěruschopnosti; podstatná je skutečnost, že žalovaná disponuje po odečtení pravidelných výdajů od příjmů tímto přebytkem a že ho tím pádem může využít pro splácení předmětného úvěru. Právní předchůdkyně zároveň zjistila, že žalovaná již splácí další úvěry, a i tyto platby vzala v potaz při posouzení úvěruschopnosti. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že zejména u nižších půjček s nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovanou uzavřena úvěrová smlouva. Příjem klientky byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů žalované zbylo 12.989 Kč k pokrytí životních nákladů klientky, nadto splátky předmětného úvěru byly velmi nízké - pouze ve výši 483 Kč měsíčně. K okolnostem prověřování úvěruschopnosti žalované u pohledávek (úvěrů) [číslo] [číslo] snášela shodná skutková tvrzení s tím, že v případě pohledávky [číslo] po odečtení nového splátkového zatížení zbyla žalované částka 14.448 Kč a splátka úvěru činila 14.448 Kč a u pohledávky [číslo] zbyla po odečtení nového splátkového zatížení částka 14.532 Kč a splátka úvěru činila 470 Kč měsíčně.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

4. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání, jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je z větší části nedůvodné. Důvodné jej pak odvolací soud shledal pouze v rozsahu zákonného sankčního příslušenství ve formě úroku z prodlení, jak bude vyloženo dále.

5. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobkyně návrhem na elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR) domáhala po žalované domáhala zaplacení celkem částky 107.510,98 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], uzavřela s žalovanou tři smlouvy o úvěru a žalovaná poskytnuté peněžní prostředky a jejich příslušenství v dohodnuté době nevrátila. První smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena dne [datum] a na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 50.000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem 18,9 % ročně a se sjednanými poplatky v 91 pravidelných měsíčních splátkách po 1.051 Kč vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Žalovaná ale smluvené podmínky porušila, neboť uhradila pouze částku 14.058 Kč, která byla započtena na poplatky, úrok, jistinu a úrok z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto celou dlužnou částku zesplatnila ke dni [datum] a žalovanou o tom vyrozuměla. Celkem se žalobkyně z uvedené smlouvy o úvěru po žalované nyní domáhá zaplacení neuhrazené jistiny 53.379,05 Kč (celková jistina 50.000 Kč po započtení splátek společně s úroky z úvěru, které se podle smlouvy stávají součástí jistiny), poplatků 983 Kč (poplatky za pojištění 115 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum]), úroku 18,9 % ročně z částky 53.379,05 Kč od [datum] do zaplacení (smluvní úrok z jistiny včetně přirostlých neuhrazených úroků), úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 54.362,05 Kč od [datum] do zaplacení (úrok z prodlení z jistiny včetně přirostlých úroků a z poplatků 983 Kč), a náhrady nákladů řízení. Druhá smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena dne [datum] a na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 25.000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem 15,9 % ročně a se sjednanými poplatky v 89 pravidelných měsíčních splátkách po 483 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Žalovaná ale smluvené podmínky porušila, neboť uhradila pouze částku 6.343 Kč, která byla započtena na poplatky, úrok, jistinu a úrok z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto celou dlužnou částku zesplatnila ke dni [datum] a žalovanou o tom vyrozuměla. Celkem se žalobkyně z uvedené smlouvy o úvěru po žalované nyní domáhá zaplacení neuhrazené jistiny 25.814,54 Kč (celková jistina 25.000 Kč po započtení splátek společně s úroky z úvěru, které se podle smlouvy stávají součástí jistiny), poplatků 393 Kč (poplatky za pojištění 45 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum]), úroku 15,9 % ročně z částky 25.814,54 Kč od [datum] do zaplacení (smluvní úrok z jistiny včetně přirostlých neuhrazených úroků), úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 26.207,54 Kč od [datum] do zaplacení (úrok z prodlení z jistiny včetně přirostlých úroků a z poplatků 393 Kč), a náhrady nákladů řízení. Třetí smlouva o úvěru [číslo] byla uzavřena dne [datum] a na jejím základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 25.000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem 15,9 % ročně a se sjednanými poplatky v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 470 Kč vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem [datum]. Žalovaná ale smluvené podmínky porušila, neboť uhradila pouze částku 5.832 Kč, která byla započtena na poplatky, úrok, jistinu a úrok z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto celou dlužnou částku zesplatnila ke dni [datum] a žalovanou o tom vyrozuměla. Celkem se žalobkyně z uvedené smlouvy o úvěru po žalované domáhala zaplacení neuhrazené jistiny 26.489,39 Kč (celková jistina 25.000 Kč po započtení splátek společně s úroky z úvěru, které se podle smlouvy stávají součástí jistiny), poplatků 452 Kč (poplatky za pojištění 52 Kč měsíčně za dobu od [datum] do [datum]), úroku 15,9 % ročně z částky 26.489,39 Kč od [datum] do zaplacení (smluvní úrok z jistiny včetně přirostlých neuhrazených úroků), úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 26.951,39 Kč od [datum] do zaplacení (úrok z prodlení z jistiny včetně přirostlých úroků a z poplatků 452 Kč), a náhrady nákladů řízení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo s účinností ke dni [datum] k postoupení všech tří pohledávek vůči žalované z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni a žalovaná byla o postoupení vyrozuměna, žalovaná také byla vyzvána k úhradě před podáním žaloby. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalované před poskytnutím všech tří spotřebitelských úvěrů. Okresní soud návrhu vyhověl a dne 7. 4. 2022 pod č. j. EPR 63773/2022-9 ve věci vydal EPR, který byl následně usnesením ze dne 2. 6. 2022, č. j. EPR 63773/2022-9, zrušen z důvodu jeho nedoručitelnosti žalované. Usnesením ze dne 11. 8. 2022, č. j. 20 C 167/2022-24, okresní soud žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby, na což žalobkyně reagovala podáním ze dne [datum]. Dne [datum] se ve věci konalo jednání, u něhož okresní soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, jakým způsobem právní předchůdkyně konkrétně zkoumala úvěruschopnost žalované, jaké dokumenty byly vyžádány a jak konkrétně byly posouzeny, a to ke všem spotřebitelským úvěrům; současně byla poučena o procesních následcích nesplnění této výzvy; okresní soud uvedené poučení učinil za situace, kdy usnesením ze dne [datum] č. l. 24 žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení u všech úvěrových smluv, jak byla konkrétně zkoumána úvěruschopnost žalované, na což žalobkyně v podání ze dne [datum] reagovala tak, že právní předchůdkyně vycházela ze zhodnocení informací získaných od žalované, kdy byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a s ohledem na výši příjmu právní předchůdkyně dospěla k závěru, že schopnost splácet úvěr byla dostatečná; žádné konkrétní tvrzení však žalobkyně neuvedla. Za této situace (opakovaného poučení ke stejné věci) okresní soud požadoval doplnění tvrzení a důkazů u jednání. Po učinění úkonů ve smyslu § 119a o. s. ř. pak okresní soud vyhlásil napadený rozsudek.

6. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených listinných důkazů, a pro stručnost na tato zjištění uvedená pod body 4. až 18 zcela odkazuje. Pro potřeby rozhodnutí ve věci odvolací soud zopakoval dokazování listinami, a to Smlouvami o úvěru ze dne [datum], ze dne [datum] a [datum], z nichž bylo nad rámec zjištění okresního soudu dále zjištěno, že žalovaná jako adresu svého bydliště a adresu pro doručování označila [obec], nám. Svobody 42, dále listinou Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne [datum] (k pohledávce [číslo]) spolu s dokladem o odeslání, z niž bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě částky 26.886,43 Kč do [datum] a tuto výzvu odeslala dne [datum] prostřednictvím držitele poštovní licence na uvedenou adresu žalované. Odvolací soud dále dokazování doplnil o listiny Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne [datum] (k pohledávce [číslo]) spolu s dokladem o odeslání a Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne [datum] (k pohledávce [číslo]) spolu s dokladem o odeslání, z čehož bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě nároků uplatněných žalobou ve výši 55.940,85 Kč a ve výši 27.638,46 Kč ve lhůtě nejpozději do [datum], přičemž z dokladů o odeslání vyplynulo, že uvedené výzvy byly žalované odeslány prostřednictvím držitele poštovní licence dne [datum] na výše uvedenou adresu. S ohledem na uvedené tak nad rámec závěru o skutkovém stavu věci, jak byl zjištěn okresním soudem a který je odvolacím soudem zcela akceptován, doplňuje odvolací soud tento tak, že žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě nároku uplatněných v žalobě ve lhůtě do [datum].

7. Odvolací soud dále zcela akceptuje právní závěry okresního soudu o tom, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, neprověřila řádně úvěruschopnost žalované u žádné z úvěrových smluv a z toho vyplývající právní posouzení úvěrových smluv jako absolutně neplatných s tím, že pro stručnost odkazuje na body 21. až 23. (vyjma odůvodnění k úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení).

8. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z [webová adresa]). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (rozhodnutí dostupné z [webová adresa]), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

9. Pokud tedy v posuzované věci žalovaná deklarovala výdaje částkou 4.000 Kč na nájemné a právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na ověření tohoto tvrzení a při posuzování úvěruschopnosti vycházela pouze ze svého ekonomického modelu, přičemž vůbec není zřejmé, na jakých konkrétních základech (datech) je tento model vytvořen (jak např. zohledňuje region, v němž spotřebitele žije, druh jeho ekonomické činnosti či osobní poměry spotřebitele atd. a jaká váha je jednotlivým vstupům přisuzována), pak výstup z tohoto ekonomického modelu nemůže být hodnocen jako řádné splnění si povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru stran prověření úvěruschopnosti spotřebitele a závěr o nastoupení právních následků dle ust. § 87 ZSÚ je tak přiléhavý. Pokud tedy v posuzované věci okresní soud učinil závěr, že žalobkyně neprokázala, že ze strany její právní předchůdkyně bylo provedeno řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, pak tento závěr obstojí i z procesního hlediska, když okresní soud žalovanou řádně dle § 118a o. s. ř. v rámci jednání poučil a tato na takovéto poučení nereagovala odpovídajícím způsobem. Sluší se poznamenat, že pokud žalobkyně ve svém odvolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 27/2021 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 18 VSOL 121/2019, pak ve veřejně přístupných databázích tato rozhodnutí nebyla dohledána a odvolací soud tak k možným právním závěrům z těchto rozhodnutí plynoucím nemohl vyjádřit své stanovisko. Pro úplnost je vhodné zdůraznit, že pokud žalobkyně argumentuje tím, že pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jsou nejvyšším zdrojem informací informace od samotného spotřebitele, pak s tímto názorem nelze než souhlasit; na druhou stranu je však třeba akcentovat, že povinností poskytovatele úvěru je takto získané informace verifikovat (což předpokládá aktivní činnost, což však žalobkyně pomíjí) a nikoliv je pouze pasivně přijímat.

10. Odvolací soud však přisvědčuje odvolací argumentaci žalobkyně, pokud jde o jí uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení. Okresní soud dovodil, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou částky přiznaných částek s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Dle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Jak již bylo výše zmíněno, má odvolací soud ve shodě s okresním soudem za to, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení zůstatku jistiny úvěrů 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč.

15. Z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že„ S ohledem na fakt, že s neplatností smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Smlouva„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“.

16. Z výše uvedené důvodové zprávy se podává, že smyslem a účelem právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnosti jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopností k vrácení celé jistiny nejsou dány.

17. Z odborné literatury – např. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck 2017, strana 900, pak k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím nebo dohodou stran.“.

18. Odvolací soud je s přihlédnutím k důvodové zprávě toho názoru, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroku z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídajícím jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část věřiteli a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

19. Dle názoru odvolacího soudu však břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.

20. V projednávané věci byla žalovaná (spotřebitel) v řízení jak před okresním soudem, tak soudem odvolacím, zcela nečinná, žádným způsobem nedoložila své poměry, a nelze tak tyto poměry a schopnosti žalované dovodit ani z obsahu spisu. Za této situace má odvolací soud za to, že žalovaná důkazní břemeno ohledně svých možností a schopností splatit poskytnutou jistinu úvěru nedoložila, a dostala se tedy do prodlení poté, co byla žalobkyní vyzvána k úhradě dlužné částky.

21. Jak bylo odvolacím soudem po zopakování dokazování zjištěno, byla žalovaná vyzvána k plnění listinami - výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum], kdy byla žalované poskytnuta lhůta k plnění do [datum]. Odvolací soud tak uzavírá, že žalovaná se dostal do prodlení s úhradou přiznaných částek dnem [datum], tedy dnem následujícím poté, co uplynula lhůta k plnění stanovená žalobkyní do [datum]. Od tohoto data je žalovaná povinna zaplatit zákonnou sankci představující zákonný úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku a nařízení Vlády ČR č. 351/2013 Sb.

22. Ze shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částek 35.942 Kč, 19.168 Kč a 18.657 Kč od [datum] do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbývající napadené části výrok II. rozsudku okresního soudu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

23. V důsledku částečné změny napadeného rozsudku krajský soud nově rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když s ohledem na výsledek odvolacího řízení byla žalobkyně v řízení před soudem prvého stupně pouze nepatrně úspěšným účastníkem. Žalobkyně žalobou požadovala nároky, které ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu představují na jistině částka 107.510,98 Kč a na úrocích (smluvených i z prodlení dle žalobního žádání) částka 55.568,06 Kč, tedy celkem 163.079,04 Kč, přičemž úspěšná byla co do zaplacení částky 85.321,64 Kč (jistina 73.767 Kč a úrok z prodlení 11.554,64 Kč). Za situace, kdy úspěch žalobkyně představuje 52 % a neúspěch 48 %, dospěl odvolací soud k závěru, že o nákladech řízení je třeba rozhodnout ve smyslu § 142 odst. 2 poslední věta o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. v situaci, kdy žalované, která by měla nárok na poměrnou část náhrady nákladů této fáze řízení, žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly. Jde-li o předmět odvolacího řízení, domáhala se žalobkyně zrušení napadeného rozsudku jako celku a vrácení věci okresnímu soudu, přičemž předmět odvolací řízení tak tvoří hodnota uplatněných nároků ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, tedy částka 163.079,04 Kč, přičemž v odvolacím řízení byl v podstatné části napadený rozsudek potvrzen a změněn ve prospěch žalobkyně byl pouze co do úroku z prodlení v kapitalizované částce 11.554,64 Kč. Úspěch žalobkyně tak představuje 7 %, z čehož vyplývá závěr o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení mezi účastníky shora vyložený.