7 C 150/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudkyní JUDr. Margitou Markovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 20 382 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 3 916 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 916 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části o zaplacení 16 466 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 880 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 964 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem ve výši 110 % z částky 9 755,70 Kč od [datum] do [datum] ve výši 619,74 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 9 755,70 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 27 205 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 20 382 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] (dále také„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 110 % ročně splácet ve 9 měsíčních splátkách ve výši 2771 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky, v důsledku čehož následně došlo k [datum] k zesplatnění celého úvěru. Zůstatek nesplacení jistiny činí 11 978,18 Kč. Žalobkyně dále uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 2 x 499 Kč za prodlení s dvěma splátkami, dále dlužné poplatky 400 Kč za odeslání upomínek a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně ze zůstatku jistiny od zesplatnění do [datum] ve výši 6 502 Kč a pojištění ve výši 2 x 252 Kč. Dále uplatnila nárok na kapitalizovaný úrok ve výši 619,74 Kč odpovídající sjednanému úroku 110 % ročně z nesplacené jistiny za dobu od [datum] do [datum] a dále úrok z prodlení v zákonné výši.

2. Na výzvu soudu doplnila žalobkyně svá tvrzení tak, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena z informací poskytnutých žalovaným, nahlížením do registrů ([příjmení], NRKI), ověřením zaměstnavatele apod.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] akceptace soud zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splatit v 9 pravidelných měsíčních splátkách po 2 771 Kč, přičemž pevná úroková sazba by byla sjednána ve výši 110 % ročně na celou dobu splácení úvěru. Celková částka splatná žalovaným by tedy činila 22 671 Kč (bez pojištění).

5. Z otisku dat elektronického výpisu z pohybu na účtu ve spojení s výpisy z účtu žalovaného má soud za prokázáno, že částka 15 000 Kč byla žalovanému vyplacena [datum].

6. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný zaplatil 4 splátky po 2 771 Kč od ledna do dubna 2021.

7. Z výpisu SOLLUS a NRKI soud zjistil, že žalovaný neměl žádný negativní příznak.

8. Z hodnocení klienta má soud za prokázáno, že žalobkyně vycházel při hodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr z následujících údajů poskytnutých žalovaným: příjmy 17 333 Kč, výdaje 3 860 Kč, bydlení 2 700 Kč, svobodný, bezdětný, bydlení v pronájmu, pracovní poměr na dobu neurčitou.

9. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici potvrzení o výdělku žalovaného vyplacený v listopadu (14 460 Kč) a prosinci (19 752 Kč)

10. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

17. Podle ustanovení § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle § 6 odst.2 o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Soud má v tomto řízení za prokázané, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a naproti tomu závazek žalovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit v 30 pravidelných měsíčních splátkách a zaplatit úrok ve výši 111,33 % ročně.

21. Podle rozhodnutí Soudního dvora C [číslo] vnitrostátní soud zkoumá z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele spočívající v povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Výslovně uvedl (v odpovědi na položenou předběžnou otázku), že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. Soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne [datum] mezi účastníky je neplatná.

23. Věřiteli je zákonem uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Toto je věřitel povinen učinit jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Zákon nestanoví přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

24. Ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Toto však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

25. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Analýzu této schopnosti je nutno provést na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné říci, zda bude schopen platit splátky, pokud nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Obecně dostupné statistické údaje však mohou posloužit k alespoň částečnému ověření realističnosti údajů tvrzených spotřebiteli a být základem pro podrobnější prověřování situace spotřebitele (např. pokud spotřebitel uvede, že průměrné výdaje na stravování či bydlení činí měsíčně částku, která je o řád nižší než výdaje v místě a čase obvyklé).

26. Úprava § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. ukládá věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit s tím, že věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V případě, že je úvěr poskytnut v rozporu s touto zásadou, je smlouva neplatná. Ustanovení § 87 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. dále hovoří o možnosti spotřebitele vznášet námitku neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření smlouvy. Otázku, zda posuzovat tuto neplatnost jako relativní nebo absolutní soudy již dříve posoudily, s odkazem na vývoj právní úpravy v České republice i v Evropské unii, na ochranu spotřebitele, judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Soudního dvora jako neplatnost absolutní, kterou je soud povinen zkoumat ex offo. Tuto otázku definitivně řeší rozhodnutí Soudního dvora, jak je citováno výše. Soud proto na toto rozhodnutí zcela odkazuje.

27. Soud proto dospěl k závěru, že i za existence úpravy § 87 odst.1 zák.č.257/2016 Sb., který hovoří o možnosti uplatnění námitky neplatnosti spotřebitelem, jde o absolutní neplatnost smlouvy, pokud věřitel nesplnil své povinnosti uvedené v § 86 odst.1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.

28. V tomto řízení žalobkyně v řízení tvrdila, že posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet provedla z veřejně dostupných rejstříků, těmi však byli pouze [příjmení] a NRKI. Žalobkyně vůbec neprovedla šetření v centrální evidenci exekucí. Dále uvedla, že získala informace přímo od žalovaného. Takovými informacemi jsou však pouze údaje o jeho zaměstnavateli a výši mzdy. Pokud žalovaný uvedl výdaje na bydlení, které neodpovídají reálných nákladům v místě a čase, neučinila žalobkyně žádné další šetření ani dotaz na vysvětlení situace. Výdaje žalovaného jsou zohledněny paušálně pouze ve výši životního minima.

29. V této souvislosti je nutno poukázat na závěr Ústavního soudu (III ÚS 4129/18) o tom, že poskytovatel úvěru má být veden k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Soud má za to, že právě toto kritérium splněno nebylo. Žalobkyně nesplnila své povinnosti řádně, spokojila se pouze s prohlášením žalovaného a zjištěním jeho příjmu. Ačkoli sdělené výdaje evidentně neodpovídají obvyklým nákladů v daném místě a čase, neučinila žádné doplňující šetření nebo dotazy, aby uvedené údaje objasnila. Ani sama nezahrnula např. vyšší výdaje na základě vlastních údajů, modelů, statistických údajů apod.

30. V tomto případě je tedy jednoznačné, že žalobkyně svou povinnost posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet nesplnila řádně. Úvěr poskytla, ačkoli neměla k dispozici dostatek relevantních údajů k tomu, aby mohla učinit závěr, zda je zde důvodná pochybnost o schopnosti spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Zcela pominula šetření v evidenci exekucí. Úvěr tak žalobkyně poskytla v rozporu s ust. § 86 odst.1 věta druhá zák.č.257/2016 Sb. a smlouva je proto neplatná.

31. Jedná se přitom o absolutní neplatnost právního úkonu, tedy o neplatnost, která nastává přímo ze zákona a soudy se jí musí zabývat z úřední povinnosti, je-li z neplatného právního úkonu patrna, anebo jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního úkonu od samého počátku a na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti.

32. Žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu v souladu s ust. § 87 zák.č.257/2016 Sb. Žalovanému byla poskytnuta celkem částka 15 000 Kč, z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný zaplatil celkem 11 084 Kč. Proto je povinen vrátit částku 3 916 Kč. Žalovaný se ke svým možnostem nijak nevyjádřil, soud proto uložil vrácení částky v obecné pariční lhůtě. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k zaplacení částky dříve než žalobou, tj. že by se taková výzva dostala do dispozice žalovaného. Žaloba byla doručena žalovanému [datum], žalovaný je v prodlení až do [datum]. Žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1970 o.z. v zákonné výši. Žalobkyně však výslovně požadovala úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně a soud tak nemohl překročit žalobní žádání.

33. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Nad rámec soud uvádí, že dále soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 110 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]).

35. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne 31.7.2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu lichvy.

36. Tedy již samotná výše úroku 110 % ročně je tak zjevně v rozporu s dobrými mravy a tak zjevně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu, že není ani nutno ji srovnávat s údaji databáze [obec] národní banky [příjmení]. Obecně je za obvyklou míru úroku u úvěru poskytovaných nebankovními institucemi považován úrok okolo 30 % ročně. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 110 % pak představuje více než 3,5 násobek sazby obecně akceptované u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Z těchto důvodů, je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy. Tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. U žalobkyně se jedná o běžnou praxi, jak je okresnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

37. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání (o úroku) od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. To ostatně vyplývá i jejího vyjádření při jednání, kdy na sjednané úrokové sazbě setrvala. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

38. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § [číslo] odst. 2 a § 2993 o.z., které jsou smluvní strany povinny vydat. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, žalovaný dosud zaplatil částku v celkové výši 11 084 Kč. I v tomto případě by žalovanému vznikla povinnost vrácení pouze částky 3 916 Kč. Nárok na vydání této částky by soud posuzoval podle § 2993 o.z. (na rozdíl od povinnosti vrácení jistiny jak je uvedeno v odst.33 39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.