8 C 17/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20.000 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 12. 4. 2023, č. j. 8 C 17/2022-100,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobkyně domáhá, aby žalovaná zaplatila částku 20.000 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně s tím, že nesouhlasí se závěry okresního soudu. V případě negativního posouzení této věci (uplatnění náhrady škody z titulu regresní náhrady vůči osobě, které v průběhu exekuce zanikl výkon exekutorského úřadu) podle § 3 a 16 zákona č. 82/1998 Sb. mohl okresní soud postupovat s použitím § 10 odst. 1 o. z., tedy podle analogie legis. Žalobkyni je známa stávající úprava, tedy že podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Nicméně se žalobce domníval, že s použitím analogie legis lze na tento případ aplikovat obě jmenovaná ustanovení se současnou aplikací § 15 odst. 5 zákona č. 120/2002 Sb., které stanovuje povinnost exekutorovi, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, a to že má zajistit předání spisů, plnění vymožených v exekuci, zajištěných věcí, exekutorských úschov a registrů nově jmenovanému exekutorovi. V případě, že tak neučiní se analogicky dopustí nesprávného úředního postupu. Tento názor žalobkyně dovozuje z toho, že považuje exekuční činnost exekutora za úřední postup, jenž se skládá z řady procesních a faktických úkonů, obdobně, jako je tomu v případě výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., protože osoba exekutora je orgánem svého druhu, když jeho postavení v sobě zahrnuje i postavení úřední osoby, na kterou převedl stát část svých mocenských pravomocí, a který z pověření soudu vykonává soudní moc. Exekutor pak na základě takového pověření provádí především exekuční činnost. Pod pojem exekuční činnost exekutora zákon zahrnuje především nucený výkon exekučních titulů (§ 1 odst. 2 zákona č. 120/2002 Sb.). Při výkonu exekuční činnosti se úkony exekutora považují za úkony soudu (§ 28 zákona č. 120/2002 Sb.). Exekutor je při této činnosti oprávněn vykonávat úkony, které o. s. ř. a další právní předpisy jinak svěřují při výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu (§ 52 odst. 2 zákona č. 120/2002 Sb.). Ostatně i zákon č. 120/2002 Sb. v § 15 odst. 5 nadále označuje exekutorem fyzickou osobu, jíž zanikl výkon exekutorského úřadu. Z uvedeného žalobkyně vyvozuje, že exekuční činností (úředním postupem) byla v tomto případě i exekuce pod sp. zn. spisová značka, která byla zahájena žalovanou, když v jejím průběhu žalované datum zanikl výkon exekučního úřadu a žalovaná se tak ocitla v postavení exekutora, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, a měla dle § 15 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. učinit faktické úkony v probíhající exekuci (což je exekuční činnost, potažmo exekuční postup), tedy zajistit předání spisů a plnění vymožených v exekuci nově jmenovanému exekutorovi, a to v přiměřené lhůtě. Žalovaná tak neučinila, nejenže v této exekuci nezajistila předání vymožených prostředků, ani nepředala spisovou dokumentaci, čímž znemožnila její další řádný průběh, neboť nově jmenovaný exekutor nevěděl, že taková exekuce probíhá a povinný nadále plnil na účty osoby, která již exekutorem nebyla. Žalobce se tak domnívá, že lze dovodit per analogiam, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, ačkoliv nebyla v postavení úřední osoby, neboť ji k datum zanikl výkon exekutorského úřadu, ale byla v postavení exekutora, jemuž zanikl výkon exekučního úřadu, který nesplnil svou povinnost a nezajistil předání plnění a spisové dokumentace v probíhající exekuci, která sama o sobě je úředním postupem, čímž znemožnila její další řádný průběh. Žalovaná tak fakticky narušila úřední postup tím, že dle § 15 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. nesplnila svou povinnost a nezajistila předání plnění a spisové dokumentace, tedy učinit úkon v přiměřené lhůtě dle § 13 odst. 1 zákona číslo 82/1998 Sb., čímž se dopustila faktického nesprávného úředního postupu. V případě žalobcem tvrzeného případného bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle § 2991 o. z. soud dovodil, že žalovaná měla povinnost plnit nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, nikoliv pak oprávněnému. S takovým posouzením žalobkyně nesouhlasí, neboť se stále jedná o hmotněprávní vztah na plnění v penězích mezi oprávněným (věřitelem), který disponuje právem na plnění a povinným (dlužníkem), jenž je zatížen povinností plnit a který je ve fázi exekuce, neboť povinný nechtěl nebo nemohl dobrovolně uhradit svůj dluh oprávněnému a nárok na zaplacení byl již oprávněnému přisouzen. Jmenovaná exekuce je pak od počátku do svého konce úředním postupem, který je uskutečňován jak procesními, tak faktickými úkony, když jejími účastníky jsou oprávněný a povinný. Soudní exekutor je v postavení subjektu, který takové řízení vede. Pokud povinný v exekuci plnil, tak plnil exekutorovi, což bylo a je pouze platební místo a v žádném případě exekutor není nositelem přisouzeného práva na plnění z exekučního titulu, tím je nadále oprávněný, exekutor je pouze povinen provést výplatu vymožených prostředků oprávněnému. Když soud dovozuje, že žalovaná byla povinna plnit nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, pak se jedná pouze o faktické předání vymoženého plnění, jinak řečeno dochází ke změně platebního místa v rámci běžící exekuce. K takové změně však nedošlo, neboť žalovaná nejenže nezajistila předání vymožených prostředků, ale ani nepředala spisovou dokumentaci v této exekuci, čímž znemožnila její řádný další průběh, neboť nově jmenovaný exekutor nevěděl, že taková exekuce probíhá a povinný nadále plnil na účty osoby, která soudním exekutorem nebyla. Zajištěním předání vymožených prostředků mezi žalovanou a novým soudním exekutorem by nedošlo ke změně osoby věřitele, ale pouze k faktické změně platebního místa v probíhající exekuci, ve které se pouze změnil soudní exekutor. Na nově jmenovaného soudního exekutora nepřešlo žádným právně relevantním způsobem přisouzené právo na plnění ze strany oprávněného. Ostatně nově jmenovaný soudní exekutor nemá ani žádný právní nástroj k tomu, aby se zadrženého plnění ze strany žalované domohl, neboť absentuje jakýkoliv hmotněprávní vztah k takovému plnění. Naopak zde existuje zákon č. 82/1998 Sb., jenž upravuje možnosti postupu oprávněného v takovém případě. Zde žalobce také poukazuje na obdobné postavení advokáta, který zastupuje účastníka ve sporném řízení a kde je soudem stanovena účastníkovi sporu povinnost peněžitého plnění a nákladů řízení k rukám advokáta. Zde se taktéž jedná pouze o platební místo. V případě, že tak účastník zatížený takovou povinností neučiní, pak má protistrana právo vymáhat svou přisouzenou pohledávku, nikoliv advokát, neboť nositelem práva je vždy zastupovaný účastník. Okresní soud dále dovozuje, že při bezdůvodném obohacení dle § 454 obč. zák. nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti vůli dlužníka, jinak nemá osoba plnící dluh nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když v této věci žalovaná vyslovila nesouhlas s plněním žalobkyně, která podle ní vyplatila odškodnění bez toho, aby zkoumala, zda částka 20.000 Kč nebyla vyplacena, případně se nenachází na účtu číslo. Žalobkyně dále poukazuje na to, že okresní soud dále neuvádí, na základě čeho takový nesouhlas dovodil, respektive kdy a jakým způsobem tak žalovaná učinila. Nabízí se, že soud zřejmě vychází z procesního postoje žalované, avšak zde žalobkyně poukazuje na datum plnění poškozenému žadateli, k němuž došlo dne datum, tedy v době, kdy byla žalovaná trestně stíhána právě i za škodu způsobenou v exekuci vedenou pod sp. zn. spisová značka a důkaz o tom, že by žalovaná v té době dávala žalobkyni aktivně najevo, že odmítá, aby za ni bylo plněno žalovanou předložen nebyl. Pokud by byl brán jako předpoklad aplikace právní úpravy bezdůvodného obohacení plněním povinnosti za jiného i pozdější projev nesouhlasu toho, za nějž bylo plněno, pak by taková aplikace byla zjevně nemožná. Žalobkyně se tak na rozdíl od okresního soudu domnívá, že z provedených důkazů lze dovodit a učinit zjištění, že ze strany žalované došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 o. z., když žalobkyně plnila za žalovanou. Jednak existuje právní povinnost žalované plnit, v tomto případě předat vymožené plnění v exekuci, které by bylo dále vyplaceno prostřednictvím nově jmenovaného soudního exekutora oprávněnému. Dále pak splněním povinnosti žalobkyní, která k plnění povinna nebyla, konečně vědomí plnitele a příjemce plnění, že je plněno za jiného, toto vědomí vyplývá z žádosti poškozeného žadatele ze dne datum a dále stanoviska státní instituce ČR z datum Okresní soud v bodě 37 odůvodnění poukazuje na svá zjištění uvedená v bodě 16 a 17 odůvodnění, z nichž dovozuje, že žalovaná prováděla z účtu číslo (po datum) do zajištění účtu policií (datum) převody plateb z různých exekučních řízení na účet číslo, k němuž měl i dispoziční oprávnění i jméno příjmení jako zástupce žalované od datum, přičemž podle zjištění trestního soudu po datu datum tak došlo u některých stíhaných skutků k vyplacení části finančních prostředků oprávněným v době jeho působení (Mgr. příjmení). Zde žalobkyni není zřejmé, proč takový závěr nalézací soud učinil. Okresní soud pak v bodě 16 odůvodnění rozsudku dále uvádí svá skutková zjištění ohledně toho, že po datum docházelo k převodům z účtu číslo ve prospěch účtu číslo. V bodě 17 odůvodnění pak soud uvádí jako skutkové zjištění pouze vyjádření žalované k výše uvedeným převodům, tedy přejímá bez výhrady její tvrzení. Z tvrzení žalované však v žádném případě nelze učinit zjištění, že by byla v exekuci vedené pod sp. zn. spisová značka vymožená plnění v částce 20.000 Kč žalovanou převedena z účtu číslo na účet číslo a že by tyto prostředky byly následně zajištěny Policií ČR, nebo že by zastupující exekutor tyto prostředky vyplatil oprávněnému. Naopak ze skutkových zjištění v bodě 6 odůvodnění vyplývá (ze zpráv nově jmenovaného exekutora Mgr. příjmení exekutora a exekučního spisu), že v roce 2013 a 2014 docházelo k převodům peněz v řádu statisíců a bez variabilního symbolu z vymáhacího účtu žalované číslo na účet číslo kontrolovaný Exekutorskou komorou, ze kterého byly následně vypláceny exekuce ukončené v době, kdy tento účet neexistoval (založen byl datum), z čehož vyplývá, že na účtech nejsou deponované všechny prostředky, které na něj byly zaslány a nelze s jistotou říct, které částky se na účtu nachází a které nikoliv. Soud tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že se všemi argumenty v odvolání se okresní soud vypořádal, neboť se jedná o argumentaci provázející celé nalézací řízení. Žalovaná zdůrazňuje, že žalovaná částka měla být na její účty připsána v době od datum do datum, tedy v době, kdy již nevykonávala funkci soudního exekutora, neboť výkon exekutorského úřadu zanikl k datum. V tento den se současně stal pravomocným další výrok odsuzujícího rozsudku, kterým byl výkon exekuční činnosti zakázán v rámci trestu zákazu činnosti. Žalobkyně opakovaně argumentuje povinnostmi, které ukládá § 15 odst. 5 zákona č. 120/2021 Sb. (žalobkyně chybně uvádí zákon č. 120/2002 Sb.), aniž bere v potaz, že současná právní úprava předání úřadu se do zákona dostala až s novou úpravou platnou od datum. Žalovaná poukazuje na to, že došlo k aplikaci § 18 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a to s ohledem na sdělení JUDr. příjmení exekutora z EÚ obec a k ustanovení nového zástupce Mgr. příjmení z EÚ obec. V té chvíli se aplikuje paragraf § 16 a § 17 citovaného zákona. Jestliže tedy žalobkyně dovozuje, že předání úřadu patří fakticky k exekuční činnosti, pak okamžikem jmenování nového zástupce má žalovaná konání jakékoliv činnosti zakázané. Mgr. příjmení má k dispozici veškerý spisový materiál včetně programu příjmení a dvou zaměstnanců plně k dispozici, ale má i dispoziční práva k účtům s tím, že veškeré náklady na provoz nese žalovaná jako soukromá osoba. Pokud žaloba argumentuje, že Mgr. příjmení měl dispoziční právo pouze k účtu 257, pak k účtu 176 měl dispoziční právo jméno příjmení, který byl jako zaměstnanec přidělen přímo Mgr. příjmení. Z výpisů z účtu, které měl soud k dispozici, vyplývá, že finanční prostředky z účtu 176 byly převáděny na účet 257, který měl jiný režim. Ostatně ze spisu je jasné, že pokud Mgr. příjmení vydal exekuční příkazy či vystavoval příkazy k úhradě nákladů exekuce, jako účty určené k plnění uváděl účty žalované – přesto jeho žalobkyně k povinnosti nevolá. Odpovědnost žalované žalobce dovozuje i z toho, že měla k účtům dispoziční právo. Zcela opomíjí, že účty byly žalované a právo dispozice je nedílnou součástí vlastnického práva. Důležité a podstatné však je, zda toto oprávnění také vykonávala. Pokud žalobce tvrdí, že z účtu 257 bylo plněno na jiné exekuce, pak nechť volá k odpovědnosti toho, kdo takto činil, nebo ať prokáže, že tak činila žalovaná. Žalovaná trvá na tom, že v rámci rozhodování o náhradě škody nebylo ze strany žalobce zkoumáno, zda škoda vznikla před datum, nebo po tomto datu, ačkoliv se jednalo o diametrálně odlišné situace. Otázkou, kdy byly jednotlivé částky na účty připsány, se zabývá až po podání žaloby a čtyři roky po vyplacení odškodnění. Pokud žalobkyně tvrdí, že nově jmenovaný soudní exekutor nevěděl, že předmětná exekuce probíhá, pak se nabízí otázka, proč Mgr. příjmení jako zastupující exekutor nesplnil povinnosti uvedené v § 15 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., na který se žalobkyně odvolává, a nepředal spisovou agendu a vše ostatní, když žalovaná rozhodně nemohla od Mgr. příjmení převzít cokoliv zpět, a tudíž ani nemohla nic znovu předat. Mimoto poukazuje na to, že ze strany žalobce nebyl předložen jediný důkaz, že by žalovanou kdokoliv ze strany žalobkyně či profesní komory oficiálně informoval o tom, že byl jmenován nový soudní exekutor a dozajista nebylo povinností žalované tyto informace vyhledávat. Co se týká finančních prostředků došlých na účty 176… a 257… po datum, zdůrazňuje, že stavy účtů ve chvíli, kdy úřad přebíral Mgr. příjmení, nebyly nulové, ale částka na nich převyšovala 1.000.000 Kč. S finančními prostředky pak nakládal Mgr. příjmení, následně byly účty zablokovány policií. Částky přicházející na účty byly rozúčtovány k jednotlivým spisům, a to nepochybně v roce 2018, jinak by Mgr. příjmení exekutora nemohl poskytovat podklady k vyčíslení škody. O tom, že žalobkyně této skutečnosti nevěnovala pozornost svědčí fakt, že se jako zástupce státu nezajímala o to, co se s finančními prostředky, které z rozhodnutí OČTŘ byly předány dne datum Mgr. příjmení exekutora, děje, a to přestože se nadevší pochybnost jedná o prostředky třetích osob, čehož si musí být jak žalobkyně, tak Mgr. příjmení exekutora vědom. Tvrzení rozesílaná Mgr. příjmení exekutora a žalobkyní osobám požadujícím náhradu škody, že žalovaná zadržuje finanční prostředky, jsou ve vztahu k částkám došlým na účty po datum lživá, když povinnost je vyplatit měl zástupce žalované, a poté Mgr. příjmení exekutora minimálně od datum. Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaná nepředložila důkaz o tom, že aktivně dala najevo nesouhlas s tím, aby za ni žalobkyně plnila, pak žalobkyně se žalovanou nikdy nekomunikovala o tom, zda s odškodněním souhlasí. Vždy se obracela na žalovanou ve chvíli, když odškodnění již bylo vyplaceno a na jakékoliv vyjádření nereagovala. Skutečnost, že žalobkyně vyplácí odškodnění bez znalosti věci se pouze v jednom případě dostalo odpovědi, že žalobkyně není vázaná žádným právním předpisem v tomto směru. Kromě toho žalovaná upozorňuje, že důkazní břemeno je na straně osoby žalující, nechť prokáže, kdy a jak žalovaná se konkrétně žalovanou částkou obohatila. Tvrzení, že nelze s jistotou říci, které prostředky se na účtu 257 nacházejí, neboť z něj byly vypláceny exekuce ukončené dříve, pak pokud k tomu došlo, tak rozhodně ne ze strany žalované a činil-li tak Mgr. příjmení, nelze toto přičítat k tíži žalované. Ostatně pokud došlé prostředky bylo možné zaúčtovat (tedy došlé po datum) a na jejich základě vyčíslit škodu, musí být u nich jasný přehled. Pokud žalobkyně opakovaně odkazuje na rozsudek KS obec – pobočka ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. spisová značka jako důkazu o tom, že se dopouštěla nesprávného úředního postupu, pak žalovaná připomíná, že tento rozsudek řeší dobu do datum. Tyto závěry nelze vztahovat na dobu po tomto datu. Žalovaná tak navrhuje potvrzení napadeného rozhodnutí.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedených důkazů, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

6. Krajský soud považuje za správné i právní závěry okresního soudu. S okresním soudem je možno souhlasit v tom, že s ohledem na zánik výkonu exekutorského úřadu žalované tato nemohla způsobit tvrzenou škodu jako úřední osoba při výkonu exekuční činnosti ve smyslu § 4 z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným úředním rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (dále zákon o odpovědnosti státu). Lze tak akceptovat závěr, že na tvrzenou škodu způsobenou jednáním žalované se zákon o odpovědnosti státu nevztahuje, a proto ani nemohl vzniknout žalobkyni proti žalované regresní nárok podle § 16 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu. Žalovaná v době po zániku výkonu exekutorského úřadu neměla ani povinnosti podle § 46 odst. 4 e. ř. a nemůže tak odpovídat ani stát za škodu v režimu zákona o odpovědnosti státu z titulu porušení tohoto ustanovení.

7. Žalované nelze přisvědčit v tom, že by ustanovení § 15 odst. 5 z. č. 120/2001 Sb. ve znění účinném v době zániku výkonu exekutorského úřadu (datum) neobsahovalo povinnost zajistit předání vymožených plnění novému exekutorovi, tato povinnost byla zavedena výslovně novelou exekučního řádu provedenou z. č. 396/2012 Sb. s účinností od datum. Na druhé straně nelze přisvědčit žalobkyni, že by z formulace § 15 odst. 5 exekučního řádu, kde se hovoří o exekutorovi, jemuž zanikl výkon exekutorského úřadu, bylo možno dovozovat postavení žalované jako úřední osoby i v době po zániku funkce exekutora, zde zákon hovoří toliko jinými slovy o bývalém exekutorovi.

8. Okresní soud se pak správně vypořádal i s posouzením nároku jako případného bezdůvodného obohacení s tím, že na straně žalované na úkor žalobkyně k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. nedošlo, neboť žalobkyně za žalovanou neplnila to, co po právu měla plnit sama. Okresní soud se vypořádal s tvrzenou aplikací § 46 odst. 4 exekučního řádu, která zde není možná. Stejně tak nelze dovodit bezdůvodné obohacení žalované na základě ustanovení § 15 odst. 5 z. č. 120/2001 Sb., neboť plnění má být poskytnuto novému soudnímu exekutorovi, nikoliv oprávněnému. Jestliže žalobkyně plnila oprávněnému, pak neplnila za žalovanou to, co měla plnit žalovaná. Okresní soud tak správně dovodil, že nárok nelze posoudit ani jako bezdůvodné obohacení plněním povinnosti za jiného.

9. K odvolací argumentaci krajský soud uvádí, že odpovědnost státu, respektive bývalé soudní exekutorky za škodu, která měla vzniknout oprávněnému, nelze dovodit ani na základě analogie legis (§ 10 o. z.), neboť na základě této nelze rozšiřovat podmínky (regresní) odpovědnosti žalované, respektive odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Nejedná se zde o mezeru v zákoně, ale situaci, kdy stát odpovídá toliko za pochybení při výkonu exekuční činnosti. Nelze tak ani analogicky aplikovat uvedená ustanovení na odpovědnost osoby, která není úřední osobou, a dovozovat z toho regresní nárok vůči žalované.

10. Odvolací argumentaci nelze přisvědčit ani v tom, že by snad k bezdůvodnému obohacení na straně žalované došlo proto, že žalovaná měla předat fakticky peníze oprávněnému prostřednictvím nového soudního exekutora. I kdyby žalovaná jako bývalá exekutorka měla odevzdat i později došlé prostředky novému soudnímu exekutorovi v režimu § 15 odst. 5 exekučního řádu, nelze z toho dovodit, že je zde nějaká pohledávka oprávněného vůči žalované. Okresní soud v tomto směru učinil správné závěry.

11. Krajský soud pak nad rámec důvodů uvedených okresním soudem uvádí, že nelze ani uzavřít, že by žalobkyně za žalovanou splnila dluh, který by měla žalovaná vůči oprávněnému z titulu náhrady škody (§ 2910 o. z.), neb taková pohledávka by mohla vzniknout za předpokladu porušení konkrétní povinnosti žalovanou snad jen tomu, kdo žalované plnil, aniž by došlo k zániku vymáhaného dluhu, tedy zde povinnému.

12. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch, náklady odvolacího řízení však nevznikly. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.