8 C 291/2020

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. jméno řešitele příjmení řešitele a soudci ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty částka , k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací a ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací a ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, a to ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8. 25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k prvnímu dni v měsíci, počínaje prvním dnem měsíce, který následuje po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a ve zbývajícím rozsahu žalobu žalobkyně zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] (výrok III.).

2. Okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že účastníci mezi sebou dne [datum] uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83. 86 % ročně splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem květen 2018 dle splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila částku [částka], následně se dostala do prodlení a k datu [datum] došlo v souladu se smlouvu k zesplatnění celého úvěru. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalované v souladu s ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za situace, kdy její příjem umožňoval volné zdroje ve výši [částka], žalovaná nesplácela jiné úvěry ani zápůjčky a u této první úvěrové smlouvy nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Dále se okresní soud zabýval platností úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je rozporné s dobrými mravy a způsobuje tak jeho absolutní neplatnost dle ust. § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 83,86 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Podle okresního soudu by ke stejnému závěru bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaného úroku ve výši 62,47 % ročně. Okresní soudu vycházel z databáze časových řad [příjmení] [jméno] národní banky ohledně výše úroků, které požadovaly banky u úvěrů s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru a zjistil, že průměrná roční úroková sazba činila maximálně 10,26 % ročně. Podle okresního soudu ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 83,86 % představuje více jak osminásobek takto zjištěných úrokových sazeb. Za situace, kdy podle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru po dobu 60 měsíců žalobkyni díky sjednané sazbě úroku vrátit více jak trojnásobek poskytnuté částky, je třeba podle okresního soudu sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu dle ust. § 588 o. z. Námitky žalobkyně ohledně aplikace ust. § 1813 o. z. a § 1793 o. z. neshledal okresní soud důvodnými. Pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, poukázal okresní soud na ust. § 576 o. z. a dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru je třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly představuje podle okresního soudu s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takovéto plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § [číslo] odst. 2 a § 2993 o. z., které si smluvní strany jsou povinny vydat. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalované částku [částka], žalovanou bylo zaplaceno [částka] a žalovaná je tedy povinna žalobkyni vrátit částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o. z. z této částky ode dne [datum] do zaplacení. Okresní soud vyhověl žádosti žalované a umožnil jí dlužnou částku splácet ve výši [částka] měsíčně vzhledem k osobním a majetkovým poměrům žalované. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu žalobkyně zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalobkyně včasné odvolání a domáhala se jeho změny ve výroku II. tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Žalobkyně v odvolání uvedla, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když úrok ve smlouvě o úvěru sjednaný byl sjednán v zákonných limitech. Efektivní úroková sazba byla sice sjednána ve výši 83,86 % ročně, což však odpovídá nominální úrokové sazbě 62,47 % ročně, když se jedná pouze o matematickou operaci. Odvolatelka odkázala na odborné vyjádření Mgr. [jméno] [příjmení], Ph.D., [příjmení], ze dne [datum] a na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a dále také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] s tím, že poukázala na to, že smlouva je v celém rozsahu platná a strany v celém rozsahu zavazuje, když byla takto smluvními stranami uzavřena. Pokud okresní soud posuzoval obvyklou výši úroků dle databáze [příjmení], má žalobkyně za to, že údaje z této databáze nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank, když hodnoty uváděné v této databázi jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Odvolatelka dále poukázala na možnost aplikace ust. § 1813 o. z. a 1793 o. z. s tím, že žalovaná se v souladu se zásadou autonomie vůle rozhodla uzavřít s žalobkyní takovouto smlouvu a za podmínek v ní uvedených, ačkoliv pokud by nesouhlasila s jednotlivými ujednáními, mohla se rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a o poskytnutí peněžních prostředků požádat jinou osobu. Žalobkyně se v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % ročně z dlužné částky, když takto nastavený úrok považuje za úrok pod úrovní průměrné výše úroků v rámci nebankovního sektoru při poskytování půjček. Dále podle odvolatelky okresní soud nereflektoval při svém rozhodnutí nové instituty v občanském zákoníku a chybně posoudil celou smlouvu jako neplatnou z důvodu tvrzené neplatnosti ujednání o smluvním úroku. Podle odvolatelky rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek. V případě uzavření úvěrové smlouvy je totiž povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně a v tomto směru poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], kde Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. V neposlední řadě poukázala odvolatelka na ust. § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobkyni náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků.

4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřila, v průběhu jednání odvolacího soudu navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu, včetně plnění ve splátkách s tím, že rozhodnutí okresního soudu považuje za věcně správné.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tedy v napadené části výroku II. a ve výroku III. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se žalobou doručenou okresnímu soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 62,47 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]. Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že s žalovanou jako klientem byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], k jehož vyplacení došlo [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 83,86 % ročně splácet v 60 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem květen 2018 dle splátkového kalendáře. Žalovaná zaplatila 11 splátek ve výši [částka], tedy celkem částku [částka], následně se dostala do prodlení a k datu [datum] došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně se po žalované domáhá částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši [částka] s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši [částka] s příslušenstvím, smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši [částka] za každý den prodlení žalované, a to počínaje dnem [datum] do zaplacení, když tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby ve výši [částka] a dále úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši [částka] ode dne [datum] do zaplacení, přičemž tento úrok požaduje v nominální roční úrokové sazbě 62,47 % ročně, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěrů sjednané ve smlouvě. Žalovaná v průběhu jednání okresního soudu uvedla, že dlužnou částku nemá vzhledem k svým majetkovým a osobním poměrům z čeho zaplatit a požádala o plnění ve splátkách. Okresní soud ve věci rozhodl dne [datum] napadeným rozsudkem.

7. Předně krajský soud považuje za správná zjištění okresního soudu učiněná z jednotlivých provedených důkazů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na tato zjištění zcela odkazuje.

8. Krajský soud doplnil dokazování zprávami bankovních ústavů ohledně spotřebitelského úvěru ve výši [částka] na dobu 60 měsíců sjednaného v místě poskytnutí úvěru žalobkyní dne [datum] a zjistil, že nejvyšší úroková sazba činila 13,75 % ročně.

9. Krajský soud zcela akceptuje závěr okresního soudu, že žalobkyně v řízení prokázala, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy řádně prověřila.

10. Pokud jde o další právní závěr okresního soudu, který své rozhodnutí postavil na tom, že ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroků 83,86 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (přičemž ke stejnému závěru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaného úroku ve výši 84,8 % ročně) a s ohledem na ustanovení § 576 občanského zákoníku vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít, a smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Krajský soud po nově provedeném dokazování uvedený závěr okresního soudu jako správný zcela přejímá, když je rovněž toho názoru, že ujednání o úrocích v předmětné smlouvě o úvěru je absolutně neplatné dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroků 83,86 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto jednání (rovněž je toho závěru, že ke stejnému názoru by pak bylo třeba dospět i ohledně žalobkyní požadovaných úroků ve výši 62,47 % ročně a v odvolání ve výši 20 % ročně). S ohledem na odvolací námitky pak považuje krajský soud za nezbytné uvést následující.

11. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže ke staré právní úpravě zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). Jak bylo v řízení prokázáno (zprávami bank provedenými k důkazu v rámci odvolacího řízení), pohybovala se úroková sazba u úvěru stejného typu u jednotlivých bank od 9,74 % ročně až po 19,9 % ročně. S ohledem na bankami poskytnuté úvěrové úrokové sazby u daného typu spotřebitelského úvěru krajský soud uzavírá, že za obvyklou úrokovou sazbu považuje sazbu 19,9 % ročně. Tuto sazbu je třeba považovat za sazbou obvyklou u daného typu úvěru, a to při zvážení rizikovosti daného klienta - žalované. Tato sazba pak odpovídá i úrokům účtovaným nebankovními společnostmi u podobného typu úvěru, jak je krajskému soudu známo z jeho úřední činnosti (např. sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka], kde původními věřiteli byli [právnická osoba] [název nepeněžního ústavu], respektive [označení]). Je však všeobecně známou skutečností, že za uvedenou dobu došlo k poklesu průměrných úrokových sazeb u klasických spotřebitelských úvěrů (nepočítaje v to revolvingové úvěry či úvěry čerpané prostřednictvím kreditních karet, o které se však v posuzované věci nejedná). Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 83,86 % tedy představuje více jak šestinásobek sazby 13,75 % ročně (nejvyšší sazba považovaná krajským soudem za sazbu úroku obvyklou dle § 1802 občanského zákoníku). Z těchto důvodů je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ust. § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.

12. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba 83,86 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu, jak správně učinil okresní soud, je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1. smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý. Žalovaná v postavení průměrného spotřebitele, tedy spotřebitele, který je dostatečně informovaný a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, nemohla při uzavírání smlouvy předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Průměrný spotřebitel, aniž by se blíže zajímal o danou ekonomickou problematiku, není schopen sám uvedený rozdíl rozpoznat a nelze ani od něj očekávat, že bude v této oblasti dostatečně vzdělán. Navíc dle tvrzení samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní úroková míra, je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 83,86 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků v rozporu s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše úroků, kterou žalobkyně v řízení požaduje, tj. 62,47 % ročně před okresním soudem a 20 % ročně v odvolacím řízení. Navíc, jak je uvedeno výše, krajský soud při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

13. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze prohlášení klienta, které bylo evidentně předpřipraveno žalobkyní (podle stylu písma a uvedených formulací žalovaná jen technicky připojila svůj podpis) a žalobkyně tak nemůže bránit tím, že žalovaná (spotřebitel) se vším souhlasila.

14. Pokud pak žalobkyně namítala, že ujednání o výši úroků z prodlení nemůže být v rozporu s dobrými mravy s ohledem na ustanovení § 1813 občanského zákoníku, když občanský zákoník zná institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku, kterého se však musí žalovaná strana dovolat, což v daném případě žalovaná neučinila, tak s tímto závěrem žalobkyně se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, které je součástí právní úpravy závazků ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což však neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat na ujednání o výši úroku z úvěru, neboť úrok je cenou za poskytnutí peněžních prostředků a o výši úroku byla žalovaná jasně a srozumitelně informována v předsmluvním formuláři, smlouvě i oznámení o schválení úvěru. V daném případě pak nelze aplikovat ani ustanovení § 1793 občanského zákoníku o neúměrném zkrácení, když nároků dle tohoto ustanovení se musí zkrácená strana dovolat, což v daném případě žalovaný neučinil. [příjmení] zavedení institutu neúměrného zkrácení však neplatnost ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy nijak nevylučuje, neboť nově zavedený institut neúměrného zkrácení dle ustanovení § 1793 občanského zákoníku pouze do právního řádu zavádí možnost soudního zásahu do práv a povinností stran smlouvy jen z důvodu hrubého nepoměru vzájemných plnění, což dříve nebylo možné, když jak k posouzení smlouvy jako lichevní, tak k posouzení smlouvy či jednotlivého ujednání jako neplatného pro rozpor s dobrými mravy musely vždy přistoupit i další významné skutečnosti (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]), jako např. to, že takto žalobkyně postupuje zcela běžně, jako je tomu v daném případě. Existence institutu neúměrného zkrácení tedy neplatnost ujednání o úrocích dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. nijak nevylučuje. Neplatnost daného ujednání pak nijak nevylučuje ani existence ustanovení § 577 občanského zákoníku upravujícího změnu nezákonného určení rozsahu soudem, neboť toto ustanovení zakládá možnost domáhat se speciální žalobou (příp. i vzájemným návrhem) konstitutivního rozhodnutí soudu, kterým budou práva a povinnosti stran změněny. Takové rozhodnutí pak není exekučním titulem a teprve v případě, že nejsou-li povinnosti změněné tímto konstitutivním rozhodnutím plněny, lze se jejich splnění domáhat žalobou na plnění (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2063 [číslo]). V daném případě je však podána již žaloba na plnění, v rámci které nelze tímto způsobem práva a povinnosti stran ze smlouvy o úvěru měnit, navíc bez návrhu žalované strany.

15. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv se krajský soud ztotožňuje se závěrem žalobkyně, že ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. [příjmení], P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní (byť odvolání podala jen do části původně požadovaného úroku) i v rámci odvolání proti napadenému rozsudku, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, nárok nemá, když nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

16. Krajský soud tak uzavírá, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je jako celek dle § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku neplatná. Okresní soud správně uzavřel, že poměry na základě neplatné smlouvy o úvěru je třeba posoudit v režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. ve spojení s ustanovením § 2993 o. z. a správně také bezdůvodné obohacení mezi účastníky vypořádal. V projednávané věci žalovaná v rámci řízení před soudem prvého stupně i v rámci odvolacího řízení vznesla námitku vzájemného plnění a uplatnila požadavek, aby byla vypořádána i veškerá plnění, která žalobkyni poskytla. Za této situace má, jak správně posoudil okresní soud, žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi částkou [částka], která byla žalované poskytnuta, a částkou [částka], kterou žalovaná uhradila, tj. částka [částka]. K této částce náleží žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně, a to od [datum] do zaplacení dle ustanovení § 1970 o. z.

17. Pokud pak žalobkyně v odvolání uváděla, že by jí měl nárok na běžný úrok náležet i v případě vypořádání bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení § 3002 občanského zákoníku, tak s tímto názorem se krajský soud neztotožňuje. Dle ustanovení § 3002 odst. 1 o. z. je totiž v případě úplatné smlouvy (což je i smlouva o úvěru) vyloučeno užití § 3000 a § 3001 občanského zákoníku, které v určitých případech omezují či vylučují povinnost k poskytnutí peněžité náhrady. V případě úplatné smlouvy je tedy třeba postupovat dle ustanovení § 2999 občanského zákoníku (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1979 [číslo]). Ustanovení § 3002 odst. 2 občanského zákoníku, které se zabývá náhradou za užívání nabyté věci, pak na neplatnou smlouvu o úvěru nedopadá, neboť předmětem smlouvy o úvěru není nabytí věci do vlastnictví (jako např. u kupní smlouvy), ale úplatné poskytnutí peněžních prostředků k užívání. Veškeré nároky z neplatné smlouvy o úvěru se tedy řídí ustanovením § 2999 občanského zákoníku, nikoliv ustanovením § 3002 občanského zákoníku, jak se chybně domnívala žalobkyně. Otázku peněžité náhrady (v případě smlouvy o úvěru s ohledem na její předmět za užívání peněžitých prostředků, nikoliv za prostředky samotné, které by byl žalovaný povinen vrátit i v případě platnosti smlouvy o úvěru, neboť se jako movité věci zastupitelné / § 499 občanského zákoníku nikdy nestaly jeho vlastnictvím) v případě úplatné smlouvy primárně řeší ustanovení § 2999 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. V případě, že důvodem neplatnosti smlouvy je právě rozpor ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy, nelze podle tohoto neplatnost smlouvy zakládajícího ujednání postupovat a je třeba postupovat dle ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). Dle ustanovení § 2999 odst. 1 občanského zákoníku pak platí, že není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny; bylo-li však plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Dle tohoto ustanovení by tedy žalobkyni jako ochuzené skutečně obecně měla náležet obvyklá cena za užívání peněžních prostředků (tj. běžné úroky), dle věty druhé tohoto ustanovení však je tento nárok omezen či zcela vyloučen, jestliže to vyžaduje účel právního pravidla, které založilo neplatnost smlouvy, když toto sankční ustanovení má za účel demotivovat od takového právního jednání, ale nesmí se příčit zásadě proporcionality, tedy lze užít jen tehdy, je-li taková sankce potřebná k preventivnímu působení a je-li tu přiměřený poměr mezi tvrdostí sankce a mírou preventivního působení (srov. [příjmení], M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1949 [číslo]). V daném případě, když důvodem neplatnosti smlouvy o úvěru je zjevný rozpor ujednané výše úroků s dobrými mravy, tedy nikoliv pouze běžná rozpornost s dobrými mravy, ale kvalifikovaný rozpor, který dle ustanovení § 588 občanského zákoníku zakládá absolutní neplatnost takového jednání, ke které musí soud přihlédnout i bez námitky, a to s ohledem na výši sjednaného úroku a to, že se u žalobkyně jedná o zcela běžnou praxi, dospěl krajský soud k závěru, že podmínky ustanovení § 2999 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku jsou naplněny a účel ustanovení § 588 občanského zákoníku v daném případě vyžaduje, aby za takové jednání (opakované sjednávání smluv o úvěru s úrokem zjevně se příčícím dobrým mravům) žalobkyni jako subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry žádná peněžitá náhrada v podobě ani běžných úroků nenáležela, když s ohledem na výše uvedené je to k preventivnímu působení výše zmiňované právní úpravy nezbytné.

18. Z výše uvedených důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu výroku II. a ve výroku III. dle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, o kterých okresní soud rozhodl zcela správně, když správně určil poměr úspěchu a neúspěchu stran sporu s tím, že žalované v řízení před okresním soudem žádné náklady nevznikly, a krajský soud pro stručnost na tyto závěry okresního soudu obsažené v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku zcela odkazuje. S ohledem na námitky žalobkyně pak krajský soud uzavírá, že pro účely určení úspěchu a neúspěchu ve věci je třeba vycházet nejen z jistiny žalobní pohledávky, ale i z příslušenství kapitalizovaného dle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ke dni vyhlášení rozhodnutí, neboť i toto je předmětem řízení. Žalobkyně totiž může uspět v jistině, ale nikoliv v příslušenství, což ale nelze označit za plný úspěch ve věci.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, neboť odvolání žalobkyně vyhověno nebylo. Žalobkyně by tedy měla mít povinnost uhradit žalované plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, žalované však ani v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, resp. žalovaná se nákladů odvolacího řízení v celém rozsahu vzdala. Odvolací soud tedy rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.