9 C 128/2022

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 210 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 11 442 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 442 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 768,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 24 369 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 927 Kč od [datum] do zaplacení, úroku ve výši 55,91 % ročně z částky 19 633,85 Kč od [datum] do [datum], úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 19 633,85 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 57 859 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy ze dne [datum] [číslo] poskytla žalovanému úvěr ve výši 21 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 55,91 % ročně při RPSN 72,71 % v dohodnutých 42 měsíčních splátkách po 1 309 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil a žalobkyni vrátil dluh pouze zčásti, a to částkou v součtu 9 558 Kč. Pro prodlení žalovaného s úhradou splátky žalobkyně zesplatnila úvěr ke dni [datum]. Poté neuhradil žalovaný ničeho. Žalobkyně se po žalovaném domáhá přiznání nedoplatku jistiny úvěru ve výši 21 950,17 Kč (tvořená původní dlužnou jistinou ve výši 19 663,85 Kč a přirostlými úroky ke dni zesplatnění ve výši 2 316,32 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč podle čl. 6 smlouvy (3 x 499 Kč za 3., 8. a 9. splátku v prodlení více jak 30 dnů), náhrady nákladů spojených s prodlením ve výši 600 Kč podle čl. 6 smlouvy (3 x 200 Kč za 3., 8. a 9. splátku v prodlení více jak 15 dnů), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru podle čl. 6 smlouvy ve výši 21 950,17 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 denně z částky 21 950,17 Kč od [datum] do dne vyhotovení žaloby, tj. v kapitalizované výši 3 841,25 Kč, úrok ve výši 55,91 % ročně z částky 19 663,85 Kč od [datum] do [datum] a poté ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, a poplatek za pojištění ve výši 322 Kč (částka 161 Kč měsíčně x 2 za 2. a 9. splátku). Žalobkyně posoudila rovněž úvěruschopnost žalovaného. Ten ovšem i přes předžalobní výzvu doposud ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a zástupce žalobkyně, který se z jednání řádně omluvil, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně je licencovaným poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, a to i ke dni uzavření níže uvedené úvěrové smlouvy.

4. Pokud jde o závazkový vztah mezi účastníky, z obsahu listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum], Oznámení žalobce o schválení úvěru ve znění splátkového kalendáře, dodatku ke smlouvě, považuje soud za prokázané, že žalovaný shora uvedeného dne požádal žalobkyni jako fyzická osoba o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 21 000 Kč. Podle žalobkyní vyplněného formuláře návrhu/smlouvy v případě poskytnutí úvěru 21 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit žalobci celkem částku 48 216 Kč ve 42 měsíčních splátkách po 1 309 Kč (včetně pojištění), splatných vždy k 18. dni každého měsíce, přičemž zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 55,91 % ročně a RPSN 71,72 % ročně. V bodě 6. Návrhu/smlouv jsou upraveny důsledky vyplývající z prodlení klientů s úhradou splátek, a to povinnost uhradit konkrétně popsané smluvní pokuty. Podle čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlené se splátkou více jak o 30 dni, podle 6.2 byla sjednány náklady účelně vynaložených výdajů spojených s prodlením splátky více jak o 15 dnů, a to ve výši 200 Kč za každou takovou splátku. Podle čl. 6 je povinen dlužník zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, pokud nezaplatí dluh ke dni zesplatnění. Podle čl. 6 smlouva k dlužné jistiny přirůstá ke dni zeplatnění přirostlé úroky. Podle bodu 6.9. uvedené listiny nesmí souhrn všech smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše sjednaného úvěru, maximálně však 200 000 Kč. V bodě 6.3. návrhu - smlouvy bylo mezi účastníky mimo jiné dohodnuto, že v případě prodlení klienta s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází automaticky k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené úvěrové jistiny, sjednaných úroků, smluvní pokuty a nákladů a že poskytovatel je povinen klienta vyzvat k úhradě úvěrového dluhu. Soud považuje za prokázané, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva výše uvedeného obsahu uvedeného dne. Totožnost žalovaného byla ověřena kopií občanského průkazu a Předsmluvní formulář obsahující parametry úvěru shodné se smlouvou byl podepsán pouze žalovanou.

5. Z nedatované listiny označené jako Doklad o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně vyplatila dne na účet žalované částku 21 000 Kč. Totéž vyplývá i z listiny označené jako Karta klienta. Z obsahu karty klienta je prokázáno, že žalovaný zaplatil žalobkyni několik splátek v celkové výši 9 558 Kč.

6. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ten podepsal formulář žalobkyně„ Prohlášení klienta“, podle něhož žalovaný nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě a státu, není v úpadku a je schopen úvěr splácet. Podle Výpisu záznamů z registru [příjmení] a NRK neměl žalovaný evidovanou žádnou dlužnou částku po splatnosti. Podle formuláře Hodnocení klienta byla finanční potřeba žalovaného 166 000 Kč a byl mu poskytnut úvěr 21 000 Kč, žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání u [právnická osoba] [obec] ve výši 13 500 Kč měsíčně, což je doloženo i dvěma výpisy z účtu, jako výdaje uvedl splátka [právnická osoba] Czech, a.s., ve výši 2 603 Kč, částku za bydlení ve výši 2 603 Kč měsíčně a životní minimum bylo u žalované stanoveno částkou 3 860 Kč měsíčně.

7. Žalobkyně nepředložila soudu žádné podklady, z nichž by vyplývalo, že zjišťovala a ověřovala reálné pravidelné běžné měsíční výdaje žalovaného na jeho běžnou potřebu, dojíždění do zaměstnání, bydlení, zájmy a zdravotní stav. Pokud před uzavřením sporné úvěrové smlouvy žalovaný poskytovateli úvěru konkrétně neuvedl ani nedoložil žádné své reálné výdaje na osobní spotřebu, zájmy, výdaje spojené s bydlením apod., bylo povinností žalobkyně tyto údaje zjišťovat a jejich pravdivost ověřit. Pokud se však žalobkyně reálnými výdaji žalovaného ke dni uzavírání úvěrové smlouvy nezabývala, buď naprosto rezignovala na své zákonné povinnosti (což se jeví soudu jako méně pravděpodobné), nebo samotná žalobkyně obchází smysl zákonného ustanovení § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb., neboť je mu zcela jedno, zda žalovaný reálně může poskytnutý úvěr vrátit či nikoliv. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně soustavně (i v jiných řízeních) předkládá soudu pouze selektivně vybrané údaje o příjmech žalované a ohledně výdajů poukazuje na výši zákonného životního minima či obecné výdaje na bydlení, jeví se soudu varianta obcházení citovaných ustanovení zákona za věrohodnou. Soud tudíž uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by s odbornou péčí zjišťovala, ověřovala a hodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Zjištěný opakovaný postup žalobce při poskytování úvěrů jde proti samotnému smyslu uvedených zákonných ustanovení.

8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v červenci 2021 soud z vyjádření bank soud zjistil, že v uvedeném rozhodném období banky poskytovaly spotřebitelům z řad fyzických osob úvěry v obdobné výši s úrokovou sazbou ve výši 14,86 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 12,90 ročně ([právnická osoba]), ve výši 3,5 % až 23,20 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 14,90 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 3,80 % až 16,90 % ročně ([právnická osoba]).

9. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky, a to do 15 dnů ode dne odeslání. Písemný výzva byla odeslána poslední známou adresu žalované podle poštovního archu dne [datum].

10. Soud na projednávanou věc aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) a dospěl k následujícím právním závěrům.

11. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalovanému jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobkyně při poskytování úvěru žalované splnila zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018).

13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

14. Žalobkyně nepředložila soudu žádné podklady, z nichž by vyplývalo, že by zjišťovala a ověřovala reálné pravidelné běžné měsíční výdaje žalovaného na její běžné potřeby a saturací bydlení a dalších nezbytných mandatorních výdajů (výdaje za mobilní tarif, zdravotní péči, jízdné apod.). Před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný poskytovateli úvěru konkrétně neuvedl ani nedoložil žádné své reálné výdaje, tedy např. jaké jsou jeho skutečné výdaje na nájem a náklady související s bydlením. Bylo povinností žalobkyně tyto údaje zjišťovat a jejich pravdivost ověřit. Pokud se však žalobkyně reálnými výdaji žalovaného ke dni uzavírání úvěrové smlouvy nezabývala, neposoudila její úvěruschopnost s odbornou péčí. Jak již bylo uvedeno shora, žalobkyně neprokázala i přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř., že s odbornou péčí zjišťovala, ověřovala a hodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Porušení této povinnosti žalobcem má za důsledek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobkyni žalobou uplatněné nároky přiznat v plné výši, ale je nutné se zabývat otázkou bezdůvodného obohacení obou stran.

15. Soud se rovněž z úřední povinnosti podle § 588 o. z. i z hlediska principů na ochranu spotřebitele zabýval otázkou, zda ujednání v úvěrové smlouvě o pevné zápůjční úrokové sazbě ve výši 55,91 % ročně na celou dobu splácení úvěru není zjevně v rozporu s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a násl. o. z. Podle dřívější judikatury k předchozímu občanskému zákoníku [číslo] Sb., ve znění do [datum] Sb., kterou lze použít i na projednávanou věc, je nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům zpravidla pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudky NS ČR ze dne [datum], sp. zn. [číslo], či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Obdobně u úroků z prodlení lze jako ujednání rozporné s dobrými mravy posoudit takové ujednání o výši úroku z prodlení, jež se výrazně odchyluje od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jež by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter (viz rozsudek NS ČR ze dne [datum]).

16. V řízení bylo prokázáno, že v rozhodném období u obdobných úvěrů a v dané lokalitě byla úroková sazba ve výši 14,86 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 12,90 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 3,5 % až 23,20 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 14,90 % ročně ([právnická osoba]), ve výši 3,80 % až 16,90 % ročně ([právnická osoba]), tedy v průměru ve výši cca 13,27 % ročně. Sjednaná pevná úroková sazba žalobkyně ve výši 55,91 % ročně je tedy byla cca 4 x vyšší než průměrná úroková sazba bankovních domů. Rozdíl mezi sjednanou a obvyklou výší úroků znamená významný nepoměr, který je zvláště nepřijatelný u zvýšené ochrany spotřebitele. Uvedený nepoměr nemůže být odůvodněn ani vysokým rizikem z nevratností úvěru pro špatnou finanční situaci spotřebitele, neboť právě řádným prošetřováním úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí měl věřitel právě takové riziko minimalizovat. Neexistují tudíž objektivní důvody, proč by měly být takovému věřiteli přiznávány násobky běžných úrokových sazeb bankovních poskytovatelů úvěrů. Ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku za poskytnutí úvěru je tudíž absolutně neplatné.

17. Přestože je ujednání o úrocích oddělitelné od ostatního textu smlouvy o úvěru, úroky představují jedinou úplatu žalované žalobkyni za poskytnutý úvěr. Sjednaná výše úroků ale několikanásobně převyšuje úroky bank a lze předpokládat, že bez této nepřiměřené výše úroků by žalobkyně úvěrovou smlouvu s žalovanou neuzavřela. Z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků je smlouva o úvěru také neplatná jako celek podle § 576 o. z.

18. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované částku 21 000 Kč s tím, že žalovaný vrátil žalobkyni na tomto nároku částku 9 558 Kč. Žalovaný dosud žalobci nevrátil zbývající částku 11 442 Kč. Plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému, představuje nesplacenou jistinu spotřebitelského úvěru, kterou je žalovaný povinen žalobkyni podle speciálního ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ve vztahu k obecnému ustanovení § 2991 o. z.) vrátit (viz rozsudek NS ČR 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). S ohledem na vše uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 442 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení (viz odstavec I. výroku rozsudku).

19. Žalobkyně totiž prokázala, že předžalobní upomínku ze dne [datum] obsahující výzvu k úhradě dluhu nejpozději do 15 dnů od odeslání, předala tentýž den k poštovní přepravě. Ta byla s ohledem na fikci doručení proto doručena žalovanému třetí pracovní den, tedy [datum]. Žalovaný proto měl po uplynutí 15 dnů, tedy do [datum], zaplatit uvedenou částku, a teprve dnem následujícím [datum] se dostal do prodlení.

20. V celém dalším zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (smluvní úroky, poplatky, smluvní pokuty či pojištění) požadované na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz odstavec II. výroku rozsudku).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný měl v řízení větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.