9 C 161/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 997,15 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 10 997,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 997,15 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 997,15 Kč od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč k rukám Mgr. [jméno] [jméno], advokáta sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 997, 15 s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Žalovaný uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“), a to registrací na webovém portále [webová adresa]. Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky v rámci revolvingového úvěru, které žalovaný čerpal ve výši ve výši 10 997,15 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tyto finanční prostředky do [datum]. Doposud se tak ovšem nestalo. Původní věřitel i posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to jak posouzením jeho příjmů a výdajů, tak lustrací v dostupných rejstřících. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Ta se tedy po žalovaném domáhá shora uvedeného plnění, které doposud žalovaný nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud jednal a rozhodoval při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný v rámci webového rozhraní na [webová adresa] se registroval na tomto portále a poskytl informace o své osobě, včetně bankovního účtu, na nějž má byt poskytována finanční plnění (bankovní účet [číslo] [bankovní účet] - viz listina označená jako loan application). Žalovaný je, jak vyplývá i ze sdělení banky, majitelem tohoto bankovního účtu. Z výpisu z účtu původního věřitele plyne, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 997,15 Kč. Podle formuláře„ standardní informace“ měl být původním věřitelem poskytnut žalovanému jako spotřebiteli nezajištěný spotřebitelský úvěr až do 80 000 Kč formou opakovaného čerpání z úvěrového limitu s minimální splátkou 12,50 % z dlužné jistiny. S tímto formulářem připojila žalobkyně i obchodní podmínky tohoto úvěru vydaného původním věřitelem a listinu označenou jako smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným. Původní věřitel i posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to jak posouzením jeho příjmů a výdajů, tak lustrací v dostupných rejstřících. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena (viz smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávky). Z předžalobní výzva ze dne [datum] adresované žalovanému má soud za prokázané, že ten byl vyzván k úhradě částky 10 997,15 Kč do tří dnů ode dne odeslání. Téhož dne byla písemnost podle poštovního podacího archu odeslána. Žádné listiny žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedoložila. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by závazek splnil či k jeho zániku došlo jiným způsobem než splněním.

4. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena z původního věřitele na žalobkyni.

5. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Původní věřitel byl ke dni uzavření smlouvy„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je s ohledem na obsah smlouvy a označení žalovaného v tomto závazkovém vztahu v postavení spotřebitele.

7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do [datum], věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda žalobkyně při uzavření smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven nebo nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/2018, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Úvěruschopnost je třeba zkoumat ke dni poskytnutí úvěru, nikoliv po celou předpokládanou dobu trvání úvěrového vztahu, když toto ani není fakticky možné, neboť nelze predikovat budoucí možné změny majetkových poměrů dlužníka. Po zopakování dokazování ohledně otázky zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

11. Soud dospěl k závěru, že v daném případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů s tím, že navíc ke svým tvrzením neoznačila žádné důkazní návrhy.

12. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovenému zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li ze subjektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani to, že dlužník není evidován v databázi dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum], ve věci C [číslo], který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru, (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]) musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné, že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že nedokládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých 13. Za této situace soud uzavírá, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru řádně a smlouva o úvěru je tedy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 558 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Navíc je zde ale i další (primární) důvod, pro nějž má soud zato, že nelze opřít žalobcův nárok o smlouvy o úvěru či zápůjčce.

15. Podle § 562 odst. 1 o. z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

16. V projednávané věci měla být podle tvrzení žalobkyně smlouva o úvěru včetně obchodních podmínek uzavřena prostřednictvím služeb elektronických komunikací. Jelikož pro smlouvu o spotřebitelském úvěru není předepsána písemná forma, zabýval se soud tím, zda došlo k jejímu uzavření jinou formou než písemnou. Dospěl přitom k závěru, že z navržených a provedených důkazů takový závěr učinit nelze, neboť tyto listinné důkazy dokládají pouze úkony ze strany žalobkyně, a to zaslání několika částek v celkové výši 10 997,15 Kč na účet žalovaného. Z žádných důkazů nevyplývá řádný a dohledatelný postup žalovaného za účelem sjednání žalobkyní deklarované smlouvy o spotřebitelském úvěru.

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Jak uvedl soud již shora, soud má po provedeném dokazování za prokázané, že nárok žalobkyně je důvodný pouze z části, neboť žalobkyně neprokázala přesvědčivě, zda posoudila úvěruschopnost žalovaného, ba dokonce, zda vůbec smlouvu o úvěru byla uzavřena. Poskytla mu peněžní prostředky bez smluvního základu. Převzal-li žalovaný peněžní plnění ve výši 10 997,15 Kč, aniž by je přes písemnou výzvu doposud vrátil, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení.

19. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě z částky 10 997,15 Kč. Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 o. z. ve výši, kterou požadovala v žalobě, přičemž ta je nižší než k prvnímu dni prodlení určená výše úroku z prodlení daná nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne [datum], tedy dnem následujícím po dni splatnosti určeném žalobkyni v předžalobní výzvě odeslané dne [datum]. Třetím dnem byla písemnost doručena, tedy [datum] a třetím dnem od tohoto dne nastala splatnost pohledávky (tj. [datum]).

20. Soud stanovil lhůtu pro zaplacení nároku žalobkyně v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaný netvrdil žádné skutečnosti, které by vedly soud ke stanovení delší lhůty splatnosti či splátkového kalendáře a uvedené skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.

21. Co do zbývajícího nároku (viz výrok II. rozhodnutí) soud s ohledem na shora uvedené odůvodnění zamítl, neboť v této části žaloby neprokázala žalobkyně důvodnost žaloby.

22. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, které byla neúspěšná pouze v nepatrné části řízení, přiznal účelně vynaložené náklady řízení v plném rozsahu. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 10 997,15 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 300 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 300 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 900 Kč. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 100 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 300 Kč. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení činí 2 252 Kč.