9 C 193/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 29 580,94 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 14 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 280,94 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 699,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 340,70 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 17 090,09 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 489,64 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 169,64 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení celkem částky 29 580,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Mezi smluvními stranami byl sjednán úrok ve výši 1 925 Kč, dále úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 000 Kč, úhrada za administrativní činnosti ve výši a vyhodnocení případu ve výši 1 447 Kč a úhradu za hotovostní inkaso ve výši 5 000 Kč. Celkovou dlužnou částku 36 372 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč do [datum] Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne [datum] a celkově žalovaný uhradil na úvěru částku 5 700 Kč. V důsledku prodlení právní předchůdkyně úvěr předčasně zesplatnila a dále požadovala ve smyslu smlouvy i úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny. Pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Ta požaduje po žalovaném dlužnou jistinu 17 090,09 Kč, úrok za sjednanou domu poskytnutí úvěru ve výši 1 399,55 Kč, dlužnou úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 5 655,11 Kč, dlužnou úhradu za administrativní činnosti ve výši 1 219,80 Kč, dlužnou úhradu za hotovostní inkaso ve výši 4 216,39 Kč, kapitalizovaný úrok za dobu od [datum] do [datum] ve výši 6 340,70 Kč, úrok z prodlení ve výši 3 699,29 Kč za dobu od [datum] do [datum]. Rovněž se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 18 489,64 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 090,09 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti posuzovaného ničeho netvrdila. Žalovaný byl vyzván k úhradě před podáním žaloby, ale ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, zůstal v řízení zcela pasivní, neplnil své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tj. tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti, tvrzený nárok žalobkyně ani jeho výši vůbec nezpochybňoval ani nerozporoval. Soud pak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil.

3. Soud k důkazu provedl listiny, kterých se v žalobě dovolávala žalobkyně a ze kterých učinil následující skutková zjištění. Z listiny označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Právní předchůdkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Mezi smluvními stranami byl sjednán úrok ve výši 1 925 Kč, dále úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 000 Kč, úhrada za administrativní činnosti ve výši a vyhodnocení případu ve výši 1 447 Kč a úhradu za hotovostní inkaso ve výši 5 000 Kč. Celkovou dlužnou částku 36 372 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 14 měsíčních splátkách po 2 598 Kč do [datum] Poslední splátka byla žalovaným uhrazena dne [datum] a celkově žalovaný uhradil na úvěru částku 5 700 Kč (viz transakční historie). V důsledku prodlení právní předchůdkyně úvěr předčasně zesplatnila a dále požadovala ve smyslu smlouvy i úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny. Pohledávku za žalovaným postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno (viz smlouvy o postoupení pohledávek, oznámení a příloha ke smlouvě). Žalobkyně neprokázala tvrzení ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v tomto ohledu tudíž neunesla břemeno důkazní. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do [datum], přičemž z poštovního podacího archu plyne, že tato písemnost byla odeslána téhož dne. Žalovaný ke dni rozhodnutí doposud na dlužném nároku ničeho nezaplatil.

4. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí tvrzené postoupení pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni je platným postoupením pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce (listiny označené jako„ smlouva o spotřebitelském úvěru“) podle § 2390 a násl. o. z. Při posuzování tohoto závazkového vztahu pak soud vycházel z toho, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva byla uzavřena s právní předchůdkyní žalobkyně jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovaným jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru.

6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění do [datum], věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

7. U posouzení úvěruschopnosti žalovaného ovšem žalobkyně netvrdila ničeho a zřejmě tak původní věřitel nepostupoval v souladu se zákonnými i smluvními ustanoveními a při posuzování bonity dlužníka a neučinil všechny nezbytné kroky, které v těchto případech lze rozumně očekávat. Není tak vůbec zřejmé, jakým způsobem původní věřitel ověřil příjmy a výdaje žalovaného jako posuzovaného, jeho celkové majetkové poměry apod. Přitom posouzení úvěruschopnosti u žalovaného jak spotřebitele jen nezbytnou náležitostí smlouvy 8. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle shora cit. ustanovení, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly (viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 47/2018. Takto uzavená spotřebitelská smlouva by proto odporovala § 580 odst. 1 o. z. a byla by neplatná. K této neplatnosti by soud přihlédl bez návrhu podle § 588 o. z. I v tomto případě by tedy šlo o plnění na základě bezdůvodného obohacení.

9. Např. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.

10. Navíc soud upozorňuje i na procesní stránku řízení. Soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 11.1.2011).

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud má po provedeném dokazování za prokázané, že nárok žalobkyně je důvodný, ale pouze z části, neboť žalobkyně nikterak netvrdila a neprokázala jakým způsobem posoudila úvěruschopnost žalovaného a tak poskytla žalovanému peněžní prostředky bez smluvního základu, neboť nebyla žalobkyní tvrzená smlouva o zápůjčce sjednán platně. Převzal-li žalovaný předmět„ zápůjčky“, ať už na základě neplatné smlouvy či bez sjednání smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Toto bezdůvodné obohacení žalovaného soud vyčíslil částkou 14 300 Kč, neboť původní věřitel vydal žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný doposud vydal (právní předchůdkyni) částku 5 700 Kč.

15. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě toliko z částky 14 300 Kč Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 o. z., přičemž výše úroků z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne [datum], tedy až dnem následujícím po splatnosti této pohledávek určené v předžalobní výzvě žalobkyně.

16. Soud stanovil lhůtu pro zaplacení nároku žalobkyně v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaný netvrdil žádné skutečnosti, které by vedly soud ke stanovení delší lhůty splatnosti či splátkového kalendáře a uvedené skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.

17. Nad rámec toho soud uvádí, že spotřebitelská smlouva by byla neplatná rovněž z důvodu zcela zjevně nepřiměřených úroků. Ve smlouvě je u jistiny sjednána„ cena peněz“ v podobě úroku. Nicméně za cenu peněz je nutno považovat také další platby označené jako poplatky za administraci a hotovostní inkaso (viz obsah smlouvy shora). Takové podmínky společně s absencí řádného zkoumání úvěruschopnosti klientů naznačují, že žalobkyně (právní předchůdkyně žalobkyně) od klientů nečeká vrácení poskytnutých prostředků ve sjednané době, ale spíše očekává neustálé placení úroků z poskytnuté částky. Takové podmínky považuje soud za nemravné a smlouva by byla absolutně neplatná také pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z.

18. Pokud jde o rozsah zamítnutí požadovaných nároků, tak soud zamítl veškeré další žalobkyní požadované částky, které nejsou nevrácenou jistinou ze smlouvy o zápůjčce, neboť v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce nelze jiné nároky přiznat. Zároveň soud zamítl také žalobní nárok na zaplacení úroku z prodlení.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na skutečnost, že žalovanému, který by z větší částky procesně ve věci úspěšný, bez tak podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly.