9 C 222/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 460 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 10 000 Kč.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 960 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 250 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 440 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení] [jméno], advokátky sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 16 460 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s dohodnutým poplatkem ve výši 3 250 Kč nejpozději do dne [datum]. Žalovaný ale smluvené podmínky porušil, neboť žalobkyni ničeho nevrátil. Ta se po žalovaném proto domáhá zaplacení jistiny zápůjčky ve výši 10 000 Kč, sjednaného poplatku ve výši 3 250 Kč, úroků z prodlení, smluvní pokuty za prod1ení s vrácením zápůjčky ve výši 3 210 Kč (ve výši 0,10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od [datum] di [datum]) a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu doposud ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za situace, kdy zástupe žalobkyně se řádně omluvil, nepožádal o odročení a soud při rozhodnutí ve věci samé vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Soud zjistil následující skutkový stav věci. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] ve znění VOP (dále jen Smlouva) soud zjistil, že se žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč„ bezhotovostně“ na označený účet žalovaného s tím, že podle čl. 1 Smlouvy se za den„ poskytnutí zápůjčky považuje den, kdy byly peníze odepsány z účtu věřitele“. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou zápůjčku ve stanovené době i se sjednaným poplatkem ve výši 3 250 Kč nejpozději do [datum] Smlouva byla podepsána zástupci žalobkyně, žalovaný smlouvu vlastnoručně nepodepsal, ale u jeho předtištěného jména a příjmení je záznam„ [příjmení] kód [číslo]“. Žalovaný je identifikován kromě jména, příjmení, též datem narození, e-mailem a adresou bydliště.

4. Z potvrzení banky ze dne [datum] soud zjistil, že uvedeného dne banka převedla z účtu žalobkyně na označený účet žalovaného částku 10 000 Kč a tuto zaúčtovala.

5. K prokázání zjišťování, ověřování a posuzování úvěruschopnosti žalovaného netvrdila a neoznačila žalobkyně žádné důkazy.

6. Z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu má soud za prokázané, že výzvou ze dne [datum] a odeslané téhož dne vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení uvedené dlužné částky do tří dnů ode dne odeslání.

7. Soud posoudil věc a dospěl k závěru, že žaloby je důvodná pouze zčásti. Smlouva ze dne [datum] je smlouvou o zápůjčce podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a tudíž smlouvou reálnou, což znamená, že smlouva nevznikne pouhou dohodou stran v písemné nebo v jiné formě, ale až skutečným odevzdáním dohodnutého předmětu zápůjčky vydlužiteli (viz použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1517/2008 ze dne 31. 3. 2010). Na žalobkyni leželo důkazní břemeno k prokázání, že se s žalovaným jako vydlužitelem dohodli na předmětu zápůjčky (na konkrétní výši poskytovaných peněz) a současně, že peníze v dohodnuté výši žalované fakticky předal.

8. K identifikaci (ztotožnění) určité osoby se vyjadřuje obecně § 3019 o. z. takto:„ Údaji, podle nichž lze člověka zjistit, jsou zejména jméno, bydliště a datum narození, popřípadě identifikující údaj podle jiného právního předpisu. Identifikujícím údajem právnické osoby nebo podnikatele je identifikační číslo osoby, bylo-li jim přiděleno.“ K otázce uzavírání smluv prostřednictvím elektronické komunikace a identifikace osoby se vyjádřil např. i Nejvyšší soud Slovenské republiky ve svém rozsudku sp. zn. 2Sžo [číslo] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pod pojmem elektronický podpis je nutné zařadit i takové formy podpisu, které zákon nedefinuje, jako např. jednoduché uvedení jména a příjmení odesílatele na závěr e-mailové komunikace, anebo podpisový vzor, který se automaticky připojí k odesílané e-mailové zprávě, anebo jakékoli jiné znaky a označení, které smluvní anebo jiné strany považují za identifikační kód, v souladu s nímž jsou schopné identifikovat odesílatele. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc. Za této situace soud uzavírá, že ze skutkových zjištění plyne a soud má za prokázáno, že žalovaný byl prostřednictvím kódu [příjmení] ve spojení s dalšími údaje obsaženými ve smlouvě natolik identifikován, že je prokázáno tvrzení o uzavření smlouvy mezi smluvními stranami. Tedy jinak řečeno v daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce elektronickým způsobem, natož poskytnutím peněžních prostředků ve sjednané výši.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoli změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. To chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

14. V daném případě žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřila prostřednictvím odborných pracovníků, kteří posoudili příjmy a výdaje žalovaného, a další informace (věk, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd.), a nahlédli do externích úvěrových registrů. K prokázání svých tvrzení však žalobkyně žádné důkazy neoznačila.

15. Nepostačuje pak pouze obvyklé tvrzení věřitelů, že při posouzení úvěruschopnosti vycházel toliko z prohlášení úvěrovaného. Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. O této povinnosti tvrdit a prokázat řádné posouzení úvěruschopnosti však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její absenci u jednání. Soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, jak předpokládá zákon a současná judikatura.

17. Vzhledem ke shora uvedenému je smlouva o zápůjčce neplatná pro rozpor se zákonem (§ 588 o. z.) a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z úřední povinnosti, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, tedy jednání je neplatné od samého počátku a na hledí se na něj, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

18. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, konstatoval, že § 87 ZosÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je tudíž povinen poskytnutý úvěr vrátit v souladu s § 87 ZosÚ, které je ustanovením speciálním (jak vyplývá z úvahy shora) ve vztahu k bezdůvodnému obohacení podle § 1991 o. z.

19. Žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč, přičemž uvedenou částku doposud ani zčásti nevrátil. Proto je žalovaný povinen vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč. Žalovaný se ke svým možnostem nijak nevyjádřil, soud proto uložil vrácení částky v obecné pariční lhůtě.

20. S ohledem na shora uvedené soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 10 000 Kč. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a speciální úpravě ustanovení § 87 ZosÚ pak vyplývá, že se žalovaný doposud nedostal do prodlení s vydáním této částky. Z toho důvodu jsou veškeré zbývající uplatněné nároky nedůvodné, soud proto ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. o. s. ř. za situace, kdy zčásti úspěšné žalobkyni (v rozsahu 61 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu 22 % z celku. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 16 460 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 300 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 300 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 900 Kč. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 100 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 300 Kč. Celkem tedy náklady řízení činí 2 000 Kč. S ohledem na částečný neúspěch žalobkyně soud přiznal toliko 22 % z této částky, tj. náhradu nákladů řízení ve výši 440 Kč.