9 C 231/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 111 800,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 21 000 Kč.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 90 800,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 800,81 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 111 800,81 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná dne [datum] uzavřela smlouvu o úvěru se společností [právnická osoba] (dále též„ původní věřitel“), a to prostřednictvím internetového portálu provozovaného původní věřitelkou na [webová adresa]. Na této webové stránce se žalovaná zaregistrovala zadáním osobních údajů a telefonního čísla. Žalovaná požádala o konkrétní úvěr a po prověření její úvěruschopnosti jí byl zaslán návrh smlouvy, který akceptovala, a věřitel jí poskytl z tohoto titulu peněžní částku na bankovní účet ve výši 21 000 Kč se splatností [datum], který dosud nebyl uhrazen. Současně se domáhá zaplacení poplatku za sjednání úvěru ve výši 90 800,81 Kč. Nárok byl následně původním věřitelem postoupen smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] na žalobkyni. O postoupení žalobkyně žalovanou vyrozuměla.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k jednání soudu se nedostavila. Předvolání k jednání a žaloba mu jí byly doručeny řádně a včas. Žalobkyně svou nepřítomnost omluvila. Soud proto projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně předložila smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž je jako zapůjčitel uvedena společnost [právnická osoba], a žalovaná jako vydlužitelka, která měla být uzavřena prostřednictvím sms komunikace. Smlouva neobsahuje podpis žalované, ani způsob, jak měla být žalovanou odsouhlasena. Podle této listiny poskytl původní věřitel žalované peněžní částku na bankovní účet ve výši 21 000 Kč se splatností [datum]. Tato částka doposud nebyla vrácena. Ve smlouvě byl rovněž sjednán poplatek za sjednání úvěru ve výši 90 800,81 Kč (viz smlouva, formulář pro standardní informace). Tvrzení žalobkyně, že mělo dojít k registraci žalované na internetovém portálu provozovaného původní věřitelkou a ke zřízení uživatelského účtu žalovanou nebylo prokázáno, protože žalobkyně k těmto tvrzením důkazy neoznačila a nepředložila. To samé soud uzavírá ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované. Prokázáno bylo pouze tvrzení o poukázání částky 21 000 Kč (viz potvrzení o platbě). Nárok byl následně původním věřitelem postoupen smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] na žalobkyni (viz smlouvy o postoupení). Předžalobní výzvou ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částka a současně jí bylo oznámeno postoupení pohledávky (viz předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky). Soud uzavírá, že předchůdce žalobkyně poskytl na účet žalované částku 21 000 Kč, žalobkyně však neprokázala, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru či smlouvy o zápůjčce, či že by původní věřitel posoudil úvěruschopnost klienta.

4. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby podle § 1879 a § 1880 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“).

5. Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

8. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům. Žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, ze které žalobkyně své uplatněné nároky dovozovala. Smlouva v elektronické podobě není opatřena žádným podpisem žalované (včetně jakéhokoliv elektronického podpisu), přičemž v průběhu řízení žalobkyně zároveň neoznačila a ani nedoložila žádný jiný důkaz o právním jednání žalované, které by uzavření předmětné smlouvy předcházelo, a to ani registraci žalované a zřízení uživatelského účtu. Pokud pak žalobkyně tvrdila, že mezi účastníky došlo ke komunikaci prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaná v rámci této projevila svoji vůli předmětnou smlouvu uzavřít, pak bylo na ní, aby takové jednání žalované také v řízení prokázala, a to např. právě doložením takové elektronické komunikace (např. datových zpráv, sms zprávy apod.), z kterých by jednoznačně vyplynula i identifikace osoby, která také takto jednala a obsah tohoto jednání. Takové důkazy však žalobkyně v průběhu řízení neoznačila a k žalobě také nepřipojila (a to ani ve vztahu k registraci žalované v systému původního věřitele). Z tvrzení žalobkyně není zřejmé, jakým způsobem měla žalovaná odsouhlasit znění smlouvy, požádat o úvěr a jak byla ověřena totožnost osoby, která takové jednání učinila, tedy jakým způsobem původní věřitel identifikoval žalovaného při takovém jednání. Listinné důkazy dokládají pouze úkony ze strany předchůdce žalobkyně, nikoli ze strany žalované. Z žádných k důkazu provedených listin nevyplývá, že žalovaná učinila jakékoli jednání, kterým by projevila vůli požádat o úvěr, uzavřít smlouvu o úvěru a byla seznámena s obchodními podmínkami. Žalobkyně se pak k nařízenému jednání nedostavila, nemohla být poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit další důkazy k prokázání tvrzení o uzavření předmětné smlouvy.

11. Prokázáno tak bylo pouze to, že předchůdce žalobkyně na uvedený účet poukázala částku 21 000 Kč, na kterou podle provedených důkazů nebylo ničeho uhrazeno. Soud v této části proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení, které je tak žalovaná povinna žalobkyni vydat.

12. I kdyby ovšem soud dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena, soud rozvádí níže uvedené závěry. S ohledem na zjištěné skutečnosti by soud mohl vycházet z toho, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu sjednanou podle § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva by byla uzavřena s žalobkyní jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovanou jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ spotř. z.“). Z úpravy spotřebitelského úvěru je třeba vyzdvihnout především § 86 a § 87 spotř. z., podle kterých je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen řádně prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr (úvěruschopnost), jinak nesmí spotřebiteli úvěr poskytnout a úvěrová smlouva poskytnutá v rozporu s tímto kategorickým požadavkem je absolutně neplatná. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případné neplatnosti v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum], sp. zn. C [číslo]).

13. Soud se s ohledem na zvýšenou ochranu poskytovanou žalované jako spotřebitele z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobkyně dostatečným způsobem před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované. [jméno] žalobkyně tvrdila pouze v obecných rysech, ba dokonce ani k nim neoznačila žádné důkazy. Žalobkyně tedy v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní ke skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí, přičemž se svou neúčastí při jednání sama připravila o poskytnutí poučení a případné dodatečné lhůty k prokázání tvrzených skutečností ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Nebylo-li pak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím obou spotřebitelských úvěrů, uplatní se závěr, že k řádnému zkoumání nedošlo a obě smlouvy o úvěru jsou proto neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 spotř. z. a § 588 o. z. Jedná se přitom o neplatnost absolutní.

14. V případě neplatného spotřebitelského úvěru se pak uplatní speciální úprava § 87 spotř. z. upravující povinnost spotřebitele vrátit toliko poskytnutou (a dosud nesplacenou) jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele. Přitom je však třeba přihlédnout také k tomu, že neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu chybějícího posouzení úvěruschopnosti nemohl zavinit spotřebitel sám, neboť povinnost zkoumat úvěruschopnost tíží toliko poskytovatel úvěru. Spotřebitel sám o vzniklé neplatnosti nemusí mít ani povědomí, nemůže mu proto být k tíži. Má-li pak spotřebitel povinnost v době přiměřené svým možnostem vrátit plnění z neplatné smlouvy, je při posuzování této doby nutno zohlednit vědomost spotřebitele o tom, že tato povinnost vůbec vznikla, tedy vědomost o neplatnosti smlouvy. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel neplní své smluvní závazky z neplatné smlouvy, neboť tyto závazky jsou neplatné (to bez ohledu na vědomost spotřebitele o neplatnosti). Pokud tedy spotřebitel neví, že je spotřebitelská smlouva neplatná podle § 87 spotř. z., nemůže mu být kladeno k tíži, že v době přiměřené svým možnostem nevrací plnění, které nabyl z neplatné smlouvy, tedy se spotřebitel nemůže dostat do prodlení se svou povinností vrátit plnění z neplatné smlouvy. V projednávaném případě až nyní soud deklaroval spotřebitelské smlouvy a nejdříve při soudním jednání se o tom mohl spotřebitel dozvědět, tedy až poté je třeba posuzovat případné prodlení s vracením plnění nabytého z neplatné smlouvy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění předžalobní výzvou, neboť se jednalo o výzvu k plnění smluvního závazku, který však byl neplatný a žalovaný neměla povinnost ho plnit.

15. Žalobkyně má tedy nyní právo toliko na vrácení dosud vyplacené částky 21 000 Kč, čemž soud vyhověl. Povinnost vrátit tuto částku soud uložil žalované, přičemž soud nemohl posoudit, jaká je doba přiměřená možnostem žalované pro vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy ve smyslu § 87 spotř. z., neboť žalovaný byl v tomto řízení zcela pasivní, proto stanovil obecnou třídenní lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na to, že žalovaná se dosud nemohl dostat do prodlení s vracením bezdůvodného obohacení, nepřiznal soud žalobkyni právo na úrok z prodlení z dlužných částek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud zde ani nevychází z předpokladu, že by byla žalované již byly vyzvána k tomuto plnění předžalobní výzvou, a proto se uplatní shora uvedená právní argumentace. S ohledem na zásady spotřebitelského je zde jasně dán veřejný zájem na tom, aby byla vydána pouze nevrácená jistina s tím, že žalobkyně si byla schopna posoudit žalobní tvrzení v tom smyslu, že je žalovaná nárok ze spotřebitelského úvěru. Ve zbytku žalovaného nároku (částky 90 800,81 Kč s příslušenstvím) soud žalobu v této části zamítl (výrok II.)

16. Zcela na závěr se soud neopomene vyjádřit k výši poplatku, který měl být mezi smluvními stranami sjednán. Z hlediska obsahu a vymezení předmětu smlouvy jej soud považuje za ujednání o úroku, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť několikanásobně převyšuje půjčenou částku. Aniž by soud k tomuto závěru činil dokazování např. dotazy na banky či Českou národní banku, už z pouhé obecné vědomosti soudu je zjevné, že takto ujednaná výše by podstatně přesahovala běžně sjednávanou úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na [webová adresa]). To by bez dalšího rovněž vedlo k závěru k neplatnosti smlouvy jako takové a závěrů z nich plynoucích.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádná z účastni nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla ve větší míře procesně úspěšná a náležela by jí proto poměrná část náhrady nákladů řízení. Ty jí ovšem podle obsahu spisu nevznikly.