9 C 236/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 27 593,33 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 20 000 Kč.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 593,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 339 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 991 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se domáhala, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit shora uvedenou částku s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru (dále jen„ smlouva“), na základě níž jí poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalované byla na jí uvedený účet poukázána dne [datum] shora uvedená částka. Úvěr byl splatný dne [datum], ovšem žalovaná doposud ničeho nezaplatila. Mezi stranami byly sjednány poplatky za klidné spaní a sms servis. Žalobkyně poskytla úvěr skrze své internetové stránky [webová adresa], kde žalovaná vyplnila žádost o poskytnutí úvěru. Dále potvrdila své identifikační údaje (správnost čísla účtu, vlastníka účtu, jméno a příjmení) prostřednictvím webové služby tím, že výše společnosti zpřístupnil svůj bankovní účet za účelem získání informací o bankovním účtu a jeho majiteli. Konečný souhlas s uzavřením smlouvy potvrdila žalovaná [příjmení] kódem sloužícím jako podpis úvěrové smlouvy. V návaznosti na toto potvrzení smlouvy poskytla žalobkyně ze svého účtu na bankovní účet žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná ovšem úvěr doposud nevrátila. Žalobkyně proto kromě dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, požaduje poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 200 Kč, poplatek za službu„ klidné spaní“ ve výši 110 Kč, poplatek za sms informační kanál ve výši 29 Kč. Dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou úvěru dnem [datum]. Úvěr nebyl žalovanou do dnešního dne uhrazen. Předžalobní upomínka byla zástupcem žalobkyně odeslána.

2. Soud v dané věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastnic (§ 101 odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, předvolání k jednání jí bylo doručeno řádně a včas.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z listiny označené„ smlouva o spotřebitelském úvěru“ soud zjistil, že jako strany smlouvy jsou označeni společnost [právnická osoba] (věřitel) a žalovaná (dlužník). Z obsahu listiny plyne, že byla elektronicky podepsána věřitelem. Obsahem smlouvy je poskytnutí spotřebitelského úvěru žalobkyní v částce 20 000 Kč s úrokem 0 % ročně, RPSN 1 564,08 %. Žalovaná se jako úvěrovaná měla zavázat ke splacení poskytnutého úvěru spolu s poplatkem 5 200 Kč (článek IX. smlouvy), datum splatnosti [datum]. Dále v čl. II. byla sjednán poplatek za klidné spaní ve výši 110 Kč a poplatek za informační sms ve výši 29 Kč. Dále z nich vyplývá, že smlouva o poskytnutí úvěru je smlouva uzavřena mezi věřitelem a dlužníkem online, nebo ve standardní formě, jejíž součástí jsou tyto obchodní podmínky též zveřejněné na internetové stránce věřitele s tím, že svoji vůli uzavřít tuto smlouvu o poskytnutí úvěru vyjádří dlužník online. Za účelem získání úvěru vyplní dlužník žádost o poskytnutí úvěru na internetové stránce věřitele. Soud má z výpisu z bankovních účtů za prokázané poukázání částky 20 000 Kč žalobkyní na vrub žalované. Z bankovního účtu dlužníka uvedeného dlužníkem v žádosti o poskytnutí úvěru, věřitel obdrží částky pro účely identifikace dlužníka. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla obsáhlá (obecná) tvrzení a k důkazu předložila metodiku posuzování úvěru a výpis o posouzení úvěruschopnosti. Žalobkyně tvrdila, že žalovaného ověřovala prostřednictvím registrů Centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru dlužníků, to ovšem prokázáno nebylo. Stejně tak z ostatních listin předložených žalobkyní (metodika posouzení, přehled příjmů a výdajů žalovaného), soud nemá vůbec za prokázané, že by žalobkyně jakkoli tyto údaje ověřovala u žalované či jiných subjektů. Z předložených důkazů nemá soud za prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované. Z předžalobní výzvy a poštovního podacího archu má soud za prokázané, že dne [datum] byla odeslána výzva žalované, aby uhradila dlužnou částku z úvěru. Žalovaná doposud na úvěr ničeho nezaplatila.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 561 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tím je zákon č. 297/2016 Sb., který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

6. Podle § 562 odst. 1 o.z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

7. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům. V daném případě smlouva o spotřebitelském úvěru měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena v elektronické podobě prostřednictvím internetové stránky jejího portálu. Vzhledem k době uzavření smlouvy soud posuzoval vztah účastníků podle níže uvedených ustanovení občanského zákoníku a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky, poněvadž žalobkyně prokázala postup, jakým se žalovaná seznámila s obsahem smlouvy. To navíc odpovídá i údajům na listině, která obsahuje smlouvu o úvěru.

8. K identifikaci (ztotožnění) určité osoby se vyjadřuje obecně § 3019 o. z. takto:„ Údaji, podle nichž lze člověka zjistit, jsou zejména jméno, bydliště a datum narození, popřípadě identifikující údaj podle jiného právního předpisu. Identifikujícím údajem právnické osoby nebo podnikatele je identifikační číslo osoby, bylo-li jim přiděleno.“ K otázce uzavírání smluv prostřednictvím elektronické komunikace a identifikace osoby se vyjádřil např. i Nejvyšší soud Slovenské republiky ve svém rozsudku sp. zn. 2Sžo [číslo] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pod pojmem elektronický podpis je nutné zařadit i takové formy podpisu, které zákon nedefinuje, jako např. jednoduché uvedení jména a příjmení odesílatele na závěr e-mailové komunikace, anebo podpisový vzor, který se automaticky připojí k odesílané e-mailové zprávě, anebo jakékoli jiné znaky a označení, které smluvní anebo jiné strany považují za identifikační kód, v souladu s nímž jsou schopné identifikovat odesílatele. Uvedené závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc. Za této situace soud uzavírá, že ze skutkových zjištění plyne a soud má za prokázáno, že žalovaná byla natolik určitě identifikována, že je prokázáno tvrzení o uzavření smlouvy mezi smluvními stranami. Tedy jinak řečeno v daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala uzavření předmětné smlouvy o úvěru elektronickým způsobem.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoli změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. To chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

14. V daném případě žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované prověřila prostřednictvím odborných pracovníků, kteří posoudili příjmy a výdaje žalované, a další informace (věk, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd.), a nahlédli do externích úvěrových registrů. K prokázání svých tvrzení však žalobkyně sice důkazy označila, ty ale podle názoru soudu nejsou postačující pro závěr, že žalobkyně posoudila úvěruschopnost s odbornou péčí. Byly sice v listinách uvedeny údaje týkající se konkrétních poměrů žalované (příjmy domácnosti, rodinný stav apod.), jaké doklady žalovaná předložila a jaké žalobkyně prověřila, ovšem už uvedeno není. Rovněž tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti a lustrace žalované v registrech dlužníků nebylo prokázáno.

15. Nepostačuje pak pouze obvyklé tvrzení věřitelů, že při posouzení úvěruschopnosti vycházel toliko z prohlášení úvěrovaného. Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

16. O této povinnosti tvrdit a prokázat řádné posouzení úvěruschopnosti však soud žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její absenci u jednání. Soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, jak předpokládá zákon a současná judikatura.

17. Vzhledem ke shora uvedenému je smlouva o úvěru neplatná pro rozpor se zákonem (§ 588 o. z.) a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z úřední povinnosti, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, tedy jednání je neplatné od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

18. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, konstatoval, že § 87 ZosÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaná je tudíž povinna poskytnutý úvěr vrátit v souladu s § 87 ZosÚ, které je ustanovením speciálním (jak vyplývá z úvahy shora) ve vztahu k bezdůvodnému obohacení podle § 1991 o. z.

19. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž uvedenou jistinu doposud ani zčásti nevrátila. Proto je žalovaná povinna vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč. Žalovaná se ke svým možnostem nijak nevyjádřila, soud proto uložil vrácení částky v obecné pariční lhůtě.

20. S ohledem na shora uvedené soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 20 000 Kč. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru a speciální úpravě ustanovení § 87 ZosÚ pak vyplývá, že se žalovaný doposud nedostal do prodlení s vydáním této částky. Z toho důvodu jsou veškeré zbývající uplatněné nároky nedůvodné, soud proto ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy zčásti úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu 44 %, neboť byla neúspěšná pouze v rozsahu 28 % nároku. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 11 040 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 300 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 300 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 900 Kč. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 100 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 300 Kč. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 252 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení činí 2 252 Kč. S ohledem na částečný neúspěch ve věci proto soud přiznal žalované pouze 44 % z těchto vynaložených nákladů, tj. ve výši 991 Kč.