9 C 33/2021

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši [částka] a částky [částka], se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku [částka] k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku [částka] s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. [právnická osoba], (dále též„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne [datum] v písemné formě smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši [částka], aniž by byl sjednán úrok. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil žalovaný svým podpisem, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Jelikož žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Nesplacená jistina úvěru činí [částka], smluvní pokuta činí [částka], tj. ve výši 0,1 % denně z částky 2 400 za dobu od [datum] do [datum] Kč. Žalobkyně dále požaduje neuhrazené náklady za upomínání ve výši [částka] a úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaný ke dni podání žaloby neplnil na svém dluhu ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud jednal a rozhodoval při jednání dne [datum] v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil a žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. [právnická osoba], (dále též„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne [datum] v písemné formě smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž mu poskytla úvěr ve výši [částka], aniž by byl sjednán úrok. Uvedenou částku poukázala na žalovaným označený bankovní účet. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr do [datum]. Současně stvrdil svým podpisem, že se seznámil s obchodními podmínkami původního věřitele. Jelikož ovšem žalovaný uvedenou částku nevrátil, vznikl původní věřitelce též nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % ze splatné jistiny úvěru, a to za každý den prodlení, jak vyplývá z podmínek úvěru a zároveň nárok na zaplacení paušální náhrady výdajů spojených s uplatněním pohledávky podle sazebníku. Pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na žalobkyni. Žalovaný doposud zaplati z jistiny částku [částka]. Předžalobní výzvou ze dne [datum] byl vyzván k zaplacení dluhu do [datum]. Tato výzva byla žalobkyní odeslána, ale žalovaný doposud na dluhu nic nezaplatil. Byť se podle tvrzení žalobkyně jednalo o smluvní vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, jehož předmětem bylo poskytnutí úvěru, žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného netvrdila ničeho, a proto ani neprokázala, zda vůbec zkoumala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

7. V projednávané věci má soud za to, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Původní věřitel byl ke dni uzavření smlouvy„ licencovaným“ poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, jak vyplývá z výpisu z rejstříku nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Žalovaný je podle povahy kontraktu a okolností případu spotřebitelem.

8. Věřiteli je zákonem o spotřebitelském úvěru uložena povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoli změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. To chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.

9. V daném případě žalobkyně netvrdila, že by úvěruschopnost žalovaného prověřila prostřednictvím cílených dotazů na žalovaného či odborných pracovníků, kteří posoudili příjmy a výdaje žalovaného, a další informace (věk, zdroj příjmu, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd.), a nahlédli do externích úvěrových registrů. K prokázání úvěruschopnosti žalobkyně žádné důkazy ani neoznačila. O této povinnosti tvrdit a prokázat však soud však žalobkyni nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř. s ohledem na její absenci u jednání. Soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř., neboť na základě skutkového stavu, jak byl v řízení prokázán, nemohl soud dospět k závěru, že byla ověřena úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, jak předpokládá zákon a současná judikatura.

10. Vzhledem ke shora uvedenému je smlouva o úvěru neplatná pro rozpor se zákonem (§ 588 o. z.) a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží z úřední povinnosti, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, tedy jednání je neplatné od samého počátku, na právní úkon se hledí jakoby nikdy nevznikl a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

11. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy plnění z neplatného právního úkonu, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o.z. vzájemně vydat. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku ve výši [částka] a žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradila na úvěr částku [částka], pak tuto částku soud započítal na poskytnutou jistinu úvěru ve výši [částka]. Žalovaný se v posuzovaném případě bezdůvodně obohatil o částku [částka]. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že původní věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněn jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 326/2004 a navazující sp. zn. 26 Cdo 687/2014, 28 Cdo 1128/2014, nebo 33 Cdo 5460/2016 a další). Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 platí, že„ musí jít nejen o mnohost dluhů, ale také, že dlužníkem plněný dluh musí existovat, dlužník o něm musí vědět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2940/2017). Pokud tedy dlužník, stejně jako v daném případě, poskytuje dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené smlouvy (v jediném vztahu, skutku, ze kterého může, ale také nemusí, vzniknout více nároků různého právního posouzení), je třeba poskytnutá plnění účtovat (a považovat podle shora uvedených principů za splněné) jen na ty nároky z tohoto jediného vztahu, které existují (jsou platné), a nikoli na ty, které neexistují (jsou neplatné). Jiný výklad je značně nepraktický, neboť by zakládal na straně věřitele případné bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu podle § 2991 o.z.), které by k úspěšné obraně musel dlužník proti existujícím nárokům věřitele navíc započítat (dalším samostatným úkonem podle § 1982 a násl. o.z.), popř. tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit následně samostatnou žalobou. Takové množení sporů je ale zcela neúčelné (absurdní), lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany dlužníka (žalovaného)“.

12. S ohledem na shora uvedené soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky [částka] se zákonnými úroky z prodlení dle § 1970 ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě (výrok I.), tedy od [datum].

13. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jsou veškeré zbývající uplatněné nároky nedůvodné, soud proto ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zčásti úspěšná v rozsahu 68 %, nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 36 % z celku. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka]. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši [částka]. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku [částka]. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí [částka]. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x [částka], t.j. náleží mu odměna celkem ve výši [částka]. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po [částka] ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem [částka]. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem by tedy náhrada nákladů řízení činila [částka]. Při částečném úspěchu ve věci v rozsahu 36 % tedy náhrada nákladů řízení činí [částka], která je splatná ve stejné lhůtě jako soudem přisouzený nárok.