9 C 42/2023

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16 339,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 700 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 639,55 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 455,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 381,91 Kč, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 9 599,12 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 599,12 Kč od [datum] do [datum] a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 899,12 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s následujícím odůvodněním. Právní předchůdkyně žalobkyně společnosti [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně“ či„ původní věřitel“) uzavřela s žalovaným [datum] smlouvu o zápůjčce [číslo] přičemž poskytla žalovanému na základě této smlouvy peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Uvedenou částku měl žalovaný převzít v hotovosti), a žalovaný se zavázal ji vrátit spolu s dohodnutým úrokem ve výši 29 % ročně z dlužné částky, tj. v kapitalizované výši 2 504 Kč, s odměnou za administrativní zpracování půjčky 5 652 Kč a poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč, tj. s celkovými náklady ve výši 12 283 Kč. Celková dlužná částka 27 506 Kč byla splatná v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dnem [datum]. Žalovaný smluvené podmínky porušil, neboť uhradil pouze částku 9 300 Kč Celkem se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení neuhrazené jistiny 9 599,12 Kč, poplatku 6 740,43 Kč sestávajícího z kapitalizovaného úroku 5 381,91 Kč (ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny za období od [datum] do [datum]) kapitalizovaného úroku z prodlení 2 455,77 Kč (úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny za shora cit. období), úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně v žalobě obecně popsala, jak její právní předchůdkyně s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování u smlouvy o půjčce zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a zjištěné poznatky zaznamenala do karty zákazníka. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka postoupena z právní předchůdkyně na žalobkyni a žalované bylo postoupení oznámeno dopisem. Žalovaná i přes odeslanou předžalobní výzvu doposud ničeho nezaplatila.

2. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a žalovaná, ač řádně předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila.

3. Soud k důkazu provedl listiny, kterých se v žalobě dovolávala žalobkyně a z nichž učinil následující skutková zjištění.

4. Z listiny označené jako smlouva o zápůjčce ze dne [datum] bylo zjištěno, že se právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli na poskytnutí finanční hotovosti 14 000 Kč, jejíž převzetí v hotovosti žalovaný stvrdila podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit půjčené finanční prostředky společně s úrokem ve výši 29 % ročně z dlužné částky, tj. v kapitalizované výši 2 504 Kč, s odměnou za administrativní zpracování půjčky 5 652 Kč a poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč, tj. s celkovými náklady ve výši 12 283 Kč, v 60 týdenních splátkách po 439 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dnem [datum]. Žalovaný smluvené podmínky porušil, neboť uhradil na zápůjčku pouze částku 9 300 Kč. Listina je oběma stranami podepsána a datována a jsou k ní přiloženy předtištěné smluvní podmínky. Z listiny označené jako tabulka umoření se jménem žalovaného bylo zjištěno, že byl čerpán úvěr 14 000 Kč a splátkami bylo uhrazeno celkem 9 300 Kč.

5. Z listiny označené jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postupuje na žalobkyni pohledávky označené v příloze [číslo] smlouvy, přičemž v příloze [číslo] je předmětná pohledávka uvedena. Z listiny označené jako oznámení o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení předmětné pohledávky a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce v dodatečné lhůtě 10 dní od doručení dopisu; z poštovního podacího lístku vyplývá odeslání zásilky žalované. Z listiny označené jako výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ze smlouvy o zápůjčce do [datum] a oznámila mu postoupení uvedené pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni; z poštovního podacího lístku vyplývá odeslání zásilky žalované.

6. Ze zákaznické karty soud zjistil, že byly právní předchůdkyní zjišťovány údaje o poměrech žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou jako řidič s příjmem 17 500 Kč, výdaji 5 000 Kč. Právní předchůdkyní byly předloženy podle této karty žalovaným pracovní smlouva a výplatnice za období říjen a listopad 2018.

7. Další žalobkyní navržené listinné důkazy, a to výpisy z obchodního rejstříku, soud k důkazu neprovedl, neboť je nepovažoval za nezbytné pro zjištění skutkového stavu.

8. Na základě uvedených skutkových zjištění soud učinil závěr o skutkovém stavu, že žalovaný od právní předchůdkyně žalobkyně na základě písemné dohody označené jako smlouva o zápůjčce obdržel peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a zavázala se vrátit krom toho částku 12 283 Kč, avšak uhradila jen 9 300 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se s žalobkyní dohodla o převedení pohledávky za žalovanou a dohoda o převedení pohledávky na žalobkyni byla žalované oznámena dopisem, a dále byla žalovaná před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky.

9. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť jí tvrzené postoupení pohledávky za žalovanou z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni je platným postoupením pohledávek ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“).

10. Dále se soud zabýval samotnými tvrzenými nároky žalobkyně a dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyni žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Při posuzování tohoto závazkového vztahu soud vycházel ze zjištění, že se jedná o tzv. spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z., neboť z provedených listin nepochybně vyplývá, že smlouva byla uzavřena s právní předchůdkyní žalobkyně jako s podnikatelem podle § 420 o. z. na straně jedné a s žalovanou jako spotřebitelem ve smyslu § 419 o. z. na straně druhé. Uplatní se zde proto zvláštní ochrana obecně poskytovaná spotřebiteli jako slabší straně a také zvláštní úprava tzv. spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ spotř. z.“). Z úpravy spotřebitelského úvěru je třeba vyzdvihnout především § 9 spotř. z., podle kterého je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen řádně prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr (úvěruschopnost), jinak nesmí spotřebiteli úvěr poskytnout a úvěrová smlouva poskytnutá v rozporu s tímto kategorickým požadavkem je absolutně neplatná.

11. Zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele pak není pouhou formalitou, ale poskytovatel úvěru musí s úvěruschopnost posuzovat pečlivě a s odbornou péčí a veškeré od spotřebitele zjištěné údaje musí ověřit a nespoléhat se jen na spotřebitelem uvedené informace. Posouzení majetkové situace spotřebitele se pak nesmí omezit toliko na zjištění jeho příjmů, ale musí se komplexně zabývat majetkovou situací spotřebitele a jeho skutečnou možností poskytnutou částku spotřebitelského úvěru řádně splácet. Tyto okolnosti týkající se uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru a její případné neplatnosti v důsledku nedodržení podmínek poskytování úvěru musí soud v nalézacím řízení zkoumat z úřední povinnosti (nikoli jen v důsledku procesní obrany spotřebitele) a je na poskytovateli úvěru, aby tyto skutečnosti tvrdil a prokázal (k tomu viz ustálenou judikaturu, např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] sp. zn. C [číslo]).

12. Soud se s ohledem na zvýšenou ochranu poskytovanou žalované jako spotřebiteli z úřední povinnosti zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostatečným způsobem před poskytnutím spotřebitelského úvěru zkoumala úvěruschopnost žalované. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně tvrdila pouze obecné skutečnosti a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána a že žalovaný sám podpisem na listinách potvrdil správnost a úplnost poskytnutých informací, které měly být zaznamenány v kartě zákazníka a ověřeny doklady. K prokázání těchto obecných tvrzení však žalobkyně předložila pouze tzv. kartu zákazníka a nebyla schopna doložit žádné další listiny prokazující např. šetření v databázích insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí apod. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů, neboť pokud jde např. o výdaje žalované, spoléhala jen na její prohlášení v hodnocení klienta a nevyžádala si k tomu od žalovaného žádné doklady týkající se např. jeho výdajů. Náklady na bydlení a osobní spotřebu se soudu jeví zcela zjevně podhodnocené a navíc z obsahu spisu ani nevyplývá, že by žalobkyně prověřila žalovaného ve veřejně dostupných databázích dlužníků, jak je již uvedeno shora.

1. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovenému zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li ze subjektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani to, že dlužník není evidován v databázi dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na [webová adresa]). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské Unie ze dne [datum], ve věci C [číslo], který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru, (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]) musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné, že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že nedokládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých 2. Za této situace soud uzavírá, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy řádně a tato smlouva je tedy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že k této neplatnosti je soud dle ustanovení § 558 o. z. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

3. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

4. Jak uvedl soud již shora, soud má po provedeném dokazování za prokázané, že nárok žalobkyně je důvodný pouze z části, neboť žalobkyně neprokázala přesvědčivě, zda posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Poskytla žalovanému peněžní prostředky bez smluvního základu, neboť nebyla žalobkyní tvrzená smlouva o zápůjčce sjednána platně.

5. Soud zde neopomenul ale i další stránku věci. Soud s ohledem na další právní posouzení věci se ovšem přiklání k závěrům přijatým již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, č.j. 8 Co 137/2018 -99, na něž níže odkazuje. V předmětné věci se totiž jedná o typově stejnou věc, kdy půjčka (nyní zápůjčka) byla žalované poskytnuta kapitálovou obchodní společností a smyslem a účelem obchodní společnosti (jako podnikatelky) je podnikatelskou činností vytvářet zisk a není tomu jinak ani v souzené věci. Tato skutečnost v rovině právního posouzení vystupuje do popředí hned dvakrát. Nejprve ji soud zahrnul do své úvahy o (ne) platnosti poplatku pro obcházení zákona, včetně porušení poctivosti, přesněji vyjádřeno zákazu těžit z nepoctivého jednání, a následně do úvahy o (ne) oddělitelnosti poplatku od ostatního obsahu právního úkonu. Shoda soudní praxe a občanskoprávní teorie panuje v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (někdy také odměna) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012 nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005, případně [příjmení], J., [příjmení], M., et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vyd. [obec]: [právnická osoba], 2009, s. [číslo]).

6. Součástí předmětné adhezní (formulářové) smlouvy, jak je tomu i v daném případě, učinil původní věřitel ujednání o tzv.„ poplatku“ (ať už je označen jako administrativní, inkasní, za vedení účtu, za komfortní splácení apod). Na jedné straně je zřejmé, že poplatek takto sjednaný poplatek je zřejmě materiálním zdrojem zisku nahrazujícím obvykle sjednaný úrok, zároveň na straně druhé nelze pominout, v jakém skutečném rozsahu představuje i cenu dohodnuté služby. Takto sjednané ujednání brání tomu, aby bylo možno rozlišit skutečnou cenu věřitelkou poskytnuté služby a skutečnou výši úroku, který tak nelze poměřovat ani korektivem dobrých mravů vyplývajícím z § 8 o. z. Smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastnicemi tak sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky smysl právní úpravy obchází. Věřitelka adhezní smlouvou o poskytnutí tzv. zápůjčky záměrně cílila na výsledek, který právní úpravou není předvídán a není ani žádoucí. Soud je přesto přesvědčen, že v případě, kdy byl sjednán samostatně ujednáním i kapitalizovaný úrok, je ujednání o inkasní službě či jiném takovémto poplatku neoddělitelnou částí smlouvy, a proto lze dojít k závěru, že neplatnost tohoto ujednání způsobuje neplatnost rovněž ostatních ujednání smlouvy. Soud by proto i v tomto případě dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy.

7. Převzal-li žalovaný předmět„ zápůjčky“, ať už na základě neplatné smlouvy či bez sjednání smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Toto bezdůvodné obohacení žalované soud vyčíslil částkou 4 700 Kč jako rozdíl mezi původní věřitelkou poskytnutou částkou 14 000 Kč a částkou, kterou žalovaný uhradil ve výši 9 300 Kč.

8. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě toliko z částky 4 700 Kč. Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 o. z. ve výši, kterou požadovala v žalobě, přičemž ta je nižší než k prvnímu dni prodlení určená výše úroku z prodlení daná nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne [datum], tedy dnem následujícím po dni splatnosti určeném žalobkyni v předžalobní výzvě.

9. Soud stanovil lhůtu pro zaplacení nároku žalobkyně v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) za situace, kdy žalovaná netvrdila žádné skutečnosti, které by vedly soud ke stanovení delší lhůty splatnosti či splátkového kalendáře a uvedené skutečnosti nevyplývají ani z obsahu spisu.

10. Co do zbývajícího nároku (viz výrok II. rozhodnutí) soud s ohledem na shora uvedené odůvodnění zamítl, neboť v této části žaloby neprokázala žalobkyně důvodnost žaloby.

13. O náhradě nákladů řízení soud ve výroku II. tohoto rozsudku rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V řízení měl žalovaný větší procesní úspěch, avšak podle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.