9 C 60/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o určení vlastnického práva, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 1. 2023, č. j. 9 C 60/2021-73, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 C 60/2021-82,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9.169 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. [číslo] zapsaného pro katastrální území a obec Přerov, nově vzniklého z původního pozemku parc. [číslo] zapsaného pro katastrální území a obec Přerov, a to oddělením podle geometrického plánu [číslo] vyhotoveným a ověřeným Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] (výrok I.) a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 42.026 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná s tím, že okresní soud opřel odůvodnění mimo jiné o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Čerpá z něj při výkladu pojmu nepoctivé držby. Soud přitom přehlédl, že Nejvyšší soud není zcela striktní, pokud jde o vymezení právního pojmu nepoctivé držby ve smyslu § 1095 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku uvádí, že„ nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně, nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou (§ 993 o. z.)“. Z gramatického a logického výkladu této věty tedy plyne, že dovolací soud pro naplnění pojmu„ nepoctivý úmysl“ připouští i jiné možnosti, než jak je dovodil okresní soud. Odvolatelka je přesvědčena, že v posuzovaném případě držba žalobkyně či jejích právních předchůdců nebyla poctivá, pokud se vůbec jednalo o držbu. Okresní soud dále dovodil, že žalobkyně pro případ nabytí vlastnického práva v důsledku mimořádného vydržení splnila nutnou podmínku dvacetileté vydržecí doby. Dle soudu totiž svědčí vydržecí doba všech právních předchůdců – vlastníků předmětného pozemku, mezi něž okresní soud zahrnuje nejen [právnická osoba], ale též [právnická osoba] V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jehož závěrů se okresní soud dovolává, se však v podkapitole„ k započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení ve prospěch jeho nástupce“ uvádí„ námitka …, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže ten již sousední pozemek vydržel … lze uzavřít, že do vydržecí doby pro řádné tak mimořádné vydržení se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci“. Dovolací soud tedy vylučuje, aby osoba, která tvrdí mimořádné vydržení vlastnického práva, ve svůj prospěch započítala dobu trvání vlastnictví předcházejícího vlastníka. Z právní úvahy okresního soudu, jak je předestřena v odůvodnění napadeného rozsudku přitom plyne, že soud považuje již právního předchůdce žalobkyně [právnická osoba] za vlastníka pozemku. Jestliže byla [právnická osoba] vlastníkem pozemku, nelze dobu, po kterou tento pozemek vlastnila, započíst ve prospěch žalobkyně pro účely mimořádného vydržení. V bodě 57 soud vyvrací„ námitku odvolatelky“, že na pozemek lze nahlížet jako na veřejný statek. Soud má zřejmě na mysli důkazně podložené tvrzení odvolatelky, že pozemek byl součástí státní rezervy na základě nařízení vlády. Již toto zahrnutí předmětného pozemku do státní rezervy bylo projevem vůle vlastníka pozemku, přičemž toto zahrnutí znamenalo právním předpisem předpokládaný způsob nakládání s pozemkem ze strany státu. Zahrnutí pozemku do rezervy na základě právního předpisu, publikovaného ve Sbírce zákonů, je totiž specifickým a charakteristickým způsobem nakládání se státními pozemky. Způsob, jakým se s tímto důkazem soud vypořádal, proto odvolatelka nepovažuje za správný. Odvolatelka má na rozdíl od soudu za to, že zahrnutí pozemku do rezervy na základě zvláštního předpisu prokazuje, že stát jako zapsaný vlastník nakládá s pozemkem jako s vlastním. Vedle toho byl pozemek pronajat na základě nájemní smlouvy. Samozřejmě byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník. Je proto nutno odmítnout úvahy soudu, kdy se k rozsáhlé argumentaci žalované na obranu svého vlastnictví na několika řádcích v zásadě pouze obecně uvádí, že stát neměl věcně právní vztahy v předmětné oblasti uspořádané dlouhodobě. Dle přesvědčení odvolatelky jsou hranice vlastnického práva vymezeny ústavním pořádkem a odvolatelka z nich při výkonu vlastnického práva nijak nevybočila ani nevybočuje. Současně při nakládání s pozemkem postupovala dle zákona č. 219/2000 Sb. Pokud má být svého vlastnického práva zbavena ve prospěch třetí osoby, soud se měl v rozsudku věnovat tomu, v čem konkrétně odvolatelka při výkonu svého práva pochybila. Obecné konstatování uvedené v bodě 56 rozsudku není dostačující vzhledem k důsledkům, kterým je pozbytí práva odvolatelky. Soud měl zvážit argumenty odvolatelky o nakládání s pozemkem a vzít v úvahu také sílu a právní význam knihovního zápisu. Skutečnost, že občanský zákoník připouští možnost mimořádného vydržení, neznamená, že soud ve sporu o vlastnické právo jednoznačně upřednostní argumenty pro vznik vlastnictví v důsledku mimořádného vydržení před argumenty ve prospěch ochrany zaknihovaného vlastnictví. Dle rozsudku však soud v podstatě všechny argumenty žalované upozadil ve prospěch argumentu žalobkyně, případně se jimi nezabýval. Soud nevyhodnotil skutečnost, že z potvrzení o dražbě areálu v roce 2003 plyne nabytí vlastnického práva pouze k nemovitostem taxativně označených v tomto potvrzení, přičemž mezi těmito nemovitostmi není uveden pozemek, jež je předmětem sporu. Nabyvatel na základě dražby proto věděl, že mu pozemek nenáleží. O tom svědčí i skutečnost, že v řízení nebylo tvrzeno či dokonce prokázáno, že by žalobkyně či její předchůdci za pozemek zaplatili. Na místo toho soud opakovaně akcentuje, že se předmětný pozemek nachází pod oplocením. Tato skutečnost však nemůže být pro posouzení vlastnického práva rozhodující. Soud v závěru řízení vyzval žalovanou, aby prokázala nepoctivý úmysl žalobkyně a jejich právních předchůdců, což znamená prokázat žalující straně subjektivní myšlenky několik desítek let staré.„ Nepoctivý úmysl“ totiž soud definoval jako úmyslné nemorální držení pozemku, což spadá do kategorie subjektivní, kdy takto pojatý nepoctivý úmysl lze stěží prokázat v současnosti, hluboko do minulosti je to prakticky nemožné. Sám soud v bodě 48 vylučuje nepoctivý úmysl u žalobkyně či jejích právních předchůdců. Soud přitom rezignoval na možnost jiného výkladu pojmu nepoctivý úmysl, jak toto připouští Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Soud se nevypořádal ani s tím, že žalobkyně či právní předchůdce za pozemek nikdy nezaplatili, ačkoliv v tom odvolatelka spatřuje nepoctivý úmysl, jak toto soudu k jeho výzvě sdělila (srov. též sp. zn. 22 Cdo 1241/2022:„ …Nebylo tvrzeno, že by žalobce či jeho rodiče zaplatili částku odpovídající výměře obou pozemků. Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha o tom, že žalobce pozemek držel v nepoctivém úmyslu, protože věděl, že drží bez důvodu i to, co nekoupil, zjevně nepřiměřená“. V bodě 44 rozsudku přitom soud sám k absenci zaplacení uvádí, že„ naopak ve všech ostatních případech, kdy zjevný nepoctivý úmysl chybí, se mimořádné vydržení připustí. Taktomu bude například i v případě koupě pozemků, jež bude kupujícím zaplacen, ale převod vlastnického práva nebude následně vložen do katastru nemovitostí“. Soud se nevypořádal ani s tím, že žalobkyně měla zájem pozemek od odvolatelky odkoupit (a tedy se logicky nemohla považovat za vlastníka). Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

3. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že žalovaná opakovaně tvrdí, že držba pozemku označeného geometrickým plánem [číslo] jako pozemek p. [číslo] v k. ú. [obec] nebyla poctivá. Napadá, že okresní soud se měl nedostatečně vypořádat s pojmem„ nepoctivé držby“. Žalobkyně konstatuje jednak, že k mimořádnému vydržení se poctivá držba nevyžaduje, a dále pak že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele, přičemž důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tížilo žalovanou, která vydržení popírala a důkazní břemeno neunesla. Nutno akcentovat, že i dle rozsudku NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 se zde kritéria uvedená v ustanovení § 992 odst. 1 o. z. (dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.) neuplatní. Pokud žalovaná v odvolání uvedla, že„ dovolací soud vylučuje, aby osoba, která tvrdí mimořádné vydržení vlastnického práva, ve svůj prospěch započítala dobu trvání vlastnictví předcházejícího vlastníka“, pak zjevně nedošlo k pochopení rozhodnutí NS, který naopak jasně uvedl, že„ dovolací soud uzavírá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc,„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.) anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Výjimku z možnosti započíst i vydržecí dobu předchůdce může představovat pouze nabytí vlastnického práva vydržením právním předchůdcem. Není však pravdivé tvrzení žalované, že z právní úvahy soudu má vyplývat, že soud považuje právního předchůdce žalobkyně [právnická osoba] za vlastníka pozemku. Právě naopak dovodil okresní soud v rozhodnutí, že společnostem [právnická osoba] běžně užívala předmětný pozemek uvnitř stávajícího oplocení. [právnická osoba] spol. s r. o. nicméně nebylo v průběhu řízení před okresním soudem tvrzeno ani prokázáno. Stran argumentace žalované, že pozemek je zahrnut do státní rezervy, která znamená předpokládaný způsob nakládání s pozemkem ze strany státu, pak toto rozhodně není žádným prokázáním toho, že stát nakládá s pozemkem jako s vlastním, jak uvedla žalovaná, ale vypovídá toliko o„ papírové“ neboli evidenční dispozici s ním. Jak již žalobkyně uvedla, v předmětném případě nelze hovořit o výkonu vlastnického práva, neboť žalovaná minimálně od roku 1984 nemá povědomí, že pozemek je oddělen oplocením a užíván třetími osobami, nijak se o tento nestará a nehospodaří na něm. Charakter evidence státu o budoucím možném využití pozemku neznamená a nemůže znamenat překážku vydržení vlastnického práva. Pokud žalovaná uplatnila argument o„ síle a právním významu knihovního zápisu“, pak žalobkyně poukazuje na větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018, podle které„ Vydržení je originární způsob nabytí vlastnického práva na základě dlouhodobé kvalifikované držby a působí proti všem, i proti tzv. knihovním vlastníkům, bez ohledu na to, od jaké právní skutečnosti vlastnické právo odvozuje a zda jim až do uplynutí vydržecí doby svědčilo.“ Žalobkyně tak navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

4. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud napadený rozsudek v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

5. Okresní soud dospěl ke správnému závěru, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř.

6. Skutková zjištění, která okresní soud přijal na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

7. Krajský soud považuje za správné i právní závěry okresního soudu. Okresní soud správně uzavřel, že na straně žalobkyně došlo k mimořádnému vydržení dle § 1095 o. z. S okresním soudem je třeba souhlasit v závěru, že žalobkyně držela vlastnického právo k předmětnému pozemku v rámci oplocení, přičemž nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalobkyně (resp. předchůdce). Žalobkyně jako nástupnická společnost [právnická osoba] spol. s r. o. při započtení držby jejich právního předchůdce (společnost [právnická osoba]) splnila i vydržecí dvacetiletou dobu pro mimořádné vydržení. K mimořádnému vydržení přitom mohlo dojít nejdříve k [datum] (§ 3066 o. z.).

8. Lze nadto podotknout, že samotná vědomost o rozporu skutečného stavu se stavem knihovním nabytá až v průběhu držby a běhu vydržecí doby, pak sama o sobě nevylučuje mimořádné vydržení. Vydržení lze zabránit jen podáním žaloby, kterou se vlastník domáhá ochrany vlastnického práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023). Ani skutečnost, že žalobkyně v průběhu roku 2021 měla zjistit, že plot není umístěn na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], by tak neměla pro běh vydržecí doby žádného vlivu, pokud by již dříve nedošlo k vydržení.

9. K odvolací argumentaci žalované je možno uvést, že krajský soud se s okresním soudem zcela ztotožňuje v jeho závěru, že nebyl prokázán nepoctivý úmysl. Ze skutečnosti, že v potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby není uvedeno, že se jedná o areál, nelze vyvodit skutečnosti uplatňované žalovanou. Právní předchůdce se chopil držby souboru nemovitostí na základě dražby v rámci stávajícího oploceného areálu, nelze tak dovodit z ničeho jeho nepoctivý úmysl. Že v potvrzení není uveden pozemek, jež je předmětem sporu, je logické, neboť dražbou jej právní předchůdce žalobkyně nenabyl. Předpokladem vydržení, resp. držby bez nepoctivého úmyslu nemůže být v žádném případě ani zaplacení za pozemek. Žalobkyně jako držitel při mimořádném vydržení neměla žádný důvod za pozemek platit, když s žalovanou neuzavřela žádnou úplatnou smlouvu. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 není správný, toto rozhodnutí nestanoví, že by při mimořádném vydržení bylo třeba, aby držitel za pozemek zaplatil. Tato skutečnost byla v uvedeném rozhodnutí významná při posouzení veškerých skutkových okolností, přičemž tam byla uzavřena kupní smlouva na jiný pozemek.

10. Krajský soud pak nesouhlasí s žalovanou, pokud namítá, že právní předchůdce se měl stát vlastníkem, tato skutečnost z ničeho nevyplývá. Je třeba zdůraznit, že v době, kdy právní předchůdce [právnická osoba] držel část pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec], nebylo mimořádné vydržení ani možné. Že by tento právní předchůdce žalobkyně nabyl vydržením uvedenou část předmětného pozemku, okresní soud v napadeném rozhodnutí rovněž neuzavřel. Nebyly pak ani v řízení tvrzeny, respektive ani nevyšly najevo žádné okolnosti, které by umožňovaly závěr, že by snad [právnická osoba] pozemek do roku 2003 vydržel řádně (dle § 134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb.), takové relevantní skutečnosti žalovaná netvrdí ani v podaném odvolání.

11. K otázce zařazení pozemku do státní rezervy na základě nařízení vlády lze uvést, že okresní soud se s tímto řádně vypořádal. Z žádného ustanovení právního předpisu nelze dovodit, že by takové zařazení vylučovalo vydržení pozemku. Ze zařazení pozemku do státní rezervy nelze dovodit ani to, že by stát s tímto pozemkem nakládal jako vlastník, když tento pozemek držela žalobkyně v rámci oplocení. Ani skutečnost, že snad měla být uzavřena nájemní smlouva k pozemku p. [číslo] v k. ú. [obec], nevylučuje držbu žalobkyně, když k zemědělskému obhospodařování mohlo docházet zjevně až za plotem. Předpokladem mimořádného vydržení pak není ani to, aby knihovní vlastník nějakým způsobem pochybil.

12. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch a má právo na náhradu nákladů řízení, která sestává z odměny za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč, 2x režijní paušál po 600 Kč, cestovné 478 Kč na cestě [obec] – [obec] a zpět osobním automobilem, při použití vozidla BMW průměrná spotřeba 10,6 litru na 100 km cena benzínu dle vyhlášky 41,20 Kč za litr, sazba základní náhrady 5,20 Kč za kilometr při ujeté vzdálenosti 2x 25 km, dále náhrada za promeškaný čas na cestě k jednání 3 půlhodiny po 100 Kč, částka 7.578 Kč, k tomu 21 % DPH celkem 9.169 Kč.