9 C 98/2020

Plný text

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Říhou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 7 287,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 500 Kč od datum do zaplacení.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 2 787,50 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 318,90 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 2 049 Kč k rukám JUDr. jméno příjmení, advokátky sídlem adresa.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s následujícím odůvodněním. Účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce (dále též„ smlouva), na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 4 500 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na jím uvedený bankovní účet téhož dne. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1 622 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne datum. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak vyplývá potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyla žalovaným do dnešního dne vrácena v celé výši. Žalobkyně uzavřela smlouvu o zápůjčce prostřednictvím webových stránek webová adresa, na kterých si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Žalovaný i přes předžalobní výzvu doposud ničeho neuhradil.

2. Projednávaná věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jenž je státním občanem Slovenské republiky. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou všichni účastníci státními příslušníky či korporacemi těch zemí, které jsou členy Evropské unie, je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) právo EU. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o spotřebitelskou půjčku pak vyplývá z článku 17 odstavce 1 písm. b) a článku 18 odstavec 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne datum o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel Ia/1 bis), účinného od 10. 1. 2015. Podle zmiňovaného článku jedná-li se o půjčku smluvní partner, může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Toto nařízení stojí stejně jako předcházející Nařízení Brusel I oproti českému procesnímu předpisu na zásadě, že účastníci mají dbát svých procesních práv a povinností, a tím výrazně omezuje potenciálně paternalistický přístup soudu, který by splnění řady podmínek řízení zkoumal ex officio. Příkladem toho mohou být čl. 24 až 27 Nařízení 1a/1 bis, které omezují přezkum mezinárodní příslušnosti procesním soudem jen na případy výlučné příslušnosti uvedené v čl. 24 nařízení. Ve všech ostatních případech je na žalovaném, zda příslušnost státu fóra přijme (viz čl. 24) nebo zda se proti ní bude bránit. Stejně tak z čl. 26 Nařízení plyne, že soud zkoumá podmínky své mezinárodní příslušnosti až poté, kdy se žalovaný ve věci nevyjádří (aniž by zároveň namítal nedostatek mezinárodní příslušnosti procesního soudu). Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku 62 uvedeného Nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř. a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem se tam zdržovat relativně trvale. Nejde tedy o totožný pojem s trvalým bydlištěm, jak je chápán předpisy veřejnoprávními. Údaj o trvalém bydlišti může, ale nemusí splývat s místem obvyklého bydliště, jeho účinky jsou zásadně jen evidenční. Poněvadž žalovaný měl v době uzavření smlouvy bydliště na území České republiky, kde je i sídlo žalobkyně (viz uvedení údaje„ Bočkovo náměstí 22, obec“), jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy a vztahy mezi účastníky se řídí českým hmotným právem, a to s odkazem na dohodu uzavřenou podle článku 19 odst. 3 Nařízení. Žalovaný byl ostatně v rámci předvolání k jednání a s doručením žaloby informován (poučen) o právu namítat nepříslušnost soudu a účincích jeho neúčasti u soudu.

3. I kdyby ovšem příslušnost nešlo určit podle shora označených článků Nařízení, musí být podle názoru soudu určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky. K tomu zaujal již názor i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2485/2008. Podle něho by ostatně bylo namístě příslušnost řešit i v případě, že by odpovědi všech členských států byly záporné. Pravidla pro určení příslušnosti musí sice být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, avšak to platí tehdy, může-li být na tomto základě vůbec určitelná. Nelze totiž připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. Kromě místa bydliště žalovaného musí - v případě, že žalovaný je neznámého pobytu nebo má-li bydliště mimo členské státy - existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (v daném případě § 86 o. s. ř.).

4. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně odeslala dne datum žalovanému převodem na jím označený bankovní účet částku 4 500 Kč, která byla na jeho účet připsána. Soud naopak nemá za prokázanou skutečnost, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, přičemž žalobkyně tuto skutečnost ani neučinila předmětem žalobních tvrzení. Soud dále nemá za prokázané ani to, že by žalovaný podepsal či jinak projevil svoji vůli být smlouvou o zápůjčce vázán a že by žalobkyně řádně vyrozuměla žalovaného o existenci, výši a právním důvodu předmětného dluhu. Z předžalobní výzvy vyplývá, že byla odeslána na poslední známou adresu žalovaného.

5. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Žalobkyně, v řízení neprokázala, že by došlo k uzavření smlouvy mezi účastnicemi. Tvrdila-li žalobkyně, že žalovaný dotčenou smlouvu podepsal či jinak projevil svoji vůli být obsahem této smlouvy vázán, pak ohledně této skutečnosti zůstala pouze v rovině tvrzení bez jakéhokoliv důkazního návrhu schopného projev vůle žalovaného prokázat. Na uvedeném nic nemění ani snaha žalobkyně detailněji popsat proces uzavření předmětné smlouvy elektronickým podpisem pomocí tzv. příjmení kódu či sms kódem, jelikož tato tvrzení nejsou podložena žádnými listinami ani jinými důkazními prostředky, které by prokazovaly, že žalovaný danou smlouvu podepsal elektronicky distančním způsobem, není prokázáno, že by žalovaný vůbec nějakým způsobem projevil svou vůli k uzavření smlouvy určeného obsahu a že by kdokoli jakákoli jednání popsaná žalobkyní, učinil.

10. Nad rámec je nutno dále uvést, že i pokud by soud měl uzavření smlouvy za prokázáno, musel by učinit závěr o neplatnosti takové smlouvy z níže uvedených důvodů.

11. Z rozsudku Soudního dvora ze dne datum, právnická osoba v . jméno příjmení a další, C číslo, vyplývá, že důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. S důkazním břemenem je přitom spjato i břemeno tvrzení, kdy nejdříve musí být účastníkem určitá rozhodná skutečnost tvrzena, aby následně mohla být prokázána. Žalobkyni tedy v tomto řízení tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného. V žalobním návrhu nebylo ohledně této skutečnosti ničeho tvrzeno, natožpak prokázáno. Z nařízeného jednání, při němž by žalobkyně mohla být vyzvána k doplnění tvrzení a současně poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., se žalobkyně omluvila. Za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru spojuje posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s otázkou platnosti smlouvy, v níž se úvěr či zápůjčka sjednávají, a žalobkyně tuto skutečnost relevantní pro posouzení platnosti smlouvy o zápůjčce ani neučinila předmětem žalobního návrhu, považuje soud smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

12. Soud se otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného a s tím souvisejících procesních břemen zabýval z úřední povinnosti, neboť neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, než pozitivním zásahem ze strany soudu (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).

13. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § číslo odst. 2 a § 2993 o. z., které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Žalobkyně poskytla žalované částku 4 500 Kč, žalovaný dosud ničeho neuhradil a je tedy povinen vrátit žalobkyni částku 4 500 Kč. Žalobkyně má nárok na zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. z této částky od datum, neboť žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, kde byla určena lhůta k plnění. Po uplynutí této lhůty se dostal žalovaný do prodlení.

14. Další nároky uplatněné žalobkyní (poplatek, část zákonného úroku z prodlení, smluvní poplatek z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky) soud posoudil jako nedůvodné, neboť nebylo prokázáno uzavření smlouvy o těchto nárocích, případně je taková smlouva neplatná. Soud proto ve zbývající části žalobu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy částečně úspěšné žalobkyni (v rozsahu 67 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení. v rozsahu 34 % Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 7 287,50 Kč s tím, že sazba mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 4 činí v daném případě 1 500 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání - žaloby) ve výši mimosmluvní odměny 2x 1 500 Kč, a jeden úkon právní služby (jednoduchá výzva k plnění) ve výši mimosmluvní odměny 750 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 3.750 Kč. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 300 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 900 Kč. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 977 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení činí s ohledem na částečný neúspěch 2 049 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.