10 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Petrákovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 50 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z částky 50 000 Kč od 5. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10 650 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně podala dne , datum, ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru dne , datum, , kdy žalovanému byla poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Splácení úvěru bylo sjednáno v měsíčních splátkách po 7 500 Kč k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 7. 2024, i přes opakované upomínání dluh žalovaný neuhradil. Žalobkyně pro porušení závazku splácet úvěr dohodnutým způsobem ze strany žalované využila oprávnění dle úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila k 15. 7. 2024 a vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky. Žalovaný však dluh nezaplatil.

2. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, proti kterému podal žalovaný včasný odpor. Uvedl, že na žalovaný uhradil žalobkyni celkem 60 000 Kč v osmi platbách po 7 500 Kč, přičemž jistina činila 50 000 Kč. Žalovaný uvedl, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, neboť dle registrů souhrn splátek žalovaného v době uzavření smlouvy činil 21 901 Kč s příjmem 30 000 Kč měsíčně, a namítl neplatnost smlouvy o úvěru.

3. K jednání ve věci samé se žalobkyně bez omluvy nedostavila, žalovaný se omluvil. Soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými účastníky a z nich zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dne , datum, ve výši 50 000 Kč. Součástí smlouvy jsou úvěrové podmínky. Úvěr byl sjednán na 12 měsíců s měsíční úrokovou sazbou 15 %. Splátky měly být placeny vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, přičemž splátky činily 7 500 Kč měsíčně. Žalovaný se zával uhradit žalobkyni celkem 140 000 Kč, kdy celkový úrok činil 90 000 Kč. Žalovaný uhradil celkem 60 000 Kč.

5. Dopisem ze dne 21. 12. 2024 zesplatnila žalobkyně úvěr a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky.

6. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, z historie úvěru, z výzvy žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru.

7. Soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

12. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Na základě zjištěného skutkového stavu posouzeného podle uvedených zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

14. Provedeným dokazováním má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru. Povinností žalobkyně bylo prokázat, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr.

15. Soud má za to, že žalobkyně neprokázala, že posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí. Z listinných důkazů, které žalobkyně předložila k důkazu, vyplývá, že žalobkyně nezkoumala úvěryschopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr.

16. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

17. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací za splněnou.

18. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného formalisticky a údaje uvedené ve smlouvě ohledně příjmů a výdajů žalovaného řádným způsobem nezjišťovala a neověřovala.

19. S ohledem na to, že žalobkyně se k jednání nedostavila, zbavila se možnosti poskytnutí výzvy dle ustanovení § 118a odst. 1, 3, o. s. ř. a poučení ji o následcích nesplnění takové výzvy.

20. Právní teorie i judikatura se sjednotily na tom, že nedostatek řádného posouzení úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. vede k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Soudního dvoru EÚ ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 OPR-Finance, v kterém se soud jednoznačně vyslovil k otázce povinnosti soudu zkoumat ex-offo, tj. i bez návrhu spotřebitele, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele).

21. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 50 000 Kč, avšak žalovaný na dluh zaplatil celkem 60 000 Kč (tedy žalovaný nezískal majetkový prospěch), proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšnému žalovanému přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 650 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení soud postupoval podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Náklady řízení sestávají z odměny za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, 2 x vyjádření), tj. 9 300 Kč, tří paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, tj. 1 350 Kč. Lhůtu k plnění soud určil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).