10 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Petrákovou ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované o zaplacení 17 317,09 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá proti žalované zaplacení částky 16 968,93 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z částky 8 102,35 Kč od 5. 10. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, dále částky 348,16 Kč, se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne , datum, domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 16 968,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 102,35 Kč od 5. 10. 2025 do zaplacení a dále částku 348,16 Kč. Tvrdila, že mezi účastnicemi byla dne , datum, distančním způsobem prostřednictvím internetového rozhraní uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 50 700 Kč s možností postupného čerpání.

2. Podle tvrzení žalobkyně se žalovaná zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 6. 11. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 31. 3. 2026. Součástí smlouvy měly být formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním a uchováním osobních údajů, předpis denních splátek a všeobecné obchodní podmínky žalobkyně.

3. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná před uzavřením smlouvy vyplnila žádost o poskytnutí úvěru, sdělila jí údaje o své domácnosti, příjmech a výdajích a že žalobkyně na základě těchto údajů a údajů z různých databází a registrů posoudila její úvěruschopnost. Uváděla zejména, že prověřovala bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, centrální evidenci exekucí, registr neplatných dokladů a další zdroje, přičemž měla vycházet též z interní metodiky posuzování úvěruschopnosti. Tvrdila, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 32 315 Kč a že z výsledku posouzení vyplynulo, že žalovaná je schopna úvěr splácet.

4. Žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu po dvoufaktorovém ověření, že žalované byl zpřístupněn formulář standardních evropských informací o spotřebitelském úvěru a následně návrh smlouvy, který žalovaná přijala kliknutím na volbu „Podepisuji“. Tvrdila rovněž, že žalovaná byla identifikována prostřednictvím služby Kontomatik a že úvěr byl žalované vyplácen bezhotovostně na její bankovní účet ve třech tranších, a to dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč, dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 29. 10. 2024 ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 8 000 Kč.

5. Podle žalobkyně žalovaná své splátkové povinnosti porušovala, dostala se do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, a proto žalobkyně smlouvu dne 4. 10. 2025 vypověděla; od 5. 10. 2025 se měla žalovaná nacházet v prodlení s úhradou celého úvěru. Žalobkyně tvrdila, že ke dni podání žaloby činí neuhrazený dluh celkem 16 968,93 Kč, sestávající z jistiny 7 647,22 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 90,48 Kč, smluvního úroku 8 866,58 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ 65,93 Kč, poplatku za službu „Presto“ 281,39 Kč a poplatku za službu „Informační SMS servis“ 17,33 Kč. Vedle toho uplatnila smluvní pokutu za prvních 90 dnů prodlení ve výši 348,16 Kč.

6. V žalobě žalobkyně uváděla, že smluvní úrok činil 1,02 % denně z nesplacené části jistiny, poplatek za vyplacení tranší činil 1,99 % z vyplacené tranše a že žalovaná si zvolila volitelnou službu informační SMS servis. Částky zaplacené žalovanou měly být podle smlouvy a všeobecných obchodních podmínek započítávány nejprve na úrok, následně poplatky a teprve poté na jistinu, případně v případě prodlení nejprve na náklady již určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu.

7. Pro případ, že by soud neshledal důvodnost smluvního nároku, uplatnila žalobkyně alespoň subsidiárně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu jí poskytnuté jistiny s tvrzením, že peněžní prostředky byly žalované fakticky odeslány na její bankovní účet.

8. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedla, že neuznává, že by po zaplacení částek již uskutečněných žalobkyni cokoli dlužila. Tvrdila, že původní výše půjčky činila pouze 8 000 Kč a že žalobkyni již prokazatelně uhradila částku 19 113 Kč, tedy více než dvojnásobek původně poskytnuté částky. Uváděla, že žalobkyní požadovaná další částka je bezdůvodná, založená na nepřiměřených úrocích a sankcích, které jsou v rozporu s dobrými mravy.

9. Na výzvu soudu žalovaná při jednání konkretizovala jednotlivé platby uhrazené na předmětný dluh tak, že dne 8. 11. 2024 uhradila 2 000 Kč, dne 10. 12. 2024 uhradila 2 500 Kč, dne 10. 1. 2025 uhradila 850 Kč, dne 10. 2. 2025 uhradila 500 Kč, dne 10. 3. 2025 uhradila 3 000 Kč, dne 8. 5. 2025 uhradila 1 000 Kč, dne 26. 5. 2025 uhradila 8 263 Kč a dne 8. 9. 2025 uhradila 1 000 Kč, celkem tedy 19 113 Kč. Uvedla, že částky hradila podle SMS výzev žalobkyně a že žalobkyně tyto úhrady podle jejího názoru nereflektovala tak, jako by k nim vůbec nedošlo. Současně popsala, že se do prodlení dostala v důsledku nemoci a finanční tísně. Náhradu nákladů řízení nepožadovala.

10. Soud ve věci nařídil jednání, které proběhlo v nepřítomnosti žalobkyně a její právní zástupkyně, jež se omluvily; soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

11. Soud provedl důkaz zejména těmito listinami: výzvou k úhradě ze dne 28. 1. 2026, potvrzením o podání zásilky ze dne 30. 1. 2026, smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , informacemi pro spotřebitele, souhlasem se zpracováním osobních údajů, předpisem denních splátek, všeobecnými obchodními podmínkami, autorizací ověření totožnosti, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru, dokumentem označeným jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti, dokumentem označeným jako identifikované příjmy žalované, výpisem posouzení úvěruschopnosti, kopií občanského průkazu žalované, přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, e-mailovou výzvou ze dne 4. 10. 2025, oznámením , právnická osoba, ., a výpisy z účtu žalované za období listopad 2024, prosinec 2024, leden 2025, únor 2025, březen 2025, květen 2025 a září 2025.

12. Usnesením ze dne 22. 4. 2026 soud vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení, konkrétně aby uvedla, kdy a v jaké výši žalovaná hradila splátky úvěru či jiné částky na úhradu dluhu a jakou částku celkem uhradila. Žalobkyně přes tuto výzvu žalobu nedoplnila.

13. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

14. Mezi účastnicemi byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , tedy smlouva o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Smlouva byla uzavřena distančním způsobem elektronicky. Tato skutečnost mezi účastnicemi ostatně nebyla sporná.

15. Žalované byly na základě této smlouvy fakticky poskytnuty peněžní prostředky ve třech tranších, a to dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč, dne 7. 10. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 29. 10. 2024 ve výši 2 000 Kč, tedy celkem 8 000 Kč. Tato skutečnost vyplývá z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, z oznámení , právnická osoba, ., i z tvrzení obou účastnic.

16. Z výpisů z účtu žalované, z její konkretizace učiněné při jednání i z obsahu spisu soud zjistil, že žalovaná žalobkyni v období od 8. 11. 2024 do 8. 9. 2025 uhradila na předmětný závazek celkem 19 113 Kč. Jednotlivé platby byly soudem identifikovány ve výších a datech uvedených v odstavci 9 tohoto rozsudku. Žalobkyně přes výzvu soudu neuvedla vlastní soupis přijatých plateb ani jejich celkovou výši, a soud proto vycházel z plateb prokázaných žalovanou listinnými důkazy.

17. Z listin předložených žalobkyní dále vyplynulo, že žalobkyně před uzavřením smlouvy disponovala některými informacemi o osobě žalované, její identitě, deklarovaných příjmech a že provedla dotazy do některých registrů a evidencí. Z listin je patrné zejména to, že žalobkyně pracovala s údaji o příjmu žalované, nahlížela do některých externích evidencí a používala interní dokumenty vztahující se k procesu posuzování úvěruschopnosti.

18. Soud však současně nezjistil, že by z předložených listin bylo dostatečně a přesvědčivě prokázáno, jaké konkrétní údaje o výdajích žalované, jejích dalších závazcích, pravidelnosti a stabilitě jejího příjmu, zatížení jejího rozpočtu a celkové finanční situaci měla žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně k dispozici, jak je ověřila a jakým konkrétním způsobem je vyhodnotila ve vztahu k povaze, nákladovosti a rizikovosti sjednaného úvěru. Zejména nebylo prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru učinila takové porovnání příjmů a výdajů žalované a takové vyhodnocení jejích dalších finančních poměrů, z něhož by bez důvodných pochybností vyplývala její schopnost řádně a dlouhodobě plnit sjednané povinnosti.

19. Předložený dokument označený jako obecné principy posuzování a filozofie společnosti podle názoru soudu popisuje pouze obecný interní rámec postupu žalobkyně. Sám o sobě však neprokazuje, jaké konkrétní skutkové podklady byly ve vztahu k žalované shromážděny, v jakém rozsahu byly ověřeny a jak byly individuálně vyhodnoceny. Totéž platí pro listinu označenou jako výpis posouzení úvěruschopnosti, z níž není patrný úplný a přezkoumatelný rozbor příjmové a výdajové situace žalované v době uzavření smlouvy.

20. Soud má proto za prokázané pouze to, že žalobkyně určitou formu interního hodnocení provedla a že si opatřila dílčí informace z registrů a o příjmu žalované; nikoli však to, že by úvěruschopnost žalované důkladně posoudila v rozsahu a kvalitě požadované zákonem o spotřebitelském úvěru.

21. Podle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před posouzením úvěruschopnosti spotřebitele zveřejní nebo spotřebiteli sdělí, jaké informace a doklady musí spotřebitel poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti; tyto informace musí být přiměřené a nezbytné. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne úplné a pravdivé informace a poskytovatel je za účelem posouzení úvěruschopnosti povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, a je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

22. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle téhož ustanovení poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě zejména na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je v takovém případě povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala.

26. Těžiště sporu spočívalo v otázce, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost důkladně posoudit úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dospěl k závěru, že nikoli.

27. Povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele představuje základní ochranný prvek spotřebitelského práva. Smyslem této povinnosti není pouze formální získání některých údajů o spotřebiteli nebo mechanické nahlédnutí do registrů, nýbrž reálné a odpovědné vyhodnocení toho, zda konkrétní spotřebitel bude vzhledem ke své příjmové, výdajové a celkové ekonomické situaci schopen plnit závazky vyplývající z navrhované smlouvy, a to po celou relevantní dobu jejího trvání.

28. Zákon přitom výslovně požaduje, aby poskytovatel vycházel z informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených. Nestačí tedy, že poskytovatel disponuje některými izolovanými údaji. Je třeba, aby měl k dispozici takový soubor relevantních a ověřených informací, který mu umožní kvalifikovaně posoudit reálnou platební schopnost spotřebitele. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru navíc výslovně ukládá poskytovateli porovnání příjmů a výdajů a zohlednění dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele.

29. V nyní projednávané věci žalobkyně předložila listiny, z nichž vyplývá, že zjišťovala některé údaje o žalované, nahlížela do registrů a evidencí a používala interní dokumenty popisující principy jejího rozhodovacího procesu. Tyto listiny však podle názoru soudu neprokazují, že by bylo provedeno skutečně důkladné, individualizované a přezkoumatelné posouzení úvěruschopnosti žalované.

30. Předně, žalobkyně sice tvrdila, že vycházela z údajů o příjmech, výdajích, domácnosti a závazcích žalované, avšak obsah listin neumožňuje dostatečně zjistit, v jaké konkrétní výši byly zjištěny pravidelné výdaje žalované, jaké byly její další peněžité závazky, v jakém rozsahu byla ověřena jejich existence a pravidelná splatnost a jaký dopad mělo celé toto zatížení na její schopnost hradit denní splátky z předmětného úvěru. Samotné tvrzení žalobkyně, že úvěruschopnost posoudila, nemůže nahradit důkaz o tom, jaké údaje měla k dispozici a jak je vyhodnotila.

31. Dále soud přihlédl k tomu, že předmětný úvěrový produkt byl žalobkyní koncipován jako revolvingový spotřebitelský úvěr s možností postupného čerpání, s poplatkem za vyplacení jednotlivých tranší, se smluvním úrokem tvrzeným ve výši 1,02 % denně z nesplacené jistiny a s dalšími smluvními poplatky a smluvní pokutou. Již z povahy takto výrazně nákladového produktu plyne požadavek na obzvlášť pečlivé posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Tím spíše musela žalobkyně přesvědčivě doložit, že disponovala úplnými a ověřenými údaji umožňujícími uzavřít, že žalovaná zvládne plnění z takového závazku bez důvodných pochybností.

32. Takový závěr však z provedených důkazů neplyne. Nahlédnutí do registrů, ověření identity a zjištění deklarovaného příjmu jsou sice relevantní dílčí kroky, samy o sobě však nenahrazují zákonem vyžadované komplexní vyhodnocení schopnosti spotřebitele splácet konkrétní úvěr. Zejména nebyl předložen takový přehled či rozbor, z něhož by bylo zřejmé konkrétní porovnání příjmů a výdajů žalované a konkrétní výpočet, na jehož základě by bylo možno dospět k závěru, že u žalované nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti plnit sjednané denní splátky a nést celkové náklady úvěru.

33. Žalobkyně navíc přes výslovnou výzvu soudu ze dne 22. 4. 2026 nedoplnila skutková tvrzení ani ohledně výše a časového sledu úhrad žalované, ačkoli právě tato otázka byla pro posouzení důvodnosti žaloby zcela zásadní. V občanském soudním řízení nese účastník procesní odpovědnost za to, že svá tvrzení a důkazní návrhy přednese úplně a včas. Soud proto nemohl přehlédnout, že žalobkyně neunesla nejen důkazní břemeno ohledně řádného posouzení úvěruschopnosti, ale ani břemeno tvrzení a důkazní k přesné výši tvrzeného zbytku dluhu.

34. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že úvěr poskytla až po řádném a zákonem vyžadovaném posouzení úvěruschopnosti žalované a že z výsledku takového posouzení vyplývalo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Poskytla-li přesto žalované úvěr, stalo se tak v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Důsledkem tohoto závěru je aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je smlouva neplatná a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

36. Z § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a z § 2993 o. z. plyne, že při neplatném závazku mají strany v zásadě právo na vydání toho, co druhé straně plnily. Jinými slovy, poskytla-li žalobkyně žalované peněžní prostředky bez platného právního důvodu, mohla by po ní požadovat vrácení toho, co jí skutečně poskytla, tedy poskytnuté jistiny, ovšem pouze v rozsahu, v němž dosud nebyla vrácena.

37. V projednávané věci však bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla celkem 8 000 Kč, zatímco žalovaná žalobkyni uhradila celkem 19 113 Kč. Za tohoto skutkového stavu nelze dospět k závěru, že by žalovaná na úkor žalobkyně zůstala obohacena o jakoukoli další částku. Naopak je zjevné, že plnění přijaté žalobkyní převyšuje částku skutečně poskytnuté jistiny.

38. Z uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak při jednání výslovně uvedla, že náhradu nákladů řízení nepožaduje, a ze spisu nevyplývá, že by jí vznikly náklady, které by bylo třeba přiznat bez návrhu v konkrétní výši. Soud proto rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, jak je uvedeno ve výroku II.