11 C 1/2026

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl soudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení 61 870,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 699 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,58 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 2 699 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 59 171,23 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 218,55 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 59 171,23 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 9,9 % p. a. z částky 56 099,60 Kč od 17. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 61 870,23 Kč příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 21. 9. 2016, na jejímž základě byl žalovanému zřízen běžný účet. Žalovaný se zavázal za poskytování služeb ve smlouvě sjednaných platit cenu uvedenou v Ceníku, a dále se zavázal udržovat na bankovním účtu kladný zůstatek, kdy záporný zůstatek je považován za pohledávku banky, která je splatná dnem následujícím po svém vzniku. Žalovaný se dostal do nepovoleného záporného zůstatku a právní předchůdkyně žalobkyně tak od smlouvy odstoupila ke dni 18. 6. 2025. Nepovolený záporný zůstatek činí 2 699 Kč, kdy žalobkyně zároveň uplatnila nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 0,58 Kč a na zákonný úrok z prodlení ode dne 19. 6. 2025. Dále byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 28. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 125 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách ve výši 2 164,33 Kč, kdy úroková sazba byla sjednána ve výši 9,90 % p. a., kdy žalovaný se zavázal úrok hradit až do úplného splacení jistiny dluhu. Žalovaný se s hrazením splátek opakovaně dostal do prodlení, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 16. 12. 2024. Nesplacený dluh činí celkem 59 389,78 Kč, a to včetně smluvního úroku ve výši 3 071,63 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 218,55 Kč. Žalovanému byla doručena předžalobní výzva, ani na jejím základě však dlužnou částku neuhradil. Dne 3. 7. 2025 bylo ve vztahu k oběma nárokům žalovanému oznámeno postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2025. Žalobkyně zároveň uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení.

2. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se žalovaný bez předchozí omluvy nedostavil. Soud tak postupoval dle § 101 odst. 3 o. s. ř., a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Na výzvu soudu žalobkyně svou žalobu dne 25. 2. 2026 doplnila, kdy v doplnění mj. uvedla, že žalovaný na pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy uhradil celkem 142 536,25 Kč, k čemuž doložila přehled provedených splátek.

4. Na jednání soudu žalobkyně navrhla, aby soud žalobě vyhověl s tím, že má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně. Zároveň uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení.

5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla žalobkyni postoupena pohledávka ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb a ze smlouvy o úvěru. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, a žalovaným byla uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 21. 9. 2016, na jejímž základě byl žalovanému zřízen běžný účet. Žalovaný se zavázal za poskytování služeb ve smlouvě sjednaných platit cenu uvedenou v Ceníku, a dále se zavázal udržovat na bankovním účtu kladný zůstatek, kdy záporný zůstatek je považován za pohledávku banky, která je splatná dnem následujícím po svém vzniku. Žalovaný se dostal do nepovoleného záporného zůstatku a právní předchůdkyně žalobkyně tak od smlouvy odstoupila ke dni 18. 6. 2025. Nepovolený záporný zůstatek činí 2 699 Kč, který ani na výzvu žalovaný neuhradil. Dále byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 28. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 125 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách ve výši 2 164,33 Kč, kdy úroková sazba byla sjednána ve výši 9,90 % p. a., kdy žalovaný se zavázal úrok hradit až do úplného splacení jistiny dluhu. Žalovaný se s hrazením splátek opakovaně dostal do prodlení, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 16. 12. 2024. Tvrzený dluh na této pohledávce je dle žalobkyně 59 389,78 Kč. Dle protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vycházela právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného zejm. z přehledu aktuálních dluhů, existujících exekucí, z dat v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, a dále z příjmů a výdajů žalovaného a z insolvenčního rejstříku. Dle protokolu zjistila právní předchůdkyně žalovaného, že průměrný příjem žalovaného je 63 204 Kč, tento příjem však není ničím podložený. Zároveň zde absentují informace o výdajích žalovaného. Z protokolu pouze vyplývá, že předchozí dluhy žalovaného činí přibližně 5 500 000 Kč. Na pohledávku z úvěrové smlouvy pak žalovaný zaplatil celkem 142 536,25 Kč.

6. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

7. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o účtu dle § 2662 an. občanského zákoníku, kdy se dle § 2662 občanského zákoníku smlouvou o účtu ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní poměr, na jehož základě předchůdce žalobkyně poskytoval žalovanému bankovní služby, žalovaný se zavázal platit za tyto služby poplatky dle Ceníku a udržovat na bankovním účtu kladný zůstatek. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když se dostal do nepovoleného záporného zůstatku a zůstal dlužný částku 2 699 Kč.

8. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

9. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

10. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Dále soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným měla být uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaný jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti).

13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že pohledávky za žalovaným byly v souladu s § 1879 a násl. tohoto občanského zákoníku platně postoupeny žalobkyni, která je tak aktivně věcně legitimována, a že podaná žaloba je jen zčásti důvodná. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o účtu, kdy v důsledku vzniku nepovoleného záporného zůstatku vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně dle uzavřené smlouvy právo na odstoupení od ní, kterého využila a ke dni 18. 6. 2025 od smlouvy odstoupila. Žalovanému pak vznikla povinnost vzniknuvší dluh ze smlouvy splatit, čehož ani přes výzvu neučinil. Stran tvrzení žalobkyně o výši dlužné částky soud vyšel ze zásady negativní, kdy bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že svůj dluh žalobkyni zaplatil, případně že na svůj dluh zaplatil více, než kolik odpovídá žalobkyní tvrzená výše pohledávky. Žalovaný však zůstal ve sporu pasivní, k žalobě se nevyjádřil. Soud tak považoval tvrzení žalobkyně ve vztahu ke smlouvě o účtu za dostatečně prokázaná listinnými důkazy, a proto žalobě co do částky 2 699 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,58 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 2 699 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení vyhověl.

19. Soud se dále zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky, kdy vycházela zejm. z údajů v registrech dlužníků, a když uvedené příjmy žalovaného nejsou nijak doloženy a výdaje žalovaného nejsou uvedeny vůbec. Z předložených listinných důkazů pouze vyplývá, že předchozí dluhy žalovaného činí přibližně 5 500 000 Kč. Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně dospěla žalobkyně k závěru o prokázání úvěruschopnosti žalovaného, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové, když v každém jednotlivém případě je třeba individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a zejména ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly.

20. Při výkladu právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěrů samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka.

21. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané úvěrové smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když v žalobě a listinných důkazech chybí dostatečné skutkové tvrzení o získání zákonem požadovaných informací k prověření schopnosti dlužníka, tedy žalovaného, splácet poskytnutý úvěr a tato skutečnost nevyplývá ani z předložených a soudem provedených listinných důkazů.

22. Soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na zaplacení nesplacené části dluhu z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, když z předložených listinných důkazů vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 125 000 Kč a žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně částku 142 536,25 Kč. Žalovaný tedy právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil více, než o kolik se měl obohatit.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, avšak ze spisu nevyplývá, že by mu náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly.

24. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.