11 C 110/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ část obce o zaplacení částky 54 113,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 19 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. od 27. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 14 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 20 000 Kč od 29. 12. 2018 do 26. 7. 2020 a z částky 800 Kč od 27. 7. 2020 do zaplacení, co do úroku 25,85 % p. a. z částky 20 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení a co do částky smluvní pokuty 20 313,80 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 113,80 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovaným, jako úvěrovaným, a [právnická osoba], jako úvěrujícím, byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na základě které úvěrující poskytla žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 20 000 Kč na sjednanou dobu. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek v jeho bydlišti, a to ve 13 pravidelných měsíčních splátkách, se splatností poslední splátky ke dni 28. 12. 2018. Úvěr byl poskytnut v hotovosti dne 28. 11. 2017. Žalovaný však svůj závazek vyplývající z předmětné smlouvy o úvěru nesplnil řádně a včas, a je v prodlení s dlužnou částkou 33 800 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou postoupena [právnická osoba], ta ji postoupila dne [datum] [právnická osoba], která ji následně smlouvou ze dne [datum] postoupila žalobkyni. O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Účastníci smlouvy sjednali v článku V. smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Tuto smluvní pokutu kapitalizovala žalobkyně částkou 20 313,80 Kč, a to z částky 33 800 Kč za dobu od 29. 12. 2018 do 20. 8. 2020, tj. za 601 dnů. Žalobkyně doplnila žalobu podáním ze dne [datum] tak, že upřesnila, z čeho se skládá dlužná částky 33 800 Kč a dále rozšířila žalobu o smluvený úrok 25,85 % p. a. z jistiny 20 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení. Částka 33 800 Kč se dle doplnění žaloby skládá z dlužné jistiny 20 000 Kč, neuhrazeného poplatku za správu úvěru 4 400 Kč, z inkasního poplatku za hotovostní výběr splátek 3 800 Kč a neuhrazeného smluveného úroku v částce 5 600 Kč.

2. K jednání ve věci se žalobkyně omluvila a žalovaný se nedostavil bez omluvy. Soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, a věc projednal v nepřítomnosti účastníků.

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy navrženými a předloženými žalobkyní a z nich zjistil následující skutečnosti.

4. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně, tak jak je shora uvedeno v skutkovém tvrzení žaloby, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] [rok] [číslo] dne [datum], na základě které poskytla úvěrující žalovanému bezhotovostním bezúčelový úvěr 20 000 Kč téhož dne. Úvěr byl poskytnut za sjednaný úrok 25,85 % p. a., poplatek za uzavření smlouvy 800 Kč, poplatek za správu úvěru 4 400 Kč, poplatek za hotovostní výběr splátek 3 800 Kč. Úvěr se sjednaným příslušenstvím byl splatný v 13 pravidelných měsíčních splátkách po 2 600 Kč. V čl. V. odst. 2. smlouvy účastníci mimo jiné sjednali, že splatností poslední splátky přirůstá nesplacená část úroků k poskytnuté jistině. V odst. 4. tohoto článku smlouvy pak účastníci sjednali pro případ prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky v prodlení. Částka uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout souhrn čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

5. Žalovanému byly poskytnuty při uzavírání smlouvy na formuláři standartní informace o spotřebitelském úvěru a splátkový kalendář. Podle credit scoring vypracovaného úvěrující dosáhl žalovaný na celkem 19 bodů, tj. v polovině rozmezí možnosti poskytnutí úvěru do 25 000 Kč dle podmínek úvěrující. Podle formuláře žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru pobíral žalovaný mzdu 12 300 Kč čistého měsíčně, žije v nájemním bytě či u rodičů, není ženatý a vybavení bytu je standartní, nikdy neměl [příjmení] půjčku. Bylo doporučeno poskytnutí úvěru 20 000 Kč.

6. Podle formuláře Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a formuláře Finanční analýza činí měsíční příjem žalovaného 12 600 Kč, na jídlo vynaloží 4 100 Kč, minimální měsíční výdaje činí 7 600 Kč, když na bydlení vynaloží 3 600 Kč. S žalovaným žilo jedno nezletilé dítě ve věku od 6 do 15 let a v domácnosti byla jedna výdělečně činná osoba. Volné finanční zdroje tak představují 3 700 Kč. Podle výpočtu minimálních měsíčních výdajů se počítá s částkou 3 500 Kč jako minimální výdaj pro jednotlivce, 2 200 Kč minimální měsíční výdaj na nezaopatřené dítě od 6 let do 15 let věku, tj. 5 700 Kč. Rezerva na neočekávané výdaje je stanovena na 1 000 Kč.

7. Podle formuláře Čestné prohlášení bydlel žalovaný v době žádosti o úvěr u přítelkyně v [obec] a na nájem přispíval částkou 3 500 Kč. Jako kontaktní osobu uvedla svoji přítelkyni. Podle výplatnice za měsíc [anonymizováno] [rok] činila čistá mzda žalovaného 12 330 Kč a sraženo mu bylo na výživné 4 116 Kč. V [anonymizováno] [rok] pak činila čistá mzda 12 383 Kč a na výživné mu bylo sraženo 4 084 Kč. Výplatní pasáku za září dle vlastního prohlášení ztratil. Dle nájemní smlouvy ze dne [datum] [jméno] [příjmení] měla pronajatý byt na adrese uvedené žalovaným v žádosti o úvěr za 7 806 Kč měsíčně včetně služeb. Podle mzdového výměru ze dne [datum] náleží žalovanému hrubá měsíční mzda 14 000 Kč.

8. Pokud od čisté měsíční mzdy 12 300 Kč v [anonymizováno] [rok] odečteme sražené výživné 4 116 Kč, zůstává žalovanému k dispozici 8 184 Kč. Pokud by tato částka byla následně ponížena o úvěrující uvedené měsíční výdaje žalovaného ve výši 7 600 Kč a stanovenou 1 000 Kč rezervu, je již na počátku žalovaný v mínusu – 400 Kč. Obdobně v [anonymizováno] [rok] podle výplatnice by se dostal do mínusu – 301 Kč. Již z tohoto prostého výpočtu je evidentní, že úvěrující přistupovala k uzavření smlouvy neprofesionálním způsobem a nedostatečně zjišťovala a stanovila bonitu žalovaného a jeho úvěruschopnost. Žalovaný evidentně kromě dítěte v domácnosti měl další vyživovací povinnost, která mu byla srážena přímo z platu. S touto povinnosti se však vůbec v žádosti ani ve výpočtu credit scoring nepočítá. Poskytovatel úvěru nezjišťoval skutečné příjmy a výdaje domácnosti, v které žalovaný žil se svou přítelkyní. V podkladech pro smlouvu o úvěru se také nikde neuvádí, jakým jiným způsobem (např. veřejné či placené rejstříky dlužníků) poskytovatel úvěru ověřoval solventnost žadatele.

9. Předžalobní výzva ze dne [datum] byla zaslána žalovanému doporučeně poštou téhož dne. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek tak, jak uvedeno v žalobě.

10. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedených.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany poskytovatele úvěru za splněnou.

16. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, jakým dalším způsobem ověřovala solventnost žalovaného (veřejně dostupné rejstříky a registry) ani skutečné příjmy a výdaje domácnosti žalovaného, který uvedl, že žije s partnerkou. Není zřejmé, zda tato osoba je na něm finančně závislá, zda se podílí nějakým způsobem na nákladech provozu domácnosti a jejích příjmech apod. Není uvedeno a zohledněno, že žalovaný má další vyživovací povinnost, a že příjmy a výdaje jím uvedené v žádosti o úvěr s přihlédnutím k údajům ve výplatnicích se dostávají do záporných čísel, tj. žadatel o úvěru není schopen pokrýt ani své stávající výdaje.

17. Už ze samotného tohoto faktu je zřejmé, že přes veškerá ve formulářích smlouvy, standartních informací a karty klienta předtištěná prohlášení, ani žalovaný ani poskytovatelka úvěru neuvážili náležitě solventnost a schopnost žalovaného k přijetí závazku smlouvou sjednávaného a nelze tak zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalovaného, a jakým způsobem jinak ověřoval jeho úvěruschopnost tak, aby bylo možné vůbec hovořit o dostatečném prověření rozhodných údajů pro kladný závěr.

18. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

19. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

20. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. V tomto směru lze odkázat i na závěry přijaté Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho nedostatečně doloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky.

21. Soud postupoval ve smyslu uvedených závěrů, pokud se zabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy bez ohledu na její nečinnost. V tomto směru lze odkázat například na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

22. Nelze samozřejmě opominout, že zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102/. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Poskytovatel úvěru tak musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, zvážit, zda se jedná o všechny potřebné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Soud vyhodnotil provedené dokazování jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dle ustanovení § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala naplnění zákonné povinnosti náležitého posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavření smlouvy a smlouvu tak je třeba posoudit jako neplatnou.

24. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč a on do podání žaloby uhradila žalobkyni 800 Kč, dluží nadále 19 200 Kč, které mu soud uložil zaplatit žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení až ode dne 27. 7. 2020, když se předžalobní výzva dostala do sféry vlivu žalovaného nejdříve 26. 7. 2020. Ve zbytku žalobu co do zbývající jistiny, smluvní pokuty a požadavku na zaplacení úroku z prodlení a smluveného jako nedůvodnou zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Je pravdou, že žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, žádné náklady mu však nevznikly.