11 C 117/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo , PSČ část obce o zaplacení 19 861 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. od 6. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se co do částky 2 301 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. od 29. 4. 2020 do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 335,69 Kč a co do úroku ve výši 70,95 % p.a. z částky 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba se co do částky 2 208 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 15 208 Kč od 29. 4. 2020 do 5. 9. 2020 a z částky 2 208 Kč od 6. 9. 2020 do zaplacení, co do částky 2 316,37 Kč a co do úroku 25,00 % p. a. z částky 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 61 401 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhala zaplacení částky 19 861 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení a smluvený úrok, a dále také smluvní pokuty s odvoláním na vznik nároků dle podmínek smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky pod [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyni jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí. Dle žaloby podle uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr 13 000 Kč se sjednaným úrokem 95,95 % p. a. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 066 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2020 Celkem takto měla splatit své závazky v 48 splátkách. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě dokladů a tvrzení získaných od žalované, databází umožňujících posouzení této otázky, jakož i z jiných zdrojů. Za ty jsou označeny doklady o příjmech a prohlášení žalované. Z nich žalobkyně zjistila, že volné zdroje žalované jsou dostatečné a její úvěrovou historii ověřila v databázích [příjmení] a [anonymizováno], tj. nebankovním registru klientských informací. Z těchto výsledků pak realizovala žalobkyně výpočet scoringu (matematický model založený na bodovém hodnocení klienta) a rozhodla o možnosti poskytnutí zmíněného úvěru. Podáním ze dne [datum] žalobkyně vzala částečně žalobu z pět co do částky 2 301 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 29. 4. 2020 do zaplacení a v rozsahu částky 335,69 Kč odpovídající plynoucí smluvní pokutě a také co do smluveného úroku ve výši 70,95 % p.a. z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení. Ohledně částečného zpětvzetí žalovaných nároků soud postupoval dle ustanovení § 96 o.s.ř. a v tomto rozsahu řízení zastavil.

2. Žalovaná nezaplatila na své závazky ze smlouvy nic. Kromě jistiny tak vznikl žalobkyni nárok na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy – tj. 449 Kč na každou splátku v prodlení delším než 30 dnů. Žalobkyně uplatnila nárok na celkem 998 Kč. Dále pak uplatnila nárok na tzv. náklady na vymáhání dle 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, tj. zaplacení nákladů 200 Kč za každou splátku v prodlení delším než 15 dnů. Úvěr byl automatický zesplatněn dle čl. 6 smlouvy uplynutím 65 dnů od splatnosti kterékoliv splátky, v daném případě byla 1. splátka splatná 22. 2. 2020 a k zesplatnění úvěru tak došlo dne 27. 4. 2020. Podle čl. 6 smlouvy se do té doby splatné úroky v částce 3 111,78 Kč staly součástí jistiny, celkem dlužila žalovaná k tomuto datu 16 222,78 Kč. Žalobkyně uplatnila též nárok na smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy, tj. 0,1 % denně z dlužné částky po zesplatnění, zde od 29. 4. 2020. Ke dni vyhotovení žaloby (21. 9. 2020) činila smluvní pokuta uplatněná žalobkyní 2 352,06 Kč. Konečně pak žalobkyně uplatnila smluvený úrok z původní jistiny 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení ve výši 95,95 % p. a. s úpravou dle čl. 2 smlouvy, podle kterého je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit dle části A) smlouvy tj. částkou 61 402 Kč.

3. Žalobkyně nesouhlasila s postupem soudu dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, tj. s projednáním a rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila, k jednání ve věci samé se bez omluvy nedostavila, soud jednal dle ustanovení § 101 odst.3. o.s.ř. v její nepřítomnosti.

4. Při jednání dne [datum] soud seznámil přítomnou žalobkyni s přípravou k jednání. S ohledem na to, že žalovaná se nevyjádřila, nelze hovořit o sporných a nesporných tvrzením mezi účastníky sporu. Soud se tak bude zabývat otázkou platnosti uzavřené smlouvy, poskytnutí úvěru a otázkou případného jeho zaplacení. Za tímto účelem provedené žalobkyní navržené důkazy a případně poučí účastníky dle § 118a o.s.ř., nebudou-li některá tvrzení pokládána za prokázaná. Soud upozornil žalobkyni na zákonnou koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1. o.s.ř., která nastane ke konci tohoto prvního jednání.

5. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými soudu předloženými listinami (předžalobní výzva, poštovní podací arch, výpis z registru [anonymizováno], výpis [anonymizováno], doklad o vyplacení úvěru, prohlášení klienta, poštovní poukázka, ceník, předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení, poštovní dodejka, oznámení z [datum], karta klienta, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, smlouva o úvěru, scan občanského průkazu žalované, výpis z účtu žalované). Z nich zjistil následující skutečnosti.

6. V Prohlášení klienta ze dne [datum], které je předtištěným textem žalobkyně, potvrzuje žalovaná mimo jiné, že jí zprostředkovatelem byly poskytnuty popsané informace dle § 92 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, že sjednané úroky považuje za přiměřené, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku ani jí tento nehrozí a veškeré údaje ve Smlouvě uvede popravdě. V předsmluvním formuláři z téhož dne se sjednává výše úvěru 13 000 Kč, úrok 95,95 % p.a., 48 měsíčních splátek po 1 066 Kč, takže celková částka, která by měla být žalovanou zaplacena, činí 51 168 Kč. Téhož dne bylo vyplněno Hodnocení klienta, v kterém je uveden pravidelný měsíční příjem žalované 6 374 Kč jako invalidní důchod. Výdaje jsou specifikovány jako životní minimum 3 410 Kč, náklady n bydlení a inkaso 1 000 Kč, celkem 4 410 Kč a 500 Kč rezerva. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů, volné finanční zdroje činily 1 464 Kč. Platba invalidního důchodu byla ověřena z poštovní poukázky [anonymizováno] ze dne [datum], totožnost žalované z občanského průkazu. Návrh na zavření smlouvy byl zprostředkovatelem a žalovanou podepsán dne [datum] a akceptován téhož dne žalobkyní. Oznámení o schválení úvěru bylo realizováno dne [datum]. Úvěr 13 000 Kč byl vyplacen na účet žalované dne [datum]. Podle výpisů z rejstříků [příjmení] a [anonymizováno] nebyly zjištěny závazky žalované. Dopisy ze dne 24. 3. a [datum] byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Zesplatnění úvěru bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 27-. 4. 2020. Předžalobní výzva ze dne [datum] byla zaslána žalované doporučeně dne [datum].

7. Soud poté poučil žalobkyni dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzval ji k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k prokázání toho, že při ověřování úvěruschopnosti žalované postupovala s řádnou péčí a obezřetností ve smyslu ustanovení ů 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Soud poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně se ohledně pravidelných výdajů omezila na to, že tyto posoudila ve výši životního minima, aniž by jakýmkoliv způsobem ověřovala skutečné výdaje žalované, což zejména s ohledem na velmi nízké příjmy žalované svědčí o pouhém formalismu na straně zprostředkovatele i žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované a jejich schopnosti uvažovaný závazek naplnit. Soud upozornil žalobkyni na to, že nedoplní-li skutková tvrzení k a neoznačí důkazy v tomto směru, posoudí smlouvu jako absolutně neplatnou a žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně přes toto poučení tvrzení nedoplnila, odkázala na již realizovaná skutková tvrzení a provedené dokazování, a to i před následné poučení dle ustanovení § 119a odst.1. o.s.ř.

8. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru na účet žalované, neuhrazení ničeho z její strany na tento dluh, o výzvách žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru a o vyplnění předsmluvních formulářů žalobkyně před uzavřením smlouvy samotné.

9. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou.

15. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a údaje uvedené v Předsmluvním formuláři ohledně pravidelných měsíčních výdajů žalované i s přihlédnutím ohledem na její minimální příjem žádným způsobem neověřovala, ačkoliv právě tento nízký příjem by měl být signálem k vysoké obezřetnosti při sjednávání úvěru a posuzování schopnosti žadatele dostátá v budoucnu možným závazkům. Žalovaná uváděla jako příjem pouze invalidní důchod bez jakýchkoliv dalších příjmů, např. z pracovního poměru, příležitostných brigád apod. Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně v interním systému bodového hodnocení žadatele o úvěru - spotřebitele – dospěla žalobkyně k závěru s prokázání úvěruschopnosti žalované, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové. V takovém případě nelze vycházet z pouhého obecného životního minima, ale je třeba v každém jednotlivém případě individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly, a to ani po poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. a upozornění na koncentraci řízení a poučení dle § 119a odst.1. o.s.ř.

16. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

17. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

21. Protože žalovaná převzala částku 13 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud žalobkyni ničeho nevrátila, soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté částky dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně prokázala poskytnutí částky 13 000 Kč, soud uložil žalované povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o.z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu. To znamená, že prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp.zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne 6. 9. 2020, když předžalobní výzva se dostala do sféry vlivu žalované nejdříve dne 5. 9. 2020. Ve zbytku požadavek na zaplacení úroku z prodlení, smluveného úroku i smluvních pokut jako nedůvodný zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst.1. věta první o.s.ř.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnějším účastníkem z pohledu přiznaných a zamítnutých nároků včetně příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalovaná, té však žádné náklady v této souvislosti nevznikly.