11 C 117/2020

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo, PSČ část obce o zaplacení 19 861 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. od 6. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se co do částky 2 301 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. od 29. 4. 2020 do zaplacení, co do smluvní pokuty ve výši 335,69 Kč a co do úroku ve výši 70,95 % p.a. z částky 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba se co do částky 2 208 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 15 208 Kč od 29. 4. 2020 do 5. 9. 2020 a z částky 2 208 Kč od 6. 9. 2020 do zaplacení, co do částky 2 316,37 Kč a co do úroku 25,00 % p. a. z částky 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 61 401 Kč, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne datum domáhala zaplacení částky 19 861 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení a smluvený úrok, a dále také smluvní pokuty s odvoláním na vznik nároků dle podmínek smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky pod číslo uzavřené dne datum mezi žalobkyni jako věřitelem a žalovanou jako dlužnicí. Dle žaloby podle uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr 13 000 Kč se sjednaným úrokem 95,95 % p. a. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 066 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2020 Celkem takto měla splatit své závazky v 48 splátkách. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované na základě dokladů a tvrzení získaných od žalované, databází umožňujících posouzení této otázky, jakož i z jiných zdrojů. Za ty jsou označeny doklady o příjmech a prohlášení žalované. Z nich žalobkyně zjistila, že volné zdroje žalované jsou dostatečné a její úvěrovou historii ověřila v databázích příjmení a anonymizováno, tj. nebankovním registru klientských informací. Z těchto výsledků pak realizovala žalobkyně výpočet scoringu (matematický model založený na bodovém hodnocení klienta) a rozhodla o možnosti poskytnutí zmíněného úvěru. Podáním ze dne datum žalobkyně vzala částečně žalobu z pět co do částky 2 301 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. od 29. 4. 2020 do zaplacení a v rozsahu částky 335,69 Kč odpovídající plynoucí smluvní pokutě a také co do smluveného úroku ve výši 70,95 % p.a. z částky 13 000 Kč od datum do zaplacení. Ohledně částečného zpětvzetí žalovaných nároků soud postupoval dle ustanovení § 96 o.s.ř. a v tomto rozsahu řízení zastavil.

2. Žalovaná nezaplatila na své závazky ze smlouvy nic. Kromě jistiny tak vznikl žalobkyni nárok na úhradu smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy – tj. 449 Kč na každou splátku v prodlení delším než 30 dnů. Žalobkyně uplatnila nárok na celkem 998 Kč. Dále pak uplatnila nárok na tzv. náklady na vymáhání dle 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, tj. zaplacení nákladů 200 Kč za každou splátku v prodlení delším než 15 dnů. Úvěr byl automatický zesplatněn dle čl. 6 smlouvy uplynutím 65 dnů od splatnosti kterékoliv splátky, v daném případě byla 1. splátka splatná 22. 2. 2020 a k zesplatnění úvěru tak došlo dne 27. 4. 2020. Podle čl. 6 smlouvy se do té doby splatné úroky v částce 3 111,78 Kč staly součástí jistiny, celkem dlužila žalovaná k tomuto datu 16 222,78 Kč. Žalobkyně uplatnila též nárok na smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy, tj. 0,1 % denně z dlužné částky po zesplatnění, zde od 29. 4. 2020. Ke dni vyhotovení žaloby (21. 9. 2020) činila smluvní pokuta uplatněná žalobkyní 2 352,06 Kč. Konečně pak žalobkyně uplatnila smluvený úrok z původní jistiny 13 000 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení ve výši 95,95 % p. a. s úpravou dle čl. 2 smlouvy, podle kterého je výše úroku limitována na 120 % částky, kterou má žalovaná zaplatit dle části A) smlouvy tj. částkou 61 402 Kč.

3. Žalobkyně nesouhlasila s postupem soudu dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, tj. s projednáním a rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila, k jednání ve věci samé se bez omluvy nedostavila, soud jednal dle ustanovení § 101 odst.3. o.s.ř. v její nepřítomnosti.

4. Při jednání dne datum soud seznámil přítomnou žalobkyni s přípravou k jednání. S ohledem na to, že žalovaná se nevyjádřila, nelze hovořit o sporných a nesporných tvrzením mezi účastníky sporu. Soud se tak bude zabývat otázkou platnosti uzavřené smlouvy, poskytnutí úvěru a otázkou případného jeho zaplacení. Za tímto účelem provedené žalobkyní navržené důkazy a případně poučí účastníky dle § 118a o.s.ř., nebudou-li některá tvrzení pokládána za prokázaná. Soud upozornil žalobkyni na zákonnou koncentraci řízení ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1. o.s.ř., která nastane ke konci tohoto prvního jednání.

5. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými soudu předloženými listinami (předžalobní výzva, poštovní podací arch, výpis z registru anonymizováno, výpis anonymizováno, doklad o vyplacení úvěru, prohlášení klienta, poštovní poukázka, ceník, předsmluvní formulář, výzvy k zaplacení, poštovní dodejka, oznámení z datum, karta klienta, oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, smlouva o úvěru, scan občanského průkazu žalované, výpis z účtu žalované). Z nich zjistil následující skutečnosti.

6. V Prohlášení klienta ze dne datum, které je předtištěným textem žalobkyně, potvrzuje žalovaná mimo jiné, že jí zprostředkovatelem byly poskytnuty popsané informace dle § 92 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, že sjednané úroky považuje za přiměřené, že nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu, nenachází se v úpadku ani jí tento nehrozí a veškeré údaje ve Smlouvě uvede popravdě. V předsmluvním formuláři z téhož dne se sjednává výše úvěru 13 000 Kč, úrok 95,95 % p.a., 48 měsíčních splátek po 1 066 Kč, takže celková částka, která by měla být žalovanou zaplacena, činí 51 168 Kč. Téhož dne bylo vyplněno Hodnocení klienta, v kterém je uveden pravidelný měsíční příjem žalované 6 374 Kč jako invalidní důchod. Výdaje jsou specifikovány jako životní minimum 3 410 Kč, náklady n bydlení a inkaso 1 000 Kč, celkem 4 410 Kč a 500 Kč rezerva. Žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u rodičů, volné finanční zdroje činily 1 464 Kč. Platba invalidního důchodu byla ověřena z poštovní poukázky anonymizováno ze dne datum, totožnost žalované z občanského průkazu. Návrh na zavření smlouvy byl zprostředkovatelem a žalovanou podepsán dne datum a akceptován téhož dne žalobkyní. Oznámení o schválení úvěru bylo realizováno dne datum. Úvěr 13 000 Kč byl vyplacen na účet žalované dne datum. Podle výpisů z rejstříků příjmení a anonymizováno nebyly zjištěny závazky žalované. Dopisy ze dne 24. 3. a datum byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Zesplatnění úvěru bylo oznámeno žalované dopisem ze dne 27-. 4. 2020. Předžalobní výzva ze dne datum byla zaslána žalované doporučeně dne datum.

7. Soud poté poučil žalobkyni dle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzval ji k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k prokázání toho, že při ověřování úvěruschopnosti žalované postupovala s řádnou péčí a obezřetností ve smyslu ustanovení ů 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Soud poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně se ohledně pravidelných výdajů omezila na to, že tyto posoudila ve výši životního minima, aniž by jakýmkoliv způsobem ověřovala skutečné výdaje žalované, což zejména s ohledem na velmi nízké příjmy žalované svědčí o pouhém formalismu na straně zprostředkovatele i žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalované a jejich schopnosti uvažovaný závazek naplnit. Soud upozornil žalobkyni na to, že nedoplní-li skutková tvrzení k a neoznačí důkazy v tomto směru, posoudí smlouvu jako absolutně neplatnou a žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně přes toto poučení tvrzení nedoplnila, odkázala na již realizovaná skutková tvrzení a provedené dokazování, a to i před následné poučení dle ustanovení § 119a odst.1. o.s.ř.

8. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru na účet žalované, neuhrazení ničeho z její strany na tento dluh, o výzvách žalobkyně včetně oznámení o zesplatnění úvěru a o vyplnění předsmluvních formulářů žalobkyně před uzavřením smlouvy samotné.

9. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud se především zabýval otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované.

10. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

14. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou.

15. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky a údaje uvedené v Předsmluvním formuláři ohledně pravidelných měsíčních výdajů žalované i s přihlédnutím ohledem na její minimální příjem žádným způsobem neověřovala, ačkoliv právě tento nízký příjem by měl být signálem k vysoké obezřetnosti při sjednávání úvěru a posuzování schopnosti žadatele dostátá v budoucnu možným závazkům. Žalovaná uváděla jako příjem pouze invalidní důchod bez jakýchkoliv dalších příjmů, např. z pracovního poměru, příležitostných brigád apod. Ani z ostatních předložených listinných důkazů nelze zjistit, jakým způsobem vlastně v interním systému bodového hodnocení žadatele o úvěru - spotřebitele – dospěla žalobkyně k závěru s prokázání úvěruschopnosti žalované, a jakým způsobem tuto ověřovala po stránce výdajové. V takovém případě nelze vycházet z pouhého obecného životního minima, ale je třeba v každém jednotlivém případě individuálně majetkové poměry žadatele náležitě zkoumat a ověřovat. Žádná další skutková tvrzení v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly, a to ani po poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. a upozornění na koncentraci řízení a poučení dle § 119a odst.1. o.s.ř.

16. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

17. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

18. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Soud tak uzavřel otázku platnosti zkoumané smlouvy tak, že tuto považuje za absolutně neplatnou pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované za použití § 588 o. z.

21. Protože žalovaná převzala částku 13 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a dosud žalobkyni ničeho nevrátila, soud posoudil nárok žalobkyně na vrácení poskytnuté částky dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Protože žalobkyně prokázala poskytnutí částky 13 000 Kč, soud uložil žalované povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o.z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu. To znamená, že prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp.zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne 6. 9. 2020, když předžalobní výzva se dostala do sféry vlivu žalované nejdříve dne 5. 9. 2020. Ve zbytku požadavek na zaplacení úroku z prodlení, smluveného úroku i smluvních pokut jako nedůvodný zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst.1. věta první o.s.ř.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když úspěšnějším účastníkem z pohledu přiznaných a zamítnutých nároků včetně příslušenství splatného ke dni rozhodnutí soudu byla žalovaná, té však žádné náklady v této souvislosti nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě 15-ti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Příbrami, písemně ve dvojím vyhotovení. Pokud by povinná nesplnila povinnost stanovenou tímto rozsudkem ve stanovené lhůtě, lze se jejího splnění domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.), či za podmínek daných zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v rámci exekučního řízení.