11 C 119/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného trvale bytem adresa žalovaného o zaplacení 35 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 26 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 18. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do 17. 5. 2021 a z částky 8 500 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení, co do úroku 19,06 % p. a. z částky 35 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 585,52 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 352,73 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení v částce 1 694 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá po žalovaném zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím, které představuje jednak zákonný úrok z prodlení a jednak smluvený úrok, to vše na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 5. 9. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným. Podle skutkového tvrzení obsaženého v žalobě podle této smlouvy poskytl věřitel žalovanému spotřebitelský úvěr 35 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 7 000 Kč s úrokovou sazbou 32,15 % p. a., dále odměnu za administrativní činnost 7 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 14 000 Kč (tj. 40 % jistiny), celkem dalších 28 000 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč, tj. měsíčně cca 4 200 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 8 500 Kč na úhradu svých závazků podle uvedené smlouvy. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny 35 000 Kč, kapitalizovaných úroků 1 352,73 Kč za dobu od 4. 11. 2020 do 15. 1. 2020 (uplatňuje úrok pouze ve výši 19,06 %) a plynoucí úrok 19,06 % p. a. z dlužné jistiny od 16. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 585,52 Kč za dobu od 4. 11. 2020 do 15. 1. 2020 a plynoucí zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 16. 1. 2020 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2020.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v rámci odporu vůči elektronickému platebnímu rozkazu. Uvedl, že s žalobou v žádném případě nesouhlasí, věřitel využil jeho finanční tísně a bez ohledu na skutečnost, že v té době byl žalovaný veden v registru dlužníků, mu poskytl půjčku za nerovných podmínek a v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti, když soud by měl takové jednání posoudit jako nepřípustné chování lichvy a smlouvu považovat za absolutně neplatnou. Zároveň potvrdil, že zaplatil pouze 8 500 Kč, které by dle vyjádření měly být započteny na jistinu.

3. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování účastníky označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

5. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 5. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě podmínek smlouvy poskytl věřitel žalovanému úvěr 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet jistinu spolu s dohodnutým úrokem 32,15 % p. a, který byl vyčíslen na dobu trvání smlouvy na 7 000 Kč, administrativním poplatkem 7 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč, celkem 63 000 Kč, v pravidelných 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč. První splátka byla splatná 7 den po uzavření smlouvy.

6. V [anonymizována dvě slova] – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 5. 9. 2019 je uvedeno, že žalovaný bydlí u svých rodičů, jeho příjem z pracovního poměru u [společnost] [jméno] [anonymizováno] činí 24 900 Kč, výdaje na bydlení představují 5 000 Kč a ostatní výdaje 3 410 Kč. Použitelný příjem je 15 490 Kč. Údaje byly ověřeny z výplatní pásky, pracovní smlouvy a faktury za elektřinu, vodu, plyn telefon, TV/SIPO a z čestného prohlášení. Žádný z těchto dokumentů žalobkyně k důkazu nenavrhla ani nepředložila.

7. Dopisem ze dne [datum] oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Předžalobní výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 13. 5. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 59 571,31 Kč. Dopis byl odeslán doporučeně žalovanému dne 14. 5. 2021. Dle žaloby uhradil žalovaný na pohledávku 8 500 Kč, což odpovídá i žalovaným předloženému přehledu zaplacených částek.

8. Žalobkyně k důkazu nenavrhla ani nepředložila dokumenty, z nichž poskytovatel úvěru ověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho finanční situaci. Přitom podle ustanovení § 74 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen pořídit dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem a mimo jiné tyto dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele uchovat po stanovenou dobu. Navíc žalovaný poukazuje ve svém vyjádření na skutečnost, že v době žádosti o úvěr byl již evidován jako neplatič v registru dlužníků. Žalobkyně, ačkoliv byla s tímto vyjádřením seznámena, pouze zopakovala, že její právní předchůdkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného z jím předložených a ve smlouvě uvedených podkladů a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku.

9. K jednání se žalobkyně nedostavila a připravila se tak o dobrodiní ustanovení § 118a odst. 1, 3, a § 119a odst. 1. o. s. ř. Soud nepřihlédl k podmíněné žádosti žalobkyně o případné odročení jednání v případě, že tvrzené skutečnosti nebudou dostatečné pro vyhovění žalobního návrhu (viz ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.) Smlouvu a spotřebitelském úvěru, o níž opírá žalobkyně své nároky, soud posoudil jako absolutně neplatnou. Ohledně příjmů žalovaného je sice uvedeno, z čeho věřitel čerpal informace, ale tyto nebyly soudu předloženy, přestože žalované byl znám obsah vyjádření žalovaného. Ohledně výdajů žalovaného pak kromě výpisu z účtu a nahlédnutí do insolvenčního rejstříku žádným způsobem neověřovala jeho finanční situaci. Pokud by tak věřitel činil profesionálně, musel by zjistit, že žalovaný má vícero nesplacených závazků, které navíc nejsou v kartě zákazníka uvedeny. Z toho je vidět, že věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného nedostatečně. Žalobkyně ke svému tvrzení v tomto směru kromě smlouvy a karty zákazníka neoznačila a nepředložila jediný důkaz.

10. Lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svoji důkazní povinnost ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1. písm. b) zákona o. s. ř. k prokázání řádného splnění podmínek daných citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru k možnosti jeho poskytnutí.

11. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 35 000 Kč, žalovaný vrátil 8 500 Kč, nadále tak dluží 26 500 Kč. Tuto částku soud uložil žalovanému k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 18. 5. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná 14. 5. 2021 se dostala do sféry vlivu žalovaného 17. 5. 2021 Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř. Ve zbytku soud jako nedůvodnou zamítl.

12. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 o. z., ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté výše úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, smlouvy o postoupení pohledávek a karty zákazníka.

13. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

17. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

18. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval pře sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného formalisticky a nedůsledně.

19. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

20. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

21. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

22. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z. stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok. S ohledem na tento závěr se soud nezabýval námitkou žalovaného ve směru tvrzení o tom, že smluvní ujednání je třeba posoudit jako smlouvu lichevní.

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2. o. s. ř. Soud určil částku náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 7 316 Kč sestávající ze soudního poplatku 1 750 Kč, tří hlavních úkonů právní služby po 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby dle § 14b odst. 1. písm. c) bod 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu (dále jen„ AT“), tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a), dále jednoho úkonu za 2 500 Kč (§ 7 bod 5 AT) a jednoho režijního paušálu za 300 Kč dle § 13 odst.

3. AT za vyjádření k odporu žalovaného + 21% DPH v částce 960 Kč. Přitom podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil mezi žalobkyni a žalovaného a žalovanému jako ve větší míře neúspěšnému účastníkovi, uložil povinnost zaplatit žalobkyni jako úspěšnějšímu účastníkovi tohoto řízení k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů ve výši 1 694 Kč. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení totiž poměřil tzv. absolutním úspěchem žalobkyně ve věci, který byl 23,16 %. Relativní úspěch žalobkyně ve věci byl totiž 61,58 % a neúspěch ve výši 38,42 %. Soud totiž vycházel z toho, že žaloba byla podána důvodně pouze co do částky přiznané včetně zákonných úroků z prodlení splatných do rozhodnutí soudu a tuto částku pak poměřil s původně vymáhanou pohledávkou s příslušenstvím splatným ke stejnému datu. Takto žalobkyně požadovala původně celkem 44 742,17 Kč a přiznáno jí bylo 27 554,19 Kč (K tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010).