11 C 121/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale obec a číslo , PSČ obec - část obce o 10 547,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 6. 2. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 5 447,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 10 548,82 Kč od 19. 7. 2019 do 5. 2. 2021, ve výši 1,75% ročně z částky 5 100 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení, a ve výši 10% p. a. z částky 5 447,82 Kč od 6. 2. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k [název soudu] dne [datum] domáhala po žalované zaplacení celkem 10 547,82 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 19. 6. 2019. Na základě smlouvy o úvěru poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 5 100 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 18. 7. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou žalobkyni. 2. [název soudu] usnesením ze dne [datum] postoupil věc k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Příbrami, když vyslovil svoji místní nepříslušnost. Fakticky věc byla postoupena zdejšímu soudu 31. 8. 2021.

3. K jednání ve věci se žalobkyně omluvila a žalovaná se nedostavila bez omluvy. Soud dle ustanovení § 101 odst. 3. zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), projednal věc v jejich nepřítomnosti.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy žalobkyní předloženými (historie transakcí, formulář, smlouva o úvěru, poštovní podací lístek, oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 2. 2. 2021, smlouva o postoupení pohledávek). Z tohoto dokazování zjistil následující skutečnosti. Dne 19. 6. 2019 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. [číslo], na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 5 100 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 18. 7. 2019. Částka 5 100 Kč byla žalované poskytnuta převodem na účet č. [bankovní účet]. V souvislosti se závazkem žalované vrátit poskytnuté plnění je ve smlouvě uvedeno, že se žalovaná zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru včetně poplatku za hotovostní čerpání úvěru 2 081,82 Kč před slevou, 5 447,82 Kč před slevou, když tato se uplatní pouze v případě včasného splacení úvěru. Termín splatnosti byl stanoven na 18. 7. 2019. Dne [datum] byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla pohledávka za žalovanou postoupena žalobkyni. Žalovaná o tom byla vyrozuměna písemně spolu s výzvou k úhradě dluhu dne 2. 2. 2021, která byla odeslána doporučeně na adresu žalované téhož dne. Na úvěr doposud žalovaná ničeho neuhradila. Podle skutkového tvrzení v žalobě obsaženého byla žalovaná lustrována z hlediska prověření její úvěruschopnosti v dostupných databázích ISIR, CEE, SRKI a EUCB. Žalobkyně uvedla, že k prokázání prověření úvěruschopnosti žalované nenavrhuje žádné další důkazy.

5. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle § 580 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 1812 odst. 2 věty prvé o. z. se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

11. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1968 věty prvé o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou.

16. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při sjednávání smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky. Žalobkyně ani netvrdila, ani žádnými listinnými důkazy nedoložila, že vůbec byla zjišťována úvěruschopnost žalované kromě tvrzení o nahlédnutí do veřejně dostupných databází, kteréžto tvrzení však zůstalo navíc pouze v rovině tvrzení. Žalobkyně se neúčastí na jednání soudu připravila o dobrodiní ustanovení § 118a o. s. ř. Přitom nelze ani z předložených listinných důkazů zjistit, jakým způsobem vlastně věřitel došel k závěru o dostatečné disponibilitě žalované.

17. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

18. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

19. Ustanovení § 586 odst. 1 o. z., stanoví, že je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Podle ustanovení § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

21. Soud nad rámec odkazuje na rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, (aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele). Žalobkyně neprokázala dostatečným způsobem, že poskytovatel posoudil schopnost žalované úvěr splácet s odbornou péčí, jak mu ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno důkazní, tak břemeno tvrzení. Smlouvu soud posoudil jako absolutně nesplatnou.

22. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 100 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, a to včetně zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Proto soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne 6. 2. 2019, když předžalobní výzva odeslaná dne 2. 2. 2019 se dostala do sféry vlivu žalované 5. 2. 2019 (ustanovení § 573 o. z.). Ve zbytku žalobu včetně rozdílu mezi uplatněnou výší úroku z prodlení a její platnou výší ke dni počátku prodlení dle nař. vl. č. 351/20913 Sb. jako nedůvodnou zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1. věta první o. s. ř.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalovaná byla sice úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně jí náklady řízení nevznikly.