11 C 125/2021

Plný text

Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudcem JUDr. Štěpánem Slavíkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice anonymizována dvě slova , PSČ obec o zaplacení 23 240 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 920 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p.a. od 19. 5. 2021 do zaplacení a částku 6 520 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p.a. od 19. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 6 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 846,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 1 618,83 Kč, s úrokem ve výši 19,12 % p.a. z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p.a. z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do 18. 5. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p.a. z částky 4 080 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % p.a. z částky 3 920 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, dále co do částky 6 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 662,22 Kč, s kapitalizovaným úrokem v částce 1 262,86 Kč, s úrokem ve výši 19,07 % p.a. z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 8 000 Kč od 16. 1. 2021 do 18. 5. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p.a. z částky 1 480 Kč od 19. 1. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,75 % p.a. z částky 6 520 Kč od 19. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne [datum] domáhá zaplacení částky 23 240 Kč s příslušenstvím tvořeným jednak zákonným úrokem z prodlení a jednak smluveným úrokem, to vše na základě smluv o spotřebitelských úvěrech [číslo] ze dne 6. 11. 2018 a [číslo] ze dne 28. 1. 2019 uzavřených mezi žalovaným a úvěrující společností [právnická osoba]

2. Podle tvrzení žalobkyně smlouvou ze dne 6. 11. 2018 právní předchůdkyně žalobkyně (pohledávky ze smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]) poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr 8 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 600 Kč s úrokovou sazbou 32,15 % p.a., dále odměnu za administrativní činnost 1 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč (dalších 40% jistiny), to vše v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, tj. měsíčně cca 1 080 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 4 080 Kč, které věřitel započetl na úrok za dobu trvání smlouvy 1 600 Kč, na poplatek za administrativní činnost 1 573,39 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 906,61 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny 8 000 Kč a úhrad za služby 2 320 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 618,83 Kč představujících úrok ve výši 19,12 % p.a. (uplatňuje nižší než sjednané úroky) z jistiny za dobu od 1 1. 2020 do postoupení 15. 1. 2021, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 846,67 Kč představující zákonný úrok z prodlení 10 % p.a. z jistiny za dobu od 1. 1. 2020 do 15. 1. 2021, dále plynoucích sjednaných úroků ve výši 19,12 % p.a. z jistiny a zákonných úroků z prodlení 10 % p.a. z jistiny, oboje od 16. 1. 2021 do zaplacení.

3. Smlouvou ze dne 28. 1. 2019 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr 8 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 600 Kč s úrokovou sazbou 32,15 % p.a., dále odměnu za administrativní činnost 1 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč (dalších 40% jistiny), to vše v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, tj. měsíčně cca 1 080 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek a zaplatil pouze 1 480 Kč, které věřitel započetl na úrok za dobu trvání smlouvy 1 120,02 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso 359,98 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení dlužné jistiny 8 000 Kč a úhrady poplatku za administrativní služby 1 600 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso 2 840,02 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1 262,86 Kč představujících úrok ve výši 19,07 % p.a. (opat uplatněn nižší než sjednaný ve smlouvě) z jistiny za dobu od 24. 3. 2020 do postoupení 15. 1. 2021, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení v částce 662,22 Kč představující zákonný úrok z prodlení 10 % p.a. z jistiny za dobu od 24. 3. 2020 do 15. 1. 2021, dále plynoucích sjednaných úroků ve výši 19,07 % p.a. z jistiny a zákonných úroků z prodlení 10 % p.a. z jistiny, oboje od 16. 1. 2021 do zaplacení.

4. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy a soud postupoval dle ustanovení § 101 odst.3. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o.s.ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

5. Soud provedl dokazování žalobkyní označenými a soudu předloženými listinami, a z nich zjistil následující skutečnosti.

6. Věřitel a žalovaný uzavřeli dne postupně dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru uvedené v žalobě. Dne 6. 11. 2018 a dne 28. 1. 2019. Na základě obou smluv poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vždy spotřebitelský úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu a dále kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 600 Kč s úrokovou sazbou 32,15 % p.a., dále administrativní poplatek 1 600 Kč a odměnu hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 240 Kč, tj. měsíčně cca 1 080 Kč Tyto skutečnosti vyplývají z předložených smluv o úvěru.

7. Podle [důkaz] [anonymizováno], žádosti o půjčku ze dne 6. 11. 2018 bydlel v době podání žádosti žalovaný v [anonymizováno] na adrese [anonymizována dvě slova] jako nájemník od [měsíc] [rok], což bylo ověřeno z nájemní smlouvy. Domácnost vedl s partnerkou a neměl žádné nezaopatřené dítě. Není uvedeno, že by splácel nějaký závazek vůči témuž věřiteli. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u firmy [právnická osoba] v [město]. Zaměstnání bylo ověřeno telefonicky. Jeho čistý měsíční příjem činil 19 633 Kč, výdaje na bydlení činily 12 000 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč. Použitelné zdroje tak představovaly 3 633 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou, výplatními páskami, fakturami za elektřinu, vodu, plyn TV/SIPO.

8. Podle [důkaz] [anonymizováno], žádosti o půjčku ze dne 28. 1. 2019 bydlel v době podání žádosti žalovaný na stejné adrese v [anonymizováno], což bylo ověřeno z nájemní smlouvy. Domácnost vedl s partnerkou a měli jedno nezaopatřené dítě. Byl zaměstnaný na hlavní pracovní poměr stále u stejného zaměstnavatele jak v [měsíc] [rok]. Zaměstnání bylo dle karty ověřeno telefonicky. Jeho čistý měsíční příjem činil 14 000 Kč, výdaje na bydlení 7 000 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč, splátky poskytnutého úvěru [anonymizována dvě slova] činily 1 080 Kč měsíčně. Použitelné zdroje tak představovaly 1 920 Kč. Toto bylo dle údajů v kartě ověřeno pracovní smlouvou, výplatními páskami a fakturami za elektřinu, vodu, plyn TV/SIPO.

9. Předžalobní výzvou ze dne 13. 5. 2021 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhů. Dopis byl odeslán žalovanému doporučeně dne 14. 5. 2021. Dopisem ze dne 19. 2. 2021 oznámil věřitel žalovanému postoupení pohledávek žalobkyni. Dopis byl odeslán 22. 2. 2021.

10. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění shora uvedeného o uzavření smluv za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutých úvěrů způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalovaného, z údajů o postoupení pohledávek a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smluv samotných, z karet zákazníka, smlouvy o postoupení pohledávek.

11. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní.

15. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura.

16. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019).

17. Krajský soud v Praze opakovaně (sp.zn. 21 Co 149/2020, 19 Co 247/2020, 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů stanoví, že„ odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje například § 32 odst. 6 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Ke shodným závěrům pro posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadoval doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat a nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženým prohlášením. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěrů postupovat tak aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárně chráněným zájmem je však i zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Problematikou se zabýval i Ústavní soud ČR, například v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Sám zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Čl. 8 směrnice ukládá členským státům zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné na základě vyhledání v příslušné databázi. V bodě 26 odůvodnění směrnice je kladen důraz na to, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti. Stejně tak spotřebitel by měl jednat obezřetně a dodržovat své smluvní povinnosti. Výkladem čl. 8 směrnice se zabýval i Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž mimo jiné bylo konstatováno, že směrnice 2008/48/ES neobsahuje taxativní výpočet informací, na základě kterých má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani nespecifikuje jestli mají být tyto informace kontrolovány a pokud ano jakým způsobem. Čl. 8 ve spojení s bodem 26 směrnice naopak přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele či nikoliv a zda je má ověřit pomocí jiných údajů. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

18. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Soud nad rámec odkazuje na rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, v řízení o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), ze kterého vyplývá, že soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy, a pokud takové porušení zjistí, je třeba z něj vyvodit důsledek souladný s unijním právem, které má přednost před právem vnitrostátním, tedy pohlížet na smlouvu jako neplatnou, (aniž by byla vyžadována námitka spotřebitele).

20. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat splnění zákonem uložené povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za prokázané.

21. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že věřitel postupoval při uzavírání smluv z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalovaného zcela formalisticky. Obě smlouvy byly uzavřeny v rozmezí tří měsíců, a přesto jsou v žádostech o poskytnutí úvěrů patrné rozdíly, které na první pohled vedou k závěru o nedostatečném prověřování solventnosti a úvěruschopnosti dlužníka. Přestože žalovaný uváděl shodnou adresu bydliště v obou žádostech, ve druhé z nich jsou najednou uvedeny náklady na bydlení nižší o 5 000 Kč, a ro přes skutečnost, že do domácnosti přibylo nezletilé dítě, což logicky znamená navýšení výdajů na vodu a elektřinu. Jako odpověď tohoto postupu se nabízí to, že žalovanému klesl více jak o 6 000 Kč měsíčně příjem a bylo třeba upravit údaje tak, aby dosáhl na možnost poskytnutí další půjčky. I kdyby však údaje byly správné, pak za situace, kdy se do rodiny narodí dítě a použitelné zdroje představují 1 920 Kč předpokládat, že z nich může žadatel o úvěr splácet 1 080 Kč, aniž by bylo ohroženo splácení přijímaného závazku, je minimálně zvláštní, každopádně zcela nezodpovědné.

22. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence ad.

23. Žalobkyně neprokázala dostatečným způsobem, že poskytovatel posoudil schopnost žalované úvěry splácet s odbornou péčí, jak mu ukládá citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, což má za následek neplatnost smlouvy o úvěru. Žalobkyně tak v tomto směru neunesla jak břemeno důkazní, tak břemeno tvrzení. Smlouvy soud posoudil jako absolutně nesplatné. Soud nároky žalobkyně posoudil jako nároky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst.1. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil 24. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v obou případech částku 8 000 Kč, žalovaný vrátil v prvém případě 4 080 Kč, tzn. že dosud dluží 3 920 Kč. V druhém případě zaplatil 1 480 Kč, dluží tak na jistině dosud 6 520 Kč. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužné jistiny spolu se zákonným úrokem z prodlení od 19. 5. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve dne následujícího po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp.zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná dle poštovního doručovacího lístku 14. 5. 2021 se dostala do sféry vlivu žalovaného 18. 5. 2021, teprve následujícího dne lze hovořit o prodlení. Lhůta k plnění byla stanovena třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst.1. věta první o.s.

25. V ostatních nárocích soud žalobu zamítl jako nedůvodnou s ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smluv jako celku, aniž by se zabýval otázkou platnosti jednotlivých smluvních podmínek, o něž žalobkyně opírala nároky na poplatky a smluvený úrok.

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl úspěšnějším účastníkem řízení, nicméně mu náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.